Lukáš Palatinus: Z mineralogického kroužku na titulní stranu časopisu Science

Je to trochu risk, uvést rozhovor s Lukášem Palatinusem konstatováním, že je špičkou světové krystalografie. Věnuje se, a teď to pojďme opsat: strukturní analýze aperiodických krystalů a aplikaci elektronové difrakce při strukturní analýze nanokrystalů. Ještě jste se neztratili? Pak vězte, že Palatinus jako vůbec první Čech pronikl zkraje roku na titulní stranu prestižního vědeckého časopisu Science, který otiskl pojednání jeho týmu o nové metodě, jak určit polohu i těch nejlehčích atomů – atomů vodíku – v nanokrystlických materiálech. Předpona nano- je řeckého původu a znamená, že je něco fakt trpaslík. Jedna miliardtina. Devět nul před jedničkou. Tak tímhle se Lukáš Palatinus zabývá. Jak se taková věc stane?

Čekáte v podstatě vesmírnou stanici plnou moderních přístrojů, ale Fyzikální ústav Akademie věd na pražské Ořechovce vás vrátí do doby první republiky. Bílý třípodlažní zámeček utopený v zeleni s tenisovým kurtem vznikl po roce 1920 podle návrhu architekta Záruby-Pfeffermanna, člena Masarykovy realistické strany, který interiéru vetkl vysoké stropy, mozaikové dlažby, kamenná schodiště a knihovnu obloženou dřevem od podlahy po strop.

Opravdu zvláštní, že zrovna tady vznikají objevy v oblastech, o kterých se Zárubovi-Pfeffermannovi ani nesnilo. O kterých ani laik žijící o století později nemá tušení. Takže se před rozhovorem s Lukášem Palatinusem snaží oprášit chatrné základy chemie a fyziky. S výkladovým slovníkem dekódovat, na čem to tým doktora přírodních věd sedm let pracoval. V čem je jeho zobrazovací metoda tak průlomová, že zprávu o ní přísní editoři Science, kteří odmítají 93 % zaslaných vědeckých příspěvků, zařadili rovnou na titulní stranu magazínu.

A pak nastane ta chvíle, kdy laikovi dojde, že v tomto díle Teorie velkého třesku bude jednoznačně za servírku Penny.

Neo: Máte rád Teorii velkého třesku?

Prvních několik sérií jsem sledoval a bavilo mě to velmi. Pak se z toho stal tradičnější sitcom a ten fyzikální humor trochu vymizel, taky mám méně času, takže novější série už tolik neznám.

Neo: Dají se najít paralely mezi působištěm Sheldona Coopera a vašeho ústavu?

Pokud si vybavuji, tak o fungování univerzity byly v seriálu jen střípky. Ale do určité míry tu roztržitost, kterou tam vidíme, můžeme některým kolegům včetně mě připsat (směje se). Samozřejmě nemám žádnou statistiku, jaký je výskyt patologických asociálů mezi vědci a mezi běžnou populací, ale nepřekvapilo by mě, kdyby byl u nás mírně zvýšený. Ale jinak jsou vědci úplně normální lidi, vážně.

Neo: Bavíte se tu fyzikálními vtipy? Takovými, co bych vůbec nepochopila, že jsou směšné?

To ano, i když z patra vám asi žádný nepovím. Ale je to tak, že se bavíme věcmi, které souvisejí s naší prací. Bezpochyby máte také novinářské vtipy, pobaví vás něco, co by laika nepobavilo. My se taky zasmějeme, když si přečteme nějaký článek a je v něm hloupost. Mě to pobaví, ukážu to kolegům, máme z toho legraci. Kdybych to ukázal laikovi, tak bych strávil hodinu vysvětlováním, proč je to směšné.

(začne se smát) Teď jsem si vzpomněl na jednu citaci, která nás pobavila. Ale ta je fakt úplně nesrozumitelná. Text, ve kterém běžný člověk nepochopí ani slovo, ale nám to přišlo velice vtipné (směje se).

