Klára Trojanová: Možná jsem divná pavoučice

Rozhovor s herečkou Klárou Trojanovou z časopisu Neovlivní o tom, jaké to je, když role nepřicházejí a co je vlastně nejdůležitější.

Zazářila jako maturantka Eva, která pobláznila sociologa Milana Šteindlera, než ho poslala zpátky do hrobu. A pak Klára Trojanová jako by zmizela. Dnes je nejmladšímu z jejích čtyř synů devět let a herečka se zvolna snaží vrátit k práci. Hlavně k divadlu. Ale nové začátky pro ni nejsou vůbec snadné, neumí se podbízet a role samy nechodí. „Neumím být správným způsobem rozjuchaná. Nejsem na první dobrou objímající a vřelá. Protiví se mi takové to plácání pro plácání – ty jsi krásná, ty jsi skvělý,“ krčí rameny. Nadto má v sobě motor, který jí neumožní dělat věci napůl. Takže když zkouší, trpí tím, že doma není všechno tip-ťop. „Poslední dva měsíce jsem docela intenzivně zkoušela novou hru. Bavilo mě to, myslím, že se to povedlo. Ale stejně se to ve mně pořád pere – ráda bych stihla všechno i doma. Není nic, za co bych vyměnila možnost být s dětmi.“ Jaké to je, startovat znovu, už poněkolikáté, kariéru?

Už docela dlouho nedostala velkou roli ve velkém filmu. Občas ji ale na ulici někdo pozná. Když má společnost, ráda to komentuje: „Podívejte, dívá se velmi intenzivně, přemýšlí, jestli nejsem nějaká herečka a jestli náhodou nejsem slavná. Neví. Teď, teď mu to naskakuje – ano, je to Issová.“ Klára Trojanová to nebere úkorně, ráda se směje a velmi ráda má absurdní situace. „Důležité jsou děti, rodina. A humor. Bez něj by se rodina nedala přežít. Práce tak podstatná není,“ říká.

Neo: To motto o rodině a humoru jste asi říkala už mnohokrát…

Ne, ne, takhle to říkám poprvé v tomhle rozhovoru.

Neo: To mě těší. Ještě navíc, jak vás poslouchám a dělám si poznámky, napsal jsem si – důležité jsou rodina, děti a humor.

Ano, to je možná ještě lepší. Nezní to tak pateticky.

Neo: Začínáte se zase věnovat divadlu. Kolikátou kariéru to vlastně startujete? Byla jste přece už něco jako dětská hvězda…

Je pravda, že to mám poměrně neobvykle poskládané. Starším klukům je 22 a 20, těm mladším 11 a 9 a s nimi jsem zůstala už vlastně naplno doma. Ale ty roky bych za nic nevyměnila. Za nic.

Neo: A ty kariéry, co už máte za sebou?

Hodně jsem natáčela během základní školy. A některé z těch věcí byly, myslím, dobré. Ale nenapadlo mě, že bych měla být herečkou. Spíš jsem měla pocit, že mě k tomu někdo dotlačil. Ostatně na první konkurz jsem šla jako doprovod sestry. Zlom přišel s filmem Vrať se do hrobu v roce 1989 – to jsem se také dostala na DAMU. A už jsem věděla, že mě to opravdu baví.

Neo: Takže to už je vlastně druhá fáze – jako osmnáctiletá jste hrála v tehdy velmi populárním filmu a začala jste herectví studovat. Co přišlo potom?

Myslím, že jsem měla našlápnuto na docela velkou kariéru. Jsem pracovitá, uspokojovalo mě to, šlo mi to a odpovědně můžu říct, že mám i nějaký talent.

Neo: Tak úplně velká ale ta kariéra zase nebyla…

Nebyla. V 90. letech to bylo období dost zapomenutelných televizních pohádek. Moc jsem si nevybírala, byla jsem mladá, energická, chtěla jsem být vidět… Herečku člověk prostě nejde dělat s tím, že se někde schová v koutě. A bylo to také období divadla. Divadlo mě zajímá mnohem víc než film. Je svobodnější, není v něm tolik peněz, není zapotřebí velký štáb, můžete něco nazkoušet v podstatě „na koleně“. I když je otázka, jestli bych ten pocit měla i za situace, kdy by se mi hrnuly nabídky na spoustu skvělých bijáků.

Neo: Ale nehrnuly.

Nehrnuly. Když už byli na světě dva starší kluci, zahrála jsem si ve filmu Jedna ruka netleská a byla to dobrá role v dobrém filmu. Za tím si stojím. A jinak jsem pořád hodně hrála v divadle. Tehdy mi to ještě přišlo v pořádku – starat se o kluky a hrát. Ale s těmi dvěma mladšími jsem si to už představit neuměla. Cítila jsem to jinak – nebylo nic, co bych chtěla vyměnit za starost o děti, rodinu, domácnost.

