Lidi dnes děsí, že něco může trvat do konce života, říká farář Rejchrt

Nemá potřebu přikrášlovat realitu. Když mluví o strachu Čechů z budoucnosti nebo o stavu, ve kterém se nacházejí církve, je maximálně věcný. Kritický, téměř až příliš tvrdý. Možná ho to naučilo sedmnáct let u parních kotlů, pod něž jako topič přikládal poté, co mu komunisté odebrali souhlas. Mluvčí Charty 77, evangelický farář a například též autor překladu písně Dezertér Borise Viana, kterou zpíval Jaromír Nohavica pod názvem Pánové nahoře. Miloš Rejchrt.

Pro ostré slovo nechodí daleko. Rozvádí myšlenky o dnešním světě, církvi, o problémech světa. Má to promyšlené, pečlivě vysvětluje, jak ke svým názorům dospěl. A do toho sem tam prolítne nějaká peprná větička. Miloš Rejchrt je takový. Upřímný až na dřeň.

Byl takový po celou dobu profilového rozhovoru, který poskytl redakci Neovlivní.cz. Interview jsme pro jeho rozsah rozdělili do dvou částí, druhý díl – o islámu i politice – si můžete přečíst zde ».

Neo: Povězte, s čím za vámi dnes chodí věřící? S jakými problémy potřebují pomoct?

Nejvíc jsou to vztahové, partnerské problémy. Žijeme v době destabilizace všeho. Tedy i vztahů. Bývávaly doby, kdy doživotí nikoho neděsilo. Že se vyučím a budu doživotně truhlářem, bylo normální. Představte si, že má dneska někdo představu, že celý život bude dělat to samé. Nebo že bude dokonce chodit do stejné fabriky. To se každý otřepe!

Ale bývávaly takové doby a neděsilo to nikoho. Ještě staří fotři říkávali “hele, když si pořídíš tyhle boty, celý život je tady budeš nosit”. Tento výrok dovedl jednoho mého kolegu ke studiu teologie, protože přesně tohle dělat nechtěl, chodit celý život v jedněch botách do stejné fabriky. To dneska už nehrozí.

Neo: Co ještě nám nehrozí?

To, co nám dříve také nehrozilo ‒ protože jsme to považovali za správné a příjemné. Totiž perspektiva doživotnosti ve vztazích. Starci na chmelu byl takový docela rebelský, statečný film. A přitom v něm jsou slova: „Tak jeden mladík s jednou slečnou se spolu octli na trati, kéž dojedou až na konečnou, kéž na trati se neztratí.“

Byl to takový ideál, že když navazuji vztah, tak je to s perspektivou, že je to na furt. Ono se to třeba nepovede, ale ten vztah je napořád. Proto maminky neděsilo, když šel chlapec na kněze a měl to na doživotí, byť bylo jasné, že nebude mít vnoučky ‒ to nevadilo. Doživotní perspektiva nikoho neděsila, dneska děsí. Vím o úvahách dobrých moudrých katolíků, žádných divochů, jestli by nebylo moudré kněžské sliby omezit třeba na deset let.

Neo: Možná to souvisí s tím, že se dnes dožíváme podstatně vyššího věku než dříve.

Ano. Jeden moudrý francouzský biskup říkal, že lidé, co si třeba ještě v roce 1910 slibovali manželskou věrnost, ono “neopustím tě, dokud nás smrt nerozdělí”, to vlastně měli jednoduché. V zádech měli, že je to na takových třináct čtrnáct let. Když se dneska manželský svazek nerozpadne, je to asi na pětapadesát let. To je něco jiného. Doba se změnila, vnější okolnosti se změnily. A ideál doživotnosti lidi už neláká, naopak je děsí. Pak není divu, že přicházejí vztahové karamboly.

Neo: Na smysl života, uprchlickou krizi nebo nějaká aktuální témata se lidi neptají?

Hlavně je zajímají vztahové věci. Když už někdo má potřebu s vámi, s farářem, mluvit, tak to nebude o tom, jak se má dívat na uprchlíky. Lidi vědí, že to je něco, co si mají řešit někde jinde, a že my tady na politiku nejsme. Tak nějak se snažím, aby církevní prostředí, natož církevní společenství, bylo chráněno politických debat. My jsme to taky vyzkoušeli, ale pak jsme zjistili, že to nedělá dobrotu. Lidé se začnou hádat o zdravotní poplatky, o Julínka a tak dále. Za tři roky je všechno jinak, nikdo už neví, že byl nějaký Julínek. Ale emoční stopa té hádanice, kde jsme byli proti sobě, tam pořád je. Dostali jsme se do nějakého sporu, neměli jsme se rádi a nemáme se rádi doteď a už ani nevíme proč. Nestojí to za to. Nestojí to za ty věci, jejichž poločas rozpadu je strašně rychlý. Rychlejší než naše emoce jako takové.

