Projekt Neovlivní.cz: Lež jako pracovní nástroj v české politice

Lež sprintuje, ale pravda běží maraton. Slova zesnulého zpěváka Michaela Jacksona pasují na českou politiku čím dál víc. Redakce Neovlivní.cz proto spouští projekt, v němž hodlá zveřejňovat jednotlivé lži tuzemských politiků. Chystá se také unikátní databáze, na které se můžete podílet i vy, čtenáři. Odemykáme text z tištěného magazínu Neovlivní.cz, kde také najdete základ budované databáze.

Před osmnácti lety vyšel na titulní stránce MF Dnes, tehdy nejvlivnějšího deníku, text s názvem Ministr Lachnit lže, aby se zachránil.

Slovo lež v titulku a ve spojení s členem vlády bylo tehdy něčím zcela nečekaným a unikátním. Pamatuji si, že nebylo úplně snadné to před šéfy v redakci obhájit. Novináři slovem lež totiž šetřili. Přistižení politika při lži bylo tehdy vnímáno jako velmi významné selhání. A zpravidla to také provinilce stálo kariéru. Jako právě sociálnědemokratického ministra Petra Lachnita ze zmiňovaného článku.

Jenže časy se změnily.

Zatímco Napoleon ještě věřil, že „zalhat můžeš jen jednou“, nacistická propaganda už byla jiného názoru. Goebbelsův výrok o stokrát opakované lži, která se stává pravdou, je dnes už okřídlený. A podobně smýšlel i sám Adolf Hitler: „Říkej lež dostatečně hlasitě a dostatečně dlouho a lidé tomu uvěří.“ A současnost dává za pravdu Hitlerovi s Goebbelsem.

Když si projdeme výroky některých českých politiků za poslední dva roky, ukazuje se, že lež se pro ně stala běžným pracovním nástrojem. Zjistili, že třeba takový Donald Trump lže v podstatě kontinuálně a… nestane se nic.

Jak v prosinci spočítal list The Washington Post, za 700 dní ve funkci měl americký prezident na kontě přes sedm a půl tisíce lživých nebo zavádějících tvrzení. Jeden ze svých posledních nepravdivých výroků pronesl během své prosincové návštěvy u amerických vojáků v Iráku.

Donald Trump jim tvrdil, že teprve on jim zařídil zvýšení platů o 10 procent, což se předtím „mnoho let“ nedělo. A skutečnost podle Washington Post: Trump loni vojákům schválil navýšení platu o 2,6 procenta. Platy se jim navíc zvyšovaly každoročně.

Nestor české psychiatrie Radkin Honzák označuje podobnou cílenou manipulaci ze strany politiků a za použití vyložené nepravdy jako takzvanou modrou lež. „Částečně vychází z narcistické sebeprezentace při megalomanickém přesvědčení, že si může dovolit cokoliv. Jeden z kandidátů na prezidenta USA na konci 80. let třeba tvrdil, že žádný vztah nemá, a současně se s milenkou ostentativně pohyboval na veřejnosti. Částečně jde o cílené tahy směřující k upevnění pozice ve smyslu: Co řeknu, platí jako zákon! Výsledkem pak může být dehumanizace nepřátelské skupiny (méně než lidé) a její lynč – viz židovská otázka pro Hitlera a pražská kavárna, která se ale nedala,“ říká Honzák.

Kdo lhal, ten zpravidla skončil

Nejde tedy jen o to, že lhát se zkrátka nemá. Politici používají lež, aby zamaskovali svá vlastní selhání, zaútočili na protivníka či nasbírali body u voličů.

„Cílem politika není předávat pravdu, ale být zvolen, a manipulace je k tomu z jejich pohledu vhodným nástrojem. Pokud jde o lhaní, není to jev, který by se objevoval jen v politice, ale politici mají tu ‚nevýhodu‘, že jejich lži, jako lži všech veřejně se prezentujících osob, jsou více viditelné než lži, které si běžně říkáme doma. Na rozdíl od našich lží neovlivňují jen jednotlivce, ale zasahují celou společnost a v neposlední řadě jsou méně často motivovány prosociálně a spíše je za nimi motivace ziskem,“ míní psycholožka Lenka Mynaříková, autorka knihy Psychologie lži. Detailní rozhovor o lži najdete v tištěném magazínu Neovlivní.cz.

Již zmiňovaný Petr Lachnit tehdy v roce 2001 lhal, aby vybruslil ze svých afér. Namátkou šlo o podezření, že ve vládě protěžoval podnikatele, který štědře obdaroval jeho firmu. Nebo o mediální tréninky, které si nechal zaplatit z erární kasy. Na to všechno tehdejší ministr pro místní rozvoj reagoval hned několika lživými argumenty.

Když mu novináři pomocí oficiálních dokumentů jeho nepravdy dokázali, reakce mateřské ČSSD přišla obratem: jeho domovská buňka ho odsunula na nevolitelné místo na kandidátce do voleb. Lachnit tehdy vyhrožoval i ostravským spolustraníkům, že už neuvidí z Prahy ani korunu, nebylo mu to ale nic platné. V politice skončil.

V uplynulých měsících bylo v politice přistiženo při lži hned několik politiků, jak ukazuje náš přehled na následujících stranách. Nikdo nikoho už z kandidátky ale neodsunuje, nikdo už politikům jejich selhání nepřipomíná a nevyžaduje omluvu.

Úřad jako pomocník

Dřív si navíc provinilci vystačili většinou sami. Dnes přišli s inovací: ke zveřejňování lží začali používat i státní úřady, které dočasně řídí.

Konkrétní případ se jmenuje zpráva OLAF a Čapí hnízdo.

Bruselský úřad pro boj s podvody poslal dokument o dotační kauze premiéra Andreje Babiše před rokem na české ministerstvo financí, které jeho obsah odmítlo zveřejnit. Pod tlakem veřejnosti nakonec resort vedený Babišovou stranickou kolegyní Alenou Schillerovou zveřejnil údajné závěry, v nichž jako největší prohřešek stálo, že byly „zjištěny nesrovnalosti“.

Tři dny poté redakce Neovlivní.cz přímo v Bruselu ověřila, že pravda je úplně jiná. Díky tomu jsme mohli sepsat text, v němž jsme uvedli, že se ve zprávě OLAF ve skutečnosti píše o porušení zákona, podezření z podvodu a nepravdivých informacích v žádosti o dotaci.

Ve stejnou dobu přišly premiérovi na pomoc ještě Lidové noviny, které si Andrej Babiš před lety koupil. Na titulní straně napsaly, že zprávu OLAF prostudovaly a nikde se v ní o podvodu nepíše.

Ministryně Schillerová i Babišův list byly ze lži definitivně usvědčeny poté, co kolegové z vydavatelského domu Economia zveřejnili celou zprávu. Dokument skutečně obsahoval vše, co jsme předtím napsali.

Filosof a dříve také politik Jan Sokol podobné případy považuje za ty nejnebezpečnější. Právě proto, že přichází od institucí, úřadů či politiků v nejvyšších funkcích. Lidé podle něj nemohou předem automaticky počítat, že jim lžou. „Každá oznamovací věta se přece samozřejmě tváří jako pravdivá, a když se člověk na něco zeptá, samozřejmě předpokládá, že dostane pravdivou odpověď,“ vysvětluje Sokol.

S vámi já nemluvím

Úspěch politických lží dnešní doby do značné míry stojí na sociálních sítích. Politici tu mají možnost zveřejňovat cokoli bez jakékoli korekce, jejich slova nikdo neuvádí na pravou míru, nikdo nepoloží doplňující dotaz. A pokud se záhy námitka pod lživým textem objeví, aparát politika jej do pár minut smaže. Typicky to tak funguje na sociálních sítích šéfa SPD Tomia Okamury.

Sociální sítě z hlediska politických manipulací hodnotí jako mimořádně nebezpečné i psycholožka Lenka Mynaříková. Mimo jiné proto, že se lživé zprávy lavinovitě šíří.

„Stále se zvyšuje procento lidí orientujících se podle informací ze sociálních sítí, kteří ale obtížně rozlišují fakta od fake news. A dezinformace, kterým věří, navíc lavinově sdílejí a šíří mezi své přátele. A pokud je někdo, komu věříme ještě více než sociálním sítím, jsou to právě naši nejbližší. Zatímco v případě soukromých lží lze pomocí nějakých strategií jejich výskyt snížit, v případě veřejných osobností je to obtížnější, zvláště pokud chybí obecně akceptovaný systém posuzování jejich věrohodnosti a postihování případných odhalených lží,“ uvádí doktora Mynaříková.

Lži politiků jdou přitom ruku v ruce se snahou vyhnout se kontaktu s novináři. Přesněji řečeno s těmi, od nichž hrozí nepěkné otázky.

I tady se čeští politici inspirovali Donaldem Trumpem. V Česku mluví jen s vybranými novináři například zmiňovaný Tomio Okamura nebo prezident Miloš Zeman či premiér Andrej Babiš.