Neo: Jak se člověk dostane k tomu, že se věnuje takovému oboru, jakým je krystalografie? Byl jste takové to dítě, co zkoumá vlastní krev pod mikroskopem?

U mě cesta k vědě nebyla úplně přímočará. Byl jsem zvídavé dítě, ale nejdřív mě táhly společenské vědy, historie. Na základní škole jsem měl v plánu stát se učitelem českého jazyka a dějepisu, k přírodním vědám jsem přičichl až postupně – přes paleontologii, archeologii, vědy na pomezí společenských a přírodních. Jsem z východních Čech, chodil jsem lézt po skalách a hledal škeble; musím tedy říct, že tehdy s celkem omezenými úspěchy. Ale bylo to dost na to, aby mě to táhlo a bavilo. Potom jsem začal chodit do mineralogického kroužku a tam mě už chytly kameny. Rozhodl jsem se, že to půjdu studovat. Konkrétně mineralogii, což znamenalo studovat geologii. A od mineralogie je ke krystalografii jenom krůček.

Neo: Mně to připadá jako obrovský krok. Od něčeho, co je hmotné, na co si můžu sáhnout, se přenesete do abstraktní roviny, kde nic není hmatatelné, uchopitelné.

To je postupný vývoj. Když začíná vrcholový sportovec, tak jako dítko ví, že ho baví běhat, nebo pinkat do míčku. Nemá představu o tom, co znamená připravovat se na olympiádu. Ale jak se postupně zlepšuje a vypracovává, tak na vrcholu mu nepřipadá divné, že musí držet třeba přísnou dietu, posilovat a tak dále. Ve vědě je to totéž. Mě na začátku zajímalo to téma, a když jsem do něj postupně pronikal, zjišťoval jsem, co to obnáší a že to vlastně je úplně něco jiného, než jak to vypadá z vnějšku nebo při povrchním zájmu. Ale neodradilo mě to, naopak.

Neo: Takže na začátku bylo co? Otázka, co je uvnitř kamenů, které jste sbíral?

Na začátku byla opravdu čistě estetická záliba v krystalech. V tom faktu, že kámen, něco neživého, chemická sloučenina, dokáže vytvořit něco tak krásného a zajímavého jako krystal. Dodneška se mi stává docela běžně, že když někomu ukážu krystal ze sbírky, tak dříve nebo později přijde otázka, jestli je to vybroušené. Jako brilianty, ty jsou vybroušeny člověkem. Ale krystal je takhle „vybroušen“ sám od sebe. Když řeknu, že ne, že takhle jsem to našel, sebral ze země, tak první reakce je, že to přece není možné.

No a tahle fascinace se u mě spojila s častým puzením kluků a chlapů něco sbírat, sbírat minerály, mít sbírku, kterou si člověk může oštítkovat.

Neo: Sbírání kamenů je asi dost náročné na prostor, ne?

To rozhodně. Ale já jsem nikdy nebyl velký sběratel, celá moje sbírka se vejde do úložných prostor dvou paland. Mám to tam všecko zabalené. Plus pár velkých kusů vystavených po baráku. Spíš je to náročné na čas, na organizaci. A když jste dítě, tak taky musíte přemlouvat rodiče, aby vás někam vzali na výpravu (směje se).

Neo: Takže na začátku vás zajímalo, jak vznikl krystal na kameni?

Ano. Já jsem tíhl taky k matematice, byť jsem nikdy nebyl – a ani dnes nejsem – excelentní matematik. Ale bavilo mě to, přitahovala mě estetická stránka matematiky, to, jak se elegantně a krásně dají popsat věci. Přičemž čím dál se posouváme do fyziky, chemie, tím je možnost popsat svět matematicky obtížnější. A krystaly, ty jsou tak na půl cesty. Pořád je v nich matematika přítomna velmi pěkně, v geometrii jejich tvarů, ale zároveň je krystal skutečná věc. Něco, co člověk může sebrat, prohlédnout si, zaměřit se na to. Zřejmě tam někde vznikala moje záliba.

Neo: A dnes jste světově uznávaným odborníkem v oblasti krystalografie. Co to vlastně je?

Krystalografie je věda, která se zabývá určováním vnitřní, to znamená atomární struktury krystalických látek a jejich vlastnostmi. Krystalická látka je každá látka, ve které se základní stavební jednotky, to znamená atomy, molekuly, uspořádávají v pravidelném vzoru, který se nějakým způsobem opakuje. Typický příklad krystalické látky je třeba kov, nebo minerál, hornina, která se skládá z minerálů, každé to zrno je složeno z jednoho nebo více krystalů. Nebo většina léků, které konzumujeme v podobě prášků. Co není krystalické, je třeba dřevo. Nebo sklo. To nejsou krystaly. Nicméně dá se říct, že velké množství látek krystalických je. A ta vlastnost – že jsou krystalické – nám umožňuje dozvědět se něco o tom, jak jsou v krystalu atomy uspořádané. Jaké typy atomů tam jsou, jak jsou daleko od sebe, jaké mají vzájemné prostorové vztahy. A to určujeme právě pomocí krystalografických metod.

Neo: To mi povězte: když se seznámíte s někým novým, třeba na dovolené, a bavíte se o tom, co kdo dělá, tohle jim vysvětlujete? Nebo to smáznete tím, že řeknete, že děláte vědu?

Povětšinou se omezím na to, že dělám fyziku pevných látek. Často to stačí, lidem proběhne hlavou něco jako „to vůbec netuším, o co jde“. A buď je to nezajímá, nebo se ostýchají dát najevo, že nevědí, anebo je to zaujme, zeptají se, co přesně dělám, a pak tedy vyrukuji s krystalografií. Což zase velmi málo lidí ví, co to znamená. A pak začne vysvětlování.

Neo: Není to rozčilující, muset vysvětlovat i tahle základní fakta? Procházela jsem si rozhovory, které jste dával, když v lednu vyšel magazín Science, a vlastně to bylo pořád dokola: Co to je a k čemu to slouží.

Tak… já nejsem žádná celebrita. Užil jsem si svých patnáct minut slávy poté, co vyšel náš článek v Science. Byl to nápor na čas, ale nebylo toho tolik, aby mě to začalo otravovat. A samozřejmě si uvědomuji, že zatímco já to říkám třeba podesáté, tak člověk proti mně to slyší poprvé. Takže mě to neobtěžuje. Mám svoji práci rád a velmi rád si o ní povídám; rád ji vysvětlím do té míry, do jaké se to dá – na laické úrovni.

Neo: Já vám tu otázku taky položím: K čemu krystalografie slouží?

Odpověď je složitější, než se zdá. Je to k tomu, abychom pochopili, jak fungují věci kolem nás. A k čemu je chápat, jak fungují věci kolem nás? To už je otázka bezmála filozofická. Ale je neoddiskutovatelné, že kdybychom nevěděli a nechápali, jak řada věcí funguje, tak bychom nedokázali vyřešit problémy, které se s tím pojí. Proč nám krystalografie v tomto pomáhá? Protože řada látek je krystalická. A i ty, co krystalické nejsou, tak jejich komponenty se vykrystalizovat dají. Jsme tím pádem schopní se dozvědět něco o atomární, elementární struktuře látek. A vlastnosti látek jsou tou strukturou podmíněné.

Použiji profláknutý příklad: grafit a diamant. Chemicky je to to samé, má to stejné složení, ale jinou strukturu. Drtivá většina fyzikálních vlastností je určená, nebo výrazně ovlivněná tím, jakou má látka strukturu.

Neo: Trochu to připomíná alchymii, že? Uděláme z tuhy diamant – uděláme ze švestek zlato. Dá se z tuhy udělat diamant?

Dá. Ale není to žádná magie. Alchymisté se snažili transformovat prvky, zatímco tady se transformuje pouze meziatomové uspořádání.

Neo: Když si takhle dokážete svět rozložit na ty nejmenší částice a dát jim strukturu, neztrácí pro vás jaksi „kouzlo“?

Neztrácí, přidává ho. To, že vím, jak to vypadá na škále milionkrát menší, než jakou vidím okem, mi nezabraňuje v tom, kochat se esteticky třeba tím kamenem. Stejně jako astronomům nebrání znalost fungování hvězd kochat se krásou noční oblohy. Naopak, myslím si – a většina vědců to má podobně –, že právě pochopení, jak to funguje uvnitř, dodává další vrstvu fascinace tím, co z toho nakonec vznikne.

Neo: Vy jste se zobrazovací metodou, publikovanou v časopise Science, zabýval sedm let. Jak to funguje? Jak se na objevu, u kterého nevíte, co objevem bude, pracuje po dobu sedmi let?

Nejdřív tedy musím relativizovat slovo objev. Tohle není objev, jako když byla objevena supravodivost, kdy byl doslova ze dne na den objeven jev, o kterém do té doby nikdo ani netušil. Takových objevů byla řada, ale většina objevů dneška je výsledkem plánované snahy. Na začátku je nějaká idea, co by bylo potřeba udělat, i jak by to šlo udělat, a potom nastává práce, kdy se člověk snaží postupně k cíli dojít.

Tak tomu bylo i v tomto případě. Já jsem měl na začátku dost přesnou představu, co chci a jakým způsobem bych toho chtěl dosáhnout. A zbývalo to už jenom udělat. A samozřejmě – sedm let, to nebyla dennodenní práce na této jediné věci. Mezitím jsem dělal řadu dalších, menších projektů. Kdyby se to zhustilo, kdybych se „vykašlal“ na všechno ostatní, tak by se to dalo stáhnout třeba do tří let intenzivní práce. Ale myšlenky musejí zrát a jednotlivé kroky, které vedou k cíli, je nezbytné různě ověřovat, ujistit se, že nejsou nikde žádné problémy, chyby. Důležité také je, že jsem na tom nedělal sám, ale se svými spolupracovníky.

Neo: Kolikrát jste se dostal do slepé uličky?

V tom hlavním plánu jsme se do slepé uličky nedostali. Nikdy se nestalo, že bych seděl s hlavou v dlaních a říkal si, že nevím, jak dál.

Neo: S časopisem Science to funguje jak? Vím, že otiskují asi jen sedm procent příspěvků, které jim chodí.

Člověk, dnes už spíše celý tým, napíše článek, manuscript, pošle ho a editor se na to podívá. Udělá první úvahu, zda článek zapadá do zájmu časopisu, jestli je dostatečně zajímavý, a potom se pošle recenzentům na zhodnocení. Čím je časopis prestižnější, tím víc musí editor vyřazovat, protože těch článků jim chodí pravděpodobně tisíce. A oni nemůžou každý článek nechat projít kompletním recenzním řízením. V Science platí, že i jejich editoři jsou většinou vědci a to první zhodnocení dokážou udělat kvalifikovaně. Říká se, že když to projde přes editora, tak je to 90 procent úspěchu. Protože recenzenti pak málokdy napíší, že je to úplná blbost, aby to nepublikovali. A tak to fungovalo i u nás, editora to zaujalo a recenzenti článek doporučili k publikaci. I když zároveň napsali řadu připomínek, z nichž některé nám daly dost zabrat, než jsme je vyřešili. Článek jsme museli ještě dost upravit, ale bylo to ku prospěchu věci.

Neo: Co to ve vašem světě znamená, když dostanete titulní stranu takhle prestižního magazínu? Pro nás pro laiky je to jednoduché: Je na titulu, tak to je asi dobrej. Ale dovnitř vědecké komunity?

