Michal Petrov: Nebezpečnější je se neohlížet

Během léta se tradičně téměř milion Čechů vypravilo k moři na Jadran. V tomhle jako bychom se neměnili. Vždyť před třiceti lety by lidé stejně tak vyrazili do Jugošky. Nebo to tak masová záležitost nebyla a je to jen mýtus? Jak se vlastně proměnilo trávení dovolené během desítek let? A jak do něj promlouvá touha vracet se do svého mládí, ohlížet se s povzdechem a s růžovými brýlemi na doby (ne)dávno minulé? Zkrátka nostalgie a s ní stále populární retro vlna. Michal Petrov, autor televizního cyklu Retro a knižní trilogie Retro ČS, z nichž ta poslední se věnuje právě dovoleným, o tom náhodou něco ví.

Takže, zpátky do Jugošky. Jak to s ní tehdy bylo? „Byla to velmi masová záležitost. V polovině 70. let uzavíralo Československo – pokud jde o počet přenocování – ‚velkou pětku‘ aktivního cestovního ruchu Jugoslávie, za západním Německem, Itálií, Rakouskem a Británií. V roce 1975 to bylo 1,8 milionu noclehů při čtvrt milionu Čechoslováků v Jugoslávii; převážně samozřejmě u Jadranu, ale jezdilo se tam i lyžovat. Takže v tom se neměníme. Mění se ovšemže okolnosti, za kterých se cestuje. Pokud za socialismu někdo chtěl do Jugoslávie, pak individuálně musel dostat devizový příslib, s cestovní kanceláří mohl jet i bez něj. Výjezdní doložka byla povinná v obou případech,“ říká Michal Petrov.

Michal Petrov. Foto: Archiv MP

Neo: Měnil se zájem o Jugoslávii v průběhu let, desetiletí, nebo to byla stejná stálice jako dnes?

Turistická výměna samozřejmě klesla k bodu mrazu po válce, kdy to ovlivnily i komplikované vztahy mezi Sovětským svazem a Jugoslávií. Tradiční přímořská předválečná destinace se zejména Čechům zcela uzavřela. Netrpěli jsme tím jen my, ale i hoteliéři u Jadranu. Mimochodem, k něčemu velmi podobnému, paralýze turismu, došlo v historii našeho pasivního cestovního ruchu i po vyhlášení Slovenského státu v roce 1939. Češi najednou přestali přijíždět a mělo to značné dopady na místní cestovní ruch. Ale je fér dodat, že pasivní cestovní ruch byl po válce v Československu obecně velmi chabý i u zemí, se kterými jsme měli ty proklamované „bratrské vztahy“, i u nich padla vízová povinnost teprve až v polovině 60. let. Další útlum ve vztahu k Jugoslávii přišel za války na počátku 90. let. Jinak se o stálici mluvit dá. Ono to mělo pro komunistický režim u nás i propagandistický význam – zejména po podpisu Závěrečného aktu z Helsinek v roce 1975, kde se i Československo zavázalo, že bude usnadňovat cestování.

Neo: Byla zahraniční dovolená každoroční záležitostí jako pro spoustu dnešních lidí i třeba v 70. či 80. letech?

Na hranicích. Rok 1975. Foto: Archiv Michala Petrova

Jestliže měl člověk průměrný příjem, pak při troše úsilí na nabídku ze zájezdového kalendáře dosáhl. Bavíme-li se o Jugoslávii, tak na konci 80. let stál dvoutýdenní pobyt dejme tomu pět tisíc korun. Bulharsko šlo za tytéž peníze pořídit i letecky. Průměrná hrubá mzda byla tehdy přes tři tisíce. Prostě to šlo. Já jsem ze tří sourozenců a česko-bulharského manželství, u Černého moře jsme byli tudíž „povinně“ každý rok. Pro mámu s tátou to byla samo sebou dost honička, ale vždycky to dali. Dokonce i do kapitalistických států vyjížděly z patnáctimilionového Československa malé stovky tisíc lidí ročně, u socialistických zemí pak miliony. I když spoustu z těch cest tvořila nákupní krátkodobá turistika – pamětníci si vzpomenou na dětské botičky z NDR, džíny z Maďarska a Polska… Ale to nebyly dovolené, to znamenalo ráno naskákat do autobusu a večer z něj doma zase vyskákat. Bez ohledu na to si troufám říct, že šlo o vcelku běžnou záležitost.