Shodou okolností všichni tři patří mezi ty české politiky, kteří mají na kontě svoji prokazatelnou lež (viz přehled v tištěném magazínu Neovlivní.cz). A shodou okolností je s nimi spojeno hned několik afér, které by si vysvětlení a nepříjemné otázky zasloužily. Argumentovali v nich nepravdivě, anebo vypouštěli jen polopravdy, mlžili, předkládali tvrzení, která nelze doložit (ale ani vyvrátit), zkrátka odváděli pozornost. Ve výsledku se jim podařilo z kauz nadělat bramboračku, ve které se čtenář jen těžko orientuje a musí říct: Něco pravdy na tom bude.

Případ junior

Typicky lze argumentační fauly zdokumentovat na příběhu Babiše juniora, respektive na vyjádření jeho otce, premiéra Babiše. Pro připomenutí: S kolegou Jiřím Kubíkem jsme pro TV Seznam natočili pořad Zvláštní vyšetřování, ve kterém promluvil Andrej Babiš mladší. Toho se policie marně snaží přes dva roky vyslechnout v dotační kauze Čapí hnízdo. Junior nám řekl, že si jeho otec po vypuknutí aféry přál, aby zmizel. Podle svých slov skončil proti své vůli na okupovaném Krymu.

Reportáž byla odvysílaná ve chvíli, kdy byla hotová. Tedy nejen zpracovaná, ale své si k ní mohli říct i právníci.

Na obrazovku se dostala ve dni, kdy Andrej Babiš pobýval pracovně, bez svých marketérů, v Palermu. Na obsah sdělení reagoval až po osmnácti hodinách. K podstatě věci – tedy k vývoji v kauze Čapí hnízdo – neřekl vůbec nic.

Místo toho začal zpochybňovat morální kredit novinářů, kteří v reportáži uvedli, že junior má psychické problémy. Ale nic konkrétního k jeho zdravotnímu stavu, natož o tom, že psychiatrickou diagnózu má i jeho sestra, o které vůbec nic netočili, v reportáži nezaznělo.

Vyrukoval s tím až sám premiér. „Musím říct, že jsem netušil, že jednou budu komentovat zdraví mých dětí v takovéhle situaci. Myslím, že všichni rodiče, kteří mají podobné trápení s dětmi, mě určitě pochopí. Protože každý rodič udělá pro své děti všechno. Já jsem ochoten za děti – za jejich život a zdraví mých všech čtyř dětí – položit i život.“

Tenhle výrok není přitom o lži. Jeho podstatou je, že s kauzou vůbec nesouvisí. Přitom do aféry Čapí hnízdo zatáhl vlastní děti sám Babiš, když je veřejně označil za vlastníky objektu v rozhodující době, kdy tam přistály dotační miliony.

Babišovy děti jsou nyní obviněny, že sehrály roli bílých koní. Junior přitom v rozhovoru řekl klíčovou věc: „Pozitivně si pamatuji, že jsem něco s Čapím hnízdem podepisoval. Nevěděl jsem vůbec, co podepisuji.“

Fakt, že syn popřel jeho teorii vlastnictví, Babiš ve svém projevu zcela pominul. Otázky po svém monologu odmítl. Co ale řekl: „Je mi velice nepříjemné komentovat veřejně zdraví mých dětí. A já se jim všem omlouvám. Ale musím to udělat. Moje dcera Adriana má 20 let bipolární poruchu. A pokud někdo neví, co to je, ať si vzpomene na Karla Svobodu. Zpochybňovat zdravotní stav mých dětí můžou jenom bezcitní fanatici. “

Mimochodem, tato druhá část už je podle syna hudebního skladatele lží. „Táta žádnou bipolární poruchu neměl! Kdo je bezcitný, ať soudí lid. A kdo lže a nemá záklopku, ať mluví z Palerma,“ vzkázal přes média Petr Klein Svoboda.

Pojďme dál: „Tahle kampaň, samozřejmě její načasování, že jsem v zahraničí, že se blíží 17. listopad, kde se už svolávají zase aktivisté, aby vytvořili řetěz proti mně, abych nemohl uctít památku lidí, kteří se zasadili o naši svobodu a demokracii, je samozřejmě součástí tohoto scénáře zničit mě a dostat mě znovu pryč z politiky,“ řekl v Palermu premiér.

Lež, kterou ovšem nelze vyvrátit. Jak doložit, že neexistuje scénář, jak zničit premiéra? TV Seznam k tomu pouze uvedla: „Redakce Seznamu neupravuje své vysílací schéma ani publikační plán podle itineráře ministerského předsedy. Rovněž nijak neorganizuje listopadové protesty těch, kterým vadí, že je premiérem podle soudu oprávněně evidovaný spolupracovník StB.“

Ze stejného ranku „vrtěti psem“ je pak výhrada k použití skryté kamery při natáčení; zařízení lze koupit za pár tisíc korun v řadě e-shopů s elektronikou. „Kamera v brýlích? Kamera? Kamera nějaká jiná? A kdo je vybavil? Kolik to stálo peněz? To připravovala rozvědka? Nebo bývalí zaměstnanci rozvědky? Tak je potřeba si říct tyhle otázky,“ uvedl premiér.

Své výroky pokládá jako otázky, nikoli jako tvrzení. Podporuje jimi ovšem „scénář zničit mě“ a úspěšně odvádí pozornost od vlastní dotační aféry.

Babiš: „Není pravda, že můj syn byl unesen. Je to jasné z prohlášení Policie ČR, která to vyšetřovala.“

A znovu, není to vyložená lež, ale ani pravda. Junior řekl, že jeho otec chtěl, aby po vypuknutí celé aféry zmizel. Jak sám uvedl, skončil proti své vůli na Krymu. Odtud se e-mailem obrátil o pomoc na policii s tím, že je obětí únosu. Jak jsme popsali v jednom z loňských vydání magazínu Neovlivní.cz, policie případ odložila, aniž by Babiše mladšího kdokoli vyslechl. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman proto vydal pokyn k prověření informací o únosu premiérova syna.

Babiš: „Orgány činné v trestním řízení mají veškeré informace o pobytu a zdravotním stavu mého syna. Advokáti tuto situaci řeší a nevznikají žádné obstrukce. Je to další pokus těchto lidí destabilizovat politickou situaci v České republice v situaci, kdy se nám daří a skutečně máme skvělé výsledky. A tentokrát pokus destabilizovat politickou situaci s odporným útokem na moje děti. To je všechno, co k tomu chci říct.”

Že tím pominul podstatu – tedy fakt, že policie nedokázala za dva roky juniora sehnat a dostat k výslechu – a pozornost odvrátil ke „škůdcům“, co chtějí bortit prosperitu země?

Pojďme shrnout doložitelná fakta. Už v létě 2017 vydalo pražské vrchní státní zastupitelství zprávu, že se kdosi snaží hatit vyšetřování dotační kauzy Babišova luxusního konferenčního centra Čapího hnízdo.

Zpráva vycházela z přezkumu, který zastupitelství provedlo v době, kdy se případ vyšetřoval „teprve“ rok a půl. Úřad zkoumal, jestli policie a státní zástupce, který na práci kriminalistů dohlíží, dělají, co mají. Verdikt zněl: Neshledali jsme v postupu policie a státního zástupce žádnou chybu.

Co však naopak prověrka týmu Lenky Bradáčové odhalila, bylo zjištění, že vyšetřovaní lidé se snaží kauzu blokovat. „Lze zaznamenat procesní neochotu k součinnosti ze stran některých privátních subjektů, která zpomaluje postup řízení,” stojí v závěrečné zprávě.

Pokud jde o veškeré informace o stavu Babišova syna, jde výhradně o zprostředkované informace, junior opakovaně potvrdil, že s policií vůbec nemluvil.

Světlo na konci tunelu?

No jo, ale politici prostě lžou a mlží, mávnou nad tím mnozí rukou. Ano, jistě někteří lžou. Ale to neznamená, že na to má společnost rezignovat.

Právě proto redakce Neovlivní.cz spouští projekt Lež jako pracovní nástroj, během něhož hodlá klasickými, ale i investigativními postupy zjišťovat, kdy nám politici lžou. Součástí projektu bude i aktualizovaná webová databáze lží. Tak, aby se každý mohl přesvědčit, který politik kdy lhal.

A proč se tím vlastně vůbec zabývat? Jak před válkou napsal v jednom ze svých textů Karel Čapek: „Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než mírové smlouvy, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoliv zkorumpovány nástroji lži. Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží. Za každou lží je úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem našim pevnostem. Zbavit svět lží je víc než odzbrojení.“

A Jan Sokol k tomu dodává: „Čapkův text připomíná, že úspěchy lidských společností jsou většinou založeny na důvěře, kterou lháři podrývají. Říká, že mezi všemi možnými hrozbami a krizemi, jimiž nás denně krmí média i cyničtí politikové, nás nejvíc ohrožuje demagogie, účelová lež ve službách mocných lidí bez skrupulí. A není dnes lež o to hrozivější, že se za ni někteří veřejní činitelé dokonce přestávají stydět?“

 

Projekt vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.