Martin Prošek: O češtině na svobodě

O třiceti letech života ve svobodné zemi můžeme diskutovat zleva zprava, ale vždycky se protneme v jednom místě, kde jsme všichni po celou dobu nesmírně bohatli. Opravdu. Náš mateřský jazyk se po letech za železnou oponou otevřel světu a nasál obrovské množství nových slov. O další rozšíření slovní zásoby se postaral rozmach technologií. A i my jsme cizinu obohatili. „Tunelováním. Slovo tunelování proniklo i do angličtiny,“ říká Martin Prošek, který třetím rokem řídí Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. „To není vtip, to je opravdu dar češtiny světu. Robot a tunelování.“

 

Lidem, kteří ho neznají, říká jen nerad, kde vlastně pracuje. Běžně se stává, že dotyčný „ztuhne“. Buď přestane mluvit úplně, protože má strach, aby se neztrapnil, nebo začne mluvit přepjatě spisovně, až to tahá za uši. „Anebo začne nadávat na stav češtiny. Anebo začne říkat, že určitě trpím, když slyším, jak lidé mluví,“ směje se Martin Prošek, ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR Martin Prošek. Foto: Simona Holecová, Neo

„Přitom to tak není. Česká jazyková situace je specifická v tom, že má prestižní varietu, která je pro oficiální komunikaci. A pak má variety pro neprestižní komunikaci. Takže je potřeba počítat s tím, že pokud budete ve čtyřce hospodě mluvit jako kniha, tak vám někdo dřív nebo později to pivo vyleje na hlavu,“ reaguje na otázku, jestli svým vytříbeným jazykem a spisovnými koncovkami nemůže v určitém prostředí působit poněkud… nadutě. Tak ne, Martin Prošek umí přepínat – k úlevě autorky tohoto rozhovoru, která při poslechu diktafonu později zoufale počítala, kolikrát jí do otázek pronikla nespisovná čeština.

Neo: Dá se nějak jednoduše shrnout, jak se od listopadu 1989 proměnil český jazyk?

Naprosto nejmarkantnějším jevem je rozšiřování slovní zásoby, spousta přejatých slov. Zejména z angličtiny, i když ta není jediná. Máme mnoho slov přejímaných z italštiny, francouzštiny. Jde hlavně o kulinářské termíny, názvy těstovin, francouzských baget, bujabéza… Z orientálních jazyků jsou to zejména názvy duchovních hnutí, bojových umění, masážních technik a podobně. Takže z pohledu vlivu na češtinu je tento největší. Ale to je jen rovina slovní zásoby, kde je to nejpatrnější.

Zároveň přinesla svoboda v jazykové kultuře obecně to, co jsme dosud neměli, a to je takzvaná pluralita kodifikací. Totiž: Jazyková kultura byla do roku 1989 tradičně udržovaná tím, že Ústav pro jazyk český byl jedinou institucí, která vydávala kodifikační příručky. Tedy Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny. A to se po roce ’89 změnilo, protože dneska slovníky a jazykové příručky vydávají i jiná nakladatelství. Tudíž jazyková kultura je pořád ovlivňovaná tím, že se příručky od Ústavu pro jazyk český těší tradičně, nikoli právně závazně, autoritě, lidé je respektují a řídí se podle nich, ale na trhu existují i příručky konkurenční.

Neo: A ještě to někdo kupuje? Nehledají to lidé spíš na internetu?

Ano. Pozornost se postupně přesouvá na internet. To pozorujeme zejména od dob, kdy jsme spustili Internetovou jazykovou příručku. Celkem spontánně se stalo, že uživatelé jazyka přešli na internetové zdroje. A internetová příručka si vydobyla úplně stejnou autoritu, jakou měla dříve Pravidla českého pravopisu.

Neo: Říkala jsem si, že kdo ovládne internet, je král, protože kdo dneska píše rukou? Většinou cvakáme do počítače a je otázka dvou kliků najít správnou variantu. Máte na internetu konkurenci?

