Lékař z první linie: Proč se covid rozhodl zabít právě mě

Martin Šimša popisuje svůj boj s nákazou. A také pocity lékařů, kteří politiky varovali a dnes nevidí světlo na konci tunelu

„Je mi 40 let, 3x týdně cvičím nebo plavu, nadváhu tuku nemám. Proč právě mě se rozhodl cv19 zabít? Udělal to chytře: hned v úvodu mi ‚vypnul‘ imunitní systém (neutro a lymfopenie jako u chemoterapie) a pak ze mě během 5 dní udělal imobilní dušnou trosku. Tohle se nedalo předvídat.“

Tak zněl první vzkaz Martina Šimši, lékaře z urgentu a záchranky, po čtrnácti dnech tuhého boje s koronavirovou nákazou. Že je z nejhoršího venku, zveřejnil na Twitteru, kam pravidelně už od jara zapisuje syrové postřehy z první linie.

V létě patřil mezi první zdravotníky, kteří nahlas varovali, že se čísla nevyvíjejí dobře. A že když to takhle půjde dál, nedokážou se nemocnice postarat o všechny. Burcoval, že lékaři z regionálních nemocnic mají problém „udat“ pacienty s covid nákazou do vybavenějších zařízení. Žádal, ať stát připraví scénáře dalšího vývoje. Jak vidí situaci dnes?

Martin Šimša má soukromou ordinaci na severu Čech. Nadto ještě slouží na záchrance a na urgentním příjmu v kladenské nemocnici, kam už loni zjara nastoupil do covid týmu a začal se starat o pacienty s nákazou. Když se na podzim situace prudce zhoršila, popsal pro říjnové vydání časopisu Neovlivní.cz, co je jeho největší strach. Nikoli covid jako takový. Nebo možnost, že se sám nakazí. „Bojím se té bezmoci. Bojím se, abych nemusel volit, komu tu kvalitní péči dám a komu ne,“ svěřil se. V prosinci 2020 onu kvalitní péči potřeboval sám. Kapal mu remdesivir; vůbec to nevypadalo dobře.

Teď se pomalu zotavuje a cítí… smutek. „Smutek z toho, že nám dlouho nikdo nenaslouchal. Věděli jsme, co se bude dít. Že bude opravdu zle, že budou po tisících umírat lidé. Že budou i škody sociální a ekonomické. A v tomhle smutku pracujete na hranici fyzických i psychických sil a stále nevidíte světlo na konci tunelu. Takhle nějak si představuju válku.“ 

Neo: Čekal jste, že jako zdravotník onemocníte?

Každá profese s sebou nese určitá rizika, která jsou eliminovatelná jen do určité míry. Přirovnal bych to k pozici profesionálního řidiče. Ten také kdesi v podvědomí očekává, že může kdykoliv přijít rána. Navíc v týdnech před mým onemocněním odpadal jeden kolega za druhým, a tak jsem tak nějak předpokládal, že může řada přijít i na mě.

Neo: Je na takovou věc člověk připravený?

Ano. Ačkoliv jsme vybaveni perfektními ochrannými prostředky, stejně vím a víme, že první příznaky se u kohokoliv z nás mohou objevit prakticky kdykoliv. Svůj podíl už má jistě i všeobecná únava, chronické nevyspání, život-neživot mezi prací, jídlem a postelí. I přes ochranu a prevenci v nás všech je a bylo vědomí, že nákaza může přijít kdykoliv.

Neo: Co vám jako první blesklo hlavou, když jste viděl pozitivní test? Vztek, lítost…

Nepřišlo to s pozitivním testem, ale s prvními příznaky. Člověk to za ty poslední měsíce viděl u pacientů a kolegů tolikrát, že jsem víceméně tutově věděl, že test vyjde pozitivní. Je pravda, že u mě osobně covid-19 nezačal nějak dramaticky, proto jsem první dva dny podlehl (mylné) víře, že budu jeden z těch, kdo bude mít průběh relativně mírný a brzy se vrátím zpátky „na frontu“. Takže první pocity byly optimistické, bojovné.

Neo: A pak přišel strach? Z čeho přesně?

Strach přišel, ano. Přišel ve chvíli, kdy se objevily kruté bolesti při nádechu, jasná dušnost i při minimální námaze a promodrání rtů. To bylo pátý den od prvních příznaků a bylo mi jasné, že musím do špitálu na vyšetření. Medicínská zkušenost a instinkt říkaly, že jsou zasaženy plíce a pohrudnice (vazivová vrstva stýkající se v hrudníku s plícemi, pozn. red.) a že je u mě průběh nemoci agresivní.

Neo: Je takový strach jiný než obava o zdraví a osud pacienta se stejnou diagnózou?

Dle mého ano. Je to dáno znalostmi a zkušenostmi s diagnózou. V případě covidu-19 všichni, kdo s ním přicházíme do kontaktu, moc dobře víme, jaký nebezpečný parchant to je. A jak rychle umí organismus doslova zničit.

Celý rozhovor s Martinem Šimšou přinášíme v únorovém časopise Neovlivní.cz.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com