Lékař z první linie: Proč se covid-19 rozhodl zabít právě mě

Rozhovor pro všechny, co pořád berou epidemii na lehkou váhu

„Je mi 40 let, 3x týdně cvičím nebo plavu, nadváhu tuku nemám. Proč právě mě se rozhodl cv19 zabít? Udělal to chytře: hned v úvodu mi ‚vypnul‘ imunitní systém (neutro a lymfopenie jako u chemoterapie) a pak ze mě během 5 dní udělal imobilní dušnou trosku. Tohle se nedalo předvídat.“

Tak zněl první vzkaz Martina Šimši, lékaře z urgentu a záchranky, po čtrnácti dnech tuhého boje s koronavirovou nákazou. Že je z nejhoršího venku, zveřejnil na Twitteru, kam pravidelně už od jara zapisuje syrové postřehy z první linie.

V létě patřil mezi první zdravotníky, kteří nahlas varovali, že se čísla nevyvíjejí dobře. A že když to takhle půjde dál, nedokážou se nemocnice postarat o všechny. Burcoval, že lékaři z regionálních nemocnic mají problém „udat“ pacienty s covid nákazou do vybavenějších zařízení. Žádal, ať stát připraví scénáře dalšího vývoje. Jak vidí situaci dnes?

S ohledem na aktuální situaci odemykáme celý rozhovor z únorového vydání tištěného časopisu Neovlivní.cz

Martin Šimša má soukromou ordinaci na severu Čech. Nadto ještě slouží na záchrance a na urgentním příjmu v kladenské nemocnici, kam už loni zjara nastoupil do covid týmu a začal se starat o pacienty s nákazou. Když se na podzim situace prudce zhoršila, popsal pro říjnové vydání časopisu Neovlivní.cz, co je jeho největší strach. Nikoli covid jako takový. Nebo možnost, že se sám nakazí. „Bojím se té bezmoci. Bojím se, abych nemusel volit, komu tu kvalitní péči dám a komu ne,“ svěřil se. V prosinci 2020 onu kvalitní péči potřeboval sám. Kapal mu remdesivir; vůbec to nevypadalo dobře.

Teď se pomalu zotavuje a cítí… smutek. „Smutek z toho, že nám dlouho nikdo nenaslouchal. Věděli jsme, co se bude dít. Že bude opravdu zle, že budou po tisících umírat lidé. Že budou i škody sociální a ekonomické. A v tomhle smutku pracujete na hranici fyzických i psychických sil a stále nevidíte světlo na konci tunelu. Takhle nějak si představuju válku.“

Neo: Čekal jste, že jako zdravotník onemocníte?

Každá profese s sebou nese určitá rizika, která jsou eliminovatelná jen do určité míry. Přirovnal bych to k pozici profesionálního řidiče. Ten také kdesi v podvědomí očekává, že může kdykoliv přijít rána. Navíc v týdnech před mým onemocněním odpadal jeden kolega za druhým, a tak jsem tak nějak předpokládal, že může řada přijít i na mě.

Neo: Je na takovou věc člověk připravený?

Ano. Ačkoliv jsme vybaveni perfektními ochrannými prostředky, stejně vím a víme, že první příznaky se u kohokoliv z nás mohou objevit prakticky kdykoliv. Svůj podíl už má jistě i všeobecná únava, chronické nevyspání, život-neživot mezi prací, jídlem a postelí. I přes ochranu a prevenci v nás všech je a bylo vědomí, že nákaza může přijít kdykoliv.

Neo: Co vám jako první blesklo hlavou, když jste viděl pozitivní test? Vztek, lítost…

Nepřišlo to s pozitivním testem, ale s prvními příznaky. Člověk to za ty poslední měsíce viděl u pacientů a kolegů tolikrát, že jsem víceméně tutově věděl, že test vyjde pozitivní. Je pravda, že u mě osobně covid-19 nezačal nějak dramaticky, proto jsem první dva dny podlehl (mylné) víře, že budu jeden z těch, kdo bude mít průběh relativně mírný a brzy se vrátím zpátky „na frontu“. Takže první pocity byly optimistické, bojovné.

Neo: A pak přišel strach? Z čeho přesně?

