Miroslav Singer: Bída nebude

Ekonomická krize se blíží. Nebo: Tři čtvrtiny exportérů čekají, že ČR spadne do dvou let do recese. Nebo: Další krize se blíží, na koho udeří nejdříve a jak se připravit? To je jen krátký výběr z titulků v seriózním tisku, které předjímají, že nás nečeká zrovna přívětivá doba. Někdejší guvernér České národní banky Miroslav Singer ovšem na černé scénáře nevěří. Bída? Hlad? To opravdu ne. Ze stokoruny nám maximálně zbyde v peněžence korun devadesát devět. A ani dalšími obavami netrpí. Třeba těmi o budoucnost svobody v Česku. „Myslím, že už žijeme v menší svobodě než před 10 či 15 lety, ale není to dramatické, ani žádný průšvih,“ říká Singer. „Fůra lidí teď stárne do podoby zapšklých staříků, kteří ve všem vidí příchod fašismu nebo komunismu. Já ne.“

Od loňského roku pracuje ve finančním kolosu Generali CEE Holding jako hlavní ekonom. Miroslav Singer, svého času první mezi tuzemskými bankéři, říká, že teď je velmi spokojený. Privátní sféra ho baví. A navíc má i volné víkendy na své vinice na Litoměřicku. Vedle ekonomiky a vína se stal odborníkem na hubnutí. Loni mu vyšla osobitá kniha Jak shodit kila a oslabit korunu.

Neo: V posledních letech žijeme v blahobytu, míru a svobodě. Kde vidíte největší rizika, že se to začne lámat, nebo že o něco z toho přijdeme?

Zdůraznil bych, že žijeme v blahobytu, svobodě a míru nejméně posledních 20 let. Takže kdybych měl hledat rizika, tak by to musely být dost extrémní scénáře války, bídy, dopadu meteoritu nebo moru, aby se to zlomilo. Protože když ekonomika každý rok nestoupne o dvě procenta, ale třeba o dvě procenta klesne, tak z toho budou palcové titulky, ale rozhodně to neznamená menší blahobyt nebo větší bídu.

Neo: Jistě, ale jde mi o to, kde z těchto tří oblastí vidíte největší riziko, u čeho se nejvíce obáváte, že se to začne zhoršovat?

Jsem člověk, který se moc neobává. Nevidím důvod, proč se bát nesvobody, války a bídy.

Neo: Někteří ekonomové se ale obávají, že zanedlouho se růst ekonomiky zastaví a že hrozí další krize. Vy ne?

Umím si představit, že přijde ekonomický pokles, ale ne takový, jaký jsme zažili mezi roky 2008 a řekněme roky 2016 či 2017 z pohledu celého světa. To byl největší propad kapitalismu od druhé světové války. A ani ten u nás nezpůsobil život v bídě. Protože když se řekne krize, tak to je velké slovo a pak to znamená bídu. Ekonomická krize je spojena s Velkou depresí 30. let minulého století, to mnoho lidí skutečně do bídy upadlo. To, co teď přijde, tedy může být jen menší ochlazení. Asi jako že to, co rostlo ze stokoruny na sto a dvě koruny za rok, tak teď bude místo toho sto minus jedna koruna, 99 korun. To přeci není bída.

Neo: Ještě se vrátím k velkému slovu mír. Bezpečnost a hrozba jejího zhoršení – to je v poslední době velké téma. Třeba generál Petr Pavel vidí jako velkou hrozbu pro Evropu Rusko. Ani v tomhle nemáte obavu?

Nemyslím si, že by hrozila nějaká válka. Jinak nejsem odborník na vojenskou situaci, na rozdíl od generála Pavla, ten asi ví, proč to říká. Ale upřímně, nějakou velkou hrozbu ze země, jejíž ekonomika je asi o dvě třetiny větší než ekonomika Holandska a která má strašný problém s tím, že jí Číňané začínají lézt na Sibiř – a Čína, to je opravdu velká ekonomika –, necítím.

Neo: Vždycky jste patřil k lidem, kteří byli hodně kritičtí k politice Evropské unie. Jaký čekáte vývoj EU?

Buď se zásadně promění, anebo se nebude vyvíjet dobře a může se začít rozpadat.

Neo: V čem by se měla proměnit?

Nejsem politik a neumím říct, jak by měly vypadat nové struktury. Ale musí začít vybírat do svého čela lidi s respektem – jako každá organizace, která chce přežít. Když se podívám na některé vůdce EU, tak prostě nejsou respektovatelní.

