Král šlágrů bojuje o přežití

Majitel televize Šlágr Karel Peterka bojuje o přežití svého byznysu. České radiokomunikace minulý týden šíření televize, která je oblíbená především mezi seniory, kvůli dluhům vypnuly z pozemního vysílání. To se nakonec podařilo obnovit díky podnikateli Radimovi Pařízkovi. Další existence Šlágru je ale ve hvězdách. Odemykáme rozhovor s Karlem Peterkou z časopisu Neovlivní.cz  z předloňského léta, kdy už bylo jasné, že má velký problém.

„Dej mi, dej mi pusu, dej mi hubana, / láska ta si zrovna lítá přímo nad náma. / Dej mi, dej mi pusu dej anebo ne, / ať to mezi námi takhle navždy zůstane.“ Jednoduchá rýmovačka, během které se dvojice chlapíků za klávesami rozšafně pohupuje v bocích, zatímco grafika v rožku obrazovky vybízí ke koupi posledního alba Dua Jamaha. Že je vám ten obrázek povědomý? Pak jste určitě museli někdy zabrousit do světa Šlágr TV. Televize, která se za posledních šest let stala svého druhu fenoménem, místem plným dechovky, harmonik, místem Ev a Vašků.

Jenže svět se mění. A Šlágru, který od píky vybudoval podnikatel Karel Peterka, pomalu dochází dech. Cédéčka se neprodávají, inzerenti nehrnou. „Všechno nemůže trvat navěky,“ říká Peterka. „Radikální by bylo říct si, že Šlágr bude něco jiného, omladit obsah a hrát americké country, ale to bych se dostal do situace, kdy bych zradil lidi, kteří Šlágr potřebují. A ti tu jsou.“

Bylo to v roce 2011, když musel Karel Peterka se svou zavedenou společností Česká muzika vyklidit teleshoppingový plac v České televizi. Nové zákony tehdy omezily reklamu ve veřejnoprávních médiích a Peterka, podnikatel – a srdcem i duší muzikant –, se ocitl na rozcestí. „Měli jsme peníze, mohli jsme skončit a žít si celkem pěkně. Jenže mi bylo jednašedesát a ještě se mi nechtělo seknout s prací,“ popisuje Peterka své tehdejší rozpoložení. A právě tehdy přišel nápad posunout dechovku na vyšší level – do televize. A právě o ní, o svébytném světě lidovek, dechovek a šlágrů, poskytl redakci Neovlivní.cz obsáhlý rozhovor.

Neo: Nebýt zlatých teleshoppingových let, Šlágr by nevznikl? Jaká byla vůbec éra zlatých teleshoppingových let?

Byla to pěkná doba. Trvala od nějakého roku 1999 do onoho roku 2011. Výhodou bylo, že jsme byli jedni z prvních, kdo tohle dělal. Můžu dokonce říct, že jsem byl i dobře zajištěn, jenže to by nebyl člověk, kdyby byl spokojený. Coby muzikant a skladatel jsem své hobby nemohl dělat, tudíž mě ten stav neuspokojoval. Kdežto Šlágr mě baví a uspokojuje, můžu ovlivňovat program a muziku, muzikanty, mohu je někam směrovat, můžu jim dát nějaký názor… A že jsem jich dost vychoval!

Předtím jsem byl pseudo bohatý a neměl jsem v srdci nic. Pro muzikanta je možnost být muzikantem to nejvíc. Takové dva tři roky jsem na Šlágru mlčel, nikdo nevěděl, že umím něco složit. Bylo kolikrát úsměvné, když si muzikanti vyslechli nějakou mou radu a klepali si na čelo, co jim ten manažer radí. Zůstalo to tak do doby, než jsem vymyslel soutěž autorských písní Zlatý Šlágr. A protože jsem se bál, že by mohlo přijít do prvního kola málo písniček, tak jsem pro jistotu udělal nějakých jedenáct dvanáct věcí a rozdal je těm, o kterých jsem věděl, že umí zpívat. A protože mi zůstala jedna písnička, „Život je lepší, než se zdá“, tak jsem ji prostě zazpíval. Úžas kolegů byl při prvním poslechu neuvěřitelný. Koukali, že něco takového vůbec dělám. Písnička by nakonec vyhrála, jen jsem se vítězství vzdal a přenechal ho někomu jinému. A ten shodou okolností taky zpíval mou písničku, ale to je jiný příběh. (smích)

Neo: Prý jste napsal více než tisíc písniček, což je neuvěřitelné číslo. Můžete o všech říct, že jsou kvalitní?

