© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Letní speciál Neovlivní.cz kromě tradičních investigací přináší příběhy nových začátků. Marcel Gecov, Gabriela Soukalová, Jaroslava Michalcová, Martina Koníčková a Lucie Drlíková.
Její nápadité fotografie pořízené pod vodou dnes sbírají mezinárodní ceny, najdete je na přebalech alb i obálkách knih. Úspěšná umělkyně, řeknete si. Ale potkat Lucii Drlíkovou o dekádu zpátky, vezmete si na schůzku oblek a naleštíte boty, protože víte, že vás čeká setkání se špičkovou manažerkou nadnárodní firmy.
O dalších deset let zpátky? Museli byste do Moskvy, kde od základu budovala zastoupení české značky Hamé. Pravděpodobně by na vás neměla čas, protože, jak vzpomíná, tehdy spala tak možná dvě hodiny denně. „Mně se kariéra tak nějak stala,“ směje se dnes. „Ale v mém životě mě bavilo úplně všechno, co jsem dělala.“ A že toho nebylo málo – však se přesvědčte sami.
Když její příběh posloucháte, je skoro těžké nevzpomenout si na hollywoodský snímek s Jimem Carreym s názvem Yes Man. Carrey v něm slíbí svému příteli, že na všechny výzvy bude říkat ano. Lucie Drlíková, rodačka z Veselí nad Moravou, se k výzvám, které se před ní v životě vynořily, postavila podobně. Prostě si řekla: ano, proč to nezkusit. Žila v Rakousku i na Novém Zélandě, v USA i v Rusku, skákala padákem, potápěla se, řídila miliardové obchody, dnes řídí především sama sebe. Po letech v korporátu se vrátila k tomu, o co se zajímala jako malá holka: ke světu umění.
Neo: Když jsem se připravoval na rozhovor, dočetl jsem se o vás, že jste o uměleckém světě snila už od mládí. To mi povězte – proč a jak jste se tedy na začátku svého pracovního života ocitla v „korporátu“?
Docela jednoduše. Za komunismu, kdy jsem vyrůstala, bylo běžné, že vás rodiče navedli, na jakou půjdete střední školu. Pro moje rodiče – praktické lidi z vesnice – byl umělecký svět úplně mimo. Takže jsem sice toužila jít na umprumku, oděvní průmyslovku, nebo být třeba aranžérkou výloh, ale rodiče chtěli gymnázium. Říkali: „Lucí, maluj si o víkendu, tohle přece není práce.“ A já jsem v těch čtrnácti letech byla dost děcko, neměla jsem vizi, čím chci definitivně být, a bylo mi to fakt trošku jedno. Tím pádem jsem se jaksi odklonila od toho, co jsem toužila dělat. Víte co, já jsem takový ten kariérista, co nikdy nechtěl dělat kariéru. Mně se kariéra stala tak, že jsem povahově strašnej poctivec. I když dělám pro někoho, vždycky je to na maximum, jak kdyby to bylo moje. Do toho, v osobní rovině, když mi krachl nějaký vztah, co Lucka udělala? Lucka se naplno ponořila do práce, tou prací jsem žila. Takže se mi kariéra tak nějak stávala, než že bych o ni usilovala.
Neo: První kariérní krůček jste udělala ve Vídni, že?
Po maturitě mě přijali na brněnskou Masaryčku na němčinu. Chtěla jsem studovat jazyky, ale právě v ten moment se otevřely hranice. Vypravila jsem se na letní brigádu do Vídně prodávat v jednom elektroobchodě. Jim bylo trochu jedno, co umím, potřebovali rychle někoho, kdo mluví česky, protože tehdy byl strašný boom nákupů v Rakousku.
A jednou mi kolegyně – Maďarka – takhle říká: „Lucia, proč ty chceš studovat němčinu a jazyky někde v Čechách, když tady otevírají germanistiku? Zkus si zažádat o stipendium, oni jsou teď strašně otevření, mají dotace na mezinárodní třídu…“ Tak jsem si to vybavila a zůstala ve Vídni další tři roky studovat.
