Michaela Pixová: Všechny podoby emancipace

„Děti se v rámci školní hry přestrojily za indiány, měly čelenky s péry. A manžel vůbec nechápal, jak je něco takového na české škole možné,“ popisuje sociální geografka, vysokoškolská učitelka a publicistka Michaela Pixová „střet kultur“, který se stal součástí jejího života. Manžel je Kanaďan. A „hru na indiány“ vnímá úplně jinak, než je běžné v Česku. O „střetu“ kultur a generací zejména bude celý následující rozhovor.

Michaela Pixová na první pohled působí jako ukázkový příklad aktivistky. Pracovala jako koordinátorka Klimatické koalice, platformy propojující české klimatické neziskovky. Dělala komunikační kampaň pro projekt Jsme fér, který hájí práva LGBTQ+ komunity. Kdysi dávno stála také u zrodu urbanistického watchdogu PragueWatch a působila v umělecko-aktivistické skupině Guma Guar. Publikuje ostré názory, které vidí příčinu současné krize ve vykořisťovatelském kapitalismu a v patriarchátu.

Zároveň se však vnímá především jako kritická sociální vědkyně a vysokoškolská učitelka. A snaží se tyto polohy oddělovat, reflektovat.

A také je manželka a matka, která ve své rodině prožívá emancipační témata, jimž se věnuje na přednáškách.

„Mnoho Kanaďanů zejména z levicových kruhů pociťuje vůči ‚Prvním národům‘, jak říkají původním obyvatelům, pocit kolektivní viny. Vztahují se k nim s velkým ostychem,“ pokračuje Pixová ve vyprávění o školní besídce. „Kdežto u nás je vidíme stále spíš jako hrdiny z mayovek. Parodováním jejich podoby z 18. století je tak vlastně muzealizujeme a ignorujeme jejich současné problémy.“

Neo: Je těžké to odlišné vnímání pochopit, přijmout?

Je to těžké. I pro mě bylo nesnadné některá ta témata přijmout, nějak je zpracovat. A pro člověka, který není v kontaktu zejména s anglofonním světem, kde ta nová emancipační témata žijí nejvíc a mnohem déle, to může být leckdy až nemožné. V Česku prostě žijeme v úplně jiné tradici, historické situaci – jsme etnicky silně homogenní národ, nemáme koloniální minulost.

Neo: Přesto i k nám se ta témata už dostávají, diskutuje se o nich. Aktuálně třeba stažení hry irského dramatika Martina McDonagha z repertoáru Činoherního klubu, protože roli černocha hrál běloch s načerněnou tváří. Pro mnoho lidí v Česku zcela absurdní…

Myslím si, že toto začernění obličeje je hodně přes čáru i v českém prostředí. Kritika vychází z americké zkušenosti se ztvárněním tzv. blackface, kdy se v minulosti herci pomocí make-upu přeměňovali na černochy. Ty postavy pak často předváděli na základě stereotypů o lidech s černou pletí. Mnohdy velmi ironickým a zesměšňujícím způsobem.

U nás máme podobnou zkušenost s hraním Romů, stačí si trochu zapatlat obličej a do tohoto jediného povrchního aktu se scvrkne zkušenost celého jednoho etnika, které bylo historicky utlačováno a dodnes nemá ve společnosti rovné postavení… Dáváte tím najevo nadřazenost nad tím etnikem. Reprodukujete stereotypy.

Neo: Rozumím. Přesto to mnoha lidem v Česku připadá přepjaté a zbytečné: Vždyť jde přece o to, jestli ten herec je dobrý, nebo špatný, ne? Jak tu roli zahraje, ne jakou má barvu…

To je sice pravda, ale problém to neřeší. Vysvětlím to na – v dnešní době – už vlastně extrémním příkladu. Ženy byly v minulosti v mnohém lidmi „druhé kategorie“ ještě víc než dnes; neměly volební právo, neměly v podstatě vliv na veřejný život, očekávalo se od nich, že se postarají o děti a domácnost. Představte si, že by ten stav trval dodnes. Vládnoucí muži by předpokládali, že ženy neumějí divadlo hrát tak dobře jako oni. Tak by se převlékali za ženy a hráli ženské role. A ještě by do toho vkládali ironii a zesměšnění. To by se nelíbilo nejenom ženám, ale dnes už i mnoha mužům.

A emancipace se rozšiřuje na další skupiny.

