V Teheránu vznikl rozkol, revoluční gardy jedou na „automat“ a balistická síla Íránu se může zhroutit během dnů. „Nejde ale o improvizaci. Jde o systém navržený přesně pro okamžik, kdy hlava státu a vrchní velitel zmizí a centrum přestane být schopné řídit válku,“ píše o válce v Íránu bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek.
Osobní závěry z posledních dní války na Blízkém východě jsou poměrně přímočaré:: v Teheránu dnes nevidíme jednotné válečné vedení, ale rozštěpený systém, v němž civilní a diplomatická složka režimu ztrácí reálný vliv a Islámské revoluční gardy jedou podle dříve připravené logiky téměř na automat.
Není to podle mého názoru sebevražedná mise v klasickém smyslu. Je to spíše režim, který po dekapitačním úderu ztratil schopnost skutečně řídit vlastní eskalaci a pokračuje setrvačností podle předem delegovaných schémat, regionálních pravomocí a nouzových rozkazů. To je rozdíl, který je pro pochopení dnešní íránské války zásadní. A současně to neznamená menší nebezpečí.
Rozkol mezi politickým vedením a Revolučními gardami
Proč mluvím o rozkolu mezi IRGC na jedné straně a prezidentem s ministerstvem zahraničí na straně druhé? Protože veřejné signály jsou už několik dní rozporné. Prezident a diplomatické křídlo režimu se snaží vysílat uklidňující nebo alespoň podmíněně smířlivé vzkazy směrem k okolním státům a hledají prostor pro omezení regionální eskalace. Současně ale tvrdé jádro systému, napojené na Revoluční gardy, jedná tak, jako by žádná skutečná politická brzda neexistovala.
Výsledkem je dvojkolejnost. Diplomaté mohou mluvit o omezení útoků nebo o ochotě jednat, ale gardy pokračují v logice odvety, rozptýlené obrany a vnucování nákladů protivníkovi. Prezident a ministr zahraničí tak působí spíše jako politická fasáda než jako skutečné velitelské centrum.