Tak z pohledu textu bych se nepodhodnotil – ať už mluvíme o té srandě, o vážnějších písničkách, nebo o tom mezi, což je dnešní šlágr formát. Nemyslím si, že bych textově dělal nějaký brak. Někomu slíbím písničky, dřu jako koník, abych jim udělal desky a aby měli svůj repertoár.

Neo: Jak jste věděl, že by Šlágr mohl fungovat?

Stačilo se podívat kolem nás. Třeba do Německa či Rakouska, zkrátka do německy mluvících zemí, kde hudební televize jako Šlágr mají společného jmenovatele – oslavu národní hudby. Je to specifické právě pro evropské státy, které se snaží zachovat národní kulturu právě skrze tyto folkové televize. Říká se tomu „folk music“, z níž vznikl svébytný žánr, který dnes nazýváme šlágr. Vše ale vychází z lidovosti a národnosti, tedy z „dřívější pop music“.

Neo: Lidovce i dechovce rozumím. Sám jsem částečně vyrůstal na Balkáně, kde se od rána do večera hrály národní hity, ale český šlágr je v očích všech neúplný, příliš surový…  

Myslím si, že tohle je velký omyl. Za těch šest let jsme se s kvalitou posunuli úplně jinam. Ono se to takzvaně čistí samo. Kdo pochopil, tak šel o level výš, třeba tolik skloňované Duo Jamaha. Jenže tu na začátku nikdo nebyl. Logicky – když není žánr, nejsou ani muzikanti. Musíte posbírat toho, kdo má ruce a nohy, hraje třeba na svatbách, a musíte mu dát šanci. Jsem zastáncem teorie, která je důležitá: Totiž že to, co funguje a chodí na to lidi v okrese, je něčím, co když dáte vědět dvěma zemím a je to dobrý, tak se to chytí všude. A to je případ kapel Veselá trojka, Black Band, Jamaha či Kollárovci. Schválně si je pusťte.

Měli jsme zásadní výhodu – nasycenost tu nebyla žádná a díky tomu, že jsme zachovali princip teleshoppingu, tak jsme věděli rovnou, kdo je hvězda a kdo ne. Když někoho lidé chtějí, tak zvoní telefon, a když ho nechtějí, tak mlčí. Je to totální marketing v přímém přenosu, který je nejpřesnější, protože když za něco chceme dát peníze, tak to stojí za to.

Neo: Měl jste dechovku rád vždycky, nebo jste si k ní musel najít cestu?

Nikdy jsem ji neměl nerad. Dnes ji mám rád. Když poznáte lidi okolo a vidíte jejich lásku k dechovce, začnete se na všechno dívat jinýma očima a objevíte kouzlo, které tam prostě je. Bylo by od nás nadřazené pohrdat jinými jen proto, že se jim líbí žánr, který nás úplně neoslovuje.

A pozor: Tuhle hudbu hrají velmi vzdělaní lidi. Cítí, že je v ní něco dobrého. Jak říká Tonda Pavluš, zakladatel úspěšné dechové skupiny Mistříňanka, lidová písnička proniká k tomu nejprostšímu lidskému srdci, a to je svatá pravda. Nemusím chodit daleko. Když moje mamka nebo babička poslouchaly českobudějovický rozhlas, který byl známý tím, že od jedenácti do jedné vysílal dechovku, tak měly dobrou náladu. Bylo jim fajn. A díky tomu, že bylo fajn mým rodičům či prarodičům, tak bylo fajn i mně, protože si pozpěvovali a byla dobrá nálada.

Jistě, vyrostl jsem na jiné muzice. V pětatřiceti nebo čtyřiceti jsem sice dechovkou nepohrdal, ale taky jsem ji nevyhledával. Dneska se tomu divím. Věkem jsme tolerantnější, měníme se. Hlavně najednou začneme vidět kouzlo, které jsme předtím neviděli.

Neo: Kdo nebo co vás v tomto směru nejvíc nastartovalo?