Neo: Dnes máme s komunismem spojené, že se nemohlo svobodně cestovat. Ale socialistický blok tvořil výjimku. Nakolik bylo složité vycestovat do těchto zemí?

Bylo to složité pro ty, kteří se nelíbili režimu. Ti ani nedostali pas. Anebo dostali, ale jen na cestu ven; takový jednosměrný lístek bez možnosti návratu. To muselo být strašné.

Na hranicích. Rok 1975. Foto: Archiv Michala Petrova

Pak to nebylo ani tak složité jako ponižující. I do socialistických zemí se jezdilo na výjezdní doložky – ano, většinou šlo u východního bloku o formalitu, ale ta povinnost tu byla. U cest do kapitalistické ciziny musela žádost o doložku projít přes nejrůznější funkcionáře, a protože každá cesta musela mít navíc finanční krytí, bylo potřeba ještě žádat o devizový příslib. Státní banka arogantně informovala jen o kladném vyřízení, když to nevyšlo, tak ne.

V 80. letech zmizela z pasů informace, že platí pro všechny státy světa. Tehdy se stal systém už absolutně zkorumpovaným – někdo si to uměl obšlápnout a jezdil autem do Jugošky rok co rok, jiný byl absolutně bez šance, i kdyby si žádal dvacet let.

Na druhou stranu, pokud se ptáte na tu dostupnější cizinu, tak třeba díky podnikovým kempům u Černého moře se dala strávit dovolená na pláži velice lacino. A v tom smyslu bylo cestování tenkrát možná i dostupnější než dnes – zejména když se budeme bavit o rodinných dovolených. Takže to u socialistických zemí obecně problém nebyl. Jsou tu ale značná „ale“. Volné cestování do Sovětského svazu nebylo možné prakticky nikdy. V Polsku se to měnilo s ohledem na vnitřní politické dění, na začátku 80. let se nám tahle země, se kterou mělo Československo nejdelší hranici, uzavřela. U Maďarska se to zkomplikovalo hned dvakrát – poprvé v roce 1956, kdy tam povstání potlačili Rusové, podruhé když v polovině 80. let zavedlo směnitelnost své měny, forintu. U Rumunska byl problém tamní nadhodnocená měna lei a všudypřítomná nutnost platit bakšiš, u Jugoslávie krom doložky a příslibu komplikovala turistům život i maximální povolená směna, omezující finanční limit, který z nás udělal ty příslovečné paštikáře.

Výjezdní doložka z roku 1967. Foto: Archiv Michala Petrova

Neo: Matně si vzpomínám, že v jednu chvíli zavedly naše úřady pro Jugoslávii dokonce speciální pas, šedivý…

Titovský socialismus byl sice stejně hloupý jako kterýkoliv jiný, ale díky tomu, že se po roztržce se Stalinem Bělehradu povedlo utéct z bezprostředního područí Moskvy, představovala Jugoslávie nejotevřenější zemi východního bloku, respektive přestala být jeho pevnou součástí. Ne že by měla úplně propustnou hranici, ale nebyla to ta klasická železná opona. Toho samozřejmě využívali ti Čechoslováci, kteří se chtěli dostat na Západ. Přes hranice Jugoslávie se dostávaly ročně pryč řádově stovky lidí. Aby jim to režim znemožnil, zavedl – jak si dobře vzpomínáte – ty speciální šedé pasy platné pouze pro vycestování do této země. Velmi dobře je to mimochodem vyobrazeno v Kohoutově Konci velkých prázdnin.

Neo: Právě dovoleným se věnuje vaše poslední retro kniha, předešlé dvě zkoumaly jiné aspekty socreálného běžného života. Překvapilo vás při pátrání v archivech vůbec ještě něco?

