© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Někdejší fotbalista může být reklamou na nové začátky. Fotbal mu dal od dětství pevný režim, který musel dodržovat, pokud chtěl být úspěšný.
Má za sebou úspěšnou sportovní kariéru. Ale zatímco spousta fotbalistů tráví volný čas u počítačových her a jiné zábavy, Marcel Gecov vymýšlel další formy seberealizace. „Aby pro mě měl život smysl, nemohl jsem jen tak přijít z tréninku a sedět doma. To já neumím. A když jako vrcholový sportovec ve volném čase nesmíte sportovat, protože musíte odpočívat, nebo se připravovat na trénink, moc jiných variant než nějaké drobné podnikání se nenabízí,“ ohlíží se během rozhovoru, který poskytl redakci Neovlivní.cz. Začínal se stánkem dárkové balicí služby v libereckém obchodním domě, později se prostor jeho byznysového zájmu hodně rozšířil. A tak se na jedné straně věnuje developmentu, na straně druhé třeba prodeji luxusního ložního prádla. Sám říká, že je zvědavý, kam ho život dál nasměruje.
Fotbal mu dal od dětství pevný režim, který musel dodržovat, pokud chtěl být úspěšný. Naučil ho dravosti, ostrým loktům, ale také týmové práci. To se mu teď hodí i v byznysu. „Když jste od šesti let naučený na přesně stanovenou disciplínu, v hlavě vám to zůstane po celý život. A když jdete dělat něco jiného, ani vás nenapadne, že byste nešel každý den do práce a neudělal ji, co nejlépe to jde. Protože máte ze sportu naučené, že jinak se neprosadíte. Všechno se musí odmakat. Mám pocit, že se jen změnilo prostředí, ale jinak je to pořád stejné,“ říká Marcel Gecov.
Neo: Nemohu začít jinak. Když se řekne bývalý fotbalista a podnikání, mnohým ihned naskočí příběhy neúspěšných, nebo dokonce zkrachovalých sportovců, kteří z různých důvodů přišli o spoustu peněz. Když jste vy začal s byznysem, nevybavily se vám tyto osudy?
Nevybavily. A vysvětlím proč. Své podnikání jsem nikdy neměl postavené jenom na tom, abych vydělal další peníze. Pro mě to byla spíše forma další seberealizace, to, co mi v životě chybělo. Fotbal pro mě sice znamenal hodně, ale zabíral mi přes den relativně málo času. A navíc byl můj život řízený někým jiným, tedy klubem, trenéry. Samozřejmě že když jsem hrál zápas, mohl jsem za dvě hodiny ukázat, co ve mně je, ale bylo to v určitých mantinelech a něco se ode mě očekávalo. Mimo hřiště to už bylo úplně marné.
Neo: Jak tomu mám rozumět?
Protože jste přísně řízení tím, co po trénincích a zápasech můžete a co nemůžete. Máte sice spoustu volného času, ale nemůžete a vlastně ani neumíte s ním moc nakládat. To mi na mé sportovní kariéře vlastně vadilo nejvíc, a to byl vlastně primární důvod, proč jsem si říkal, že chci dělat také něco sám za sebe. V té době jsem ani nevěděl, jaký je rozdíl mezi živnostníkem, podnikatelem a velkým byznysmenem. Bral jsem to tak, že mám mezi jednotlivými tréninky a zápasy spoustu volného času a jen tak sedím na zadku. Tak jsem začal přemýšlet, že bych začal dělat i něco jiného než fotbal. Ale co? Neměl jsem konkrétní představu, spíše jsem koukal kolem sebe a říkal jsem si, že mám rád auta, design, hezké věci. Ale že bych přemýšlel o tom, že bych si otevřel stánek s balením dárků a stal se ze mě nový Bill Gates, to tedy nikoli. A tak mě ani nenapadlo, že bych mohl přijít o nějaký balík peněz.
Neo: Vlastně jste nakousl váš první podnikatelský počin. Když jste hrál v Liberci, otevřel jste v tamním nákupním centru službu na balení dárků.
