„Děti se v rámci školní hry přestrojily za indiány, měly čelenky s péry. A manžel vůbec nechápal, jak je něco takového na české škole možné,“ popisuje sociální geografka, vysokoškolská učitelka a publicistka Michaela Pixová „střet kultur“, který se stal součástí jejího života. Manžel je Kanaďan. A „hru na indiány“ vnímá úplně jinak, než je běžné v Česku. O „střetu“ kultur a generací zejména bude celý následující rozhovor.
Michaela Pixová na první pohled působí jako ukázkový příklad aktivistky. Pracovala jako koordinátorka Klimatické koalice, platformy propojující české klimatické neziskovky. Dělala komunikační kampaň pro projekt Jsme fér, který hájí práva LGBTQ+ komunity. Kdysi dávno stála také u zrodu urbanistického watchdogu PragueWatch a působila v umělecko-aktivistické skupině Guma Guar. Publikuje ostré názory, které vidí příčinu současné krize ve vykořisťovatelském kapitalismu a v patriarchátu.
Zároveň se však vnímá především jako kritická sociální vědkyně a vysokoškolská učitelka. A snaží se tyto polohy oddělovat, reflektovat.
A také je manželka a matka, která ve své rodině prožívá emancipační témata, jimž se věnuje na přednáškách.
„Mnoho Kanaďanů zejména z levicových kruhů pociťuje vůči ‚Prvním národům‘, jak říkají původním obyvatelům, pocit kolektivní viny. Vztahují se k nim s velkým ostychem,“ pokračuje Pixová ve vyprávění o školní besídce. „Kdežto u nás je vidíme stále spíš jako hrdiny z mayovek. Parodováním jejich podoby z 18. století je tak vlastně muzealizujeme a ignorujeme jejich současné problémy.“