Marek Hilšer: Ukázal jsem, že měnit věci jde i bez velkých peněz za zády

Lékař Marek Hilšer prožil pozoruhodných osmnáct měsíců. Bez známého jména, bez sponzorů, rádců, politického zázemí – zkrátka trochu po donkichotsku – se v horkém létě 2016 vydal dobýt Hrad. A i když se prezidentem nestal, během své cesty dokázal získat důvěru půl milionu Čechů. Sám pro sebe si splnil to, co si předsevzal: Ukázat lidem, že je možné věci měnit, stačí pevné odhodlání (a tolerantní manželka). Co všechno se o politice naučil a jak prezidentská volba ve skutečnosti vypadá, když se jí účastníte? Hilšer poskytl tištěnému magazínu Neovlivní.cz velmi otevřený rozhovor. Odemykáme ho i pro web.

Je to už víc než rok, když na Neovlivní.cz volal lékař Marek Hilšer. Chtěl si postěžovat, že jeho jméno není v žebříčku prezidentských kandidátů a jejich sponzorů, i když svoji kandidaturu ohlásil už v létě roku 2016. „Nezlobte se, ale dali jsme tam jen relevantní kandidáty,” vysvětlili jsme mu tehdy shovívavě. Dnes je třeba si přiznat, že jsme se dost spletli. Marek Hilšer získal v prvním kole voleb téměř půl milionu hlasů, skončil pátý a strany se teď přetahují o to, která mu nabídne lukrativnější spolupráci. „Už si to ani nepamatuju, že jsem k vám s takovou stížností volal. Každopádně jste nebyli jediní, kdo mi tohle říkal,” odpovídá klidně a s úsměvem během rozhovoru, ke kterému jsme se sešli týden po prvním kole voleb v kavárně poblíž nemocnice a školy, kde pracuje.

Snímek Marka Hilšera během jeho prezidentské kampaně. Foto: Martina Houdek, se svolením MH

Neo: Kdy jste se vrátil do práce?

Hned v pondělí. Jen ty první dva týdny v lednu jsem měl dovolenou.

Neo: Jak jste to vlastně dělal během celé kampaně? Vy jste měl neplacené volno?

Měl jsem hodně dovolené. Tím, že jsem učitel, mám 40 dní volna, pak jsem měl nějaké neplacené volno a všechno ostatní jsem dělal při práci – vždycky po čtvrté hodině odpoledne, když jsem skončil.

Neo: A jak fungoval váš volební štáb? Když jsem vám volala kvůli rozhovoru, už jste neměl ani mluvčí, ani asistentku…

Rozpustili jsme to hodinu po volbách. My jsme fungovali úplně jinak, protože jsme všichni měli své práce a neměli moc času. Domlouvali jsme se většinou ve skupině na Facebooku, přímo jsme se sešli pětkrát nebo šestkrát.

Měl jsem jednoho člověka – Kateřinu – na dohadování schůzek, ta mi dělala kalendář, pak jsem měl jednoho manažera kampaně, který tomu tedy věnoval hodně času, protože nebyl zaměstnaný, a pak jsem měl jednoho člověka na média; ten vyřizoval dotazy, u kterých bylo jasné, jaký jsem měl názor.

Neo: A někoho z nich jste platil?

Ne, platil jsem jen pár dobrovolníků na sběr podpisů, ti ostatní byli většinou nadšenci.

Neo: Vás dlouho nikdo nebral vážně. Příběh neznámého lékaře, který bez podpory kandiduje na prezidenta, byl spíš kuriozitou na okraj prezidentské volby. Jak jste tohle vnímal?

Mně šlo o to, v té kampani něco říct. Ukázat, že je možné, aby se běžní lidé zapojili do politiky. Že o politice nemusí rozhodovat vždy jen velké peníze. Na začátku, když jsem se rozhodoval a mluvil o tom s kamarády, tak mi říkali, že třicet procent výsledku dělá osobnost kandidáta a zbytek politický marketing. To mě štvalo a říkal jsem si, že to přece není možné. Že to nemůže fungovat jen tak, že vezmou někoho, zabalí ho a díky penězům a reklamě ho vnutí veřejnosti. To byl jeden z důvodů, proč jsem do toho šel. Mně vlastně bylo úplně jedno, jak dopadnu, mně šlo o to, říct veřejně své představy a ukázat, že to možné je. Že to může udělat skoro kdokoliv.

