Kolik stojí zelená?

Média různě po světě zkoušejí čas od času vrcholné politiky z cen základních potravin. Politikové většinou nevědí a média mají dva dny o čem psát. Faktem je, že lidé často cenu chleba znají a politikové ji často neznají. Ale je to doopravdy tak? Známe cenu chleba, nebo si myslíme, že ji známe? Počítáme do ní i uhlíkovou stopu, tedy sumu představující skleníkové plyny, které byly vypuštěny, než se vám chleba dostal na stůl? Co to vlastně cena je? A kolik dnes platíme za ekonomiku špinavou, fosilní, bez budoucnosti?

Teorie říká, že v kapitalismu je cena výsledkem střetu nabídky a poptávky. To znamená, že cenu určuje trh, a je to tak dobře. Ale je to tak vždycky? Co když některé parametry cenové rovnice nejsou známé, nebo jsou záměrně pokřiveny, třeba dotacemi? Nebo naopak: co když některé náklady z ceny výrobku vyjmeme a necháme je zaplatit někoho jiného? Co když uděláme zákon, že knedlíky a omáčku ke svíčkové vám v restauraci vždy zaplatí stát. No tak pak svíčková nebude za 120 Kč, ale jenom za stovku. A když to budeme dělat dostatečně dlouho, budeme pak všichni říkat, že svíčková v restauraci stojí stovku.

Ekonomie takové chování kupodivu zná a má pro něj i označení. Říká se tomu externalita. Její definice říká, že je to výsledek ekonomické aktivity, který si v případě jeho užitku nemůže původce zcela přivlastnit, nebo který, v případě nákladu, nemůžeme od původce vymoci. Existuje několik druhů tohoto ekonomického jevu, ale nás dnes zajímá ten, kde vzniká náklad někomu jinému než původci.

Notoricky známým je tento jev v oblasti ochrany životního prostředí. Továrny kouří a nemusí investovat do šetrných technologií. Jejich výrobek je tudíž zatížen menšími odpisy, a je tedy nákladově levnější. Jenže děti v okolí továrny hodně stonají, rodiče jsou v nemoci s nimi doma a pobírají dávky, na které se pak skládá celý stát. To znamená, že továrna pobírá skrytou externí podporu ve výši těchto dávek.

Takových transferů je i v efektivním kapitalismu překvapivě mnoho a celý náš pohled na ceny významně deformují. Jako moderní společnost zkrátka nechceme a často neumíme veškeré náklady, které státu vznikají, přisoudit jeho původcům. To nemusí být nutně zločin, ale třeba dopad mezinárodní konkurence. Pokud soutěžíme na světovém trhu se zeměmi, kde zaměstnanci například nemají dovolenou, je jasné, že naše výrobky v sobě mají obsažené náklady vyšší. Stačí se podívat na film American Factory. Takže někdy zkrátka barvu přiznat nechceme.

Jindy bychom rádi, ale je to nesmírně obtížné. Pokud přistoupíme na myšlenku, že původci znečištění by měli společnosti veškeré náklady hradit, musíme nejprve to znečištění detailně popsat a pak také detailně měřit. Jenže škodlivých chemických sloučenin je nekonečno a jejich dopad na náklady státních systémů není zdaleka lineárně popsatelný. Takže to musíme zjednodušit. Musíme paletu znečištění životního prostředí vztáhnout na nějakou měřitelnou veličinu a tu nějakým způsobem „přišít“ znečišťovatelům, tedy skutečným původcům. Jedním ze systémů, které se o to snaží, je systém obchodování evropských emisních povolenek, který se vztahuje na oblast skleníkových plynů. EU ETS zahrnuje přes 11 tisíc zařízení ze sektorů energetiky, výroby oceli a železa, cementu a vápna, celulózy a papíru, sklo-keramického průmyslu, chemického průmyslu, rafinérií a letecké přepravy v 31 státech a pokrývá cca 2 miliardy tun CO₂ ročně. Zjednodušeně se dá říci, že ten, kdo umí emise snížit levněji, může tyto povolenky prodat tomu, kdo by emise snižoval nákladněji. Výsledkem je snížení emisí pro všechny, v tomto případě za posledních patnáct let o dvacet procent. Systém zdaleka není dokonalý, ale alespoň pro tuto oblast máme „něco“.

Žádný takový systém ale nemáme pro oblast ochrany vod. Máme sice dvacet let starou směrnici EU, která říká, co by se mělo, ale žádný evropský systém à la emisní povolenky neexistuje. Škoda, protože speciálně Česko je šampionem v oblasti membránového čištění a společnost Mega je fakt světovým lídrem v oboru, kterému dramaticky schází jednotný přístup. Dnešní situace u nás je kuriózním příkladem upřednostňování krátkodobých zájmů, kdy poplatky za znečištění jsou příjmy podniků povodí, které je mají v plánu, a pokud by znečišťovatelé přestali vody ničit, povodím by tyto peníze chyběly na „suché poldry“ a podobné blbiny.

A to jsme pořád v civilizované Evropě a nebavíme se o Trumpově Americe, nebo Číně, Indii, Rusku a Africe. Asi každý ví, že klimatických cílů se nám dosáhnout nedaří, že oceány jsou plné plastů a že hodiny pořád tikají. Tedy je zřejmé, že současné systémy ochrany životního prostředí jsou polovičaté, nefunkční a že před sebou máme jako lidstvo obrovský úkol. Úkol přechodu na udržitelnou ekonomiku.