Neo: Jak vy sám vnímáte dnešní postavení církve ve společnosti, jakou roli podle vás hraje?

Čím dál tím menší. Což by nemuselo vadit, kdyby ona sama si to připustila a něco s tím dělala. Ale já mám dojem, že zvláště některé podoby církve – a když mluvím o církvi, tak vlastně mluvím o všech církvích najednou ‒ pořád mají dojem, že mají nárok na nějaké nadstandardní zacházení. A na vliv. K tomu slovu mám odpor. Mít vliv, takže všude být. Ať je nás vidět, jak otvíráme tunel Blanka! A jak jsme támhle na recepci! A jak jsme támhle, děláme toto a tak, ať jsme v médiích…! A když jsou svátky, tak celé Velikonoce jsou o tom, co kde který církevní představitel dělá. Jako by to byl význam svátků. Nejmenovaný představitel měl někde mši a umyl někomu nohy. Vždycky je to o tom: tady jsme my a máme úžasné poslání a chceme ho uplatnit a chceme být vlivní. A o to se pokoušíme. Hlavně abychom měli dobrou materiální základnu, takovou jistotu, dokonce pojištěnou proti inflaci, a pak si budeme moct ten vliv víc dovolit.

Miloš Rejchrt

• Narodil se v říjnu 1946 do rodiny učitelky a kazatele žižkovského sboru Jednoty českobratrské.

• Absolvoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Po ukončení studií byl v roce 1970 uveden do funkce duchovního, ale už o dva roky později mu byl státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti odebrán. Pak až do léta 1989 pracoval jako topič parních kotlů.

• Koncem roku 1976 podepsal Chartu 77, v lednu 1980 na rok převzal funkci mluvčího.

• Po pádu totality studoval postgraduál na teologické fakultě v Ženevě, po návratu domů působil jako duchovní v mnoha sborech.

• Z dalších pracovních zastávek uveďme šestiletou spolupráci s Českým rozhlasem, členství v televizní radě i ve správní radě Česko-německého fondu budoucnosti.

• V roce 2001 mu Václav Havel udělil vyznamenání “Za zásluhy”. Nikdy nebyl a není členem politické strany.

Neo: To zní tvrdě.

Myslím si, že úsilí církve o vliv, který je značný, někdy nechutný, jde zároveň se snižováním významu. Církev má stále menší význam. A pokud se církev bude chovat tak, jak se chová, tak mi to vůbec nevadí. Když jsme u toho, je tu jedno jméno, které mi pořád dělá radost. Bergoglio neboli papež František. Ten myslím ukazuje, že církev může mít nejen význam, ale snad i vliv. Ale musí tam být ochota plavat proti proudu a to on dělá.

Neo: Říkáte, že František plave proti proudu. Ale ne každý to oceňuje, například podle amerických protestantů se až příliš stará o chudé a bezmocné.

A je dobře, že to dělá, velmi to schvaluji. Ale pozor, nejsem vůči němu úplně nekritický. Moc mě mrzí, že – podle mě – hodně selhal na Kubě. Nepřijmout Dámy v bílém, dokonce je nechat odvézt vlastními tělesnými strážci, kteří je předali kubánské policii, to dělat neměl. Naopak musíme dávat veřejně najevo solidaritu s těmito lidmi. Možná František trpí iluzí, že Kuba, nebo spíše model socialismu spjatý s Fidelem Castrem a s tím darebákem Che Guevarrou, je blíž chudým lidem. Ale není to pravda a on to, zdá se, neprokoukl. František má svoje slabá místa. Nemá tu zkušenost, jakou měl Wojtyla, který byl v této politice skvělý. Ale v jiných byl zase slabší.

Neo: Je František někým, kdo by propad významu církve mohl zastavit? Nebo třeba i zvrátit?