Neo: Takže vám vážně bylo jedno, že vás nebrali vážně? Že ani my novináři jsme vás nebrali vážně?

Já jsem se nikdy nebral vážně. Média se tomu začala věnovat v době sběru podpisů. Brát trochu vážně mě začala až po oficiální registraci.

Neo: Jaké byly reakce lidí na ulici? Byly stejné jako ty mediální? Jde mi o to, jestli vám lidi fandili, nebo vás taky nebrali vážně, když jste na ulici stál s petičním stánkem za zády.

Zastavovali se u mě většinou pozitivně naladění lidé, byl jsem jim sympatický. Často říkali, že by vlastně bylo fajn mít mladého prezidenta.

Neo: A setkal jste se i s despektem?

Vlastně ani ne. Takoví se u mě nezastavovali. Určitě takoví byli, ale téměř nikdo mi to neřekl do očí. Pamatuju si, že kolem stánku prošel s viditelným despektem pan Robejšek (politolog a mentor strany Realisté, pozn. red.) a udělal úšklebek. Ale většinou jsem se setkal s pozitivními reakcemi. Pro mě ta ulice byla ale obrovská škola. Hlavně proti předsudkům. Často se mi stalo, že ke mně někdo šel a já si říkal, že mi dá přes hubu, nebo že je volič Okamury, a nakonec s ním byl skvělý rozhovor. Druhá věc byla, že ty rozhovory byly často fakt nabíjející. Někdy, když třeba pršelo a bylo ošklivě, tak jsem si samozřejmě říkal, jestli to mám zapotřebí a že bych to nejraději zabalil, ale pak jsem si říkal, že nemůžu zklamat ty, kdo mě už podpořili. Pak se tam začali stavovat lidi, začalo se povídat a hned to bylo super. Odjížděl jsem a byl jsem nabitý energií.

Snímek Marka Hilšera během jeho prezidentské kampaně. Foto: Martina Houdek, se svolením MH

Neo: A republiku jste objížděl spíš sám, nebo s manželkou, nebo třeba s kamarády?

Spíš sám.

Neo: A to jste jezdil o víkendech?

Hlavně o víkendech, ale i v týdnu po práci. Když někde něco bylo, nějaká akce, tak jsem se sebral a jel tam.

Neo: To zní trochu bláznivě…

No zní, no. Ale já když se do něčeho zakousnu, tak do toho jdu. Když už jsem to slovo řekl, tak jsem do toho musel jít. Nemůžete tu myšlenku zradit, protože pak prohrajete sám před sebou, i před lidmi. Tak jsem to táhl, až jsem to dotáhl.

Neo: Bylo to pro vás hodně náročné? Zhubl jste, zešedivěl, nebo jste si to hlavně užíval?

Zhubl jsem. Nevím teda, jestli jsem i zešedivěl. Byl jsem samozřejmě nervózní, budil jsem se ze spaní, přemýšlel, co řeknu další den v debatě, nebo spíš o tom, co jsem řekl blbě… Ale jinak jsem se docela dobře regeneroval. Druhý den jsem byl zase fit.

Neo: Když bych přeskočila na začátek, co vaše rodina a kamarádi? Radil jste se s nimi o své kandidatuře?

Neradil. To byl můj spontánní nápad. My jsme s kamarády jako aktivisti dělali vždycky různé aktivistické akce, už během studií jsme protestovali – za víc peněz pro vysoké školy, proti privatizaci fakultních nemocnic, proti postoji Miloše Zemana vůči Rusku, byl jsem navíc v akademickém senátu… Vždycky jsem byl aktivní.

Neo: Zkrátka jste takový revolucionář.