Neo: Třeba šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker?

Nechci komentovat žádná jména. Jenom říkám, že Rakousko-Uhersko se rozpadlo i proto, že si před 1. světovou válkou začalo stavět do čela naprosto neschopné politiky, generály atd. Takže pokud bude mít EU v čele osobnosti, které evidentně nejsou na svém místě, tak to nemůže fungovat.

Neo: V čele ČNB jste patřil k odpůrcům eura. Platí to stále?

No to je trochu složitější. Vždycky jsem říkal, že je to politické rozhodnutí a do toho nemáme co mluvit. Za druhé, že tam nevnímáme ekonomické přínosy a že teď je to spíš krok spojený s náklady než přínosy. K tomu jsme dávali, a ČNB stále každý rok dává, důkazní materiál. A pak už jsme se dalšímu komentáři spíš vyhýbali. Za sebe můžu říct, že si myslím, že tahle země od eura teď nemá co dostat. Ale hlavně, ta otázka vůbec není relevantní.

Neo: Jak to?

Protože ta otázka je zodpovězená. Tahle země prostě v dohledné době euro přijímat nebude.

Neo: Proč?

Protože v této zemi není žádná relevantní politická síla, která chce přijímat euro. Ty politické síly, které ho chtěly, se tak možná i v důsledku toho přání staly nerelevantními. Takže se není o čem bavit. Tady k tomu není politická vůle.

Neo: Trochu jsem směřovala k tomu, že když teď pracujete pro firmu z eurozóny, tak jestli se na věc nedíváte jinak.

Musím říct, že všichni moji kolegové z Itálie, která má hodně problémů v důsledku toho, že přijala euro, tak ze systému eura pryč nechtějí. Opravdu se totiž nechtějí vrátit do systému tří nul škrtaných každé desetiletí… Takhle totiž vnímají liru. Ale současně že by to byli nějací horliví zastánci vstupu dalších zemí do eurozóny, to si nemyslím. A taky musím říct, že to není nějaká debata, kterou bychom na pracovní úrovni vedli. Generali se z Prahy stará o pojišťovací byznys v 11 zemích, z nichž většina euro nemá, takže to není nějaký problém.

Neo: V listopadu to bylo pět let, kdy ČNB pod vaším vedením zahájila intervence proti koruně a oslabila ji uměle vůči euru. Myslíte si zpětně, že právě tohle byl hlavní důvod k růstu ekonomiky?

Hlavní asi ne. Odhadovali jsme ten vliv oslabení koruny mezi 30 až 40 procenty toho ekonomického růstu, který jsme zaznamenali. Je tu ale, hledáme-li hlavní důvod, spíš více než poloviční přínos centrálních bank k tomu, aby se ta velká recese, co byla, nezměnila ve velkou depresi. Tím, že centrální banky různým způsobem – občas i velmi nekonvenčním – uvolňovaly měnovou politiku, tak jsme nezažili ty jevy, jako zažil svět před 2. světovou válkou. To byly mimochodem jevy blízké tomu upadnutí do bídy, o kterém jsme mluvili, a od té krize, od Velké deprese, také vedla k válce dost přímá cesta. Že se z toho centrální banky poučily, to se mi zdá nesporné. Oslabení kurzu české měny k těm nekonvenčním akcím určitě patřilo.

Neo: Na druhou stranu tím, že jste ekonomice pomohli, nepřispělo to k tomu, že se firmy rychleji nemodernizovaly? A zůstali jsme déle nízkonákladovou ekonomikou s levnou pracovní silou?

Připomněl bych, že importy v roce 2014 vzrostly z roku na rok o 12 procent. Takže stouply nejen exporty, ale podobně dramaticky i importy. Český spotřebitel, a ještě významněji české firmy totiž také zjistili, že skončila nejistá doba, a začali investovat a utrácet. Investice klesaly před intervencemi a stouply naopak až po nich. Představa, že podniky musí být donuceny k investicím, je nesmysl. Aby podniky investovaly, musí mít zisky a musí vidět nějakou budoucnost, jinak v delším období nebudou investovat, ale zemi prostě opustí.

Neo: Proč tedy přechod na modernější ekonomiku není rychlejší?

