Ledecký: Žádná ideologie ani náboženství společnost nerozdělily tak jako covid.

Rozhovor s muzikantem Jankem Ledeckým o prezidentovi a svoloči, hladových umělcích i životě v době covidové.

Musel to být tvrdý náraz. Janek Ledecký, velké jméno v hudební branži, umělec, který díky svým muzikálům, songům i talentu dcery Ester sklízel jen potlesk, se ze dne na den stal pro mnohé personou non grata. Stačilo říkat otevřeně své názory na koronavirovou pandemii. Ne, nemluvil o covidu jako o chřipečce. Ale jeho vidění světa byla bližší cesta promoření, kterou se vydalo třeba Švédsko. Ochránit seniory a zbytek společnosti nešněrovat chaotickými příkazy a zákazy. Nelíbil se mu tlak na testování, roušky za každou cenu.

Nemusíte s ním souhlasit, ale, jak napsal poté, co se dostal do žebříčku top českých dezinformátorů: „Je to mé občanské stanovisko, o kterém bylo možné vést diskusi nebo i polemiku.“ Teď už ví, že vést polemiku je skoro nemožné: „Žádná ideologie ani náboženství společnost nerozdělily tak jako covid. Během jednoho roku. A celosvětově,“ říká v rozhovoru pro Letní speciál Neovlivní.cz.

Ještě pár hodin před uzávěrkou časopisu nebylo jasné, jestli následující rozhovor vůbec vyjde. Jankovi Ledeckému se do něj upřímně nechtělo. Ke kauze „Ledecký šíří dezinformace o koronaviru“ napsal své, bránit se hodlá i soudní cestou a znovu věc rozpitvávat – k čemu by to bylo? Okruhy otázek, které mu redakce zaslala, ho ale zaujaly. Vymínil si, že odpovídat bude písemně. Některé dotazy vynechal, a tak následovalo druhé kolo přesvědčování. Všechno, nebo nic. Nakonec odpověděl na všechny.

Na okraj připsal: „Byl bych rád, kdybychom v rámci rozhovoru mohli akcentovat mou profesi. Protože svoje názory na roušky, rozestupy a nasazení zdravotníků samozřejmě zodpovím, ale na to se můžete zeptat kohokoli na ulici a jeho názor bude mít stejnou váhu jako můj. Akorát že já mám ten známý obličej.“ A připsal pár osobních okruhů, ke kterým se chtěl vyjádřit. Tak začněme těmi.

Okruh první: Lubomír Zaorálek

Vloni v dubnu se nechal pan Zaorálek slyšet, že: „Festivaly nepustím, i kdyby ten virus chcípl.“ Vloni v dubnu nikdo nemohl tušit, jak se bude pandemie vyvíjet. Takže to jeho poselství je třeba přeložit asi takhle: „Moji mediální poradci vyhodnotili, že mezi muzikanty a návštěvníky festivalů si moc voličů nenalovím. A naopak, když to nepodpořím, nebo rovnou zatrhnu, můžu nahodit síť do seniorských vod. Kde mi budou tleskat, protože ty festivaly, to je stejně jenom rámus a spousta vožralejch a taky zfetovanejch, kam ten svět spěje?“

Minimálně od té doby, co nějaký frajer nebo frajerka vymalovali Altamiru, se vede spor o to, co je umění a co je řemeslo. A to, že jsou na světě muzea antických sbírek plná soch a artefaktů a současně nádobí a třeba zdobených zbraní, je důkaz, že ten spor nemá nějaké definitivní řešení. Anebo aspoň neměl do té doby, než to vloni v létě náš ministr kultury, jako první v historii umění, definitivně rozlouskl. Wau. Takže ta definice zní: „Umělec je ten, kdo je napojen na grantovou politiku ministerstva kultury. Ostatní jsou podnikatelé v oblasti zábavního průmyslu.“

Na svou činnost (a záměrně neříkám uměleckou, protože to pro mě fakt dostalo vysloveně pejorativní smysl) jsem nedostal z veřejných prostředků ani halíř. Spolu s kamarády jsme za své vlastní peníze postavili Divadlo Kalich, které tady stojí už dvacet let a kterým už prošlo víc než milion diváků. Jediný grant jsem dostal za Hamleta na přehlídce Annual Stage Reading Festival v New Yorku v roce 2003. Na tu přehlídku mě nevyslalo ministerstvo kultury. To jsme si zaplatili sami. A byl to jeden z těch kamenů na cestě k tomu, že se zrovna ten můj muzikálový přepis nejslavnějšího Shakespearova dramatu stal světově nejúspěšnějším.