Člověk nesmí být a priori zapšklý vůči jakékoliv muzice. To je základ. Kdybych byl zapšklý, nikdy bych nedělal to, co dělám. Vzpomínám si na počátky 90. let, kdy za mnou do pražského nahrávacího studia přišel ředitel českobudějovického rozhlasu s tím, že tu má tři postarší pány a jestli bych jim nenatočil nahrávku. Říkal jsem si, jak udělám dobrý skutek, natočím jim jejich heligonky a tím to skončí. Po čase jsme se přestěhovali k Budějovicím do Křenovic. Přišel jsem za naší místní hospodskou a dal jí dvě kazety. Na jedné byla dnes už zapomenutá skupina Mat, na té druhé Voraři – právě s těmi jsem v rozhlase nahrával. Prostě jsem jí to věnoval a dál neřešil. Jenže najednou začali Voraři hrát každý den a druhá skupina vůbec. A to jsem si řekl: „Bacha, tady je něco jinak.“ Souhra různých životních krizí mě pak donutila Voraře zase oprášit a nabídnout je malému vydavatelství. A fíha, najednou se toho prodaly tři tisíce. Pány jsem požádal, ať točí dál. Dneska mají čtrnáct desek a 750 tisíc prodaných nosičů.

Voraři jsou prostě fenomén Šlágru. Jeden z nich zemřel a dnes zpívají ve dvou, přičemž Josefu Komendovi je neuvěřitelných 96 let. A na nich jsem si uvědomil, jak moudří pánové to jsou a jak hluboká je jejich láska k lidové hudbě. Konkrétně Karel Císař, který léta letoucí chodil a od starých babiček si zapisoval písničky, které znaly. Tím přirozeně posouval dechovou scénu dál. Kdyby tak neučinil, pořád bychom byli u toho „potůčku bublavého”. Tohle nešlo podceňovat, to byl můj hlavní poznatek. A když víte, že je tu nějaká poptávka, tak s ní začnete pracovat, což jsme dělali i v dobách teleshoppingu.

Neo: Jak vybíráte interprety, kteří se mohou na Šlágru objevit?

Když jsme začínali, všechno byla zelená nepolíbená louka. Měli jsme malý základ právě v podobě Vorařů, ale to nestačilo. Na obrazovce jsem řekl, že se může přihlásit každý, protože Šlágr je televize druhých šancí. A najednou se rozjel neskutečný kolotoč. Záměrně jsem si řekl, že nebudu nic korigovat. Slyšel jsem značné rozdíly, ale nechal jsem, aby si národ vybral. Bylo to jak talentová soutěž. Reality show v přímém přenosu.

Vím, že si spousta muzikantů říkala, co to pouštím, ale já nelituju. Nabrali jsme velký kmen diváků, kteří jsou věrní. Byli každý den a každý týden zvědaví na novou tvář a nový rozhovor, protože i za horším muzikantem byl a je příběh a život.

Neo: Jako muzikant jste ale musel vědět, že do éteru pouštíte i balast. To vám nevadilo?

Ano, u některých jsem si říkal, jak je možné, že se to líbí, ale telefony zvonily. Pro nějaké uši byla i nekvalita úplně v pořádku. A za tím si stojím. Mnohokrát jsem slyšel názor na u nás populární Duo Rytmus, ale jejich příběh, jejich svatba a to, jak vypadají a jak se snaží, vytvořilo něco, nad co se národ úplně povznesl a bylo mu jedno, jestli někdo něco říká. Dodneška jsou to ikony Šlágru.

Neo: Takže i Šlágr má svého Michala Davida i svého Karla Gotta?

Michal David je pro mě hitmaker číslo jedna a ani na vteřinu bych se nad jeho prací neofrňoval. Šarže a nálepky mě štvou. Je přece spousta kvalitní muziky, kterou si ani nezapískáme, protože nám nic neříká a nedává nám žádnou emoci. Je to jenom bezvadná muzika, a tím to končí. A pak je muzika, která není po všech stránkách dokonalá, řekneme si, že bychom udělali něco jinak, ale má něco, co prostě baví.

Neo: Samotnou kapitolou jsou na Šlágru videoklipy. Přijde vám, že zpracování v duchu „home video“ je to, co divák chce vidět? Nebo divák Šlágru kvalitu neřeší?

To je jinak. Spousta umělců, kteří jsou na Šlágru, je dnes i v tomto směru úplně jinde. Můžu jmenovat Kollárovce či Jamahu. To, že jsme nějak začínali a sem tam se objeví záběr z umazaného studia, je něco, co patří k historii a nostalgii našich začátků.