Neo: Zůstaňme ještě u žen a u divadla. Setkal jsem se opakovaně s názorem, právě mezi herci, že MeToo je absurdní umělá kampaň, že plácnout kolegyni po zadku je úplně normální a že dnes se vytvářejí mezi mužem a ženou nepřirozené napjaté vztahy. A domnívám se, že tento názor v Česku převažuje obecně…

Plácnout ženu po zadku je naprosto za hranou. Dáváte té ženě najevo, že si jí nevážíte, uzurpujete si právo na ni kvůli vlastnímu potěšení sahat, když to ona třeba vůbec nechce, a také tím z ní de facto děláte pouhý sexuální objekt, který je tady jen od toho, aby sloužil vašemu potěšení. Existují ženy, které to třeba dokáže potěšit, ale to je dané postavením žen v patriarchální společnosti. Některé ženy si zvykly na to, být posuzovány jen jako sexuální objekty, a mají pak pocit, že když je někdo plácne po zadku, tak to znamená, že za něco stojí, že mají nějakou hodnotu. Měly by si přitom vážit samy sebe kvůli úplně jiným věcem, než je to, jak jsou hodnoceny jako objekty. Přijde mi smutné, když ženy samy na sebe aplikují měřítko vlastní hodnoty povrchní optikou mužů omezenou na vzhled a sex.

Neo: Tohle téma není zase tak těžké, jako je vztah k původním obyvatelům Ameriky. I tak mi někdy připadá, že ohledně „plácání po zadku“ jsou Češi hodně velcí burani…

Ano, to jsou právě ty pozůstatky u nás stále zakořeněného patriarchátu. V Česku ženy celou řadu práv získaly i bez toho, aby zde vzniklo silné feministické emancipační hnutí. Mohly pracovat a volit dřív než v mnoha západních zemích, ale jaksi se zapomněly vymezit vůči „druhé směně“ v domácnosti a vůči sexuálnímu násilí. Teď se to už ale mění, mladší generace jsou v tom mnohem otevřenější a emancipovanější.

Neo: I další z těch velkých emancipačních témat je u nás nyní aktuální. Parlament bude znovu řešit „manželství pro všechny“. Pokud jde o gaye a lesby, jsou Češi tolerantní. Ale když dojde na „další pohlaví“, nebinaritu a podobně, ztrácejí se i otevření vzdělaní lidé střední generace…

Co se týče pocitu, že jde o jakousi novinku, tak je potřeba si uvědomit, že jiná než dvě pohlaví tady byla vždy, ale v minulosti bylo zakázané se jinak než jako „cis žena“ či „cis muž“ projevovat a prezentovat na veřejnosti („cisgender“ je opak „transgender“, pozn. red.). Ti lidé se skrývali, nebo se museli nutit do nějakých rolí a identit, které jim nebyly vlastní a komfortní. Bohužel jsme si zvykli na jednoduchost binárního dělení, protože se nám to jednak zdá být přehlednější, ale zároveň je to vlastně způsob, jak muži drží kontrolu nad ženami a drží je v určitých mezích a rolích, které jsou většinou podřízené potřebám mužů. Třeba že si řeknete, že čistě proto, že má žena dělohu, tak automaticky musí být také pečující a podřídit svůj život starosti o druhé, zejména tedy o děti. Přitom to mohou dělat i muži.

Neo: Řada lidí má ale pocit, že jde spíš o hru, společenský experiment než o něco přirozeného…

Nepopírám, že dnes díky množství informací někteří lidé se svým genderem experimentují, ale nic špatného nevidím na tom, že se snaží poznat svou skutečnou identitu a zjistit, kým skutečně jsou.

Navíc jde i o reakci na rigidní binární dělení, kterým nám společnost neustále podsouvá, jak má vypadat správná žena a jak správný muž. Do těch dvou kolonek se mnozí nedokážou napasovat, a proto jsou nuceni pátrat, kam tedy vlastně patří. V některých případech by přitom stačilo, kdybychom od všech žen nevyžadovali jemnost, krásu a rození dětí, a naopak muže nenutili k toxické maskulinitě. Těch lidí rozhodně není tolik na to, aby to jakkoliv ohrožovalo heterosexuály s cis genderem. Ty možná štve hlavně to, že tito lidé třeba nebudou zakládat klasické rodiny, o kterých máme tendenci tvrdit, že jsou základem státu, ale kdyby naši společnost skutečně zajímalo zakládání rodin, tak by v první řadě dělala něco pro to, aby tu bylo dostupné bydlení, předškolní péče a také nějaké vyhlídky na budoucnost, které už dnešní mladá generace moc dobré nemá. Před nimi stojí vidina nedostupných nájmů a prohlubující se klimatická krize. Ani klasickým hetero párům už se do takového světa moc děti přivádět nechce.  

Neo: Zmínila jste klimatickou krizi. To je téma, kterému se věnujete jako teoretička i aktivistka. Nedávno jste s kolegyní vydaly studii, která se týká českého klimatického hnutí. Dospíváte v ní k některým netradičním závěrům. Především: Klimatické neziskovky by měly více pracovat se vzájemnou péčí svých členů a reflexí než s orientací na výkon. A více se soustředit na téma klimatické spravedlnosti než na vědecká a technická řešení. Dovedu si představit, že pak může vzniknout příjemné pracovní prostředí. Ale co bude výstupem, kterým ty neziskovky osloví veřejnost, odborné partnery?