Brzdou robotizace v této zemi je v tuto chvíli fakt, že tu není dostatek firem a lidí, kteří jsou schopni ty roboty nainstalovat a rozchodit. Firmy investovat chtějí a mají na to, tlačí je k tomu mj. i růst mezd. A tlak na růst mezd nastává v době, kdy je nezaměstnanost nízká, což je právě teď. Kdybychom měli 14 procent nezaměstnanost a silnější korunu, žádný tlak na růst mezd nebude. Každý si bude vážit práce, kterou má. A firmy nebudou chtít utrácet, neřkuli investovat, protože kdo by dával peníze do ekonomiky s rekordní nezaměstnaností, mizernými vyhlídkami a silnou korunou brzdící export?

Neo: Co říkáte na kritiku, že zahraniční vlastníci firem a bank v Česku hlavně vytahují zisky a posílají je pryč, do svých mateřských firem? Je to problém této ekonomiky?

Zahraniční vlastníci vytahují zisky ven, to je pravda. A my máme ten podíl zahraničních vlastníků v rámci Evropy velmi vysoký. Jsme ale také průmyslový stát a průmyslové know-how je dražší. To je jiné než v případě státu, který žije třeba z turistiky. Tam toho know-how není tolik potřeba.  Průmysl také potřebuje více fyzického kapitálu a ten si ty firmy musí zaplatit. Situace se ale začíná měnit. Právě díky tomu, že je nízká nezaměstnanost. Lidi najednou cítí, že si můžou říct o vyšší platy. Takže majitelé si pak chtě-nechtě mohou vyplatit jen méně zisku a ten vyvézt. To je podle mě cesta, jak se z toho dá dostat.

Ale není to jen tím, já vždycky uvádím jako příklad, že Generali je jediná nadnárodní finanční skupina, která řídí byznys ve střední a východní Evropě ze střední a východní Evropy, tedy z Prahy. To nám určitě dává výhody, ale to, že nikdo jiný už v těchto regionech headquarters nemá, samozřejmě není v pořádku a dlouhodobě to v demokratických systémech nebude udržitelné.

Neo: Proč?

Protože lidi nejsou spokojení, když vidí, že se peníze vyplácejí ven místo do jejich mezd. A centrály mají samozřejmě vysoce kvalifikované zaměstnance a vysoké mzdy. A ovlivňují, kam se bude investovat. Kus toho problému samozřejmě je, že jsme průmyslová ekonomika a platíme, jak jsem říkal, za know-how a za kapitál, že se tady postavily fabriky a dodaly mašiny. Ale pokud by se to nezměnilo, tak lidé začnou hledat řešení přes politický systém.

Neo: Měl by stát dělat víc v podpoře investic do moderních technologií, které by ten přechod k robotizaci uspíšily?

Asi ano, ale já si myslím, že je to spíš o školství či o pobídkách, aby k nám přicházela kvalifikovaná síla ze zahraničí. Stejně už nám tito lidé drží nad vodou třeba zdravotnictví.

Neo: Co by se mělo změnit ve školství?

Je chyba, že se zrušila povinná maturita z matematiky.

Neo: A proč by ji potřebovali třeba právníci nebo filozofové?

Víte, o kolik se mají lépe právníci, kteří umí počítat diskontované cash flow a rozumí korporátnímu právu? My jsme výrobní ekonomika a tou asi i zůstaneme. Když jsem se bavil s průmyslníky ze zahraničí, co je konkurenční výhodou Čechů proti precizním Němcům a obchodně zdatným Polákům, tak to skončilo u toho, že jsme zdatní právě v řízení výrobních a logistických procesů. Tedy Čech tuší, co se děje na lince. Potřebujete lidi, kteří tomu rozumí, umí improvizovat a zároveň vědí, jaká jsou pravidla.

Neo: Nedají se dnes matematické znalosti nahradit tím, že se požadavky nahází do počítače a ten to spočítá?

Ne. Protože lidi bez matematických schopností do toho počítače nejsou schopni naházet správná čísla.

Neo: Pomůže povinná maturita z matematiky, když ji budou učit dál demotivovaní učitelé, protože jsou špatně zaplacení? Není spíš tohle zásadní problém školství?

Nemíchejte maturitu z matiky s jinými problémy školství. To, že bývalá ministryně tohoto resortu řekla, že nechce povinnou maturitu z matiky proto, že by studenti měli špatné výsledky, je strašné a takový přístup je ten klíčový problém.

Neo: Neláká vás politika? Třeba byste takové věci mohl měnit?

Vůbec. Já jsem strašně spokojený v privátní sféře.

Neo: Nesebral vám privát ale čas na koníčky? Neměl jste v ČNB víc času?