Podívejte se na německé či holandské folkové televize. Jsou úplně jinde. Ale i ony si musely touto etapou projít. Pravdou je, že kapely pracují s jinými rozpočty než známé popové skupiny, ale vývoj je viditelný a nelze před ním zavírat oči. Dneska se k nám se samohrajkou jen tak někdo nedostane. Jistě, můžeme nastolit režim „šlágr gold“, jenže to už by byla jen naleštěná muzika bez chyb. Určitě nikoho násilím někam nestrkáme a nezakazujeme, aby se vyvíjel. A právě vývoj v přímém přenosu je někdy víc než to naleštěné bez gruntu.

Neo: Nedávno jste měl emotivní projev v televizi o ne úplně dobré kondici Šlágru. Jak se mu tedy daří?

Šlágr na tom není úplně dobře. Ve snaze, aby nás vidělo co nejvíce diváků, jsem na to šel velkoryse, protože jsem si říkal, že ona velkorysost může být namístě vzhledem k tomu, že jsem věděl, kolik lidí se dívá. A netušil jsem, že ve chvíli, kdy máme srovnatelnou sledovanost s televizemi, které se reklamou bohatě uživí, že nám ty peníze z mediálních agentur nepřicházejí. To je celý rozpor. A protože jsme v tomto stavu už nějaký čas, tak je jasné, že nám úplně dobře není. Našim divákům jsem chtěl čestně říct, že situace není úplně růžová, ale nic víc, nic míň.

Neo: Pominul tedy jakýsi „Šlágr“ boom?

Boom tu byl, ale taky mi bylo jasné, že všechno nemůže trvat navěky, protože nasycenost je totální a desky hrajeme v televizi celé. Kdo chtěl mít desku doma, tak si ji koupil, jenže narážíme na to, že první tři roky chtěl mít doma desku každý, ale pak si řekl, proč by ji měl mít doma, když si písničku může nahrát doma.

Televize oproti klasickému teleshoppingu funguje jinak, měla nastoupit reklama, měla vystřídat klasické nákupy přes telefon. A tady narážíme na to, že reklama na Šlágru není pro mediální agentury komfortní afinitou. Máme starého diváka. I venku s tím bojovali, ale tam se naučili starší cílovku tolerovat.

Neo: Zaznamenal jste po svém projevu, že na tom Šlágr není dobře, nárůst objednávek?

O tom to není. To, co mi někdo podsouvá – tedy že straším proto, aby někdo dal peníze –, to už je jenom bulvární spekulace. Kdybychom měli srovnatelné podmínky s jinými, tak žádné napětí není. Nejsme zajímaví, protože máme tzv. starý GRP. To je jednotka, kterou se měří sledovanost. A kolik GRPů natočíme za měsíc, tolik můžeme mít peněz. My jich natočíme opravdu pár tisíc, tudíž bychom mohli žít v pohodě, ale ty peníze za to nemáme, protože to mediální domy úplně nezajímá. To je celé.

Neo: Jste duchovním otcem televize, rozumíte obsahu, ale finance jsou úplně jiný svět. Nepřemýšlel jste povolat krizového manažera, který by vám pomohl?

Fungování Šlágru je velmi složitý proces. Jsme specifické médium. A není jednoduché přijmout nějakého manažera, který by se najednou zabydlel v Dubném, odkud vysíláme. Jisté pokusy byly. Vždycky někdo nahlédl do tabulek a řekl, že to není slavné, ale že je to velmi perspektivní firma. A tím to skončilo. Přičemž představy o směřování firmy byly s některými jedinci natolik odlišné, že jsem je nemohl akceptovat.

Abych to vysvětlil – Šlágr hraje v každé LDNce. Do jisté míry plníme sociální službu. Jenže v nesmlouvavém byznysu se na něco takového nehraje. Denně dostávám desítky dopisů, v nichž se píše o tom, jak pomáháme lidem vstát z postele, jak jim pomáháme žít. Radikální by bylo říct si, že Šlágr bude něco jiného, omladit obsah a hrát americké country, ale logicky bych se dostal do situace, kdy bych zradil lidi, kteří Šlágr potřebují.

Neo: Jednou z klíčových postav Šlágru byla i vaše žena Jana, s níž jste se nedávno rozvedl. Na obrazovce už není, šlo i o pracovní rozluku?

