Marksová: V něčem už také papalášovatím

Vladimíra Špidlu označuje za svého guru. Snaží se nezpanštět, ale – s majáčkem už po Praze jela. Právě dopsala návrh, jak by stát měl pomáhat chudým rodinám a na svém ministerstvu si udělala audit, aby zjistila, zda mají ženy a muži na stejných pozicích stejné platy. A teď by podobný chtěla i od dalších úřadů. Michaela Marksová-Tominová.

Rok a půl je ministryní práce a sociálních věcí, ve stranické hierarchii vystoupala až na místopředsednický post, v nejvyšších patrech státní správy se pohybuje už jedenáct let. A přesto: Když se řekne Michaela Marksová, okamžitě následuje dominantní přívlastek “feministka”. Nese ho u jména roky, byť s šéfováním odboru pro styk s veřejností v nevládní organizaci Gender Studies skončila už v roce 2004.

Michaela Marksová poskytla společnosti DeadLineMedia, vydavateli deníku Neovlivní.cz, profilový rozhovor, jehož první část vám nyní předkládáme. Hovoří v něm o politice současné i minulé, o tom, jak ji naštvali lidovci, i o tom, jak (ne)vyhrála souboj o peníze s ministrem financí Babišem.

Druhý díl – o vlivu, vlivných či o tom, co jí v této republice chybí – si můžete přečíst zde ».

DLM: Když Bohuslav Sobotka oznámil vaši nominaci na ministerský post, psalo se: Do vlády přichází feministka. Štvalo vás, že vás novináři “smázli” tímhle jedním přívlastkem, kdežto u ostatních jaksi museli víc hledat, kým jsou?

Mě to mrzelo. Nikoli kvůli mně samotné, ale kvůli premiérovi, který mi dal důvěru, vybral si mě, přičemž řadoví členové v ČSSD mě příliš neznali, nebo hodně zdálky. A teď si četli, jak si Sobotka vybral šílenou feministku. Živě jsem si uměla představit, jak si mohli říkat, jestli se ten Sobotka nezbláznil, proč tuhle šílenou osobu bere, že to bude pro ČSSD akorát průšvih… Já cítím vůči vládě velkou zodpovědnost, a pokud má jeden člověk průšvih, padá to na všechny. Takže mi to prostě vadilo, v dané chvíli se ta nálepka už netýkala jenom mě, ale všech.

DLM: Je něco, co vás během toho roku a půl ministrování nějak zásadně překvapilo?

Vlastně ne. Celkem jsem věděla, co ta práce obnáší, protože jsem v minulosti pracovala na Úřadu vlády, na svém současném ministerstvu a na ministerstvu školství. Pamatuji si osobně poslední vládu ČSSD, znala jsem x ministrů, vlastně jsem znala detailně i svou současnou kancelář. Protože v době, kdy byl ministrem práce Vladimír Špidla, jsem působila jako jeho externí poradkyně a na sedmou ráno za ním chodila do kanceláře, kde teď sama sedím.

O dynamice vlád

DLM: Tak to můžete srovnávat. Jaký je nejviditelnější rozdíl mezi trojkoaliční vládou Vladimíra Špidly a trojkoaliční vládou Bohuslava Sobotky?

Doufám, že to nebude znít příliš naivně, ale věřím, že jsme mnohem poučenější. Že jsme se my, jako sociální demokracie, v mnohém poučili. Už máme něco za sebou, jsme zkušenější. Pokud jde o Špidlovu vládu s US-DEU a lidovci: zpětně viděno, někdy se vedly naprosto malicherné spory. Mnoho jednání se zaseklo na věcech, které dnes vnímám jako úplně nepodstatné. Možná, že jsme se poučili díky dvěma vládám, co přišly po nás. Protože ty byly podle mého názoru opravdu hodně… divné.

DLM: Pod slovem divné si tedy představím leccos.

