Michopulos: Prokletí přímé volby

Přímá volba přitahuje egokandidáty a populisty, hloubí příkopy ve společnosti a celkově by bylo nejlepší vrátit se k tomu, že prezidenta volí parlament, píše pro Neovlivní.cz expert na politický marketing.

Přímá volba hlavy státu tak, jak jsme si ji u nás zavedli, je prokletím a nádorem na českém ústavním uspořádání. Přitahuje egokandidáty a populisty, hloubí příkopy ve společnosti a celkově by bylo nejlepší vrátit se k tomu, že prezidenta volí parlament. A když už budeme u změn, bylo by fajn dostat prezidenta pryč z Hradu, doporučuje expert na politický marketing Petros Michopulos.

Odemykáme esej ze Zimního speciálu, kde Petros Michopulos ještě před prvním kolem rozebíral, proč bude tak těžké hrát za současných podmínek volební kampaň čistě a proč třímal v rukou mnohé trumfy Andrej Babiš.

Když před lety zaváděly politické strany přímou volbu prezidenta v domnění, že si tím po sérii katastrofálních skandálů vylepší pověst u voličů, pravděpodobně netušily, jakého trojského koně do našeho politického systému pouštějí. Tehdejší demokratické politické elity – stejně jako ty dnešní – věděly o svých voličích v podstatě velmi málo. A ještě méně o voličích svých konkurentů. Asi opravdu čekaly, že si voliči zvolí nového Havla. Nic z toho se nestalo a místo toho jsme dostali Zemana a zemi rozdělenou tak, jak nikdy za posledních třicet let.

Pokaždé když s někým mluvím o zvolení nového Havla v přímé volbě, nemůžu si odpustit poznámku o tomto velkém omylu. Jak si někdo mohl něco takového myslet, když bychom si Havla v přímé volbě nezvolili pravděpodobně ani v roce 1990? Jsem si jistý, že kdyby byla zavedena přímá volba hned po revoluci, tak by byl zvolen Alexander Dubček. Na Slovensku by vyhrál úplně drtivě a v Čechách byl v té době mnohem známější než Havel, volili by ho komunisté, a ještě by se k nim přidali nostalgici z roku 68 – Havla by porazil. Navíc by přímá volba už tehdy rozdělila společnost tak, že by pravděpodobně výrazně zpomalila transformaci společnosti.

Volíme Velkého Vonta

Model dvoukolové většinové přímé volby, který jsme si zavedli, je podobný francouzské prezidentské volbě, ale bez poloprezidentského způsobu vládnutí. Generuje tak u nás prezidenta, který má sice velmi silný mandát od voličů, ale nemá téměř žádné exekutivní pravomoci. To ho nutí – a budoucnost nám ukáže, že důvodem nebyl jenom Zeman – aby, pokud chce být znovuzvolen, expandoval do pravomocí vlády a parlamentu, protože v opačném případě bude velmi málo viditelný. A pro vítězství v „celonárodním plebiscitu“ přímé volby viditelný být musí.

Prezident Miloš Zeman, který v minulosti zastával funkci předsedy Poslanecké sněmovny i předsedy vlády, pojal své prezidentství velmi ofenzivně a snažil se permanentně testovat elasticitu hranic Ústavy až na samou hranici prezidentského vládnutí. Budoucí prezidenti a prezidentky budou postaveni před podobné schizma. Buď vykonávat funkci v hranicích Ústavy, která byla sepisována pro nepřímo voleného prezidenta, a tím riskovat nezvolení v druhém mandátu, nebo hledat nějaký nový způsob výkonu mandátu, který jim umožní být zvolen podruhé. Ústava jim moc možností nenabízí. V lepším případě budou svou roli hledat v mediální prezentaci, charitě a zahraniční politice. Což nevím, jestli na znovuzvolení bude stačit. U výrazných osobností typu Andreje Babiše bych s tím ale moc nepočítal. Ti budou spíše pokračovat v cestě, kterou započal Miloš Zeman.