Jana se nějakých patnáct nebo dvacet let zabývá alternativním světem. Hledala a hledá svůj svět, kde má spoustu kamarádů. A protože Šlágr jde jinou cestou, tak se v roce 2015 rozhodla, že skončí. Celý život šla a kráčela stejnou cestou jako já, takže její odchod byl pro mě hodně náročný. Věděl jsem, že se mi to do celé situace moc nehodí, protože se na spoustě pořadů podílela se mnou či sama, byli jsme manželská dvojice. Když jsem už věděl, že se naše cesty po této stránce rozcházejí, věděl jsem, že přišel prvopočátek toho, co je dneska. Totiž že jsme si přestali rozumět. Přesto jsem přesvědčený, že jsme se rozešli v dobrém. Určitě to není o tom, že bychom nehráli Janiny písničky nebo že by nesměla na obrazovku, jak se někde povídá.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S farmaceutem Richardem Pflegerem o pilulkách, lékařích a obžerství, kterému propadáme

» S novinářem Pavlem Kosatíkem o historii, chybách a nepoučitelnosti

» Se spisovatelem Jiřím Kamenem o fenoménu českých houbařů

» S paralympionkem Janem Povýšilem o reprezentaci a černém humoru

» S Markem Vagovičem o vraždě novináře na Slovensku: Odkud přiletěla kulka

» S Mikulášem Kroupou o ztrátě paměti a zlu, které napáchali komunisté

Neo: Zmizela s odchodem Jany i hudební satira, s níž jste coby dvojice měli velký úspěch?

Dá se říct, že zmizela. Jana kolikrát říkala, že satira je to, co by ještě dělala, je to disciplína, ve které jsme byli svébytní. Pořád v nás někde je, člověk nikdy neví, jak se budou věci vyvíjet dál, ale po hudební nadsázce se mi stýská, ne že ne.

Neo: Patří vůbec satira a politika obecně na obrazovky Šlágru?

Proč by to na Šlágr nepatřilo? Nejsme jenom hudební televize. Šlágr měl být hledač „šlágr života“ a k tomu hrát šlágry. Pro někoho je šlágr životem lyžování či hokej, proto se ve vysílání objevil hokejista Jarda Pouzar. Nebo atlet Robert Změlík. Anebo se tam objeví politik. Nikdy ale neřešíme politiku jako takovou. Bavíme se o člověčenství. Politik může u nás mít ksichtík, ale není to o tom, že bychom někomu stranili. Ať u nás byl kdokoliv, řešili jsme úplně jiné věci. Příklad. Byl u nás Michal Horáček a bavili jsme se o kartách a hazardu.

Neo: Oslovujete politiky sám, nebo oni vás?

Já jsem dveře televize otevřel úplně všem. Když někdo řekl, že má zájem, tak mohl přijít. Je to i tím, že máme Šlágr BUBU, které moderuje Zuzana Bubílková, takže když přijel politik, řekl jsem, ať přijede i příště a uděláme něco jiného. Určitě to nikdy nebylo o tom, že by nám někdo volal napřímo, vždycky se to řešilo přes naši produkci či přímo přes Zuzanu Bubílkovou. A je mi jedno, jestli je zprava, nebo zleva.

Neo: Na konci října oznámila slovenská Senzi TV, že přijde na český trh skrze placený kanál. Je to přímá konkurence Šlágru. Nebojíte se jí?

Jde o to, čeho se bát. Senzi tu byla stejně jako Barrandov muzika, jen Senzi vznikla na základě lidí, kteří byli na Šlágru a odešli od nás. Člověk to musí přijmout, někdy je konkurence i zdravá. Oni jsou poučeni z našich chyb, my jsme byli pionýři, a tak je to v pořádku. Šlágr to vždycky ustál, o diváky se staráme. Nevím, s čím přijdou, ale pořád jde o hudbu. Všude jsou dvě tři televize vedle sebe a diváka mají. Zlatý Šlágr by mohl být dobrý model spolupráce.

Neo: Prodal byste Šlágr, když by šlo do tuhého?

Beze mě ho moc lidí chtít nebude (smích). Nedělal jsem televizi kvůli penězům, ale když by mě donutily okolnosti přemýšlet jinak, je logické, že se budu muset na problém podívat jinak. Ale co bude, to v tuto chvíli nevím. Vím jediné – Šlágr má ohromný potenciál a nárok na to, aby v něm byla normální reklama.

Neo: Odchod Karla Peterky do důchodu tedy nehrozí?

Ještě nejsem senior, s tím jděte někam.

 

Vyšlo v tištěném letním speciálu Neovlivní.cz 2018.

 

Zdroj náhledové foto: Karel Peterka