Marek Dvořák: My exhibicionisté záchranáři

Lékař letecké záchranky stojí na hranici mezi životem a smrtí tak často, že dokáže bez rozpaků mluvit o obojím.

Do dvou minut je ve vzduchu. A během dalších osmi na místě – u člověka, který nezřídka bojuje o holý život. Slaní se, seskočí, brodí se sněhem, aby se pokusil takový život zachránit. Lékař letecké záchranné služby v Hradci Králové a současně lékař na urgentním příjmu motolské nemocnice Marek Dvořák má ale i život svůj. Ten vnitřní, skrytý a plný nelehké práce na sobě – s odpuštěním i smířením. Má svou třináctou komnatu v podobě matčiny závislosti na alkoholu. I s tím se svěřil v otevřeném rozhovoru, který otiskuje květnový časopis Neovlivní.cz.

Marek Dvořák stojí na hranici mezi životem a smrtí tak často, že dokáže bez rozpaků mluvit o obojím. Z každé jeho věty cítíte odhodlání, s nímž se snaží zvrátit nepříznivý osud a proměnit tragédii v happy end. „Vím, že by pro pacienty nikdo neudělal víc, a jsem o tom tak přesvědčený, že to ze mě i kolem stojící lidé cítí. Pak ať se na mě klidně upnou jako na spásu,“ říká. Roli hrdiny ale tenhle nekonvenční popularizátor záchranářské práce odmítá.

Knižní rozhovor s ním se loni zařadil mezi bestsellery roku a čtenáři vyprávění ze života lékaře letecké záchranky ocenili cenou Kosmas v rámci prestižních cen Magnesia Litera.

Neo: Zůstal jste věrný svému dětskému snu celý život. Víte, kde se v tom malém klukovi vzala touha stát se záchranářem?

Vlastně mě k tomu přistrčila třídní učitelka na základní škole. Já totiž od doby, co registruji svoji existenci, chtěl být policajtem. Měl jsem opravdová pouta, falešný policejní průkaz, houkačku na kole a zastavoval jsem děti na sídlišti za to, že jedou moc rychle…

Neo: Moment, takže takový malý terorista?

Byl jsem až obsesivní, ano. Takové živé dítě. Dneska se tomu říká ADHD, což je moje diagnóza. A protože moje třídní ve mně akční individuum viděla, nasměrovala mě na Červený kříž. Trénovali jsme na soutěže, učili se ošetřovat zranění, byla tam fajn parta a mě to čím dál tím víc bavilo. Až jsem se přistihl, že policajt ve mně slábne a sen pracovat v záchranné službě a urgentní medicíně sílí. Od té doby se toho držím.

Neo: Mluvíte o vlivu směrem ze školy, ale mlčíte o tom rodinném. Když přiznám, že vím o závislosti vaší maminky na alkoholu, nenajdeme i tady formující nitky?

Moji rodiče spolu nežili, domácnost jsem sdílel jen s mámou a bratrem. A ano, máma měla velké problémy s alkoholem. Což mě velmi významně formovalo minimálně v tom, že jsem se nikdy v životě alkoholu nedotkl.

Neo: Já měla na mysli spíš formování směrem k vaší současné profesi.

Souvislost by se asi našla. Když vám nějaký pacient něco tvrdí, tak víte, poněvadž to máte nakoukané z domácího prostředí, že to nemusí být úplná pravda. A ono mi to na druhou stranu dost pomáhá ve chvílích, kdy je potřeba se do někoho vžít, nějak ho zanalyzovat, být empatický, nebo prostě jenom odhadnout situaci.

Neo: Zeptám se s dovolením ještě jinak: Musel jste jako kluk maminku „zachraňovat“?

Až takhle do hloubky půjdeme? No dobře, vzhledem k tomu, že v Čechách není závislost na alkoholu rarita, proč o tom nemluvit. Třeba to někomu pomůže. Jasně, když má váš rodič problém s alkoholem, je z vás předčasně dospělé dítě, které se o sebe musí nějakým způsobem postarat. A to byl můj případ. Od puberty jsem se staral sám o sebe. A snažil jsem se co nejrychleji dostat z domu. Takže po pravdě to byly ty moje úniky k Červenému kříži. Abych vám odpověděl: někdy jsem zachraňoval, jindy utíkal.

Neo: Byl vám alespoň táta nějakou oporou?   

Určitě. Vídali jsme se sice jednou za dva týdny přes víkend, ale věděl jsem, že mě nenechá ve štychu, a kdybych potřeboval někde bydlet, najdu střechu nad hlavou u něj. A hodně mě podporoval ve studiu na vysoké škole. Vděčím mu třeba i za to, že ve mně vybudoval docela dobrou finanční gramotnost. Rozhodně jsem neměl takovou tu otevřenou rodičovskou dlaň jako někteří spolužáci, ani neomezené množství prostředků, ale musel jsem si všechno vydobýt sám různými brigádami.  

Neo: Že by vám kompenzoval absenci mámy v jakémsi nastolení životního řádu?

Možná. Ale chtěl bych na tomhle místě říct, že boj se závislostí na alkoholu není něco, co lze silou vůle vždycky překonat. Podle mě je to závislost naprosto srovnatelná s heroinovou. Abstinenční příznaky jsou úplně stejně životu nebezpečné. Ano, dá se z toho dostat, ale je to šílená práce a většinou nemá happy end.

Měl příběh maminky Martina Dvořáka happy end? Souvisí to s tím, že dnes zachraňuje lidské životy? I o tom, proč jsou lidé na záchrance tak trochu exhibicionisté je rozhovor v květnovém časopise Neovlivní.cz. PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com