Upřímně? Mně ty vlády mezitím přišly strašný. A to ne proto, že vládly pravicové strany; partaje, ke kterým jsme v opozici, to vem čert. Ale spousta těch ministrů opravdu rozvrátila veřejný sektor. Jenom rozvrátila. Některé věci, systémové, které klidně mohli dělat, u kterých je jedno, zda jste napravo nebo nalevo, prostě nedělali. Úplně se na to vykašlali.

Proto říkám, že jsme z toho poučení. Protože víme, jaká hrůza taky může vládnout. A mám pocit, že si to nemyslím sama, ale že to podobně vidí i novináři. Mně se třeba hrozně líbí, jak se změnil jejich přístup k Vladimíru Špidlovi. Když byl předsedou vlády, hromada novinářů ho grilovala. Šli do něj strašným způsobem, vysmívali se mu, kritizovali ho skoro za všechno. Pak – těch dalších osm let – viděli, co se taky může dít. A dneska je i jejich postoj ke Špidlovi jiný. Skoro jako by se mu zpětně omlouvali.

DLM: Mluvíte o Špidlovi skoro až s dojetím. A já si na vás zrovna vytáhla citaci z jeho rozhovoru, kde vás nesmírně chválí, že máte drajv a nejste zapšklý úředník…

On je pro mě takovým guru. Hodně mi toho dal. Přizval mě do externího poradního sboru, v němž seděli lidé o třicet, čtyřicet let starší než já. Měli už něco za sebou, kdežto já stála na začátku a měla za sebou jen zkušenosti z “nějaké” neziskovky.

Jak se nestát papalášem

DLM: Mě zaujal ten obrat se zapšklým úředníkem. Daří se vám po roce a půl jaksi nezapšknout? Nezpapalášovatět? Pozorujete na sobě nějaké nové manýry?

(přemýšlí) No. Upřímně řečeno, v něčem asi trochu papalášovatím. Třeba v používání majáku na autě. Na začátku jsme byli všichni skoro hysteričtí, jak jsme se majáčkům vyhýbali: hlavně nejet s majákem, vůbec to nepoužívat! Jenže od té doby už nastaly situace, ve kterých bylo jasné, že buďto maják použijeme, nebo na danou schůzku prostě nemůžu dorazit včas. A to si pak řeknete: Holt už maják mám, tak ho použijeme. Ale nemyslete si, těch situací bylo do desítky. Obecně vzato jsem ale odpor k majáku překonala, přestala jsem se bát, že když ho použiju, tak to bude něco znamenat.

Na druhou stranu, po tom roce a půl mi začal příšerně vadit takový ten outlook kalendář, díky kterému x-lidí ví, kde přesně jsem a co dělám. A k tomu řidič. Já bohužel neřídím, ani soukromě. Takže teď ráda jezdím tramvají. Je to pro mě jakýsi druh svobody, ta možnost se z toho vysmeknout. Já tedy MHD jezdila vždycky, bydlím v centru Prahy, ale teď to pro mě představuje odpočinek. Nikdo na mě nečeká, nikdo nechce obíhat auto, aby mi otevíral dveře… Což mimochodem nesnáším a můj řidič už ví, že mi nemá u auta otevírat dveře. Já si sedím vzadu, třeba ještě něco dopisuji, jsem zabraná do práce, k tomu mám ty krátké sukně, a najednou někdo otevírá dveře. Přitom proč, já mám svoje pracky. Madam si umí otevřít sama, děkuji pěkně.

DLM: Vláda, ve které sedíte, loni odmítla kvóty pro obsazení dozorčích a správních rad velkých firem ženami. A to kvůli postoji hnutí ANO, jehož eurokomisařka Jourová kvóty prosazuje. Jak to tehdy probíhalo?

Tenkrát to bylo hodně absurdní, protože Věra Jourová už právě byla eurokomisařkou a toto měla přímo na starosti. Celou debatu odpálil Andrej Babiš. Odmítl se o tom bavit s tím, že on ženy v partaji i v podnicích má, kvóty nepotřebuje a celé mu to připadá jako hloupý nástroj.

O frustraci a lidovcích

DLM: Za kvóty jste bojovala vy a ministr pro lidská práva Dienstbier. Čili dva lidé, kteří mají tuto oblast v gesci. Nedeptalo vás, že dva odborní ministři řeknou: Toto je nutné příjmout – a k ničemu to nevede?

Říkala jsem si: Zrovna já sedím ve vládě, která toto neodhlasuje. Strašně mi to vadilo.

Přičemž ta situace se poměrně nedávno opakovala. Při hlasování o kvótách na všech kandidátkách. Chtěli jsme prosadit zastoupení 40 % žen. Znovu bylo proti hnutí ANO. A lidovci.

Musím říct, že postoj ANO mi až tak nevadí. Oni jsou noví a skutečně ty ženy v partaji mají. Ať tedy jsou proti, byť by tedy mohli podpořit svou vlastní komisařku, že?

Ale co mě opravdu irituje, jsou lidovci. Já dlouhá léta znám lidovecké ženy, vím, že jejich organizace tyto kvóty podporuje. Přičemž oni tady v poslaneckém klubu neměli ani jednu ženskou. Teď mají jednu, posunula se, když jim jeden poslanec odešel na post velvyslance. Takže mají jedinou poslankyni, ve vládě pouze tři chlapi, a ti tři chlapi mají tu drzost zvednout ruku proti? Když jim jejich vlastní organizace říká, ať jsou pro? To mě frustrovalo. A opravdu mi to vadilo. Taky že jsem jim to řekla.

DLM: Pánský klub. Dají se rozbít, tyhle pánské kluby?

Těžko a pomalu. Nejprve musíte získat ženy. Musí pochopit, že vnitrostranické členství má nějaký smysl. Což není jednoduché. A za druhé, musíte nastavit transparentnější pravidla toho, jak se lidé umísťují na kandidátky. Což se nám teď v ČSSD podařilo a já to vnímám jako obrovský pokrok. Pamatuji si tři minulé sjezdy, to znamená šest let zpátky, kdy už byl návrh na zavedení kvót pro kandidátky na kandidátních listinách ČSSD, a neprošla ani nejmírnější varianta. To se teď povedlo, ženské se dostávají do hry. Už to nebude tak, že si chlapi na pivku něco dohodnou a ostatní mají smůlu.

DLM: Ve vládě jste pouze tři ministryně. Existuje něco jako dámský klub?

My spolu vycházíme velmi dobře, ale abychom se nějak spolčovaly, to vážně ne. Na vládě je důležitější stranická linie než nějaký mužsko-ženský pohled.

Gender audit jako móda

DLM: Vy sama máte na ministerstvu hned tři náměstkyně, což je myslím oproti dalším úřadům docela vysoké číslo. To byl záměr, nebo se to “nějak stalo”?

Je to spíš shoda okolností. Jen jedna náměstkyně je naše, zbylé dvě delegovali koaliční partneři. Já jsem za to moc ráda, ale “nemůžu” za to.

Mimochodem: Loni jsme si nechali na úřadě provést gender audit, jehož výsledky se chystám zveřejnit. Chtěla bych teď požádat další ministerstva, aby si jej nechaly také udělat. Aby zjistily, zda mají tým genderově vyvážený, a jak jsou na tom s rozdíly v platech.

Já věřím tomu, že státní správa musí jít ostatním příkladem. Že může ovlivnit, nebo inspirovat soukromou sféru. Že bychom měli být první, kdo něco takového provede. Pak to zveřejnit a vysvětlit, proč je to důležité, nastavit to jako… nechci říct módu, ale vlastně ano, módu. Že už jsme tak moderní, že se můžeme zabývat i něčím takovým, jako je rovnost v příjmech mezi ženami a muži.