Neo: Takže pak přišla další fáze – filmové role, kdy se v titulcích mihnete jako „žena v sanitce“. Nebo, jak říkáte, když mrknete na nesprávném místě, už mě ve filmu neuvidíte.

Ano, nevyhledávala jsem nic většího, chtěla jsem být doma. A pak je tu ještě jeden obecnější důvod – i kdybych nechtěla být doma, asi by to vypadalo podobně. Nějak se totiž v tom filmovém světě neumím pohybovat.

Neo: Počkejte, tomu moc nerozumím, zkušenosti s ním máte přece každopádně dost velké.

Tak příklad: „žena v sanitce“, to mi samozřejmě stálo za to, protože to byla rolička v dobrém filmu, který navíc natáčel kamarád David Ondříček. Jen byla škoda, že se mi pak už nikdy neozval s nabídkou větší role. A to mě provází celý život – režiséři mě vychvalují, a pak se už nikdy neozvou.

Neo: A jak si to vysvětlujete?

To já právě nevím. Je samozřejmě možné, že nejsem dost dobrá. Že si ten režisér prostě netroufne mě obsadit do něčeho většího. Anebo je to tím, že jsem „pavoučice“.

Neo: Pavoučice?

Že jsem divná. Tak mi říkala jedna režisérka, která mě taky moc chválila a taky se už nikdy neozvala. Neumím být správným způsobem rozjuchaná. Nejsem na první dobrou objímající a vřelá. Protiví se mi takové to plácání pro plácání – ty jsi krásná, ty jsi skvělý. Nejezdím do Varů, nechodím na večírky, neříkám si o role… Ve filmovém světě musí být člověk trochu větší, než ve skutečnosti je, trochu nadsazovat, přehrávat, přehánět. A já se v tom necítím dobře. A asi je to na mně vidět.

Neo: Jak vás tak poslouchám, mám pocit, že roli asi jen tak nedostanete.

Asi ne. Ale předělávat se nebudu. Nestojí mi to za to. Když to není, tak to není. Žádná velká hrůza.

Neo: A to k tomu, aby se člověk prosadil, aby si ho režiséři všimli, nestačí, že je dobrý?

Nestačí. Je nás tady moc v malém rybníčku. Ale když už jsem s tím takhle začala, tak řeknu ještě jednu věc, která asi naštve spoustu lidí: Když se na to zpětně podívám, tak z té české kinematografie toho není moc, o čem bych si řekla – to mě vážně mrzí, že jsem v tom nehrála, že jsem si za tím nešla.

Neo: Ne, na další roli to vážně nevypadá. Tak mi ještě řekněte, podle čeho si vybíráte? Respektive podle čeho jste si role vybírala?

Těch příležitostí nebylo tolik, abych nějak zobecňovala. Jedna ruka netleská je klasický případ: dobrý scénář a režisér jako jasná záruka. I když s tím scénářem je to složité – já to někdy nepoznám, jestli je dobrý nebo ne. Dokonce jsem hrála ve dvou věcech, které mi na začátku přišly hodně zajímavé, ale dopadly podle mě katastrofálně. Na začátku je pro herce opravdu těžké poznat, jak to nakonec celé dopadne. Takže jasně – scénář, režisér, to jsou takové ty obligátní řeči. A o dalších kritériích bych asi mluvit neměla…

Neo: Já myslím, že už jste toho řekla tolik, že klidně můžete pokračovat.

Dobře, takže taky je důležité, jestli to nekoliduje s termínem, kdy jedeme s dětmi do hor. A ještě důležitější – kdy jedeme s dětmi k moři.

Neo: Tak abych tomu rozuměl – Agnieszka Holland, nebo tři týdny v Chorvatsku s dětmi?

No ne, tak úchylná zase nejsem. Samozřejmě že by vyhrála Holland. A takových, kteří by převážili i to Chorvatsko, je samozřejmě víc…

Neo: Vraťme se teď do současnosti. Pokud vím, tak jste nedávno docela vážně uvažovala o tom, že novou kariéru nastartujete v úplně jiné oblasti než dřív…

Po těch deseti letech, co jsem byla doma, jsem zjistila, že to herectví vlastně vůbec nepostrádám, že mně nechybí. A tak když jsme s kamarádkou seděly v příjemné kavárničce v Chorvatsku, začaly jsme si představovat, že bychom si takovou kavárnu otevřely taky. Pro radost. Já ráda peču, pekly bychom sousedům. A mohla by to být i taková klasika – knihy, noviny, besedy, malé koncerty. Plány narůstaly – vydávaly bychom i vlastní noviny s recenzemi a recepty a historickými články o kavárnách…

Neo: A jak to dopadlo?

Byl to velký sen, dva roky jsem se snažila ho nějak uskutečnit. Ale nejsem produkční. Mám nápady, ale neumím to dotáhnout. Zjistila jsem prostě, že je to nad moje síly. A navíc jsem zjistila, že mi divadlo chybí, strašně.

Neo: Teď se v tom nějak ztrácím: Tak chybělo vám divadlo, nebo nechybělo?

Tak dobře, teď si zase, jak se říká, nakálím do vlastního hnízda… To, co mi nechybělo, nebylo divadlo, ale dámská šatna. A chod toho divadla jako takového. Já jsem totiž mívala divadlo ráda i kvůli tomu, že jsem chtěla někam patřit a že jsem to vnímala ve smyslu: super, jsme jeden soubor, jedna parta. Jenže ono to tak není. Je tam spousta zákulisních intrik, skupinek, jedna parta to není ani náhodou. Naopak si člověk musí dávat pozor na to, co komu řekne, být diplomat. A to já prostě nejsem, neumím, nechci… Takže proto ta kavárna – že se už nechci vrátit do toho světa, kde se musí tolik kličkovat.

Neo: Jak jste mluvila o filmových rolích a o kavárně, naskočil mi obraz z Turgeněva – klasický „lišnij čelověk“: jsem dobrá, pracovitá, talent mám, ale nechtějí mě. Mám sny, mám nápady, ale dotáhnout je neumím… Nikdo mě nechce… Jen asi typický „lišnij čelověk“ nemá čtyři děti, o které se tak rád stará…

No jo. Tak dobře. Ale vychází to z toho, jak se ve mně perou dvě základní role, ty dva základní modely. Přišlo by mi strašně líto děti opustit, předat je chůvě a věnovat se kariéře. A musím k tomu ještě dodat, že mám tu obrovskou výhodu, že si to můžu finančně dovolit, že nemusím řešit složenky… Takže: Poslední dva měsíce jsem intenzivně zkoušela novou hru, za kterou nejenom nic nedostanu, ale do které i něco investuji. Ale o to nejde, důležité je, že pořád neumím úplně přepnout, chtěla bych všechno stihnout i doma, o všechno se postarat. Vím, že nemusím každý den vařit, mám paní na úklid, ale nejsem s tím vnitřně smířená.

Neo: A co jste to tedy vlastně zkoušela?

Mojí velkou vášní je francouzština a tu jsem se snažila učit i během těch minulých deseti let. A tak jsem chtěla spojit francouzštinu a divadlo. Bavilo by mě zahrát si divadlo ve francouzštině. Oslovila jsem herečku a rodilou Francouzku Chantal Poullain, ta souhlasila, daly jsme se do hledání hry pro dvě herečky, která by se nám líbila. No, a v rámci toho hledání jsem narazila na hru pro dvě holky a nemluvícího manžela, která je skvělá.

Neo: Zase se ztrácím…

Rozumím. Tahle hra není ta, co budeme hrát se Chantal. Je pro dvě stejně staré holky. Když jsem si to přečetla, vůbec jsem nevěděla, o čem to je, zato jsem věděla, že to chci hrát. A také jsem měla jasnou představu s kým, a během týdne jsme našli režiséra. Pokud by to zůstalo takhle, že to můžu dělat pro radost a vybrat si lidi, se kterými chci dělat, tak je to úplný ráj… Už jsme měli premiéru, před covidově prázdným sálem, ale mám z toho velmi dobrý pocit. Ta práce byla skvělá po všech stránkách. Doufám, že najdeme prostor, kde to budeme moct hrát.

Neo: A ta hra se Chantal Poullain?

Tak tu nám nakonec jeden režisér napíše přímo „na tělo“. Budeme ji hrát ve francouzštině a své prostory nám nabídl Bolek Polívka v Brně. Díky jeho kontaktům bychom mohly vycestovat i do Francie nebo Belgie. Je to obrovská výzva a úplně si nedovedu představit, co všechno to bude znamenat. Ale asi budu na hadry.

Neo: Ale to už je nějaké „překročení Rubikonu“, ne? Když budete ve Francii nebo v Belgii, to už doma neuklidíte.

Ne. To už ne. Ale předpokládám, že když pojedeme do Francie, bude to na týden. A pak se zase vrátím. Navíc – Chantal se tomu nemůže věnovat hned, než to nazkoušíme a začneme hrát, uběhne zase nějaký čas a děti budou větší.