Máme. Stává se, že se na jazykovou poradnu obracejí lidé, kteří si najdou odpovědi na portálech typu nechybujte.cz či pravidla.cz, a pak se nás ptají, co to tam máme. A my vysvětlujeme, že to nejsme my, že to není náš jazykový materiál. A odkazujeme na naše zdroje, kde jsou údaje, které považujeme za relevantní. Mluvím o tom proto, že za 30 let svobody je tohle – na rovině uplatňování jazykové kultury – asi nejzásadnější posun. Že do toho vstupují jiní hráči.

Neo: Zajímá mě to přejímání kulinářských názvů. Umíme s tím pak pracovat, napasovat přejaté názvy správně do české věty?

Jak s čím. Jsou slova, která zapadnou do českého skloňovacího systému dobře. To je třeba bageta, která se dá celkem neproblematicky přiřadit ke vzoru žena. Má v kmeni zakončení, které není zvukově a pravopisně nijak problematické, to prošlo hladce včetně pravopisného počeštění.

Ilustrace: Shutterstock

A pak jsou konkrétní věci, kdy to jde hůř. Třeba croissant. Tam je zajímavé zejména poslouchat výslovnostní varianty, jak tomu kdo říká. Jestli kroasán, krosán, krojsán, krosant a tak dále. Hodně to kolísá, variant je mnoho.

A ještě horší je to u těstovin. Tam se váhá s výslovností i s psaním. Na jídelním lístku vídáme napsáno třeba tagliatelle, ale je těžké říct, zda se to stejně vyslovuje. Zda se to v italštině neříká nějak jinak. Já sám bych bez nahlédnutí do příruček nevěděl, zda s tím slovem zacházet jako se jménem singulárovým – tedy ta jedna tagliatelle bez tagliatelle jako růže bez růže –, nebo zda je to tagliatelle bez tagliatell. Jestli to vlastně není slovo s převahou tvarů množného čísla jako špagety, makarony a tak dále.

Neo: Problém je, že i když víte, jak se to říká správně, tak je občas problém to použít. Objednat si v hospodě smažený sýr gouda a vyslovit to správně jako chaudá, tak nevím, jestli vás obslouží. Jak se k tomu chovat?

Tady je každá rada drahá. (směje se) Takto: Není nijak zakázáno cokoli přejatého okamžitě důsledně počeštit. Takže by nemělo být proti bontonu, když přijde slovo, které je zapsané jako tagliatelle, číst to přesně tak, jak je napsáno. A když přijdou gnocchi, tak by nemělo být úplně od věci to přečíst po česku. Tedy nikoli ňoky. I když… Vzhledem k hláskové stavbě g-n-c-ch je to obtížné. Automatické důsledné počeštění ale nenastává automaticky pokaždé. Někdy se ustálí varianta bližší zákonitostem češtiny, jindy naopak zákonitostem zdrojového jazyka.

Neo: To mě uklidňuje, že to není jasné ani expertovi na jazyk.

Není. (směje se)

Neo: Za totality by se také našla nějaká slova, u kterých člověk vlastně nevěděl, jak je správně říkat? Protože když zalovím v paměti, tak s výslovností hranolek z Arbatu asi problém nebyl.

To asi ne. Co tak vzpomínám, slov přejímaných z neslovanských jazyků bylo obecně málo, ale váhali jsme třeba nad výslovností továrních značek a názvů výrobků – citroën, pajero apod. Pokud jde o to, že by se nevědělo, jak skloňovat, napadají mě spíš vyloženě brzce polistopadové věci jako hardware, software, to přišlo celkem brzy po revoluci s nástupem počítačů.

Neo: Což hned využiju k odbočce: výslovnost wi-fi, nebo vaj-faj?

Myslím, že obecně preferovaná je výslovnost wi-fi. Vžila se výslovnost, která vychází z toho, jak příslušná písmena čteme v českém prostředí.

Neo: Dá se říct, že oproti dřívějšku je tedy rozdíl v tom, že jsme za totality měli na všechna slova návod a dneska to tak není?

Martin Prošek (40)

• Jazykovědec, bohemista, rodák z Teplic.
• Vystudoval v Plzni obor učitelství českého a anglického jazyka. Angličtinu pak několik let učil.
• Tituly Ph.D., PhDr. získal na pražské filozofii, kde absolvoval studijní program filologie – český jazyk.
• Od roku 2003 působí jako vědecký pracovník v Ústavu pro jazyk český Akademie věd. Třináct let pracoval v oddělení jazykové kultury, které je známé tím, že provozuje jazykovou poradnu.
• V říjnu 2016 se stal ředitelem ústavu.
• Momentálně s kolegy dokončuje projekt databáze poradenských dotazů. „Po spuštění databáze budeme mít v rukou dost přesný nástroj, kterým budeme moci ukázat, kolikrát se tazatelé ptali na čárku před a v poměru slučovacím, vylučovacím a jak zněla příslušná věta a tak dále. Čárky, velká písmena, to jsou určitě poradenské evergreeny.“
• S rodinou žije v Plzni.

Ne, to se nedá říct. Návod na všechno jsme neměli. Odjakživa to bylo tak, že každé slovo procházelo nějakým adaptačním procesem. Mým oblíbeným, i když starším než totalitním, příkladem je, že první pražské trolejbusy měly na boku napsáno Troleybusy hlavního města Prahy. A první pražská tramvaj, přesněji koňka, měla na boku nápis Pražská tramway. A postupně to prošlo ke tvaru, který známe dnes. Stejně to bylo před revolucí. Každé slovo muselo projít nějakým adaptačním procesem. Něco se počeští velmi rychle, něco pomalu, něco vůbec ne.

Neo: Můžete dát příklad toho rychle přejatého slova?

Napadá mě třeba slovo byznys, původně business. To se celkem rychle ustálilo v té důsledně počeštěné podobě. I Lidovky mají přílohu Byznys.

Co naopak neprochází adaptačním procesem, je slovo server, které je určitě velmi frekventované. Ale nevžívá se jeho pravopisná podoba servr. Protože hlásková skupina rvr prostě působí divně.

To, že něco vypadá nebo působí divně, může být překážkou, aby se i frekventované slovo důsledně počeštilo – pravopisně i tvarově.

Přičemž je potřeba rozlišit pravopisné počeštění a potom tvarové počeštění. Tedy přiřazení nějakému skloňovacímu typu. Je to případ třeba právě těstovin farfalle. Není to obtížné pravopisně, ale bylo by to obtížné morfologicky, protože bych nevěděl, zda to brát jako pomnožné. A pokud, tak zda s tím zacházet jako s typem dveře – bez farfalí?  Nebo skloňovat jako jméno mužské neživotné v množném čísle – farfalů?

Neo: Farfalle jako motýle.

(směje se)

Neo: Další odbočka: Řešili jste tu na poradně motýle?

V poradně ne. Ale nějaká média se mě na to ptala. A je to taková hezká hříčka. Zjistil jsem, že se to na různých diskusních fórech vžilo, zejména v diskusích o politice, současné vládě apod. Že tu koncovku lidé z legrace dávají k podstatným jménům všech rodů. I do jiných pádů než do prvního pádu množného čísla.

Ale abych se vrátil k tomu podstatnému: přejímání slov se děje pořád. Jen před revolucí nepřicházelo těch cizích slov tolik.

Neo: Čili je to tak, že z ruštiny jsme si nic moc nepřevzali?

To by spíš věděli etymologové nebo historikové jazyka. Předpokládám, že kromě slov z totalitních dob budou už zdomácnělé nějaké starší přejímky.

Neo: Tedy žádná perestrojková slova?

To ano, zrovna perestrojku si pamatuji. Družba. Kolchozy, sovchozy. Ale ta poslední dvě jmenovaná se u nás neuchytila jako pojmenování naší reality. Jenom se citovaly ruské reálie. Obecně se to s obdobím po roce 1989 vůbec nedá srovnat, teď je těch vlivů spousta.

Neo: A z vašeho pohledu: Je to pro jazyk obohacující?

Je to každopádně zákonité. Jazyk má vlastní „hygienu“, a pokud je potřeba slovo přejmout, vyjadřuje něco, co se stávající slovní zásobou nedá vyjádřit, tak se to prostě přejme. Pokud ne, tak se cizí pojmenování nevžije.