To není práce pro jednoho člověka. My jsme tak nějak naučení, že vždycky musí přijít nějaká reformace, musí to proběhnout in capite et in membris, čili v hlavě i v údech. Jenom od hlavy to nestačí.

Nicméně u něj v hlavě ta reformace je, to je jednoznačné. O tom svědčí jeho připomenutí, že církev není ona hierarchie, ale lid boží a my jsme tady proto, abychom tomu sloužili. Kdežto tady v českém katolicismu neustále prosvítá základní vidění, že církev jsme ‘my hodnostáři’. Jak to kdysi vyjádřil mistr Štěpán Páleč: hlavou církve je papež a tělem církve je sbor kardinálů. V dnešních poměrech jsou církev ty struktury. Církev jsme my, co pak restituujeme majetky a mluvíme o sobě, že podle protokolu je vlastně kardinál na úrovni hlavy státu a takové hrozné kecy.

To se tady pořád udržuje, zatímco František přišel s připomenutím, heleďte se, církev jste vy, věřící. A buďte tak laskaví, modlete se za mě, ať to všecko nezkurvím.

Neo: V Evropě popularita církve stále upadá, lidé hledají jiné duchovní inspirace. Ať je to esoterika, buddhismus nebo ateismus, lidé hledají, zkoušejí různé směry. Proč je církev neumí zaujmout?

Když už mám mluvit o církvi jako o instituci, od které se nedistancuji, ke které jsem celkem loajální: organizační struktury jsou fakt jenom takový plášť něčeho, kde by mělo být žijící tělo. Ten plášť je tam, jenom aby nám nepršelo na hlavu a nezmrzli jsme. V tomto ohledu se mi zdá, že církevní instituce, ke které tělo s velkou autoritou vzhlíží, je strašně pohodlná a zvykla si na svou rutinu. Prostě církev je tady od toho, aby v neděli dělala mši v tom a tom kostelíčku. Bez ohledu na to, jestli tam přijde dvě stě lidí, nebo jen dva, stejně to musí velebníček v tom pohraničí objezdit. Smysl toho je, abychom konali rituál, úkon.

Čili církev ustrnula na svém ritualismu a nehledá přitom poptávku mezi lidmi. A přitom tady ta poptávka je, třeba po nějakém společenství živých lidí, se kterými můžu sdílet nejen svoje úzkosti a radosti, ale třeba se s nimi společně najíst. A znovu objevit, že takový společný stůl je fakt víc než jídlo. To se dělá strašně málo, a přitom se ukazuje, ejhle, možná tudy někudy cestička vede.

Neo: Myslíte nějaký lék na dnešní těžce virtuální život? Na pocit osamocení?.

To je ono! Církevní společenství může skrovně nabídnout něco na uspokojení jakési poptávky po kontaktu s lidmi. Někde se to daří. A dokazuje to, že ta poptávka tu skutečně je. Nevím, jak se to dá praktikovat na venkově, který je vylidněný, kde mnohdy jsou jen osamoceně žijící stařenky. Ve městě je to něco jiného. Lidi dojedou, nebo je někdo doveze.

Vůbec bych nepohrdal tím, kdyby se církev stala místem setkávání starých lidí, seniorů, kteří přímo září, když se potkají. Je to taková radost vidět, že to jde a že k prožitku základního lidského štěstí toho člověk nepotřebuje moc. Třeba se jenom potkat. A přitom třeba zároveň zjistit, že jsem ještě něco platná, dokonce tam něco upeču a ono jim to pak chutná a těším se, že tam budou ti druzí, protože je pěkné, že jsme schopni se potkat a být spolu.

Už tato radost být spolu je dnes něco, co v církvi schází. Nebo co lidem schází, a co ta církev může nabídnout ale moc to tak úplně nedělá. Ona na to takříkajíc nemá čas.

Neo: Proč ne?

Vždycky to bylo tak, že je zapotřebí umět číst znamení doby, jak my v naší hantýrce říkáme. A to se dneska myslím nějak nedělá. My znamení doby nečteme, my prostě furt jenom něco komentujeme, kritizujeme nebo si trváme na svém. Anebo se pořád o něco zasazujeme, aby nám někdo neubližoval a tak, abychom měli ten vliv.

• Plná verze rozhovoru vyšla rovněž v posledním čísle tištěného měsíčníku Neovlivní.cz
• Pokud se na vás magazín již nedostal, můžete si stáhnout alespoň elektronickou verzi na tomto odkazu »