Nemyslím si, že to má nějaký zásadní vliv na moje postavení. Nebo spíš naše, vždycky jde o práci celého týmu, jehož jsem hlava, ale bez mých kolegů by to nikdy nešlo. Takže kdykoli se přeřeknu a řeknu moje, tak tam prosím napište naše. Ale že by se něco změnilo v naší komunitě… To asi ne. To vzniká postupně. Lidé vědí, co děláme, vědí, že naše výsledky jsou zajímavé.

Je to důležité z hlediska scientometrie, takže z hlediska hodnocení našeho výkonu. Což je trošku paradoxní, že je to nejdůležitější v tomhle ohledu.

Palatinus mezi objeviteli

Bylo mu necelých jedenadvacet, když krátce před Vánoci 1998 přišel Lukáš Palatinus domů s tím, že dva dny před Štědrým dnem hodlá odjet na expedici do Íránu. Výprav do Íránu bylo nakonec pět a Palatinus se podílel na objevu nejdelší solné jeskyně na světě, která dnes nese jméno 3N a má na délku šest kilometrů. Zde » si můžete přečíst příběh tohoto pozoruhodného objevu.

Ale jinak si nemyslím, že to je až tak zásadní. Ono je to taky proto, že vědci vědí, jak tenká je hranice mezi tím, jestli daný článek v nějakém takovém časopise vyjde, nebo nevyjde. To, že nám to do Science vůbec přijali, byl úspěch. A že se to dostalo na titulní stránku, tak to považuji za zcela mimo očekávání. Ani mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát.

Neo: Vy jste mě před chvílí brzdil, když jsem v souvislosti s vaším novým postupem mluvila o objevu. Co vy sám považujete za největší objev za posledních třeba deset let? Něco, co nám prostě zlepšilo život nebo vy osobně považujete za užitečné?

(přemýšlí) Asi bych se potřeboval podívat, co se za posledních deset let stalo. Nevybavuji si objev, kdy by se přišlo na něco opravdu nečekaného. Samozřejmě je tu třeba Higgsův boson a objev gravitačních vln. Ale i to jsou věci, které nespadly z nebe. Vědci to čekali, směřovali k tomu a za cenu mnoha – řekl bych osobo-hodin, ale v tomhle případě spíše osobo-staletí a miliard dolarů – se to povedlo. Což je z hlediska vědeckého a z hlediska lidského poznání určitě fascinující, ale jak zásadní vliv na kvalitu života bude objev Higgsova bosonu mít, o tom by se dalo debatovat.

Já asi za zásadní posun, ne snad objev, považuji to, jak dramaticky se za posledních deset, patnáct let usnadnila a zrychlila sekvenace genomu. Nevím, kdy přesně bylo publikováno první rozluštění lidského genomu, tuším někdy kolem roku 2000. Uplynulo 17 let a dnes už je sekvenace kompletního genomu otázkou – abych neplácl nesmysl – třeba dnů nebo týdnů. A to je samozřejmě naprosto zásadní průlom pro všechno: jak pro porozumění nemocem, fungování ekosystémů, tak i pro hledání léků, nebo třeba i vývoj geneticky modifikovaných organismů.

Neo: Geneticky modifikované organismy, potraviny – to je hodně kontroverzní téma.

Rozhodně nepatřím k jejich radikálním odpůrcům. Myslím, že je tam velký potenciál.

Neo: Nepatříte k odpůrcům z toho důvodu, že lépe rozumíte tomu, jak to vzniká? Tedy – čemu rozumím, toho se méně bojím?

To snad ani ne. Molekulární genetika není můj obor a rozumím tomu asi tak na úrovni poučeného laika. Strach z toho je do značné míry pochopitelný, protože je to něco nového. Ale není to nic, co by se nedělo jinými a možná nebezpečnějšími způsoby dřív. Známé jsou pokusy s ozařováním semen radioaktivitou, kdy se záměrně vyrábějí náhodné mutace a pak se zkouší, co z toho vyroste. Třeba nějaký kmen pšenice byl vyšlechtěný ozařováním radioaktivním zářením, ale proti tomu nikdo demonstrace nepořádal. Přitom nebezpečí, že vznikne nějaká problematická mutace, je možná větší, než když cíleně zaměním jeden gen.

Samozřejmě nechci bagatelizovat nebezpečí, především pokud jde o zásah do ekosystému, to je reálná možnost, ale myslím si, že tlak na kontrolu je u geneticky modifikovaných organismů dost výrazný. A zbytkové nebezpečí je – věřím tomu – o řády menší než nebezpečí, které vyplývá třeba z užívání chemikálií v každodenním životě.

Každá člověkem vyrobená věc kolem nás, pokud to tedy není zrovna povrchově neošetřený kus dřeva, má v sobě spoustu chemikálií, na které lidský organismus není evolucí připraven. A to je podle mě mnohem závažnější problém než GMO. Jejich kombinovaný vliv není dostatečně zmapovaný.

Neo: Když o věcech takhle přemýšlíte, promítne se to do praktického života? Dá se vůbec zařídit třeba bydlení tak, aby se člověk vyhnul chemicky ošetřeným povrchům?

To bychom se vážně museli vrátit do lesů. Expozice chemikáliím je dnes taková, že jestli nějakým zásahem třeba doma omezíme pár procent nebo ne, na věci asi nic nemění.

Takže doma jsme to neřešili nijak radikálně. Snažíme se chemikáliím nevystavovat víc, než je nutné, ale jen do míry, která nezasahuje do standardního života. Typově – nestrčil bych si třeba do zásuvky přípravek, který rozstřikuje do vzduchu nějaký insekticid.

Neo: Kromě vědy se věnujete i politice, od roku 2014 jste zastupitelem v Chýni za sdružení nezávislých kandidátů ESO. Co vás nutkalo k tomu, vstoupit do politiky?

Chýně je obec, která se velmi rychle rozrůstá, a před volbami 2014 bylo jasné, že se rozhoduje o směru, kam se bude dál vyvíjet. Především, jak se pojme školství. Kapacita školy nestačila, vedly se debaty, co s tím. A nám – skupině, která nakonec kandidovala jako ESO – bylo jasné, že jiná cesta než postavit školu novou není. Ale bohužel to nebylo zřejmé všem, ani tehdejšímu vedení obce, takže jsme se nakonec rozhodli, že pokud chceme, aby se něco změnilo, aby to v Chýni neskončilo katastrofou, tak se do toho musíme aktivně pustit. Povedlo se, na začátku příštího školního roku bychom měli otevírat novou školu.

Neo: Takže na začátku bylo puzení rodiče mít pro děti dobrou, dostupnou školu?

Já bych neřekl, že rodiče. Jasně, bylo to i proto, že jsem měl malé děti. Ale tam opravdu šlo o puzení občana. Obyvatele. Bylo vidět, že bez zásadnějšího zásahu se Chýně jako obec dostane do velkých problémů. Měl jsem pocit, že je potřeba přispět i jinak než pověstným nadáváním u piva. Fakt, že se to týká i mých dětí, je sice nasnadě, ale když sám v sobě zapátrám, tak vím, že to nebyl ten důvod.

Neo: Čili starost o věci veřejné.

Dá se to tak říct. Ale tedy – nemám žádné ambice jít do vyšších pater politiky. Úroveň zastupitele je strop; nejsem ochoten obětovat svou práci a zbytky času, co mi zbývají na rodinu.

Neo: Vy jste šéfem finančního výboru. Když mluvím se starosty, většinou říkají, že dělat dnes v samosprávě je o ústa, že každý podpis smlouvy zavání trestním oznámením. Nemáte strach, že se do něčeho nechtě namočíte?