Neo: Ano, děti už budou větší. A vy máte před sebou možná dalších třicet čtyřicet let života, pokud nebudete mít smůlu. Co s tím?

Upřímně nad tím moc nepřemýšlím. Teď doufám, že zůstanu u toho divadla, jaké dělám. To mě velmi naplňuje a baví. Možná se to postupně někam rozvine, ale nevím kam. Přeji si, aby to zůstalo v tomto modelu nezávislé práce. Stálé angažmá mě neláká. Nechci se stát zase součástí celého toho divadelního provozu. A navíc: předpokládám, že časem přijdou i vnoučata.

Neo: A stálé angažmá by vás nelákalo, ani kdyby přišla nějaká velká role? Něco jako Holland versus Chorvatsko?

Ne, stálé angažmá mě neláká, což neznamená, že bych si nechtěla zahrát třeba Čechova. Čechov mě láká, s ním jsem se jako herečka nepotkala a jeho charaktery mi připadají vážně dobré. To bych chtěla zkusit.

Neo: Vím, že ráda tancujete, hodně čtete a občas něco i napíšete. Co takhle psaní, není to další možnost, jak naplnit ty desítky let bez starosti o děti, které vás čekají?

Moc ráda bych psala, ale mám jeden velký problém: Nedokážu to vysedět. To mám i s rolemi – nosím si to v hlavě, přemýšlím, dostanu nějaký nápad. Ale neumím nad tím hodiny sedět. A bez toho asi nic většího nenapíšu. To je pořád dokola – já radši vezmu lux a jdu uklidit. Nebo si uvědomím, že mám vyprané prádlo, a jdu ho složit.

Neo: Myslíte, že to ještě někdy přejde, nebo je to tak hluboce pod kůží, že to je navždy?

Je to hluboce pod kůží, ale s věkem se to obrušuje. Je to totiž hodně vyčerpávající. Je to perpetuum mobile, nemá to konce. Já vlastně jen přenáším věci z místa na místo a ony se na tom místě za chvíli objeví další věci, které tam nepatří. A já je zase přenesu, a tenhle boj se nedá vyhrát.

Neo: A myslíte, že přijde někdy ten okamžik, kdy si řeknete: tak dost, vidím ty věci, ale končím, zůstávají tady?

Asi ano. Mám samozřejmě zkušenost, že to někdy neudělám, že už jsem příliš unavená, že ty věci nechám být. Ale ten motor, ten tam pořád je…

Neo: Takže si ještě pořád nedokážete představit, že byste byla třeba někde na chalupě měsíc sama a zkusila napsat povídku?

Ale ano, dovedu si to představit velice dobře. Jen by mi tam ty děti stejně nakonec chyběly. Jsem s nimi vážně moc ráda, i když mě hrozně unavují, pořád něco chtějí, nedá se to s nimi v podstatě vydržet… Opustit je na tak dlouho kvůli práci? To zatím asi ne, pořád mě to táhne spíš k nim.

Na druhou stranu, když v létě odjedou na tři týdny na tábor, jsem šťastná. A první, co udělám, je samozřejmě to, že uklidím celý dům. Mám ráda pořádek. V sobě i kolem sebe. Když mám kolem sebe nějaký nelad, neumím se soustředit.

---

Klára Trojanová (50)

• První větší filmovou roli si zahrála už v devíti letech ve filmu Hordubal podle knihy Karla Čapka.

• V 80. letech získala postavení dětské a dospívající hvězdy – hrála mimo jiné v seriálu Návštěvníci nebo ve filmech Vesničko má středisková a Operace mé dcery.

• V roce 1989 hrála jednu z hlavních rolí ve filmu Vrať se do hrobu, byla přijata na DAMU a začala se herectví věnovat profesionálně.

• Její největší filmovou rolí z pozdějšího období je postava Sandry ve snímku Jedna ruka netleská (2003).

• S divadlem začínala v ústeckém Činoherním klubu, pak hrála v Divadle pod Palmovkou a později se stala členkou souboru Labyrint (dnešní Švandovo divadlo).

• Spolu s manželem, hercem Ivanem Trojanem, mají čtyři syny: Františka (22), Josefa (20), Antonína (11) a Václava (9). Její bratr je známý lékař a olympijský vítěz ve vodním slalomu Lukáš Pollert.

• Ráda hraje divadlo, čte, tančí, běhá, cvičí, lyžuje, peče… Je ráda s rodinou, s dětmi.

---

Zdroj náhledové foto: Bontonfilm