Nicméně přímou volbu jsme si zavedli a učíme se s ní žít, což bude hodně dlouhý proces. Máme před sebou volbu třetí a budeme vybírat druhého přímo voleného prezidenta. Předchozí volby ukázaly, že je to specifický způsob výběru a že na něj platí málo pravidel, na která jsou zvyklí politici a celá společnost. Pro vítězství je potřeba získat na svou stranu výraznou většinu voličů, protože se ukázalo, že voliči mají volbu prezidenta rádi a volební účast je vysoká. Jsme země Foglara a většina z nás se chce zúčastnit volby Velkého Vonta a ta se nese v duchu „Losna, nebo Mažňák“. Obzvláště se vysoká účast ukázala jako rozhodující v regionech, kde voliči k ostatním druhům voleb nechodí v takovém počtu. To nutí kandidáty vést celonárodní kampaň, ale bez reálných prezidentských témat. Buď tedy musí vést prázdnou kampaň s minimem politických témat, zaměřenou jenom na popularitu/známost kandidáta, podobnou hvězdám popmusic a filmu. Anebo je alternativou vedení politické kampaně a slibování věcí, které fakticky nemůže prezident, pokud se chce držet v mantinelech Ústavy, nikdy splnit. Dnes můžeme vidět pokusy o vedení obou variant.

Strany na ústupu

Dvoukolový většinový systém se v české společnosti, která je výrazně a zřetelně už od první přímé volby před deseti lety rozdělená na dva zhruba stejně velké bloky, projevuje několika zajímavými fenomény.

Nejviditelnějším z nich je postupná marginalizace politických stran a jejich politických kandidátů v prezidentské volbě. Podobný trend můžeme sledovat na komunální úrovni, i když tam není tak výrazný. Strany postupně vyklízejí politické kolbiště na nejnižší a nejvyšší úrovni a stávají se z nich strany jenom pro parlament a maximálně pro krajská zastupitelstva. Na komunální úrovni je to hlavně způsobeno personálním smrskáváním stran a také dlouhodobým vlivem skandálů, ke kterým je komunální politická scéna náchylná. Jeden velký skandál pak kvůli personální pustině zničí dotčenou politickou stranu na několik volebních období. V řadě míst navždy. Její místo pak zaujímají nezávislá sdružení často sestavená z řad lidí, kteří nebyli přijati, z partikulárních zájmů, do politických stran v daném místě.

U prezidentské volby je důvodem ústupu stran potřeba získat na vítězství ve druhém kole násobně vyšší počet hlasů, než jaké získávají velké politické strany ve volbách do sněmovny. Kandidáti i těch největších politických stran musí ve druhém kole získat na vítězství mnohem více hlasů, než kolik běžně získává jejich rodná strana.

Minulé prezidentské volby nám ukázaly, že to v podstatě vyřazuje z boje vyhraněné kandidáty politických stran. Ve většině případů mají totiž za sebou vyhrocené boje v parlamentu, nebo ve volebních kampaních, jejich akceptovatelnost pro voliče ostatních stran je velmi malá a obvykle jsou vyřazeni už v prvním kole „nezávislými“ občanskými kandidáty, kteří na sobě nemají zátěž předchozích politických bojů.

Chce se samozřejmě říct, že zvolení Miloše Zemana toto tvrzení vyvrací, ale je potřeba si připomenout, že ten se od své mateřské strany výrazně odstřihl, na dlouhých deset let se úplně stáhl z politického a veřejného života a do první přímé volby nastupoval jako občanský kandidát s novým příběhem.

Kandidatury nezávislých občanských kandidátů ale neznamenají, že voliči se nerozhodují podle politických preferencí. Naopak. Pořád platí, že volba prezidenta se bude odehrávat na půdorysu společnosti rozdělené předchozími prezidentskými volbami a také deseti let působení Andreje Babiše na české politické scéně, které dělicí linie ještě zostřilo. Nadcházející volba tak znovu proběhne mezi voliči zemanovsko-babišovského světa reprezentovaného hlavně voliči ANO, SPD, KSČM, ČSSD, Trikolory a v poslední době také lidmi kolem proruských demonstrací na Václavském náměstí, který si v minulé volbě zvolil Miloše Zemana, a mezi světem demokratických stran reprezentovaným v podstatě hlavně stranami současné vládní koalice.

V posledních měsících to vede k paradoxní situaci, kdy Andrej Babiš, který je hegemonem zemanovsko-babišovského voličského světa, vede kampaň zaměřenou proti vládě a spokojeně kráčí k postupu do druhého kola. A zatím ve vládním voličském táboře, kde bylo kandidátů s šancí na postup více, probíhal velmi ostrý souboj kandidátů o to, kdo bude vyzyvatelem Andreje Babiše ve druhém kole.

Je zajímavé, jak si voliči a kandidáti přizpůsobili první kolo na primárky amerického typu. Bohužel mezi prvním a druhým kolem nemáme několik měsíců na zacelení ran a konsolidaci, jako je tomu v USA. Voliči tak budou mít málo času na zahojení válečných ran z primárek před druhým kolem.