DLM: Poslední zpráva, která šla z vlády směrem k vašemu rezortu, byla, že se vám přes odpor ministra financí Andreje Babiše podařilo vydupat 720 milionů korun navíc na sociální služby. Jak ta přestřelka o peníze vypadala?

Bohužel vás musím opravit. Ono se to vydupat nepodařilo.

Jak nevyhrát nad Babišem

DLM: Tomu úplně nerozumím, zpráva ČTK z vlády byla, že kabinet schválil 720 milionů…

Jenže bohužel, to jsou peníze v rámci našeho ministerstva. Budou tedy chybět jinde.

Ono to celé bylo tak, že loni v létě, když se jednalo o rozpočtu, tak nám přiklepli 7,8 miliard korun na sociální služby. Pak se ale začalo jednat o navyšování platů. Proběhlo jednání mezi premiérem a ministrem financí. Babiš se Sobotkou si odkývali, že na navýšení platů pracovníků v sociálních službách se dá 750 milionů korun. A že to budou peníze navíc. Že to přisypou k těm 7,8 miliardám.

Pak probíhala další jednání. Já jsem všude chodila a říkala: Pozor, pořád nám chybí těch 7,5 miliardy navíc. Nedali jste nám je. Prý, že budou. Dokonce, když Babiš jednal s Asociací krajů, tak tam to navýšení taky slíbil. Po schůzce vystoupil Michal Hašek a veřejně řekl: Ano, pan ministr nám slíbil, že na platy sociálních pracovníků bude 750 milionů korun navíc.

Jenže ministerstvo financí pořád nic nepřidávalo, pořád nám to v té tabulce chybělo. A dodneška chybí. Kraje v důsledku toho musely na platy vydat poměrně velké sumy ze svého, a i pak spočítaly, že potřebují na dodotování na letošní rok ještě 720 milionů korun. Hledali jsme zoufale rezervy a nakonec jsme řekli: Dobrá, my jako ministerstvo práce pošleme 300 milionů a ministerstvo financí 420 milionů. A zase probíhala jednání, až ministerstvo financí řeklo: My to nemáme odkud brát. Takže to prostě musíme najít u nás v rozpočtu.

DLM: A já to mylně pochopila tak, že Babiš ustoupil.

Neustoupil. Teoreticky jsme si ty peníze loni vyhádali. Byla jsem přesvědčená, že jsme to vybojovali. Omyl.

DLM: A to vás teď čeká další velký střet o zálohované výživné. Tedy o peníze, které bude stát posílat jako alimenty za rodiče-neplatiče.

Nás čeká především střet o rozpočet celého ministerstva. Zálohované výživné je dílčí věc, na které jsme se už ale s kolegou Babišem dohodli. Myslím si, že pochopil, v čem je problém a už nebude klást odpor. Navíc peníze, které na to budeme potřebovat, určitě nebude nutné získat na rok 2016, tak rychle se to projednat nestihne.

Plus: na stole je ještě alternativní řešení, které počítá s podporou všech chudých rodin s dětmi. (Podrobnosti o tomto návrhu si můžete přečíst v samostatném článku – zde.)

DLM: Před volbami jste chtěla prosadit otcům mateřskou. Jak jste s tímhle plánem daleko?

V tom se skrývají dvě různé věci. Jednak to, co se diskutovalo před volbami: že by část mateřské dovolené byla určena pro druhého rodiče. Tady se chystáme zadat průzkum a zeptat se lidí, jestli to vůbec chtějí. Představovala bych si šetření mezi mladými lidmi a rodinami, kde mají děti do tří let věku. Druhak: připravujeme zavedení poporodní otcovské, kdy by měl muž v době šestinedělí nárok jít třeba na 10 dní na nemocenskou. Tento návrh teď zpracováváme, během léta by měl jít do připomínkového řízení.