Při pátrání v archivech po pravdě řečeno ani tolik ne. Mě asi nejvíc překvapil lehátkový vlak, kterým jsem jel nedávno se svou paní z Budapešti do Bělehradu. Byl úplně stejný jako v 80. letech. Byl tam úplně stejně úplatný průvodčí jako tenkrát a na hranici mezi Maďarskem a Srbskem nás vinou maďarských policajtů čekala úplně stejně ponižující pakárna jako za socialismu. Nebýt vlak počmáraný graffiti, myslel bych si, že jsme cestovali nejen prostorem, ale i časem.

Neo: Kdy jste v sobě vlastně objevil vášeň pro retro?

Já jsem povahou odjakživa kramář, přesněji konzervativní kramář. Nemám rád, když mi někdo nabízí jiné věci než ty, na které jsem zvyklý, a když začnou ze světa mizet, registruju to a ještě si je pořídím – do zásoby nebo na památku. A tam, kde jsem to prošvihnul, mi pomůžou bleší trhy nebo Aukro. Já to v sobě neobjevil, já to v sobě přirozeně mám.

Dovolená za socialismu: Někdo pod stan, ti šťastnější s výjezdní doložkou letecky k moři. Foto: Archiv Michala Petrova

Neo: Mám pocit, že obecně u nás nástup socialistického retra přišel docela brzy. Osobně si to spojuju s rádiem Impuls, když začalo vysílat nepřetržitě staré česko-slovenské fláky. Nebo je to zkreslený dojem?

Mě spíš zajímá hmotná kultura než ta nehmotná. Ale je to možné, i když bych řekl, že krátce před změnou milénia, kdy Impuls vznikl, už by to bylo poměrně pozdě. Myslím, že to bylo nejmíň o rok dřív, kdy začala výroba staronové Kofoly. A i když chcete vyrazit na trh s takovýmhle retrem, už musíte mít velkou pravděpodobnost, že jsou konzumenti na takový comeback mentálně zralí.

Neo: Základní příčiny nostalgie po minulých časech jakýchkoliv jsou skryté v lidské psychice, a sice že se ohlížíme za svým mládím a idealizujeme si věci, ne? Nebo je těch faktorů víc? Je retro nostalgie společná všem generacím? Nebo je to teď silnější tím, že ten přelom byl tak velký a navíc v 50. letech bylo obtížnější vzpomínat na léta prvorepubliková?

Lidé jsou přirozeně nostalgičtí, přinejmenším od chvíle, kdy se dostávají za hranici středního věku. Je to jistá, stoprocentní emoce. Protože u pamětníků vzbuzuje pocity spojené s dětstvím (a tudíž bezstarostností) a s mládím (a tudíž plnou kondicí v lásce i v práci). V tomto smyslu je úplně jedno, v jakých režimních kulisách člověk dětství a mládí prožíval.

Jestli je to dnes silnější, nebo slabší, neumím posoudit. Myslím, že v 50. letech se se spoustou věcí ze starého světa lidé loučili i rádi – věřilo se pevně v plasty, sílu chemie, technický pokrok, postmodernu… Staré vyřezávané almary neodkládali lidi na chalupy z donucení, ale proto, že si chtěli pořídit sektorový nábytek, třeba. Je fakt, že retrostyl je dneska hodně rozšířený a za minulostí se můžeme ohlížet svobodněji než v 50. letech. Ale hodně tomu už chybí autenticita, protože nejde o něco, co vzniklo přirozeně, ale je to tlačené retromarketingovými kampaněmi a mnohdy se to ani neopírá o lokální vizuály, nýbrž o globální představu toho, co je retro.

Na druhou stranu úspěch nostalgického marketingu vždycky naznačuje určitou míru zákaznické únavy z globalizované nabídky obřích kolosů, které přestaly vnímat individuální pocity a potřeby trhů, na kterých působí. Dnes je supermanagementům firem lhostejné, zda jde o Česko, Slovensko, Maďarsko, nebo Polsko, protože zaostřit dokážou maximálně na střední Evropu. Retro marketing dává zákazníkům, kteří to cítí, jakkoli ten pocit neumějí třeba přesně pojmenovat, určitou satisfakci. Dost možná, že se lidem v tom „minulém světě“ líbí i proto, že přirozeně straní (domácímu) slabšímu v souboji s (nadnárodním) silnějším. I když už ty firmy nebo značky patří dneska bůhvíkomu.