Ano, je to tak. Bylo to takové první naťukávání, čemu bych se vedle fotbalu ještě mohl věnovat. Vzniklo to tak, že jsem šel po Praze a spatřil jsem asi dvacet lidí ve frontě na balení dárků. Uvědomil jsem si, že v Liberci nic takového není, a tak jsem otevřel stánek na balení dárků. Samozřejmě že dneska mi to přijde úsměvné. Vzpomínám si, jak jsme hráli s Libercem evropský pohárový zápas a já šel po tréninku zkouknout do obchoďáku, jak tam máme vystavené krabice na dárky. Ale patrně jsem to udělal nejlépe, jak jsem mohl: polepil jsem auto reklamou, dal jsem na něj obrovskou mašli, spustil webové stránky a pořídil velké hezké stánky. Viděl jsem, že v Praze obsluhovala zákazníky jedna zaměstnankyně a nestíhala, my jsme proto měli u našeho stánku čtyři holky a postupně jsme přidávali další stanoviště. A třeba dva měsíce před Vánocemi to byl na svou dobu opravdu hodně dobrý byznys.
Neo: Jak váš první podnikatelský záměr dopadl?
Asi rok a půl poté jsem přestoupil do anglického Fulhamu. A to už jsem si říkal, že bych u toho asi neměl balit dárky (smích). Přenechal jsem to pak rodičům mé tehdejší přítelkyně, kteří balicí službu provozovali ještě pár let, ale pak skončili. Vlastně si už ani nepamatuju, jaký byl důvod.
Neo: To, že jste chtěl dělat něco vlastního, se ale projevilo už v sedmnácti letech, kdy jste byl už úspěšným fotbalistou, hrál jste dokonce za reprezentaci. Tehdy jste si koupil od táty starou škodovku, „vytunil“ ji a v osmnácti s ní přijel do školy.
Ano, je to tak. Někde mám z té doby ještě schovaný časopis Tuning Magazine; ani nevím, jestli ještě vychází. Moje fabia tam byla na první straně.
Neo: Zmínil jsem to hlavně proto, že jste vedle fotbalu musel mít už od mládí ještě něco jiného, čemu byste se věnoval. Jak to, fotbal vám nestačil?
Vždycky pro mě byly důležité obě věci, fotbal i podnikání, vymýšlení vlastních věcí. Aby pro mě měl život smysl, nemohl jsem jen tak přijít z tréninku a sedět doma. To já neumím. A když jako vrcholový sportovec ve volném čase nesmíte sportovat, protože musíte odpočívat, nebo se připravovat na trénink, moc jiných variant než nějaké drobné podnikání se nenabízí. Ještě jsem se mohl vzdělávat, ale nejsem zrovna studijní typ. Že jsem se věnoval i něčemu jinému, mi pak vlastně pomáhalo i ve fotbalu.
Neo: Jak?
Když se mi nepovedl zápas, nebo trénink, dokázal jsem z toho být frustrovaný až do druhého dne, než jsem to napravil na dalším tréninku. To, že jsem si mohl rozptýlit hlavu jinou aktivitou, sebetvorbou, sebevyjádřením, mi tedy pomáhalo i ve sportu. Nechtěl jsem třeba mít jen tak nějakou obyčejnou fabii. Ostatně – když jsem provozoval dárkovou balicí službu, vzal jsem si ještě několik luxusních aut na úvěr a pronajímal je jiným fotbalistům, kteří tehdy už třeba hráli v cizině a domů se vraceli jen na skok.
Neo: Po přestupu do Anglie jste se ale věnoval jenom fotbalu a v podnikání si dal pauzu, je to tak?
Fulham byl pro mě splněným snem. Řekl jsem si, že nebudu vymýšlet nic jiného a že pro sportovní úspěch udělám maximum, co půjde. Myslím, že tehdy jsem byl v takovém fyzickém i mentálním stavu, že se to mohlo skutečně povést. Jenže se to nepovedlo a já jsem v sezoně 2011 až 2012 odehrál jen dva soutěžní zápasy. Odešel jsem pak do belgického Gentu, kde se sportovní, tréninkový přístup opět velmi podobal tomu, na co jsem byl zvyklý z Česka. Znovu jsem cítil jakousi stádovitost, menší profesionalitu a znovu se objevila chuť něco tvořit i mimo hřiště.
Neo: Co máte tím odlišným systémem přípravy na mysli?
