Česká kultura – ať už divadla, kluby, galerie, či muzea – zažívá drsný rok. Mezi prvními na ně dopadly restrikce, které vláda vyhlásila během prvního pokusu zpomalit šíření covidu-19. A sotva stačili přesvědčit návštěvníky, že se nemusejí bát vyrazit na představení či výstavu, znovu na mnohé z nich dopadly restrikce druhého vládního pokusu. Příjmy ze vstupenek jsou v nejisté době mizivé, na peníze od státu se stále čeká. K tomu přičtěte fakt, že Ministerstvo kultury vlastně neví, jak systémově pomáhat těm, kteří by dřív žádanky neposílali. Protože to nepotřebovali, byli úspěšní, umění je bezpečně uživilo. Jak ochromující je situace, pro Neovlivní.cz sepsal Leoš Válka, zakladatel a spolumajitel pražského Centra současného umění DOX.
Počátek roku 2020 až do března byl skvělý. Výstava Petra Síse „O létání a jiných snech“ trhala návštěvnické rekordy. Navštívilo ji téměř 100 000 lidí a byla dvakrát prodloužena. Jenže pak přišel lockdown.
Po 12 týdnech a následném znovuotevření na konci května nastaly velké změny. Až 40 % našich návštěvníků tvoří turisté. Ti zmizeli. Dalších 15–20 % tvoří školní třídy. Ty zmizely. Čeští návštěvníci se pochopitelně bojí a jejich zájem dramaticky poklesl. Tři současné výstavy nedosahují ani z desetiny návštěvnosti časů minulých.
Fungování DOX je z velké části závislé na našich vlastních příjmech, jakými jsou příjmy ze vstupného, pronájmy a podobně. Z veřejných zdrojů a grantů (od Prahy a ministerstva kultury) jsme dosud každoročně pokrývali jen asi 18 % našeho celoročního rozpočtu, zbytek si musíme zajistit sami.
Ministerstvo kultury, které nám tradičně přispívalo částkou rovnající se přibližně 2 % našeho rozpočtu, vloni navýšilo podporu na naši celoroční činnost na přibližně 4 %. To sice znamenalo mírné zlepšení, ovšem v kontextu tak rozsáhlé instituce, jakou je DOX, a ve vztahu k nákladům, které potřebujeme pokrýt, jde pořád o podporu minimální.