Michal Petrov (53)

• Začínal v roce 1989 v zahraniční rubrice Čs. televize, jako zpravodaj v Německu v první polovině 90. let zažil první vlnu tzv. ostalgie.
• Posléze vystřídal několik dalších redakcí: Český rozhlas, českou redakci BBC, časopis Týden.
• Po návratu do televize se podílel na rozjezdu ČT24 a v roce 2008 se stává duchovním autorem magazínu Retro, věnovaného fenoménům čtyř dekád socialismu.
• V roce 2013 vyšla první z řady jeho knižních publikací Retro ČS: Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu. Následovalo Retro ČS 2 s podtitulem Jak jsme si to (u)žili za reálného socialismu. Obě knihy získaly mimo jiné cenu Český bestseller 2013, 2015 a čestné uznání v rámci mezinárodních cen E. E. Kische za literaturu faktu. A loni pak Retro ČS 3: (Povolená) dovolená aneb Jak jsme (ne)cestovali za reálného socialismu.

Neo: Není v jistém smyslu retro nostalgie trošku nebezpečná, respektive zavádějící v tom, že zlehčuje doby minulé? Něco na způsob Hřebejkových filmů, z kterých se může občas někomu zdát, že ten socialismus zase tak hrozný nebyl…

Nebezpečnější je se neohlížet. A pokud ta nostalgie nepřeroste ve zhoubný politický resentiment, má podle mě jednoznačně kladné znaménko. Já tyhle otázky dostával, i když šlo o televizní Retro nebo o pořad „před 25 lety“, který byla mimochodem velká chyba zrušit. Občas je mi podsouvaná snaha o rehabilitaci minulého režimu. Já ho neobhajuju, jen poukazuju na civilní životy a konzum, o popis politické historie se zase starají jiní. Mimochodem, Gustáv Husák byl tragická postava, ale pořád to nebyl Enver Hodža nebo Kim Ir-sen, částečně jeho doboví souputníci. A pokud jde o Hřebejka, myslím, že to vůbec nejsou milé filmy. Ale když se na to někdo kouká jenom kvůli plastovým lžičkám od soudruhů z „endéer“, tak to je halt těžké.

Neo: Liší se v něčem naše nostalgie od zbytku postkomunistického světa? V bývalé NDR mají „ostalgii”, na Balkáně „jugonostalgii”, v Rusku vzpomínají na SSSR…

… ano, a v Americe mají throw-back a vintage a v Turecku zase nostalji, velmi silné je retro třeba i v Japonsku a tak dál. To jen svědčí o tom, že železná opona tu hraje podružnou roli. Svědčí to o sklonech k nostalgii, která je lidem našeho civilizačního okruhu prostě vlastní. Jasně, má to svá specifika, zvlášť když to znamená třeba ohlížení se za státem, který už neexistuje – za Československem, Jugoslávií, NDR. Ve východním Německu se ta ostalgie rozvinula nejdřív z východního bloku asi proto, že tam lidé nabyli (leckdy oprávněně) dojmu, že byli o „to své“ připraveni leckdy násilím a zbytečně. To jsou ty ikonické spreewaldské okurky z filmu Goodbye Lenin, které už se ale na trh zase vrátily jako chráněná regionální potravina. Ale musím znovu říct, že já chápu retro jako výtvarný styl a svět konzumu, politicky jen do určité míry, to je taková měkká hranice, kde se nostalgické retro vytrácí a nastupuje ten resentiment.

Neo: Jedou na retro vlně i „západní“ Němci?

Jedou, samozřejmě. U Němců je to třeba stesk po Západním Berlíně, s tehdy zbrusu novým Europahausem, výstavní třídou Ku´Damm, napříč západním světem jedou na diskusních fórech plačtivá vzdychání nad prvními džínami. Jen si nemysleme, že jsme v něčem tak anomální. Fakt nejsme.

Neo: Existovala taková retro nostalgie třeba u Němců po 30. letech?