To vše vytváří velmi silnou výhodu pro Andreje Babiše, který se soustřeďuje hlavně na skutečně precizní komunikaci s jednotlivými skupinami svých potenciálních voličů z řad příznivců ostatních stran mimo ANO, které potřebuje konsolidovat před druhým kolem. Díky tomu, že měl postup do druhého kola v podstatě jistý díky voličům ANO, může celou kampaň zaměřit jen na voliče mimo ANO, protože není zatížen primárkovým soubojem na své straně dělicí linie ve společnosti. To mu umožňuje se bez toho, aby ztrácel body, vyhýbat konfrontaci s ostatními kandidáty a soustředit se jen na voliče SPD, KSČM, ČSSD, Trikolory a protisystémových uskupení, kterým postupně doručuje přesně cílené volební vzkazy a sliby a získává je na svou stranu.

Sice se to ještě neprojeví v prvním kole, kde tito voliči budou ještě volit „svoje“ kandidáty, nebo nepřijdou k volbám, ale ve druhém kole, podle mého názoru, podpoří Babiše. Prezidentskou volbu pojmou za první příležitost k odvetě od prohraných voleb z roku 2021. Andrej Babiš podporovaný Milošem Zemanem bude jediný možný kandidát, u kterého budou věřit, že se vládě „pomstí“ za předchozí prohru.

To je další výhoda Andreje Babiše. Bude jediným protivládním kandidátem ve druhém kole.

Zaplatit a zničit

Další výraznou výhodou Babiše bude určitě fakticky bezedný rozpočet bez ohledu na zákonná omezení financování kampaně. Babiš i ANO se za posledních deset let velmi dobře naučili obcházet zákon o financování politických kampaní a reálná hodnota jeho kampaně bude ve skutečnosti násobně větší než kampaně jeho konkurentů. K tomu je potřeba přičíst ještě fungování celé jeho mediální skupiny, která dlouhodobě pracuje v jeho prospěch. Navíc má excelentní vztahy i s několika soukromými mediálními domy.

Nedávno jsme mohli vidět, jak funguje agresivní negativní kampaň v podání Andreje Babiše a jeho volebního týmu v senátní kampani proti Miloši Vystrčilovi v Jihlavě. Zároveň jsme viděli, jak se dokážou aktivizovat Babišovi nakloněná média v okamžiku, kdy se začala řešit minulost Petra Pavla.

Pro své vítězství musí Babiš degradovat pověst protikandidátů na svou úroveň, aby rozhodování nerozhodnutých voličů proběhlo mezi stejně „ušpiněnými“ kandidáty, což umožní Babišovi vyzdvihnout své manažerské a politické zkušenosti. To přesně můžeme vidět na vizuálech jeho dosavadní kampaně. Aby tato kampaň fungovala, musí být pověst všech zhruba stejně špatná, aby si voliči nakonec mohli vybrat toho nejschopnějšího ze všech špatných. A to je přesně strategie Andreje Babiše, aby voliči v lednu nevolili Petra Pavla z podzimu 2022, ale aby je volili tak, jak je vykreslí Babišova kampaň v lednu 2023. V očích voličů to mohou být úplně jiní lidé.

Jestli se podaří Andreji Babišovi zúročit všechny výhody, které má, a jestli se podaří ostatním kandidátům dobře bránit, případně přijít v kampani s něčím novým a nečekaným, co dokáže změnit rozhodování v jejich prospěch, zjistíme už o víkendu.

V každém případě je přímá volba tak, jak jsme si ji u nás zavedli, prokletím a nádorem na českém ústavním uspořádání a bude i do budoucna vytvářet velmi hluboké příkopy ve společnosti. Její podstata je polarizující a generuje prezidenty se slabými pravomocemi. Zároveň je nutí získávat celonárodní popularitu, aby byli zvoleni.

Tento způsob volby bude i do budoucna přitahovat egokandidáty a populisty bez vazby na parlamentní republiku a její systém, kteří nutně budou vnášet do systému nestabilitu a vytvářet napětí.

Politická reprezentace by se měla zamyslet nad tím, jestli není v zájmu všech klíčových politických stran volbu prezidenta vrátit zpátky do parlamentu. Chápu, že odebírání kompetencí voličům je velmi nepopulární, ale věřím, že by se našel způsob, jak najít cestu k přijetí takové úpravy. Včetně přestěhování sídla prezidenta na jiné místo a konečně odstranit z republikánského systému tento škodlivý monarchistický relikt.

Esej Petrose Michopulose vyšla v Zimním speciálu Neovlivní.cz ještě před prvním kolem volby. Příští vydání časopisu vychází už příští týden, objednávat můžete už nyní v sekci PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Tým Petra Pavla