Neo: Zkrátka nasáváme to, pro co nemáme české pojmenování?

Anebo také slova, která suplují nějaké rysy, které domácí pojmenování nemůže vystihnout. Třeba obložená houska. Pod tou si člověk asi nepředstaví hamburger, přestože typově je to totéž. My pod obloženou houskou vidíme šunku, sýr, máslo, kyselou okurku, ale už ne mletý karbanátek.

Ilustrace: Shutterstock

Neo: Děje se tohle nasávání i němčině nebo angličtině? Nebo je toho u nás víc tím, že jsme jaksi malý jazyk?

Situaci v jiných jazycích dopodrobna neznám. Ale rozhodně myslím, že přinejmenším ve střední Evropě je to velmi podobné jako u nás. Pokud bych vzal postkomunistické státy, je situace srovnatelná. Míra otevřenosti je srovnatelná, jsou tu vlivy z počítačového světa, odkud přišla spousta slovní zásoby, ze showbyznysu, z byznysu – hypotéky, leasingy a podobně.

Neo: Francie či Německo hodně investují do podpory svých jazyků v zahraničí. Protože zjistily, že zájem klesá, že je válcuje angličtina. Není to ale přirozený vývoj? Není možné, že třeba za sto let tady budeme všichni mluvit víceméně anglicky a o češtinu se budeme starat jako Irové o gaelštinu?

Jazykový vývoj se nedá předpovědět na dlouho dopředu. Dost dobře se nedá předpovědět ani na rok dopředu. Vždycky to záleží na vývoji společenských podmínek.

Relativně malý jazyk jsme, ale zatím si nemyslím, že bychom jako jazykové společenství nějak významně čelili pocitu ohrožení nebo zániku jazyka. I když – s tím pronikáním slovní zásoby to často slýcháme. Neříkám, že bychom v poradně neměli nářky typu „Ta angličtina nás převálcuje“ a „Člověk pomalu nemůže vyjít z domu bez anglického slovníku.“ Ale ono je to trochu klamavé, protože slovní zásoba přejatá je hodně vidět, ale pořád to neznamená, že by okupovala 90 procent veřejného prostoru. Tato slovní zásoba je nápadná v některých oblastech, v byznysu, showbyznysu. Ale když vám přijde daňové přiznání, pročítáte dopisy ze sociálky nebo jakékoli úřední dopisy, tam se anglicismu nikde nedoberete.

Neo: Ne, to je cizí jazyk úředničina, který se zjevně sestavuje tak, aby bylo obtížné to číst.

Ano, tam je zákonitost „hlavně komplikovaně“. (směje se)

Neo: Náhodou jste tady nezkoumali, proč se z úředního jazyka stala taková těžko proniknutelná hmota?

Důvody jsou evidentně dané povahou toho prostředí. Je to zvyk, norma této žánrové oblasti, že text prostě musí působit intelektualizovaně, šroubovaně, protože vyjadřuje složité skutečnosti, jejich vztahy a zákonitosti. Musí tam být kondenzace větné struktury – málo sloves, spousta neslovesných konstrukcí, jmenných skupin a tak dále. Ale to máte stejné i v jiných stylových oblastech. V žurnalistice jsou zase časté nějaké metafory, obraty, klišé, v doktorské češtině je spousta věcí, která ani není česky, ale spíš latinsky…

Neo: Zkoumáte, jak moc ovlivňuje mluvenou řeč způsob, jakým komunikujeme elektronicky? Přes různé messengery, WhatsApp, esemesky?

To zkoumáme nejen my. Naše oddělení stylistiky a sociolingvistiky se těmto věcem hodně věnuje. Jejich dlouholetá produkce se týká syntaxe mluvené češtiny a také onoho mísení prvků mluvenosti a psanosti v neformální komunikaci. Jednak v neformální mluvené komunikaci, jednak v přechodové komunikaci typu chaty a webová diskusní fóra. Kde se často píše, jako by se mluvilo. Nebo se tam minimálně ty prvky mísí.

Ilustrace: Shutterstock

Neo: A co se z toho dá vyvodit? Dá se třeba říci, že když v messengerech kašleme na velká a malá písmena a správnou interpunkci, obecně pak píšeme s více chybami?

Určitě to ten vliv má. Ale my to bereme jako specifikum toho žánru. Jde o neformální, uvolněnou komunikaci, která není tolik svázaná pravidly typickými pro formální vyjadřování. Takže tam je to zákonité. Oni na to lidé nadávají, že to svádí k různým chybám, ale je to prostě specifikum toho uvolněného žánru. Tam se neočekává, že se bude psát vybraně, spisovně. Nezlobil bych se na neformální komunikaci, že se chová neformálně. Hranice je vždy jenom v tom, „co kdo snese“, a v neformálním prostředí se toho snese hodně.

Neo: Je ještě něco, v čem jsme se za těch třicet let v jazyce posunuli, co je úplně jinak?

Napadá mě politická korektnost a genderová korektnost. To je úplně nová oblast, která se dříve neřešila. Ne že by se neřešily nějaké standardy zdvořilosti, třeba ohleduplnost vůči ženám v textu bývala – oslovování žen na prvním místě apod. Ale teď některé vědní obory řeší otázky genderové korektnosti, vyrovnanosti ženského a mužského rodu, důsledné vytváření protějšků – tedy mužských jmen k ženským jménům. Mažoret/mažoretka, host/hostka.

Neo: A teď mi řekněte: Přežije to? Může takové slovo hostka přežít?

Pokud to má přežít, to znamená, pokud je ta komunikační potřeba reálná a jazykové společenství ten výraz skutečně potřebuje, tak to přežije. Pokud jde o umělý konstrukt, který jazykové společenství nepovažuje za potřebný, tak to zanikne. Nebo to zůstane jako kuriozita pro určité kruhy, které tak budou mluvit. Ale v zásadě funguje už zmíněná „hygiena“ komunikačního prostředí na základě potřeb uživatelů. Pokud bychom všichni řekli, že ano, že genderová korektnost je něco, co se musí důsledně dodržovat a musíme to do jazyka vpravit, tak se to ujme. Chytí se to samo a stane se normou.

Neo: Vpravit – myslíte přes média? Protože odborná diskuse je něčím, co masu asi neosloví.

Nemyslím si, že by v tom byla média všemocná. Ani to se nedá brát tak, že kdyby se to začalo důsledně užívat ve všech médiích, že by se to stalo normou i mimo mediální komunikaci. A také je otázka, zda by to média byla ochotna používat. Protože každý v sobě máme intuitivně zakotvenu nějakou jazykovou normu. Vychází z toho, jak se jazykově chová zbytek společenství. Takže pokud by nebyl silný a patrný tlak ve velké části společnosti, tak by ani většina médií nepřistoupila mechanicky k tomu, že teď budeme zavádět genderovou korektnost. To musí být tak, že je po tom široká společenská poptávka. A pokud ta není, tak to neprojde.

Neo: A jak to vidíte? Je, nebo není?

Není. Široká společenská poptávka není. Pokud to budu brát prizmatem dotazů v jazykové poradně, nedá se říci, že by genderová korektnost byla považována za palčivé dezideratum, které by bylo potřeba naplnit. Neříkám to proto, že bych byl odpůrcem, komentuji to čistě jako vědec na poli jazyka. Kdyby ta poptávka byla, tak s úplně stejnou emocí řeknu, že poptávka tu je a nedá se dělat nic jiného než se s tím nějak vyrovnat.

Neo: A u té politické korektnosti?

Tam je to trochu složitější.

Neo: Já si pamatuji, jak se v médiích začalo používat slovo Romové místo cikáni. A v podstatě dneska… slovo cikáni jsem naposledy viděla v citaci od Kubery.