Strach přišel, ano. Přišel ve chvíli, kdy se objevily kruté bolesti při nádechu, jasná dušnost i při minimální námaze a promodrání rtů. To bylo pátý den od prvních příznaků a bylo mi jasné, že musím do špitálu na vyšetření. Medicínská zkušenost a instinkt říkaly, že jsou zasaženy plíce a pohrudnice (vazivová vrstva stýkající se v hrudníku s plícemi, pozn. red.) a že je u mě průběh nemoci agresivní.

Neo: Je takový strach jiný než obava o zdraví a osud pacienta se stejnou diagnózou?

Dle mého ano. Je to dáno znalostmi a zkušenostmi s diagnózou. V případě covidu-19 všichni, kdo s ním přicházíme do kontaktu, moc dobře víme, jaký nebezpečný parchant to je. A jak rychle umí organismus doslova zničit.

Naopak pacienti medicínou nepolíbení, kteří neznají možné scénáře vývoje nemocí, bývají často velmi klidní, ačkoliv jejich zdravotníkům se už dopředu honí hlavou často nejtemnější myšlenky. Proto mají zdravotníci takový strach například o své nemocné blízké a ženou je k lékaři z opatrnosti dříve. Jsme prostě obezřetní, opatrní a více se bojíme komplikací.

Neo: Když jste zjistil, že váš stav je vážný, říkal jste si, proč zrovna já?

Prakticky hned po provedení prvního rentgenového snímku a změření saturace kyslíkem. Po pěti dnech jsem už měl zasaženy obě plíce a to je známka toho, že organismus při covidu-19 tahá za výrazně kratší konec provazu. Druhým vodítkem byl krevní obraz, v němž virus dokázal téměř vymazat mé bílé krvinky zodpovědné za imunitní reakce. A ano, v těch momentech, kdy jsem vnímal, jsem si říkal, proč do prdele zrovna já mám takovou smůlu?? Hodně jsem myslel na své blízké, dceru. Myslel jsem na různé scénáře vývoje a myslím, že nejen já…

Neo: Jak si vysvětlujete, že se viru tak dobře dařilo zrovna u vás s vašimi dispozicemi a životním stylem?

To je ta otázka. Je mi 40 let. Pravidelně se hýbu a bez sportu nemůžu být. Několikrát týdně jsem v bazénu, cvičím, běhám. Nekouřím, nejsem obézní. Cca měsíc před nákazou jsem si nechával udělat náběry, kde nebylo ani stopy po poruše krevního obrazu, stejně tak metabolismus tuků i cukrů byl naprosto v pořádku. Mým vysvětlením je to, že mám genetický profil, který tomuto viru velmi vyhovuje. Proto i v práci nejspíš vidíme velmi mírné průběhy u dříve tolik zmiňovaných morbidně obézních, diabetiků a jinak nemocných, anebo naopak velmi agresivní průběhy u mladých aktivních lidí bez výše uvedených rizik. Zmíněný genetický profil, který dovoluje viru rychle napadat buňky organismu a množit se v něm, by vysvětlení nabízel.

Neo: Říkal jste mi, že tohle onemocnění je loterie. Můžeme to přesto nějak ovlivnit?

Ideálním ovlivněním jakéhokoliv onemocnění je prevence jeho vzniku. To platilo, platí a platit bude. Jak výše popisuji, nelze spolehlivě předvídat (a to ani u dětí!) závažnost průběhu. Navíc nevíme naprosto nic o časných či pozdních následcích. Spásu pro jednotlivé lidi, ale i pro naši zemi, vidím ve vakcíně.

O možnostech ovlivnění průběhu již vniklého onemocnění mimo nemocnici mám po své zkušenosti již docela pochybnosti. Osobně jsem dělal vše podle doporučení: vitaminy ve vysokých dávkách, stopové prvky, měl jsem i isoprinosine (tablety na zvýšení imunity, pozn. red.) atd. Progresi nemoci nicméně zastavilo až podání rekonvalescentních plasem a zahájení léčby remdesivirem. Jsem přesvědčen, že tato kombinace mě zachránila. A také jsem přesvědčen, že tato léčba by měla být používána mnohem častěji, časněji a že by měla být v nemocnicích mnohem více dostupná (nyní např. schválení remdesiviru podléhá poměrně zdlouhavému schvalování), protože čím dříve se započne s aktivním zabíjením viru, tím lepší výsledek lze očekávat. Podobný princip platí například u jiných virových infekcí, například běžného oparu – čím dříve se antivirotikum nasadí, tím menší poškození organismu.

Neo: S jakými pocity sledujete zaplněné nemocnice, zdravotníky na pokraji sil? To jsou všechno věci, před kterými jste varoval…

Smutek. Smutek z toho, že nám dlouho nikdo nenaslouchal, že naše tvrzení a varování byla bagatelizována, že jsme byli s kolegy označováni za šiřitele strachu a paniky. Věděli jsme to. Věděli jsme to všechno, co se bude dít. Že bude opravdu zle, že budou po tisících umírat lidé. Že budou i škody sociální a ekonomické. A v tomhle smutku pracujete na hranici fyzických i psychických sil a stále nevidíte světlo na konci tunelu. Takhle nějak si představuju válku.

V tomto kontextu bych rád obdivně vyzdvihl práci nelékařského personálu (sestry, ošetřovatelé), který tráví u pacientů nejvíc pracovního času. Byl jsem osobně svědkem situací, kdy sestra pečovala o vlastního příbuzného či blízkého člověka, který nakonec na oddělení zemřel. Sestra si odešla pobrečet někam do ústraní a za několik hodin už zase dřela mezi pacienty… Tyto příběhy slyším z mnoha stran. Jsem přesvědčen, že právě sestrám by za toto období měl být postaven velký pomník.

Neo: Šlo se na to lépe připravit?

Z mého pohledu ano. Možná nám tady v Evropě obecně škodí velmi liberální způsob vedení zemí. Zvykli jsme si na volnost, podlehli pocitu bezpečí… Na SARS-CoV-2 ale zjevně platí jen a jen disciplína, přísnost, proaktivita a velmi radikální opatření. Ne za každou cenu plošná, ale radikální a proaktivní ano. Tenhle virus nezajímá, jaká má kdo práva, ústavu nebo ekonomické zájmy. Tenhle virus se chce jen co nejefektivněji množit, a pokud mu to bude dovoleno, tak i zabíjet.

A když jsme u té volnosti, svobody: V Dánsku mají svobodu a fungují. U nás za to spíše než přílišná svoboda může neexistence stabilní strategie – ta sranda chaotická vláda, která dělá opatření podle toho, jakou fotku zrovna lidé sdílejí na Facebooku, která mění opatření à 13,5 h, její neschopnost se připravit, absence empatie.

Další problém je v tom, že české zdravotnictví naprosto neskutečně drží, všichni se kousnou a jedou naplno, motor v červených otáčkách, už rok v kuse. Kdyby nakažených byla půlka, to bychom byli nejlepší na světě. Takhle jsme za odstrašující příklad celému světu.

Neo: Co můžeme udělat nejlepšího teď? Jako stát, společnost?

Náš stát je nyní v situaci pacienta na plné podpoře vitálních funkcí na oddělení ARO. Neboli snažíme se zachránit pacienta s nemocí rozvinutou natolik, že už bez agresivní a intenzivní péče nepřežije; prognóza dalšího vývoje je krajně nejistá. Sociální napětí roste, ekonomické zdroje se den za dnem odčerpávají, zdravotnictví je v kritické personální situaci.

Jediným řešením je nyní opravdu jen co nejrychlejší vakcinace co největšího počtu obyvatel v co nejkratším čase. Rameno – jehla – odchod. A za 3 týdny znovu. A za půl roku až rok zase. Méně akademických diskusí, méně papírů a více akce. Tak jako na urgentu se taky u pacienta v bezvědomí a v bezdeší dvě hodiny nebavíme o jeho právech a příčinách stavu. Prostě jedeme bomby.

Neo: Co může udělat každý z nás?

Do vnitřních prostor s jinými lidmi nosit respirátor FFP2. A co nejdřív se nechat řádně naočkovat dle doporučení.

Neo: Na co se teď nejvíc těšíte?

Až mě bude hřát západ slunce u moře, nohy mi budou omývat vlny a budu mít vedle sebe dceru, s níž budeme koukat po lasturách v písku.

Rozhovor vyšel v únorovém časopise Neovlivní.cz. Předplatné získáte ZDE