Marek Hilšer (42)

Foto: Tomáš Kozel, se svolením MH
• Narodil se v Chomutově. Vyrůstal na sídlišti Březenecká v experimentálních domech pro zaměstnance severočeských dolů a elektráren a také lidi vystěhované z vesnic, jež musely ustoupit těžbě.
• V červnu 1989 se jeho otec rozhodl s rodinou emigrovat, rodina strávila rok a půl ve Španělsku, v roce 1991 se Hilšerovi vrátili zpět.
• Studoval nejprve mezinárodní vztahy na UK, později se rozhodl změnit profesi a vystudoval 1. lékařskou fakultu. V mezičase absolvoval stáž v Poslanecké sněmovně; odjel také na zkušenou do USA a Austrálie, kde se živil jako kopáč, stěhovák, stavbař a instalatér.
• V medicíně se věnuje výzkumu zhoubných nádorů mozku a výuce mediků. Spolupracuje s humanitární organizací ADRA, opakovaně jezdí pomáhat do rozvojových zemí.
• V minulosti na sebe ovšem upozornil třeba jako organizátor demonstrace proti Topolánkově vládě, bojoval proti plánu na privatizaci fakultních nemocnic. Protestoval proti reformě vysokých škol z dílny Josefa Dobeše (ministr za Věci veřejné) i proti pozvání Vladimira Putina do Česka v době ruské anexe Krymu. Tehdy přišel na vládu svlečený do půl těla a pomalovaný barvami Ukrajiny.
• Je ženatý, bezdětný, nikdy nevstoupil do politické strany.

Nejsem. Jsem jen člověk, který když vidí, že se někde něco děje blbě, tak má potřebu to říct. Nejsem teda permanentní stěžovač, ale když je něco vážného, tak se ozvu.

Moje rozhodnutí o kandidatuře bylo spontánní. Miloš Zeman zase někde něco říkal a já jsem přemýšlel, jak je možné se vážným způsobem vložit do debaty. V ten moment mě napadlo, že jediná cesta je proti němu kandidovat, střetnout se s ním a jeho politikou. Říkal jsem si, že mi bude akorát čtyřicet let, ověřil jsem si, že můžu, a řekl jsem si, že do toho chci jít a chci to říct nahlas. To byl první záblesk. Samozřejmě jsem si říkal, že je blbost, abych jako obyčejný člověk dělal kampaň. Pak jsem o tom ale čím dál víc přemýšlel a začalo mi to dávat smysl. Že nechci, aby naše země směřovala na Východ, a že pro to chci něco udělat, že nechci ve čtyřiceti letech znovu emigrovat. A pak, někdy kolem 17. listopadu, když Zeman zabral studentům Albertov, tak jsem to řekl nahlas před kamarády a oni mi řekli – to vlastně není tak špatné.

Bavili jsme se už předtím o prezidentské volbě a říkali jsme si, že by to chtělo občanského kandidáta, že ho zkusíme udělat. Nejdřív jsme teda chtěli někoho oslovit, někoho známého, protože jsme si představovali, co nám volba nabídne: Miloše Zemana, nebo někoho od Babiše. A tahle představa, že tam nebude nikdo, kdo by zemi mohl dát pozitivní emoci, politickou kulturu, někdo, kdo by překonal rozdělení společnosti, které vyplývá z minulosti, s tou jsme se nechtěli smířit.

Neo: Zkoušeli jste reálně někoho oslovit?

Zkoušeli, ale nedopadlo to. Nezbylo, než abych kandidoval sám.

Neo: A co vám řekla doma manželka?

Ta to brala jako žert. Byli jsme dva měsíce po svatbě a ona měla jinou představu, myslela si, že budeme spolu. A já jsem najednou začal pořád někam odcházet a domlouvat, jak na to.

Neo: Možná jste jí to měl říct ještě před tou svatbou.

To ona říkala taky, že kdyby to věděla dřív, že by si mě možná nevzala… Kterou ženu by napadlo, že její manžel přijde s takovým nápadem? (směje se) Ba ne, řekla, že je to sice šílené, ale že mě podpoří. Jenže ona ani já jsme si v té době neuměli představit, co to všechno znamená. Že přijdou situace, kdy i ona bude muset začít vystupovat jako potencionální první dáma.

Navíc ona dlouho nepočítala s tím, že bych ty podpisy sehnal. Spíš si z toho dělala legraci.