Když jsme v Anglii měli hrát od čtyř zápas s Manchesterem, měli jsme na stadionu sraz ve dvě. Ještě ráno jsem si četl noviny ve Wimbledonu, zašel jsem si na snídani, a až jsem si klepal do čela, jestli to je možné, že dneska od čtyř mě čeká zápas s Manchesterem. Když jsme – pro porovnání – hráli v Česku například v Příbrami, kde na tribuně seděla hrstka diváků a byla slyšet každá jejich nadávka, musel být celý tým pohromadě den a půl dopředu, abychom se prý na zápas mentálně připravili v hotelu, kde jsem měl chuť se teleportovat někam jinam. V Anglii ze mě nikdo nedělal otroka, každý profesionál přece ví, jak se má připravit, že si má jít včas lehnout a že má být v domluveném čase na stadionu. V Belgii se to ale už zase více podobalo českému modelu, který mi vůbec nevyhovoval.
Neo: Takže jste zase začal přemýšlet, kde byste se realizoval?
Ano, tenkrát jsem ještě neměl v Česku vlastní byt, a jelikož mám rád design a architekturu a vydělal jsem ve fotbale slušné peníze, rozhodl jsem se hledat pěkné bydlení v Praze. A když jsem začal vybírat, domluvil jsem se na spolupráci s architektem, abych ten byt měl pěkný. A když jsem pak měl architekta, tak proč si rovnou nezařídit architektonické studio, že? Můj nový byt v centru Prahy, který jsme s architektem dotáhli do posledního detailu, jsme pak používali jako vzorový. Pokud někoho zajímalo, co umíme, pozvali jsme ho ke mně. První byt, který jsme pak udělali, patřil také fotbalistovi, a to Mario Holkovi. Můj byt se mu líbil, slovo dalo slovo… Mario si tehdy koupil byt v novostavbě a chtěl ho celý zrekonstruovat, vybavit nábytkem a dalším zařízením. V tu dobu jsme ani neměli kancelář. Architekt vzal notebook, sedli jsme do auta a jeli k němu domů, kde jsme v kuchyni na barové lince ukazovali Mariovi první návrhy. Pak jsme se dál vyvíjeli, měli jsme i vlastní kanceláře. U Maria to tedy neskončilo, dělali jsme byty i dalším fotbalistům, jako třeba Vaškovi Kadlecovi, Martinu Feninovi, slovenskému fotbalistovi Adamu Nemcovi nebo hokejistovi Michalu Barinkovi. Tak to jelo, jeden za druhým.
Neo: Pomáhalo vám ve vašem byznysu právě to, že jste se pohyboval ve sportovním prostředí, měl jste dobré kontakty na lidi, kteří měli i výrazně více peněz než běžní občané?
Určitě ano. Na začátku to byla alfa a omega našeho byznysu. Pomohlo nám to zkrátit naši profesní cestu. Málokdo začne hned navrhovat rekonstrukce luxusních bytů a domů za desítky milionů korun, nám se to ale povedlo. Na druhou stranu je to mnohem větší odpovědnost, pracovat pro klienty, které osobně znáte a kteří vám bezmezně věří.
Neo: Jak to bylo dál?
Pak nastala další fáze, kdy kluci začali přicházet s tím, že mají třeba patnáct, dvacet milionů, že by také chtěli mít hezký byt, ale ještě ho ani nekoupili. A žádali mě, jestli bych jim něco mohl sehnat. Byl to vlastně krok k developmentu, kterému se věnuji už roky. Vytvořil jsem si síť lidí, kteří sháněli nabídky zajímavých bytů, před rekonstrukcí a za dobrou cenu. Já jsem je pak představil svým zákazníkům, a když souhlasili, byt jsem pro ně koupil, nechal ho celý zrekonstruovat a pak jsem jim jen předal klíčky. Současně jsem se ale držel zásady, že to pro ně musí být dobrá investice. Nechtěl jsem pouze jejich peníze, mým cílem bylo, aby zrekonstruovaný byt později mohl ještě něco vydělat.
Neo: Třeba když ho dotyčný majitel později dál prodá.
Přesně tak. Je to už nějakých deset let, myslím, že všichni mí klienti už tyto byty skutečně prodali, a všichni na tom vydělali. Docela mě těší, že to takhle dopadlo. Nemám rozhodně žádného kostlivce ve skříni. Takový model fungoval roky: najít zajímavý bytový projekt, koupit ho a zrekonstruovat a pak ho prodat. Teď jsme ale ve fázi výprodeje.