Já vím, že úspěšnost rozhodně není ta jediná a zásadní kategorie v hodnocení umění. Ale bavíme se tady o hudebním převyprávění Hamleta. A Hamlet je v rámci dramatického umění skutečný Mount Everest. A vrátit ho zpátky divákovi, co není intelektuální fajnšmekr a snob z divadelních klubů, je taková hezká malá domů do Stratfordu. Aspoň tak to psali v recenzi v Soul News…

Ty peníze, co jsem jako autor a producent vydělal v Koreji a v Japonsku, jsem zdanil v Česku. V Česku je utratil a investoval. V kapele a realizačním týmu kolem mě je permanentně deset lidí, kterým dávám práci. A v rámci divadelních projektů je to samozřejmě daleko víc.

Veškerá podpora, na kterou jsem během krize dosáhl, pokryla část mých nákladů na chod agentury, pronájem zkušebny, skladů na kostýmy a kulisy. Mám to štěstí, že jsem měl našetřeno. Většina z mých kolegů podnikatelů, ať už v zábavním, ubytovacím, restauračním a dalších odvětvích průmyslu zejména služeb, to štěstí neměla. A velká část z nich už nikdy nesebere síly postavit se na vlastní nohy. A dát lidem kolem sebe vizi a práci. Stanou se tak součástí toho státem kontrolovaného systému, pokorně napojeného na granty a dotace. Protože OSVČ je pro každý politický systém noční můra. Samostatnost a svoboda? Brr…

Okruh druhý: Miloš Zeman

Když pan prezident vyslovil ten bonmot o tom, že ta nejkrásnější díla vytvořili hladoví umělci, takže nám trocha toho nepohodlí jenom prospěje, vystoupil jsem k tomu v diskusi na CNN Prima. Kde jsem se vyjádřil, že v kontextu toho, co vyšlo najevo o kšeftech prezidentova kancléře, které se uzavírají přímo na Hradě, je to mimořádně nevkusné. Protože na Hradě se žere a k tomu nahlas mlaská. Navíc je to bohapustá lež. Myslíte, že Shakespeare napsal Hamleta nebo Romea a Julii z hladu? Nebo Michelangelo, který za sochu Davida dostal víc, než Leonardo da Vinci vydělal za celý svůj život? A mistr Leonardo hlady opravdu netrpěl. Nebo Karel Čapek třeba?

Teprve když na Primě začali hlásit počasí, mi došlo, jak jsem naivní. Protože tohle všechno pan prezident samozřejmě ví. Ale je to fenomenální politický stratég, který má naprosto jasno, že tohle se bude líbit jeho voličům. Kteří nás – všechny ty kašpary, patlaly, hopsandy, zpěvandule a fidlálky apriori nenávidí. A když se jich zeptáte proč, tak vám řeknou nejistě, že proto, že jsme lehkoživkové a nevíme, co je pořádná práce. Ve skutečnosti je to proto, že instinktivně (a velmi správně) tuší, že děláme to, co nás baví. Což je pro velkou část populace echt důvod k nasrání.

Takže prezident nás označí za svoloč, ministr kultury se nás nezastane a já se jenom ptám, kam směřuje český národ, který tomu tleská.

Neo: Z vašich postojů to vypadá, že jste ten poslední rok pociťoval největší ohrožení našich svobod od roku 1989. Je to tak? V čem přesně?

To myslíte vážně? 1989? Tohle si netroufli ani komouši. Na vyhlášení a prosazení opatření k potlačení pandemie tady byly právní prostředky. Nouzový stav je pro každý politický systém něco jako nepřetržitá nirvána občas přerušená multiorgasmem. Půl roku absolutní svobody v nakládání s veřejnými prostředky? Bez jakékoli možnosti to později revidovat? A povedlo se to prosadit jenom díky tomu, že minimálně třetinu populace k smrti vyděsili. A je to přesně ta třetina populace, která už nikdy nepůjde do kina, do divadla, na koncert, do restaurace, nebo třeba na hokej. Protože ta představa, že vedle nich sedí někdo, kdo nemá roušku, je prostě nepřijatelná. Některé z nich poznáte třeba podle toho, že i když si jdou zaběhat, projet na kole, nebo jedou v autě sami, mají nasazený respirátor.

Jaké to je žít s nálepkou dezinformátora? Co mu poslední rok udělalo radost? A čeho se obává? Rozhovor s Jankem Ledeckým přinášíme v Letním speciálu Neovlivní.cz.

Zdroj náhledové foto: Janek Ledecký/se souhlasem