Neo: Takže jste to zvládali v pohodě, nebyla žádná krize?

Já krizi neměl. Monika – třeba když jsem sháněl podpisy senátorů, což bylo měsíční fakt náročné martyrium –, tak říkala, že jim snad zavolá, aby mi ty podpisy nedávali… Já jsem podpisy senátorů dlouho vůbec nechtěl, protože jsem ani nedoufal, že by podpis někomu z ulice dali. Proto jsem tak usiloval o podpisy občanů. Všichni mi sice říkali, ať se na podpisy vykašlu a jdu za senátory, ale to nešlo. Ten příběh by nebyl úplný. Do Senátu jsem šel až v září, když jsem viděl, že to nestihnu. Že sice mám asi 43 tisíc podpisů, ale chybí mi tak měsíc, abych měl požadovaných 50 tisíc.

Neo: A o tom, že byste to zabalil, jste nikdy nepřemýšlel? Ani když se objevili další kandidáti a bylo jasné, že bude na výběr?

Ne, nikdo nebyl takový, aby mě přesvědčil. Navíc už pak bylo odpracováno tolik, že se mi to nechtělo házet za hlavu.

Neo: A bavilo vás to?

Bavilo, bavilo. Ale byly to i nervy, hlavně kolem těch závěrečných debat, abych obstál. Já jsem neměl žádné poradce.

Neo: A jak jste se na ně tedy chystal? Pouštěl jste si ty uplynulé debaty a hledal na sobě chyby?

Ne. To bych samozřejmě měl, ale já to nesnáším. Jednou jsem si jednu znovu pustil, můj první živý rozhovor s panem Veselovským, a to proto, že mi ten rozhovor někdo okomentoval a dal mi pár doporučení. Ale to bylo naposledy. Pak už to bylo intuitivní. Řekl jsem si, že musím sedět rovně, koukat se přímo, nepřemýšlet moc dlouho, být klidný. Ale samozřejmě je těžké na tohle všechno současně pořád myslet.

Marek Hilšer s manželkou Monikou. Zdroj: Lenka Hatasova Photography, se svolením MH

Neo: A jaký byl ten první živý rozhovor? Byl na vás třeba Martin Veselovský mírnější, když jste byl ten trochu kuriózní kandidát?

To nebyl! Naopak si pamatuju, že se mě pořád ptal na to, kde na to vezmu peníze, a já na to vůbec nebyl připravený, protože to pro mě nebylo podstatné. Ale on pořád: Kde vezmete ty peníze? A víte vy vůbec, co taková kampaň obnáší? Takhle nějak se ptal a já na ty otázky nebyl vůbec připravený, ten rozhovor byl hned po ohlášení kandidatury. To jsem v sobě pak dlouho řešil. Já jsem mu to ale teď nedávno připomněl. Že jsem s ním znovu ve studiu, že jsem oficiální kandidát a že to nakonec vážně šlo, i bez těch velkých peněz.

Neo: Překvapuje mě, že jste se tou nedůvěrou ze všech stran nenechal odradit. I když vám ji dával najevo kdekdo a ze všech stran…

Nenechal! A proč bych měl? Když vám o něco jde, tak to přece nemůžete udělat. Když jsme tehdy začínali protestovat proti změně fakultních nemocnic, tak nás bylo na začátku šest studentů proti ministerstvu. Ale věnovali jsme tomu měsíce příprav, fakt nám o to šlo a vyplatilo se. Uspěli jsme.

Chtěl jsem se postavit proti principu, že někdo přijde, protlačí si kandidáta a veřejnost je pak zase zklamaná. Politika má být služba.

Já jsem chtěl svou kandidaturou lidem ukázat, že nesmí být jen skeptičtí, že je možné věci měnit a že to nesmíme nechat dojít tak daleko, že tu bude jen jeden Babiš, který všechno ovládne – a to jen proto, že my ničemu nevěříme. Někomu to třeba připadne donkichotské, ale to nevadí. Já jsem něco vybojoval. Tehdy na fakultě, i teď. Jsem už takový. Když jsem šel studovat medicínu, tak mi bylo čtyřiadvacet a taky to kdekomu přišlo bláznivé. Ale já jsem šel a udělal to.