Neo: Jak to?
Deset let to bylo stále dokola: koupit, prodat, koupit, prodat. Nese to značnou míru stresu, peněz je stále nedostatek, jak vám přicházejí stále zajímavější nabídky. Řekli jsme si, že se na chvilku zastavíme, rozkoukáme se, ať nejsme jako ten křeček v kolotoči, který pořád běhá dokola. Naše projekty tedy úspěšně prodáváme a další zatím nenakupujeme.
Neo: Ale váš byznys je mnohem širší, věnujete se například obchodování s luxusním ložním prádlem. K tomu jste se dostal jak?
Stejně jako ke všemu ostatnímu. Sháněl jsem domů pěkné cejchy.
Neo: To zní až neuvěřitelně!
Ale je to tak.
Neo: Žádné se vám nelíbily, že jste si musel založit vlastní firmu?
Jako fotbalista jsem strávil půlku života po hotelech. A to si zvyknete na pěkné měkké povlečení. Ale kde ho koupit? Takových obchodů skutečně není moc a zajít do hotelu, aby mi prodali jejich, to také moc nefunguje. A i když ho některé hotely i prodávají, stojí třeba dvacet tisíc. To jsem opravdu nechtěl, mít dva sety za takové peníze. Kamarád, kterého jsem znal z Liberce, se věnoval textilu, dodával zboží do hotelů, do prádelen, měl přesně ten sortiment, který jsem si představoval. Poprosil jsem ho, aby mi vyrobil dva tři sety na doma. Pak jsme k sobě vzali ještě jednoho kamaráda, který zase vlastnil čistírny. Řekl jsem jim, že založíme e-shop a budeme prodávat cejchy. Jim se to zamlouvalo. A tak vzniklo povlečení Lejaan.
Neo: Kdo ho pro vás vyrábí?
Na trhu je spousta různých levných barevných šíleností, povlečení má na sobě motivy snad všeho. Od oblázků až po Karla Gotta. To jsme nechtěli. Kamarád z Liberce je napojený na síť v Německu, na podnikatele, kteří vlastní textilní fabriky. Naše spolupráce funguje tak, že jim přesně řekneme, jaký materiál chceme vyrobit, v jakém složení, barvě. Po různých zkouškách a testech si pak objednáme třeba patnáct, dvacet kilometrů látky vytvořené nám na míru, která nám pak dorazí v obřích rolích. A tady v Česku nám z toho dvě výrobny šijí finální produkty, tedy ložní prádlo. Nic nepřeprodáváme, vytváříme dlouhodobé kolekce, takže se našim zákazníkům nemůže stát, že když za dva tři roky chtějí stejné povlečení na polštář, tak už ho neseženou, protože je celá kolekce vyprodaná. Možná i to je důvod, proč se nám tak daří. Začínali jsme s několika kolekcemi a teď jich máme okolo třiceti.
Neo: Posuňme se zase dál, budujete v pražských Holešovicích terapeutickou kliniku. To jste se rozhodl, protože jste jako fotbalista potřeboval šikovné terapeuty?
Motiv je opravdu vždycky stejný. S někým mluvíte, vnímáte svět okolo sebe, něco vám třeba chybí, a pak se objeví příležitost, kterou si vyhodnotím tak, že by bylo dobré ji uchopit. Toto byl stejný případ. Mám dva kamarády, bývalého fotbalistu Bořka Dočkala a hokejistu Radima Vrbatu. Povídali mi o tom, že jednají s jedním terapeutem o možnosti mít vlastní kliniku zaměřenou na sportovce, s nějakým přesahem, aby to nebylo orientované jenom na byznys. Řekl jsem jim, že mám zrovna vhodný pozemek a budovu v Holešovicích, a tak jsme si plácli.
Neo: Jak jste s budováním kliniky daleko?
Dneska už tam stojí hrubá stavba. Rádi bychom ji začátkem příštího roku otevřeli, snad to stihneme. Mezitím se ale náš projekt posunul, má větší záběr. Říkáme mu „health club“, setkají se tam spolu čtyři různé elementy. Prvním je sportovně orientované fitness s úplně jinými stroji, než jsou v běžných posilovnách a fitness – bude to spíše připomínat vybavení nejlepších světových sportovních klubů. K tomu bude fyzio, o které se postará skutečně špičkový terapeut Martin Janoušek, který se stará například o špičkové tenisty nebo jiné sportovce. V třetí části bude kryokomora, ledové vany, hypoxická místnost, budeme tam dělat třeba i kurzy dýchání a věnovat se všemu, co bych nazval jako „seřízení těla“. A čtvrtá část bude wellness, relaxace. Počítáme ale třeba i s tím, že budeme odebírat sportovcům vzorky, aby zjistili, jestli jim třeba nechybí železo, nebo aby věděli, jakou mají hladinu testosteronu.
Neo: Nic takového neexistuje?
Naší výhodou je, že to všechno bude v jednom domě. Jednotlivé segmenty budou mít navíc na starosti skuteční experti, kteří jsou už dneska špičkami ve svých oborech. Také věřím tomu, že dům bude z hlediska architektury a designu opravdu pěkný. Chtěl bych, aby tam byly služby jako v pětihvězdičkovém hotelu. Počítáme s omezenou kapacitou, aby odborníci znali klienty jmény, aby se tam všichni cítili jako doma a nebyla to jen jakási anonymní fabrika. Chceme to nabídnout nadšencům, kteří sice nemají podepsané vrcholové smlouvy, ale mnohdy dřou jako vrcholoví sportovci. Třeba kluci, kteří se účastní triatlonů v různých koutech světa a nyní obíhají různá centra po Praze. U nás budou mít všechno v jednom.
Neo: Koupili jste i zámek Kounice ve středních Čechách. Co s ním máte v plánu?
U tohoto projektu nás překvapilo, jak ohromně složité je dotáhnout do konce stavební povolení. Už na tom pracujeme čtyři roky a stále nejsme na konci. Nevím, jestli se naše původní vize nebude muset změnit. Každý člověk je limitovaný časem a svou kapacitou řešit různé věci. Kounice byl pro mě dlouhou dobu projekt číslo jedna, ale jak se to strašně vleče a do života mi vstoupil plán na vybudování holešovického centra Day One, jak jsme ho pojmenovali, spíše čekám, jak se Kounice nakonec vyvinou. Už jsme si tam toho zažili opravdu hodně, děláme tam dokonce posouzení stavby na životní prostředí EIA, každá instituce po nás chce různé ústupky. Dokud to nebude dotažené ke všem potřebným povolením, nebudu tam posílat svou mentální kapacitu a naplno se zaměřím na náš holešovický projekt. Když se totiž něčemu věnuji, musím být přesvědčený, že nic nezanedbávám. Takže výsledný koncept Kounic, který jsme měli naplánovaný před pěti lety, začnu řešit až v okamžiku, kdy budeme mít všechna povolení.
Neo: Můžete říct aspoň obecně váš základní záměr?
Měl by tam vzniknout hotel s bazénem, s nadstandardními službami, s eventovou halou, ale také apartmánový dům. K areálu patří ještě pětihektarový pozemek s rybníky. Mělo by to být rovněž místo, kde se snoubí architektura s místní přírodou. Uvidíme, jak to nakonec dopadne.
Neo: Když se ohlédnete za svou fotbalovou kariérou, za všemi tréninky a zápasy, pomohl vám sport k tomu, že se z vás stal úspěšný podnikatel? A nemyslím jen to, že jste vydělal slušné peníze, které jste mohl vhodně investovat. Máte díky fotbalu lepší tah na bránu i v byznysovém prostředí?
Jednoznačně, naučil jsem se určité dravosti, mít ostré lokty a umět se prosadit, ale třeba také týmové hře. Když jste od šesti let naučený na přesně stanovenou disciplínu, být každý den v určenou dobu na tréninku, který se musí odmakat, abyste to někam dotáhl, v hlavě vám to zůstane po celý život. A když pak jdete dělat něco jiného, ani vás nenapadne, že byste nešel každý den do práce a neudělal ji, co nejlépe to jde. Protože máte ze sportu naučené, že jinak se neprosadíte. Všechno se musí odmakat. Mám pocit, že se jen změnilo prostředí, ale jinak je to pořád stejné.
Rozhovor vyšel v Letním speciálu Neovlivní.cz, který přinesl příběhy nových začátků. Marcel Gecov, Gabriela Soukalová, Jaroslava Michalcová, Martina Koníčková a Lucie Drlíková.
Zdroj náhledové foto: Lejaan