Ano, severní Čechy. Tam je to celé specifické. (směje se)

Ale přerod cikán-Rom je dobrý příklad toho, kde to nastalo spontánně. Já si pamatuji, že se v 70. a 80. letech běžně psalo a mluvilo o dávkách pro cikánské rodiny, o sídlišti pro cikánskou menšinu. A pak zafungovalo, že to, u čeho společnost cítí, že je potřeba, se ujme. Tady společenská potřeba vznikla a byla naplněna. Byla tu obecná ochota slovo Rom akceptovat. Možná proto, že slovo cikán v sobě mělo určitý nádech hanlivosti, nebo tak mohlo být pociťováno. A slovo Rom naplnilo potřebu existence neutrálního prostředku.

Neo: A kromě toho – co ještě se ujalo?

Politická korektnost se neomezuje jen na politiku. Můžeme to vidět třeba v byznyse, kde se běžně říká, že dojde k redukci pracovních sil, nebo že firma bude zeštíhlovat. Aby se neřeklo, že se bude propouštět.

Ale tohle tu také bylo vždycky, jen se tomu teď říká politická korektnost a věnuje se tomu pozornost jako kategorii. Ale zmírňující vyjádření známe historicky. Třeba: „Není to nefunkční.“ Dvojitý zápor jako mírnější vyjádření toho, že je to skoro k ničemu.

Neo: Co globální oteplování? To je teď velké téma a přijde mi, že ten slovník kolem je docela nepřátelský. Environmentalistika, to se nedá říct třikrát po sobě.

To máte pravdu, kolem toho se tvoří specializovaná slovní zásoba. Slovo klima plus jeho odvozeniny se dostávají frekvenčně výš, než tomu bylo dříve. A pak třeba spousta složenin s „eko“ a „enviro“. Nebo fenomény jako zero waste, bezodpadové hospodaření. Tam se tvoří specifické okruhy slovní zásoby.

Neo: Stíhá to jazykověda nějak uchopit?

Zachytáváme takzvané neologismy. Na to máme databázi a pracovníky, kteří se tím zabývají.

Neo: Mluvili jsme o tom, že jsme malý jazyk. Nakolik to určuje národní náturu?

Teď přemýšlím, jestli se ta otázka dá takhle postavit. Já myslím, že národní jazyk tu náturu odráží.

Neo: Jako že je to opačně?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S herečkou Danielou Kolářovou: Nesmíme moc počítat s Bohem. Ale možná, že Bůh počítá s námi
» S plovárníkem Vlastimilem Jirsou: Všechno nemusí vydělávat
» S kameramanem Josefem Hanušem: O slunci, senu a lidech na pár facek
» S herečkou Annou Geislerovou: Aňo, bude líp
» S novinářem Josefem Klímou o potřebě křičet zlo
» Se zpěvákem Ivanem Hlasem: I Bejby by se bouřil

Když bych se podíval do historie, třeba fenomén národního obrození: Velmi zjednodušeně řečeno tam byla snaha zachránit češtinu do značné míry motivovaná tím, že český živel neměl v prestižních komunikačních funkcích vliv. Roztahovala se tam němčina. A byl tam prvek vymezení se vůči jiným národům. I purismus konce 19. a počátku 20. století měl silný protiněmecký rys, rys obrany proti němčině. A v tom se projevila národní nátura, národní cítění.

Že by se projevovala nátura v tom, jestli jsme malý, nebo velký jazyk, to spíše ne. Bývá to spojené spíše s nějakou sociopolitickou, geopolitickou situací. Nátura se možná víc projevuje v tom, kolik užíváme zdrobnělin, nebo naopak zhrubělých slov. Jak bohatý je repertoár sprostých slov. Jak bohatý je repertoár naopak slov kladně citově zabarvených, slov z vědecké, odborné oblasti, jak rozrůzněná je slovní zásoba určité tematické oblasti obecně atd.

Neo: Myslela jsem to tak, zda fakt, že jsme malý jazyk, nezpůsobuje jistou – a promiňte mi ten výraz – zaprděnost. Zavírání se světu, strach z cizích vlivů. Tím, že jiný jazyk třeba neumíme dobře, necítíme se v zahraničí dobře, bojíme se… Jestli nás malý jazyk trochu nenutí být sami pro sebe.