Neříkám, že by neziskovky neměly mít roli expertů a rozumět vědeckým příčinám a technickým řešením krize. Ale snažíme se poukazovat na to, že ta krize má systémové příčiny. Ty vykořisťují nejenom planetu, ale také nás lidi. A je otázka, zda i my v těch neziskovkách nereprodukujeme ty nerovnosti a vykořisťování, které se v té kapitalistické patriarchální společnosti vyskytují. Pokud ano, pak je s tím třeba něco dělat. Protože pokud chceme dosáhnout nějakého typu spravedlivější a udržitelnější společnosti, která nepojede na dluh budoucnosti, tak je potřeba začít i u sebe.

Nemyslím si, že bychom tím ten problém vyřešili. Greta Thunberg nevyřeší klimatickou krizi tím, že nebude používat plastová brčka. A ani neziskovky ji nevyřeší tím, že se jejich lidé nebudou neustále štvát za výkonem a soutěžit mezi sebou jako v korporátu. Ale pokud máme představu o tom, že by ta společnost měla fungovat na jiných principech, tak si to musíme vyzkoušet sami na sobě.

Neo: Chápu. Ale neznamená to vyklizení prostoru? Neziskovky si budou zkoušet principy nové společnosti a politici a velké firmy a média budou diskutovat o vědeckých a technických řešeních… Neztratí neziskovky pozici partnera v téhle diskusi?

Ne, neříkám, že se mají stáhnout z veřejného prostoru. Naopak: To, že se ty věci dají a mají dělat jinak, by se mělo stále více stávat normou. To, že si to zkoušíme ve vlastním životě, může fungovat jako příklad a inspirace.

Neo: V jiném svém textu píšete o tom, že konečně už i OSN uznává, že informování o klimatické krizi musí být alarmistické. To je také novinka. Pokud vím, velké klimatické neziskovky se vždy, a to v celosvětovém měřítku, alarmismu spíše obávaly. Měly za to, že strašit lidi je kontraproduktivní, že se pak spíše stáhnou do sebe a rezignují. Že účinnější je pozitivní motivace…

Ano, klimatické hnutí se stále snaží společnost příliš neděsit. Ukázalo se, že když se krize dřív prezentovala hlavně obrázky ledních medvědů a velryb, tak se tím vytvářel obraz něčeho, co se přímo netýká našich životů, co je hodně vzdálené. Osobně se domnívám, že ani komunikační strategie založená na pozitivní motivaci, na obrazu krásné budoucnosti bez fosilních paliv spíše nefunguje.

Neo: Proč?

Tyto komunikační strategie podle mě spíš podporují a umožňují popření. Ukazují nám krásné fotovoltaické elektrárny, krásnou budoucnost. A utvrzují nás tak v pocitu, že nejde o život, že tu přece je řešení a že to za nás někdo vyřeší. Lidé se nebojí bezprostřední hrozby, nemají pocit, že opravdu jde „o krk“ jejich dětem a možná už i jim samotným. Nechají se ukonejšit.

Myslím si, že dokud si lidé nepřipustí komplexitu a závažnost problému, to, že ten problém je systémový, neoddělitelně spjatý s celkovým fungováním naší civilizace a že je tím ohroženo naše přežití na této planetě, dokonce už v nadcházejících dekádách, tak se prostě nezmobilizují. Nezačnou jednat.

Neo: To je další velké téma aktivistů: Co znamená jednat? Co mohu dělat sám za sebe? Nedávno jste například psala o tom, jak se dá „udržitelně“ jíst, přestože člověk žije ve městě…

Jasně, nemyslím si, že pokud se takový životní styl měřítkově nerozšíří na významnou část společnosti, že by zachránil planetu. Ale člověk prostě nechce žít v popření, chce žít alespoň trochu v souladu se svým přesvědčením, hodnotami. A navíc – budoucnost ještě není napsaná. A nevíme, jaká z dnešního pohledu třeba drobnost může vést k vyšší odolnosti společnosti. Může to být třeba schopnost vypěstovat si vlastní potraviny. A v tom jsme v Česku ve srovnání se Západem docela dobří. A až se globální ekonomický trh zhroutí, bude to velmi užitečná dovednost.