Moje žena by řekla, že méně cestuji. Speciálně guvernér musí cestovat hrozně moc. Já teď pracuji v Generali, jsem v dozorčí radě Monety a učím na Vysoké škole ekonomické. Konzultuji, přednáším. Poskládalo se mi tedy portfolio, které mě strašně baví.

Neo: Ptám se proto, že jste majitel dvou vinic na Litoměřicku. Máte na víno při takovém záběru čas?

Víno je koníček, který mě nutí si hlídat víkendy. Hlavně v období sklizně. Ale když vidím úspěšné manažery kolem sebe, řada z nich má také náročné koníčky. Jen náročný koníček umožňuje skutečně relaxovat. A já mimochodem nemám dva vinohrady, ale viničky. Víno z nich je jenom pro mě a pro kamarády.

Neo: Zasáhlo vás sucho?

Teď jsme se o tom bavili s tátou. My jsme vždycky měli spíš dobrý vztah k oteplování. Nemrznou nám rostliny, máme dobrou cukernatost, úroda nebyla špatná. Ale tento rok byl hodně horký. Ale právě táta mě upozornil, že na konci 80. let už takhle horko bylo. Akorát jsme to zapomněli.

Neo: Takže na změnu klimatu nevěříte?

Mě baví historie, takže vím, že na Litoměřicku se ve středověkém období platily daně v mandlích, ve fících či v melounech. Teplo tehdy asi taky bylo.

Neo: Příští rok to bude třicet let od pádu socialismu a konce nesvobody. Vám bylo tehdy 21 let. Měl jste nějaký sen, který se vám nesplnil?

Mně se nesplnily spíš špatné sny. Myslel jsem si, že třeba inflace bude mnohem horší, než byla. Nestal jsem se akademickým ekonomem, což jsem si tehdy myslel, že budu. Myslel jsem si, že budu víc cestovat. Ale já jsem po ČNB tak „vycestovaný“, že dneska jedu na chalupu a jsem rád, že nikam nemusím.

Neo: Bude příštích 30 let lepších než ty, co jsme doposud prožili?

Pro mě ne, protože budu stárnout. Pro mě byly nejkrásnější roky začátek 90. let. Člověk je mladý, v mém případě šťastně zamilovaný a ještě v 89. jako šéf stávkového výboru fakulty pomohl dost změnit svět… Pak odjede ven dělat doktorát na špičkovou univerzitu v zahraničí… Myslím, že líp mi už nebude.

Neo: Budeme žít v menší svobodě, než jsme měli?

Myslím, že už žijeme v menší svobodě než před 10 či 15 lety, ale není to dramatické, ani žádný průšvih. Řada zemí v západní Evropě měla v 50. a 60. letech cenzuru, v řadě zemí se sice smělo cestovat, ale byl tam určitý ekvivalent devizových přídělů. Třeba Velká Británie tyhle věci zrušila, myslím, až v 70. letech. Takže já se tolik nebojím, že by nemohl fungovat kapitalismus, ale ve svobodě žijeme menší.

Neo: A v čem je tedy menší? V podnikání?

Nejen to. Třeba si nedovedu představit, že by dnes mohl fungovat na Letné rockový klub Stalin. Klesla ochota tolerovat, že někde bude hlučný koncert, obecněji, že někdo zkusí něco, co bude vidět, slyšet, třeba i naštve. Ta nálada v devadesátkách byla svobodnější. Asi je to tím, že společnost kolem mě stárne a fůra lidí stárne do podoby zapšklých staříků, kteří ve všem vidí příchod fašismu nebo komunismu. Já ne.

Neo: Necítíte nějaké vzrůstající rozdělení společnosti?

Ne. Já mám výhodu, že jezdím na chalupu, kde radostně sedáváme pohromadě v hospodě. Myslím, že je to pořád dost velká výhoda české společnosti, že není tak silně rozvrstvená a rozdělená. I když, někdy, když se dopoledne v Praze 6 vyskytnu v příslušných kavárnách a vidím ty cool-hipsterské mladíky, jak v lepším případě ťukají do notebooků, v horším nesmírně důležitě rozmlouvají a promlouvají do mobilů, říkám si, že kdyby měli zatlouct hřebík, tak to skončí několikerým zraněním. Tak to si říkám, že se mi část společnosti vzdaluje. Ale pak si řeknu, že už jsem taky skoro starý dědek a neuvědomuji si, že jim třeba pod těma rukama v počítačích vznikají ohromné hodnoty, a netrápím se tím.