Ale to je obecný rys menšinových komunit. Když si vezmete vietnamskou komunitu v Česku, je to také komunita, která se do značné míry drží pohromadě. Trochu jako oddělená entita.

Neo: Přemýšlela jsem, proč tady docela dobře funguje protiimigrantská rétorika a různé hledání vnějších nepřátel, a říkala si, jestli za to ten jazyk taky trochu nemůže.

Nepodezíral bych jazyk ani náturu z nějakého horečného odmítání cizích slov a cizích vlivů. Protože kdyby to tak bylo, tak by komunita jako celek odmítala i ty croissanty a bujabézy a tagliatelle, ale Češi nové prvky v jazyce většinou přijímají vcelku ochotně. Plus – o češtině se říká, že to je malý jazyk, ale pozor, jsou i menší jazykové komunity.

Neo: V amazonské džungli?

(směje se)

Neo: Jaký je dnes význam vlastního, národního jazyka? V době, kdy se všechno propojuje, globalizuje.

To je zajímavá otázka. Vlastně ani nevím, jestli je nějaký novější výzkum, který by se tím zabýval. Který by se zabýval konkrétně postojem k národnímu jazyku.

Čistě intuitivně si dovedu představit, že postoj k národnímu jazyku je jiný, než byl na začátku 20. století v době doznívání puristických tendencí. Možná bude i jiný, než byl před rokem 1989. Opravdu nevím. Nevím, jestli třeba nejmladší generace považuje národní jazyk za nějakou hodnotu. Jaký je její hodnotový postoj k němu. Jestli se to neproměňuje v tom smyslu, že postoj k jazyku u nich bude jiný i tím, že se od malička vystavují cizím komunikátům, poslouchají zahraniční zpěváky, vůbec třeba neposlouchají ty české. Jestli když se řekne čeština, je to prostě jen jazyk, a ne něco, k čemu by měli mít nějaký hodnotový postoj.

Neo: Ještě mi řekněte: My jsme něčím v posledních třiceti letech obohatili jiné jazyky?

Patrně tunelováním. Slovo tunelování proniklo i do angličtiny a připisuje se mu tam český původ.

Neo: Skutečně ho dřív nepoužívali v jiném smyslu než jako ražbu tunelu?

Ano.

Neo: Někde jsem to už slyšela, ale myslela jsem, že je to vtip.

Není, to je opravdu dar češtiny světu. Robot a tunelování.

Neo: Nechci zabrušovat do gramatiky, ale řekněte mi: Jak moc padají bariéry mezi spisovnou češtinou a tím, co se opravdu používá?

Mám na to vědeckou odpověď: Jak kde. Pokud jde o to, co proniká do prestižních spisovných projevů, tak těch jevů není mnoho. Skutečně prestižní rovina, spisovná neutrální čeština, si drží dost stabilní inventář. Tam se dá maximálně mluvit o pronikání některých dosud hovorových prvků. Místo děkuji děkuju. V poslední době se víc vžívá „policisti/komunisti“ namísto „policisté/komunisté“. Nebo hovorové tvary zájmen – tenhle místo tento. To proniká ve větší míře.

Neo: Ptám se i proto, že se občas řeší způsob, jakým mluví pan prezident. Nakolik to, jak hrubě se Miloš Zeman dokáže vyjadřovat, potom odzátkuje jeho posluchače?

Pan prezident je z hlediska výzkumného, z hlediska jazykové kultury, krásným příkladem toho, že jazyková norma existuje. Protože on ji porušuje a porušuje ji tak hrubě, že se zvedne hlas těch, kteří vědí, že to je porušení normy. Pokud by se proti tomu nikdo neozval, byl by to jasný empirický důkaz, že používá slova, která se už vžila ve spisovné češtině. Ale on celým svým působením, užíváním těchto slov v prestižních situacích, dává najevo, že jazykovou normu porušuje. A vlastně jenom dokazuje, že jsou to slova, která do prestižní komunikace nepatří.

Neo: Takže on vám vlastně pomáhá s výzkumem.

S velkou nadsázkou řečeno. (směje se) Zvedá tuhý odpor, takže nám potvrzuje, že jsou to slova, která do normy nepatří.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít