Kvido Štěpánek. Muž, který věří na sílu šuškandy

Už vám někdo zaníceně vyprávěl, jak mu život usnadnilo motůčko? Kolečko doplněné motorem? Za tímto vylepšovákem stojí muž, který věří v sílu sdílené zkušenosti, průmyslník Kvido Štěpánek. Filantrop, který říká, že na stát se nedá spolehnout. A proto rozdává ze svého.

Řídí firmu s miliardovým obratem. Kvido Štěpánek, sedmapadesátiletý majitel a ředitel společnosti Isolit-Bravo se sídlem v Jablonném nad Orlicí, má ale daleko ke karikatuře továrníka, kterému jde jen o zisky. I proto loni získal za pomoc druhým cenu VIA Bona.

“Z Česka se bezesporu vytrácí etika. To, co generace našich otců považovala za hanbu, tak se dnes považuje za normální. Nedávno jsem četl na toto téma článek, že naším problémem je, že vymizel stud. Věci, které u našich dědů a otců byly nemyslitelné a člověk by se jimi zostudil, znemožnil, tak se dnes berou jako normální,” hodnotí Štěpánek současnou společnost v první části profilového rozhovoru pro společnost DeadLineMedia, vydavatele deníku Neovlivní.cz.

Původní profesí konstruktér a technolog v něm hovoří o vlivu, o tom, jak žít odpovědně. A také o své firmě, výrobcích – a reklamě, kterou nepotřebuje.

DLM: Isolit Bravo je česká firma s dlouholetou tradicí, ale asi ne každý ji zná. Přiznám se, že mezi ty, pro které název firmy donedávna nebyl žádným pojmem, patřím i já. Mohl byste stručně vaši firmu představit?

Firma se jmenuje Isolit-Bravo, v současné podobě fungujeme od roku 1993. Vyrábíme kuchyňské přístroje nebo přístroje pro domácnost a převážnou část našeho obratu tvoří výroba pro automobilový průmysl. Je to zčásti klasická, pěkná strojařina, jedná se o formy na vstřikování plastů, výlisky z plastů a podmontáže, podsestavy, které vyrábíme buďto přímo pro automobilky. Anebo pro to, co se v automobilovém světě nazývá “tier” – to jsou mezi-zákazníci, kteří přímo dodávají do automobilového průmyslu na linku, třeba škodovky, VW, atd.

Náš obrat činí něco přes miliardu korun a dá se říct, že pracujeme pro všechny automobilky, na které by si člověk mohl vzpomenout.

DLM: V rámci příprav na tento rozhovor jsem se seznámil s vašim populárním produktem, vylepšeným kolečkem, takzvaným “motůčkem”. Pro lidi, co mají chatu, dům ve svahu, to musí být něco úžasného.

Motůčko je kolečko, které je doplněno motorem. Je k němu řada příslušenství, takže na zahrádce nebo ve svém lesíku se s ním můžete v dobrém slova smyslu vyřádit. Já ho samozřejmě mám také doma a strašně mě těší, že prodej a zájem je narůstající. Jako když se sněhová koule valí z kopce.

Vidím to na svých známých nebo na lidech v okolí: Když jsme s ním před čtyřmi lety začínali, tak si ťukali na čelo a říkali: ‘Co to je za blbost? To já v životě nebudu potřebovat. Já už mám postaveno a co bych s tím dělal?’, a tak dál. Potom chvíli přemýšlejí. A někomu to trvalo půl roku, někomu to trvalo rok, někomu to trvalo čtyři roky. Dnes jsem tady zrovna viděl ředitele jedné velké banky z okolí, který tu byl s manželkou a po čtyřech letech si motůčko koupil. To je velice pozitivní.

Mám takový slogan, že když někdo vyrábí a prodává jízdní kola, tak s každým prodaným kolem už má o jednoho zákazníka méně. U nás je to naopak, my s každým prodaným motůčkem máme o čtyři další zákazníky více, protože to vidí sousedi ze všech stran a přemýšlejí o tom a časem si ho taky koupí.

Jinak motůčko je výrobek, který tvoří pouze malou část obratu naší společnosti. Proto bychom samozřejmě rádi měli vlastních výrobků co nejvíce. Ale ono něco skutečně nového vymyslet a uspět s tím na trhu není úplně snadné.

DLM: To se nabíjí ze zásuvky?

Jistě, v tom je akumulátor a ten vydrží neuvěřitelné. Taky jsme měli ze začátku strach. Já ho třeba doma nabíjím jednou za čtrnáct dní, tři neděle, při takové občasné práci. Když byste skutečně tvrdě pracoval a běhal nahoru dolů, plně nakládal, tak stejně vám minimálně jeden pracovní den vydrží a přes noc ho nabijete. Je tady sice možnost, že by si mohl zákazník dokoupit ještě jeden náhradní akumulátor a vyměňovat je. Ale to se nám stalo na těch desetitisících prodaných motůček asi u čtyřech zákazníků. Nikdo to nepotřebuje, vždycky to stačí minimálně na ten jeden plný pracovní den, který by někdo strávil na chalupě nebo ve firmě. Za čtyři hodiny je ten akumulátor nabitý.

DLM: Proč jsem se nikdy s žádnou reklamní kampaní na motůčko nesetkal?

My jsme reklamní kampaň postavili na tom, čemu Angličané říkají “word-of-mouth”. A ono to skutečně funguje. V dnešní době, která je zaplavena všemi možnými údaji, historkami, bulvárem atd., lidem vesměs nestojí za to, aby si o nějakém výrobku povídali. Ale tento výrobek je výjimka, je tak neobvyklý, že lidem za to stojí, aby si o tom řekli.

Kolikrát se mi stává, že přijede zákazník z automobilového průmyslu a najednou přeruší pracovní téma a říká: “Pane Štěpánku, byli jste to vy?” A já na to: “No, co myslíte?” A on: “No, mě říkala manželka, že říkal její brácha, že mu říkala babička, že byla ve Valech na trzích a tam že jezdilo nějaké kolečko samo, a na tom kolečku že bylo logo Bravo. Pane Štěpánku, byli jste to vy?” To je přesně ono, na to jsem se těšil, to je “word-of-mouth”. Lidem stojí za to si o motůčku povídat.

O vlivu a vzorech

DLM: Co si představujete pod slovem vliv? A co je měřítko vlivu?

Představoval bych si pod tím, že někdo na člověka nebo na organizaci takzvaně česky dá. Že ji někdo vnímá, někdo se podle ní řídí, někdo si zkrátka dělá starost, jakou má ta osoba nebo organizace názor. Vliv je, když že chování jednotlivce nebo organizace má dopad na okolí.

DLM: Co je měřítko vlivu?

Asi jak hodně vážně ho okolí bere.

DLM: Koho byste označil za člověka, který má vliv a používá ho pro dobro společnosti? U koho máte pocit, že posouvá naši společnost pozitivně dopředu?

V minulosti to byl určitě bývalý prezident Václav Havel, který bezesporu na společnost vliv měl, lidé se podle jeho názoru řídili. Řekl bych, že v 95 procentech toho, co říkal a dělal, byl ten vliv kladný.

Pokud bychom měli jít do současné doby, tak shodou okolností dnes jsem četl komentář na téma věku Karla Schwarzenberga, že by už měl jít do důchodu a nechat toho. To je asi pravda, ale na druhou stranu je potřeba říct, že tento člověk, kterému už léta nazrála a jehož zdravotní stav asi už není nejlepší, tak ať chceme nebo nechceme, pozitivní vliv má.

DLM: Čím by se lidé, kteří vliv mají, měli zabývat, jaká témata by měli nastolovat?

Taková, která mají nějakou hodnotu. Neměli by se asi bavit o módě, protože to by svým vlivem zbytečně mrhali. Měla by to být společensky závažná, povznášející témata. Rovněž jejich vliv by měl být povznášející a neměli by jít za každou cenu s davem, s většinovým názorem, ale měli by ten svůj vliv uplatňovat mnohdy i tak, že proti vůli většiny dávají příklad nebo předvádějí něco, co většina v danou chvíli považuje za nesprávné. Časem se ale třeba ukáže, že to správné bylo.

DLM: Co říkáte na názor, že u nás chybí etika?

To je bezesporu pravda, etika se vytrácí. To, co generace našich otců považovala za hanbu, tak se dnes považuje za normální. Nedávno jsem četl na toto téma článek, že naším problémem je, že vymizel stud. Věci, které u našich dědů a otců byly nemyslitelné a člověk by se jimi zostudil, znemožnil, tak se dnes berou jako normální.

Co je a není správné. A o vegetariánství

DLM: Co je pro vás společensky odpovědný styl?

Myslím si – a taky to souvisí s dnešní dobou -, že není možné oddělit život osobní, soukromý, od života pracovního. Prostě nevěřím tomu, že někdo může být například výborný ředitel nebo prezident a v soukromém životě se může chovat, když to řeknu lidově, jako čuně. To není slučitelné.

Bohužel to dnešní doba připouští, když se říká: “Ale on je výborný manažer, jeho soukromý život nechte na pokoji.” Jsem přesvědčen, že tak to nemůže fungovat a že to není správné.

DLM: Změnil jste svůj pohled na svůj životní styl s ohledem třeba na trvale udržitelný rozvoj, na ekologii?

Kdybychom si vzali charitu, těžko si lze představit, že je člověk správný, že je příkladný, jestliže je dobře zajištěn, má peníze a nedává z nich nějakou přiměřenou část na charitu, nepomáhá dalším, kteří v mnoha případech skutečně trpí. To je podle mého názoru důležitá věc. Být sám dobře zajištěn a říkat, že se mě to netýká a na charitu nepřispívat – takového člověka bych nepovažoval za správného, nijak by mi neimponoval.

Co se týče ekologie, tak osobně trpím výčitkami svědomí, co o nás budou jednou říkat naše děti, naši vnukové. Jak budou hodnotit naši generaci za to, jakým způsobem jsme se chovali k životnímu prostředí, ke zvířatům. Jak to, že jsme mohli jíst maso, když vozili zvířata v otevřených kamionech za mrazu, když u nás fungovala jatka, ve kterých zvířata evidentně trpěla. Pokud vývoj půjde dál dopředu stejným způsobem a nenastane nějaký zvrat, tak nás asi budou odsuzovat a my všichni se povezeme v tom, že jsme tenkrát žili. Potomci se budou ptát: “Co říkal můj děda na tyto skutečnosti, jak je možné, že jedl maso, když věděl, že lidé takovým způsobem zvířata mlátili a trápili?” Ekologie je strašně důležitá a v podstatě – až na výjimky – nikdo z nás pro ni nečiní dost.

DLM: Jste vegetarián?

Moje děti by řekly, že jsem teoretický vegetarián. Já bych i byl, ale pak uvaří manželka v neděli svíčkovou, a jelikož nechci doma vyvolat hádku proto, že budu jíst jenom knedlíky, tak si tu svíčkovou taky dám. Ale co můžu, tak v závodní jídelně si maso nedávám.

DLM: Bere se u vás v závodní jídelně na tyto věci ohled? Je maso vybíráno podle ekologických kritérií?

Musím bohužel říct, že ne. Kdybychom nasadili laťku tak vysoko, že budeme maso mít v bio-kvalitě, tak ceny vzrostou a spolupracovníci včetně externích strávníků by pro to asi příliš porozumění neměli. Ale možná jste mě přivedl na zajímavou myšlenku; mohli bychom zkusit paralelně vařit bio a uvidíme, co by to udělalo.

DLM: Co pro vás znamená kariéra? Máte nějakou radu pro ostatní?

Já si myslím, že to je strašně relativní. Pojem úspěch v životě a kariéra si každý může představovat úplně jinak. Pro někoho to můžou být peníze, postavení atd., což si asi většinová společnost myslí, a pro druhého to může být fungující rodina. Pro někoho to může být ještě něco úplně jiného, jsou prostě mniši a jeptišky, kteří se dají do kláštera a nemají ani rodinu, ani kariéru a považují to za úspěch a jsou se svým životem spokojeni. Podle mě to závisí tom, co si člověk představuje.

O značkách, morálce a kole

DLM: Kterou značku, firmu, výrobek, věc považujete za symbol úspěchu a proč?

To je těžká otázka. O tom jsem nepřemýšlel.

V komerčním smyslu mě napadne IKEA, pro kterou jsme pracovali. Vždycky jsem přemýšlel o tom, jak Ingvar Kamprad začínal skupováním nábytku od lokálních truhlářů, který pak prodával. Nikdy jsem nepřišel na to, v čem bylo to kouzlo. Samozřejmě, že milion dalších to chtělo dělat po něm – skoupím nějaké gauče od lokálních truhlářů, něco si na to přirazím, prodám je dál a budu bohatý. Jemu to fungovalo, jim ne. Řekl bych, že IKEA by byla příkladem nějakého kouzla, které za tím člověkem muselo stát, nebo něco dělal odlišně od těch druhých.

Co by se líbilo mně, co by nebylo komerční a co by nebylo úplně z tohoto světa, to bych musel asi chvíli přemýšlet. Ale bylo by to něco, v čem tkví úspěch duševní, nedá se změřit penězi ale je bezesporu velký. A to by byl možná ten zmíněný prezident Havel, který si zase tak nevydělal a nerozvinul žádný podnik jako Ingvar Kamprad, ale měl velký dopad morální.

DLM: Existuje nějaká věc, bez které by vás nebavil den, která by vám chyběla?

Tak určitě by to byl styk s lidmi. Kdybych se nemohl stýkat s lidmi, tak by mě to chybělo.

DLM: A nějaká konkrétní věc?

Když je pěkné počasí, tak rád jezdím do práce na kole. Kolo by mi chybělo.

DLM: Je něco, co Vám dělá v této zemi radost?

Mně dělá radost, že padl komunismus. Upřímně řečeno, když jsem žil za socialismu, tak jsem vždy přemýšlel o tom, že to jednou určitě skončí a režim padne. Ale myslel jsem si, že v horším případě už nebudu na světě. A v lepším případě, že mi bude tak sedmdesát, když budou mladí revolucionáři ten komunistický režim kácet. Že mi budou říkat: “Dědku, ty už sem nechoď, ty jsi moc starý.” A já budu říkat: “Hoši, já jdu s vámi, protože jsem se na to celý život těšil.”

Mně se strašně líbí, že to nastalo tak brzo a že jsem ještě měl možnost prožít podstatnou část života bez komunistů.

Druhý díl rozhovoru už brzy na Neovlivní.cz