Co to vlastně je, jsem detailně popsal ve svém článku o výzvách v autobranži, takže dnes se nebudeme tolik věnovat tomu co, ale jak a za kolik si udržitelnou budoucnost pořídit. Kolik dneska platíme za ekonomiku špinavou, fosilní, bez budoucnosti? Kolika penězi vlády dnes špinavá odvětví skrytě dotují?

Podle aktuální studie Mezinárodního měnového fondu vystoupala globální podpora odvětví fosilních paliv v roce 2017 celkem na 5,2 trilionu USD. To si nikdo neumí představit, tak si jen řekněme, že je to více, než rozvinutý svět vrhl letos do řešení ekonomických následků kovidí krize. Nebo ještě jinak, ta částka se rovná 6,5 % globálního HDP v onom roce 2017.

A máme vraha hned na začátku detektivky. Naše fosilní ekonomika je naším hlavním protivníkem na cestě k zelené budoucnosti. Tak obrovská porce světového HDP disponuje neomezenou lobbistickou, mediální a politickou silou. Takže nikoho asi nepřekvapí, že největší světový producent fosilních paliv, společnost Aramco, se stala v první den svého uvedení na burzu nejcennější firmou světa s tržní kapitalizací téměř 2 triliony USD.

Proti soustředěnému šiku fosilní lobby stojí fragmentovaná fronta neziskovek, politiků a občanů, kteří ovšem naprosto nedisponují ničím z toho, co má špinavý svět k dispozici.

Bylo by tedy hrubým podceňováním inteligence ctěných čtenářů Neovlivní, kdybychom tuto obrovskou nerovnováhu zdrojů ignorovali. Stručně řečeno, přechod na udržitelnou ekonomiku není otázka peněz. Jak praví klasik, zdroje tu jsou. Problém je v tom, že dnes jsou převážně alokovány do oblastí fosilních zdrojů energie a váha zelených odvětví je bohužel legrační. Americké automobilce Tesla jsem se mnohokráte věnoval, takže dnes pouze v této souvislosti připomínám, jak unikátní konstelace musela nastat, aby projekt čisté mobility, který fosilní svět přímo vyzývá k soutěži, vůbec vznikl.

Přechod na udržitelnou ekonomiku nenastane na účet fosilních odvětví, ale pouze a jedině k jejich užitku. Už to pochopili mnozí. Olejářské firmy staví na benzinkách sítě dobíječek pro elektromobily. Energetické firmy tlumí uhelné zdroje a budují zdroje zelené. Řada bank už není ochotna financovat projekty s velkou uhlíkovou stopou. Mnoho penzijních fondů, které spravují obrovské majetky, odmítá investovat do cenných papírů firem, které nejsou k životnímu prostředí šetrné. Čili o peníze jde jako vždy až v první řadě. Tady ale, kupodivu, hrají peníze roli pozitivní. Prostě bude stále těžší a těžší financovat špinavé projekty, byť by byly sebevíc ziskové.

Druhou pomocnou ruku nám podávají technologie, které do zelených odvětví promlouvají mimořádně hlasitě. Například cena baterií tvoří u elektromobilu významnou položku. Magické hranice 100 USD za kWh dosáhneme pravděpodobně za tři roky (Tesla asi dříve). Jenže ještě v roce 2010 byla jejich cena desetkrát vyšší. Takže už v této dekádě se cena elektromobilů srovná s cenou podobných aut na fosilní paliva. Tak je možné, že řada zemí chce po roce 2030 prodej jiných aut než do zásuvky prostě zakázat. To časově zhruba odpovídá podobnému cíli odchodu od uhlí, který je třeba v Německu naplánován do konce roku 2038.

Jinými slovy: Klíčové pohyby v důležitých oborech dávno začaly, mají své stanovené termíny a jsou technicky bez problémů dosažitelné.

Už jsem tady pobrekával, že mi chybí evropský systém řešení znečištění vod, ale je fakt, že financování, které EU v této oblasti poskytuje, nakonec k cíli také povede. Naše děti se tak mohou těšit na čistší Evropu v relativně dohledné době.

Jako každý prudký ekonomický pohyb ponese i tato vlna obrovské množství investičních příležitostí. Navíc spousta z nich bude mít k sobě přilepené „bruselské“ peníze. I nová ekonomika se bude opírat o strojírenské obory. I zelená budoucnost bude potřebovat šikovné, pracovité, vzdělané lidi. Možnost, že by #Vládakopýtek snad dokázala této příležitosti pro rozvoj naší země využít, rovnou škrtám. Naštěstí obrovská část naší ekonomiky je vlastněna zahraničními subjekty. Subjekty, které umějí se svými vládami i Bruselem čile komunikovat a zajistit, že nás peníze pro přechod na udržitelnou ekonomiku nebudou objíždět jako vysokorychlostní železnice. Hlášky pana premiéra, že si pozve nového šéfa mladoboleslavské Škodovky na kobereček a vysvětlí mu co, jak a kde má Volkswagen vyrábět, nám fakt nepomohou. No nic, pomůžeme si zase sami. Jak že to říkají markeťáci z ANO? „Jsme šikovný národ…“