Neo: Kolik vás ta kampaň nakonec stála?

Ještě přesně nevím, ale mělo by to být kolem milionu. Podívejte se na transparentní účet a seznam těch nefinančních plnění. Teď bude trošku náročné udělat účetnictví, protože jak nemám lidi, tak je v tom trochu zmatek. A náročné bude dohledat i dárce. Protože když vám někdo pošle na účet stovku, tak vy k němu do seznamu musíte napsat všechno: Jak se jmenuje, kde bydlí a tak. A když vám to ten člověk nenapíše, tak je strašně náročné to dohledat. Pokud bych v budoucnu měl možnost navrhovat změny, tak tohle bych upravil. Pro malé je to fakt náročné, zatímco ti velcí, třeba Zeman, těm je to úplně jedno.

Neo: Mimochodem, jak to bylo s vašimi sponzory? Vy jste měl většinou jen velmi malé dárce – děkoval jste jim za příspěvky? Psal maily nebo volal?

Tisková konference prezidentského kandidáta Marka Hilšera v prosinci 2017. Foto: Tomáš Kozel, se svolením MH

Ne, vůbec. To se nestíhalo. Poděkoval jsem jim na konci, ale ještě to asi budu muset pořešit. Cítím dluh. Já jsem měl tři velké sponzory. 150 tisíc korun mi poslal jeden člověk za Radostné Česko bez EET, tomu asi přišlo sympatické, jak se stavím k panu Babišovi. Pak mě sponzoroval pan Dědek a jeho společník, oba poslali 50 tisíc korun. (Dalibor Dědek, spolumajitel skupiny Jablotron, byznysmen a významný filantrop, pozn. red.) A to vzniklo náhodou. Pomohl mi jeden student. Vzal telefon a sám o sobě zavolal na sekretariát pana Dědka, což jsem vůbec nevěděl. Řekl, že ví, že pan Dědek politiku podporuje, že je tady Marek Hilšer, a oni slíbili to vyřídit. Za týden mu volali, ať přijedu. A student volá mně a říká: Pane doktore, já jsem volal panu Dědkovi, že potřebujete peníze, máte za ním přijet. Byl jsem z toho dost překvapený, někdo někomu za vás zavolá, vy to ani nevíte… Nakonec to ale od něj byl velice šlechetný čin. A tak jsem vyrazil do Jablonce. Hodinu jsme si s panem Dědkem a jeho společníkem povídali, v některých věcech jsme se neshodli – třeba na hesle řídit stát jako firmu –, ale byl to příjemný rozhovor. Pro mě byla zajímavá zkušenost vidět, jak ti kapitáni průmyslu přemýšlí. Rozešli jsme se s tím, že se oni ozvou. Ale já ani nedoufal, protože jsme se fakt rozcházeli. Za týden mi ale pan Dědek napsal e-mail, že se sice lišíme v pohledech na to, jak věcí dosáhnout, ale že se se svým společníkem rozhodli symbolicky mi přispět částkou 50 tisíc korun každý. Pro něj to bylo symbolické, ale pro mě druhý největší dar a obrovský impuls. Díky tomu jsem měl peníze na pár dobrovolníků při sběru podpisů. To mi v té bezvýchodnosti dodalo hodně energie.

Neo: To zní, jako že máte z kampaně samé dobré zážitky.

No vlastně mám. Kromě jediného střetu s městskými strážníky v Novém Jičíně, rodišti mého otce, kdy přijely takové nabušené gorily a myslely si, jak si smlsnou na občanovi, který si na náměstí postavil stánek. Došlo tam k fyzickému napadení, protože mi vyrazili telefon z ruky a začali mi kroutit paži, ale pak přišli nějací lidé a oni toho nechali. To bylo nepříjemné.

Neo: A co vám na vaši kandidaturu říkali rodiče? Vy o nich moc nemluvíte.

No, mně zemřel v kampani tatínek. Měli jsme 3. ledna pohřeb.