Jsou tu ale i jednoznačnější ukazatele. V tom, co jíme, je obrovský potenciál, jak ulevit životnímu prostředí. Téměř 40 % světové pevniny se využívá na zemědělství, které produkuje 30 % emisí. To je obrovské číslo. A významná část půdy je určena pro pěstování krmiva pro zvířata, která pak sníme. Pokud by lidé jedli méně masa, mohla by se snížit produkce emisí i ulevit půdě. Tu dnes průmyslové zemědělství vnímá vlastně jen jako nějaký „držák na rostliny“, který prolévá chemikáliemi.

Neo: Máte pocit, že mladší generace je ohledně klimatických témat citlivější a ochotnější i k jednání, které by třeba znamenalo nějaká omezení, slevení z luxusního způsobu života?

Těžko říci. Nemám na to žádné studie, žádná „tvrdá data“. Mladší generace se určitě klimatické krize víc bojí, víc si připouští, že se jí týká. Ale když jdu na stávku za klima, vidím tam jen pár stovek lidí, a to je opravdu málo. Možná prostě rezignovali, nebo žijí v popření, vážně nevím.

Vysokoškolské studentky a studenti, které učím, mají obavy, ale podle mě si většina z nich to ohrožení ještě zcela nepřipouští.

Neo: A to je přitom čekají ještě další výzvy. Vraťme se na začátek našeho rozhovoru – nerovnost, sociální nespravedlnost, emancipační hnutí…

Ano. Drobný příklad z mé rodinné zkušenosti. Role máme s manželem rozdělené tak, že já trochu víc pracuji a on se trochu víc stará o děti. Pracujeme a staráme se oba, ale v tomto poměru. A sama na sobě cítím, jak strašně snadné je propadnout stereotypu, že tu je někdo, kdo se má starat o moje děti, abych já mohla pracovat a seberealizovat se. S manželem to reflektujeme, diskutujeme o tom, ale jsem přesvědčena, že drtivá většina českých mužů o tom nepřemýšlí a svoje partnerky vykořisťuje.

A ta emancipační hnutí. Žijí vlastním životem. A někdy se dostávají do opačného extrému. Stává se, že dříve diskriminované skupiny někdy pro změnu požadují různá privilegia a diskriminován je pro změnu ten, kdo se k některým sporným otázkám emancipace jakkoliv vyjadřuje. A jsme u toho, čemu se dnes říká „woke culture“ nebo „cancel culture“. A mnoho lidí má pocit, že se musí bát cokoli říci…

Neo: Jak se to stalo?

Problém je myslím v tom, že „kulturní levice“ z identitární politiky udělala problém spočívající v individuálních příbězích a na rozdíl od tradiční „ekonomické levice“ nehledá systémové příčiny problému diskriminace a nerovnosti.

Nejspíš i proto z těchto emancipačních proudů vypadává bílá dělnická třída, které jako by se problémy s diskriminací a vykořisťováním netýkaly, protože nejde o představitele etnických a sexuálních menšin. Tím, že není poukazováno na to, co tyto skupiny spojuje, se naopak vůči sobě vymezují a lidé z chudších poměrů pak zcela paradoxně často volí pravici. Je pro ně snazší uvěřit, že za jejich problémy můžou menšiny než elity, které bohatnou na jejich vykořisťování.  

A nejistota se reprodukuje.

Neo: Vypadá to na první pohled jako nepěkný chaos. Nebo alespoň zásadní křižovatka. Je tu řada nových emancipačních hnutí, která rozdělují společnost. Je tu velké generační napětí, ale v mnohém jsou mladší generace zachyceny ve společnosti blahobytu a jejich ochota se odlišit je spíš teoretická. Co s tím?

Ano, je to plné paradoxů a jednoduché řešení samozřejmě nemám. Osobně jsem ohledně budoucnosti spíš čím dál tím větší skeptička. Společenský i přírodní svět je velmi komplexní, ale zdá se, že čím víc toho o něm víme, tím víc mu lidé přestávají rozumět.

---

Michaela Pixová (40)

• Jako sociální geografka se aktuálně věnuje výzkumu alternativní produkce a konzumace potravin v současném korporátním potravinovém režimu, který je prováděn na univerzitě BOKU ve Vídni.
• Kromě toho je vysokoškolskou učitelkou na University of New York in Prague a věnuje se různým výzkumným a osvětovým projektům na pomezí sociálních a environmentálních věd, naposledy např. roli genderu a intersekcionality v českém klimatickém hnutí.
• V minulosti se odborně věnovala především městům, městskému aktivismu nebo alternativním kulturám. Působila také jako koordinátorka Klimatické koalice, byla jednou ze zakladatelek spolku PragueWatch a několik let také členkou umělecko-aktivistické skupiny Guma Guar. Má svůj blog na aktualne.cz a příležitostně píše pro A2larm.
• Její manžel je Kanaďan, mají spolu 2 malé syny a brabantíka Máničku.

Zdroj náhledové foto: Archiv Michaely Pixové