Je to tak. Té agendy je i v malé obci – a Chýně není až tak malá, má 2700 obyvatel – strašně moc. Nás je devět zastupitelů a všichni musíme hlasovat o zásadních věcech. Což znamená je napřed nastudovat. Aby tomu člověk porozuměl, musel by být dohromady právník, stavař, ekonom. A to samozřejmě nejde. Takže já to beru trochu fatalisticky. Snažím se to dělat tak, jak mi čas a moje schopnosti umožňují. Věřím tomu, že současné vedení obce dělá svou práci taky nejlíp, jak dokáže, mám v ně důvěru, že nedělají podrazy. A pokud se nějaký problém vyloupne, tak to je prostě smůla.

Můžu to přirovnat k tomu, když člověk sedne do auta. Také nemá jistotu, že nenabourá, nebo do něho někdo nenabourá. Sám jsem si nesčetněkrát uvědomil, že byly okamžiky, kdy to, že se nestala nehoda, byla jen otázka štěstí. Čím se takovým situacím vystavujete častěji, tím také roste pravděpodobnost, že se nehoda stane. Přesto všichni do aut sedáme, protože jsme riziko vyhodnotili jako tak malé, že se je vyplatí podstoupit. A stejně to vidím i s prací v zastupitelstvu. I když mě samozřejmě netěší, že jsme permanentně jednou nohou v kriminále.

Neo: Vy sám – měl jste ve škole dobré učitele? Často se říká, že bez dobrého kantora, který dokáže děti pro svůj obor nadchnout, to nejde.

Ano, s tím souhlasím. Jen si myslím, že se dnes často zaměňuje nutnost nadchnout pro obor s nutností „podávat učivo zábavnou formou“. A s touto záměnou už tolik nesouhlasím. Mám trošku kacířský názor, že učit něco dobře a učit něco tak, aby to byla zábava, nemusí být vždycky to samé. Protože ta zábava jde vždycky na úkor času, který se může věnovat prohlubování znalostí. Čímž nechci říct, že jsem zastánce tradičního přístupu: „Děti, seďte, mějte ruce za zády, jako jsme to museli mít my, když jsem chodil do školy, a prostě poslouchejte, co vám učitel říká.“ Podle mě je nezbytný diferencovaný přístup. Jsou děti, které jsou od malička to, čemu se říká studijní typ. Zajímá je předmět, baví je to, chtějí do toho jít a nepotřebují motivovat hrami. Tyto děti potřebují jiný přístup než děti, které jinak než nějakou zábavnou formou k předmětu nepřitáhnete. Problém je, když máte třídu se třiceti žáky, tam se diferencovaný přístup dost dobře dělat nedá.

Neo: Vždycky ale budete mít část dětí, které by mohly být studijní typ. Ale jsou z rodin, které je nevedou k tomu, že je třeba fajn sednout si s knížkou. I kdyby byly sebechytřejší, už na startu jsou v nevýhodě.

To je určitě pravda. Ideální by bylo třídu rozvrstvit a každé skupině se věnovat tak, jak je pro ně nejlepší. Což naráží na realitu. Vím velmi dobře, o čem mluvím, moje žena je učitelkou matematiky. A mám dvě děti školou povinné. Ale určitě existují školy a učitelé, kterým se to daří.

Neo: Nikdy jste nepřemýšleli o tom, přestěhovat se do ciziny? Neměl byste v zahraničí lepší podmínky?

Doktorát jsem dělal v Německu. A potom jsem byl na stáži ve Švýcarsku, kde jsem strávil čtyři roky, narodila se nám tam dcera. Vlastně jsem o tom nikdy vážně neuvažoval, protože jsem měl to štěstí, že tady na Fyzikálním ústavu jsem měl už od studentských let místo, kam jsem se mohl vždycky vrátit. A podmínky, které tady máme, jsou dobré. Nemůžu si stěžovat. Nedá se vyloučit, že bych někde v zahraničí našel lepší, ale… Ono se říká, že sousedova kráva více mléka dává.