Neo: Letos třetího ledna? Ve finále kampaně?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Ivanem Kralem o posedlosti hudbou
» S vynálezcem Markem Novákem o mladé vědě
» S mecenášem Janem Školníkem o obnově Broumovska
» S Annou a Honzou Holubovými o podnikání na vodě
» Se Sváťou Karáskem o stáří a pokoře
» S vědcem Lukášem Palatinusem o krystalografii, se kterou pronikl na titulní stranu Science

Ano. On byl už hodně nemocný, takže to nebylo naráz, ale těch pár posledních týdnů bylo… náročných. Ale hodně toho zařídila rodina.

Neo: A podporovali vás v tom? Třeba právě váš tatínek?

Táta dělal zubaře na chomutovském sídlišti a já si na něm vždycky strašně cenil toho, jak dokázal ke všem lidem přistupovat stejně. Ošetřil úplně stejně každého, cikána jako bílého. A oni zas pak přišli a hráli mu jako poděkování na trubku… Promiňte… (bojuje se slzami) Můj tatínek byl ten, koho vždycky štvaly věci kolem: korupce, nespravedlnost a tak. Vždycky mě učil pravdomluvnosti… Můj tatínek mi ale fandil, i když tu prezidentskou kandidaturu už tolik nevnímal… A mamka, to je rebelka, ta pro to má rozhodně pochopení a vždycky mě podporovala.

Neo: Když zase odbočím: Jak jste vnímal ostatní kandidáty? Strávil jste s nimi dost času. Dost mě zaujalo, jak jste 17. listopadu na akci na Václavském náměstí nechal část svého času Michalu Horáčkovi, kterého pořadatelé nepozvali.

To byl nápad mojí ženy. Mě pozvali pár dní předem, souhlasil jsem, ale nic jsem o organizaci nevěděl. Manželka mě ráno ten den upozornila, že si lidé na sociálních sítích začali stěžovat, proč nebyl pozvaný i Michal Horáček. Pak mi dokonce i někdo volal, jestli bych to nemohl zařídit a přimluvit se za Horáčka. No ale já nevěděl jak. Neměl jsem tam žádné kontakty na nikoho. Pak jsme o tom mluvili s ženou a ona říká: Tak mu věnuj půlku svého času. A bylo to.

Neo: Horáček vám zase nabídl pomoc se sběrem podpisů.

Jojo. Právě pan Horáček tahle sympatická gesta v kampani začal.

Neo: Mně se zdálo, že vůči vám velmi vstřícně vystupoval třeba i expremiér Mirek Topolánek.

Získal ke mně nějaké sympatie. Někde to myslím i říkal, že jsem nadějný. Dokonce mi v jedné debatě začal tykat, ale to mohla být jen chyba, ostatně se pak omlouval. Ale na druhé straně o mně taky říkal, že nemám zkušenosti, a tím se ode mě zase snažil lidi odradit. Ale líbilo se mi na něm, jak je přímý.

Neo: Vy jste na sebe v kampani obecně byli velmi mírní. To jste si dohodli?

Ne, to rozhodně ne. Jen jsme podvědomě cítili, že lidé konflikty nechtějí.

Neo: Říkáte, že lidi nechtějí konflikty, ale v prvním kole to u lidí vyhrál Miloš Zeman, mistr konfliktů.

Ale my oslovovali jiné voliče. Chtěli jsme jim dát na výběr z myšlenek a názorů. Nakonec se podívejte, jak v prvním kole dopadl ten asi nejkonfliktnější z nás, Mirek Topolánek.

Neo: Když jsem se ptala, jak vážně vás brala veřejnost a média – jak vážně vás brali vaši soupeři?

Myslím, že velice pozitivní vztah měl ke mně právě pan Horáček, on mě bral a nějak mi fandil. Třeba přišel po debatě v Blesku a mojí sestře říkal, jak jsem byl dobrý. Moc dobrý vztah – a to je zvláštní – jsem měl s panem Kulhánkem. Ze začátku jsem k němu byl rezervovaný, bral jsem ho jako kandidáta toho miliardáře, ale pak se ukázal nejlidštější. I jsme si potykali. Ten byl fajn.

Neo: A už jste byli vy všichni kandidáti na pivu?

Ještě ne. Ale říkali jsme si, že bychom se někdy sejít měli.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít