Média různě po světě zkoušejí čas od času vrcholné politiky z cen základních potravin. Politikové většinou nevědí a média mají dva dny o čem psát. Faktem je, že lidé často cenu chleba znají a politikové ji často neznají. Ale je to doopravdy tak? Známe cenu chleba, nebo si myslíme, že ji známe? Počítáme do ní i uhlíkovou stopu, tedy sumu představující skleníkové plyny, které byly vypuštěny, než se vám chleba dostal na stůl? Co to vlastně cena je? A kolik dnes platíme za ekonomiku špinavou, fosilní, bez budoucnosti?
Teorie říká, že v kapitalismu je cena výsledkem střetu nabídky a poptávky. To znamená, že cenu určuje trh, a je to tak dobře. Ale je to tak vždycky? Co když některé parametry cenové rovnice nejsou známé, nebo jsou záměrně pokřiveny, třeba dotacemi? Nebo naopak: co když některé náklady z ceny výrobku vyjmeme a necháme je zaplatit někoho jiného? Co když uděláme zákon, že knedlíky a omáčku ke svíčkové vám v restauraci vždy zaplatí stát. No tak pak svíčková nebude za 120 Kč, ale jenom za stovku. A když to budeme dělat dostatečně dlouho, budeme pak všichni říkat, že svíčková v restauraci stojí stovku.
Ekonomie takové chování kupodivu zná a má pro něj i označení. Říká se tomu externalita. Její definice říká, že je to výsledek ekonomické aktivity, který si v případě jeho užitku nemůže původce zcela přivlastnit, nebo který, v případě nákladu, nemůžeme od původce vymoci. Existuje několik druhů tohoto ekonomického jevu, ale nás dnes zajímá ten, kde vzniká náklad někomu jinému než původci.
Notoricky známým je tento jev v oblasti ochrany životního prostředí. Továrny kouří a nemusí investovat do šetrných technologií. Jejich výrobek je tudíž zatížen menšími odpisy, a je tedy nákladově levnější. Jenže děti v okolí továrny hodně stonají, rodiče jsou v nemoci s nimi doma a pobírají dávky, na které se pak skládá celý stát. To znamená, že továrna pobírá skrytou externí podporu ve výši těchto dávek.
Takových transferů je i v efektivním kapitalismu překvapivě mnoho a celý náš pohled na ceny významně deformují. Jako moderní společnost zkrátka nechceme a často neumíme veškeré náklady, které státu vznikají, přisoudit jeho původcům. To nemusí být nutně zločin, ale třeba dopad mezinárodní konkurence. Pokud soutěžíme na světovém trhu se zeměmi, kde zaměstnanci například nemají dovolenou, je jasné, že naše výrobky v sobě mají obsažené náklady vyšší. Stačí se podívat na film American Factory. Takže někdy zkrátka barvu přiznat nechceme.