A pořád jsem nevěděla, co vlastně budu dělat – jen se mi strašně líbilo, že jsem v zahraničí, že mám kamarády z celého světa, a proplouvala jsem tím bez nějakého jasného cíle.
Ale využila jsem němčinu. Začala jsem pracovat pro německou firmu, která dodávala technologie do masného průmyslu. Uvědomte si tu dobu: bylo po revoluci, všechno se otevíralo a lidé zas tolik jazyky neuměli. Firmy hledaly mladé, dravé lidi, kteří umí jazyky. A já jsem v té firmě začala dělat obchodního zástupce; měla jsem pod sebou tým německých techniků, kterým jsem překládala, a oni vždycky u klienta implementovali jejich technologie. Můj klient bylo třeba Hamé: instalovali jsme všecko, co je potřeba k výrobě těch paštik – stroje, co je vyrábí, plní, balí. Potom Masna Studená, Kostelecké uzeniny a takhle se to nabalovalo.
Neo: Tu dobu si dobře pamatuju, byl to kvas.
Byl to takovej veselej boom, všichni chtěli všecko, bláznivé období. Po pěti, šesti letech už jsem měla dobře rozjetou kariéru, ve firmě začali řešit, že by mě povýšili a podobně. Tehdy jsem potkala přítele, skákal na padáku, pomáhala jsem mu balit padáky, skákala s kamerou a natáčela při tandemových seskocích, podobné věci. A jednou mi říká: „Dostal jsem nabídku na Nový Zéland, pracovat na drop zóně (místo, kde přistávají parašutisté, pozn. red.), nepojedem?“ A já, že jo. Sbalili jsme se, já všeho nechala a odjela na Nový Zéland.
Pracovali jsme na drop zóně a skákali na padáku necelé dva roky, když jsme potkali fajn lidi, kteří nám řekli: „Hele, nepojedete s námi do Kalifornie, je tam práce na drop zóně.“ A zase jsme si řekli, proč ne.
Do Česka jsme se vrátili, když spadla Dvojčata (teroristický útok z 11. září 2001, pozn. red.). Byla to tehdy doba, kdy nikdo nevěděl, co bude, všichni se báli, že začne válka, letiště zavřená, neskákalo se, do toho naši volali: „Děcka, vraťte se domů.“
No a po návratu jsem šla takhle po náměstí v Hradišti a potkala jsem Leoše Novotného, majitelé Hamé. Znali jsme se pochopitelně z doby, kdy Hamé zavádělo veškeré technologie, šlo o obrovské investice, a protože to byl můj klient, jednala jsem přímo s majiteli. Říkali mi: „No ježíš nazdar, co ty tady. A: Ty jsi byla vždycky strašně šikovná, pojď pro mě pracovat, potřebuju někoho na Pobaltí.“ Oni tedy se snažili rozjíždět všecky tyhle východní trhy, Polsko, celé Pobaltí, Rusko, Ukrajinu.
Já se v té době rozešla s partnerem, takže co jsem udělala: vrhla jsem se do práce a odjela do Pobaltí. Šlo o úplně nulový trh, kde nic nebylo. Za dva roky jsem to z té nuly vytáhla k hezkým výsledkům, postavila jsem celou distribuci.
Neo: A pak přišlo Rusko?
Hamé se v té době snažilo už asi půl roku rozjet Rusko. Zavolal mi Leoš a říká: „Prosím tě, jsi strašně šikovná, já bych tě potřeboval v Rusku. Abys tam na chvilku šla pomoct s tou distribucí.“ Bránila jsem se, že ani v Pobaltí nevím, co dřív. Prý že mi dá k ruce asistentku, že je to na dva měsíce, budu lítat mezi Rigou a Moskvou, vážně jen na chviličku. Z té chviličky se stalo sedm let.
Jak se dostala zpátky k umění a začala fotit pod vodou? Co je důležité pro Druhý dech? Lucie Drlíková odpovídá v Letním speciálu Neovlivní.cz. PŘEDPLATNÉ.
Zdroj náhledové foto: Archiv LD