To fakt nevím. Pochybuju, že by se jim tak stýskalo po tom oslabeném Německu s hyperinflací a paravojenskými bojůvkami v ulicích. Nějak si to nedovedu představit. Ale najdete tam artefakty, které určitě pýchu a nostalgii vzbuzují – třeba vzducholodě. Nebo vlnitý plech z Junkersů transformovaný do kufrů Rimowa…

Neo: S televizním cyklem Retro jste zaznamenali velký úspěch. Byla tahle cesta proti proudu času snadná? Shánět pamětníky, dobové věci…

Hledalo se v těch nejzastrčenějších koutech Kavčích hor. Pátrání po pamětnících byla někdy detektivka, ale občas i s nečekaným rozuzlením – třeba když nám původní zaměstnankyně prozradily originální recept na Kofolu. Bylo to obtížné, ale měl jsem velké štěstí na lidi kolem sebe. Myslím, že šlo o nejlepší reportéry na půdě zpravodajství, a je škoda, že se cyklus už jen reprízuje. Protože ti lidi ztratili jednu z příležitostí, jak se zdokonalovat ve větším formátu, než je běžná zpravodajská reportáž. Na druhou stranu 200 dílů je celkem úctyhodný počet.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S paralympionkem Janem Povýšilem o reprezentaci a černém humoru
» S Markem Vagovičem o vraždě novináře na Slovensku: Odkud přiletěla kulka
» S Dušanem Majerem o kosmonautice, snílcích, SpaceX a Elonu Muskovi
» S duem Těžkej Pokondr: Komu posílají kreténa?
» S Mikulášem Kroupou o ztrátě paměti a zlu, které napáchali komunisté
» S Hynkem Vlasem o vyšetřování vražd a českém podsvětí

Neo: Kdy jste začal se sbíráním retra? A kdy vás napadlo, že by to mohlo získat nějakou jinou podobu, než je soukromá sbírka? Tedy knižní podobu…

Sbírám pořád – sbírat jsem začal ještě dřív, než mi došlo, že o sbírku jde. Protože já zkrátka nerad vyhazuju věci. A ta knižní podoba mě napadla ještě dřív, než jsem odešel z televize. I ta knížka měla být původně vlastně televizní projekt. Ale dohodnout se s nakladatelstvím Edice ČT bylo zkrátka nemožné. Nebyl tam nikdo, kdo by o to doopravdy stál a viděl v tématu nějaký potenciál. Takže se to rozlousklo o něco později, kdy brněnské nakladatelství Jota přišlo v podobě editorky Kamilky Hladké s nelíčeným zájmem. A nakonec se zrodila spolupráce, která už trvá šest let a zdaleka nekončí – aspoň doufám.

Neo: Jak jste všechny ty „artefakty” dával dohromady?

Jsou inzeráty, štědří dárci, antikvariáty – takže vlastně není těžké dát to dohromady. Mnohem těžší je to zpracovat, protože všechno musíte vzít do ruky a položit na skener a pak setřídit, což znamená každou položku pojmenovat. To jsou tisíce názvů, které musíte zvolit tak, abyste později našel, co potřebujete. Když je na fotce dvacet různých druhů sušenek, tak to je potřeba vyťukat každou značku na klávesnici. To je peklo, kterým je třeba projít. Ale nejsem v tom sám – v poslední knížce se grafik musel záplavou dvou tisíc ilustrací probrodit se mnou. A věřte mi, že jsem pěkný šťoura a že to se mnou neměl lehké.

Neo: Ta první knížka přitom málem vůbec nevyšla, že?

Postavilo se jí do cesty dvojí protivenství. Vykradli nám dům včetně harddisku se zpracovanými obrázky a částí rukopisu. Takže jsem to, co jsem popsal, musel absolvovat znovu. A jako by to nestačilo, úplně mi klekl počítač, takže totéž ještě znovu. To si můžete vyložit jako znamení, že se na to máte vykašlat, anebo jako zkoušku. Tak jsem si vybral to B a nelituju.

Neo: Plánujete další retro knížku? Nebo třikrát a dost?

Plánuju, ale Retro ČS 4 to už zkrátka nebude, tahle kapitola se uzavřela. Mrzí mě to, protože archiv se mi neustále rozrůstá a chtěl bych se o to nějak podělit, ale cítím, že by to bylo už ohřívané jídlo. O novém projektu bych v tuhle chvíli nerad prozrazoval víc, protože jsem na jeho úplném začátku.

 

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít