Miroslav Zikmund ml.: Ve vlaku jsem nejspokojenější

Rozhovor se synem slavného cestovatele

Pro oba se stalo životní vášní cestování. K sobě ale cestu nikdy nenašli. Slavný cestovatel Miroslav Zikmund projel 112 zemí, první výpravu, která odstartovala jeho zářnou kariéru, absolvoval ve slavném autě Tatra 87 s typickými třemi předními světlomety. Jeho syn Miroslav byl šťastný, když mohl projíždět československé kraje a evropské země vlakem. Zikmund starší cestoval s přítelem Jiřím Hanzelkou.

Zikmund mladší jezdil sám. Jeho maminkou byla operní pěvkyně Eva Mašková, ale manželství s Miroslavem Zikmundem starším se rozpadlo. Tatínek jezdil po světě, maminka zpívala v Národním divadle, syn Miroslav vyrůstal s maminčinými rodiči v tehdejším Gottwaldově. I když jeho otec nebyl zrovna na cestách a pobýval doma, jako by nežil se svým synem, ale vedle něho. „My jsme se jako otec se synem moc nebavili. Nikdy,“ říká Miroslav Zikmund mladší. Ale neříká to ve zlém, nestěžuje si. „Nebral jsem to jako nějakou újmu nebo strádání,“ dodává.

Nebyl to kluk, který by si od rána do večera hrával s vláčky. Ale dědeček z otcovy strany byl strojvedoucí. A druhý dědeček ho zase brával na procházky podél trati. A pak tu byl také jeho otec – slavný cestovatel. Možná, že právě touhle kombinací vznikla u Miroslava Zikmunda mladšího láska k železnici. Na kolejích strávil skoro celý svůj profesní i osobní život. „Zjistil jsem, že ve vlaku jsem nejspokojenější,“ říká Miroslav Zikmund mladší.

Neo: Zdědil jste cestovatelskou povahu po svém tatínkovi?

V zásadě ano.

Neo: Jaké jsou vaše cestovatelské zážitky? Kde všude jste byl?

Zaměřil jsem se na železniční cestování. Před sedmatřiceti lety můj bývalý spolužák z průmyslovky vymyslel Klub železničních cestovatelů, což je sdružení osob, které projely celou železniční síť tehdejšího Československa. Samozřejmě se v té době nedalo předpokládat, co se stane za několik let, tedy že přijde listopad 1989. Předtím se dalo cestovat vlastně jen do takzvaných lidově demokratických zemí, což reálně představovalo Maďarsko a Německou demokratickou republiku, takže i jejich tratě se daly projíždět. Takové Rumunsko a Bulharsko sice byly dostupné, ale k poměrům, které tam panovaly, to už bylo takové nedostupné. Pádem železné opony se pak otevřely cesty také na Západ.

Neo: Do konce osmdesátých let jste tedy procestoval vlakem celé Československo?

To zase nebyl takový problém.

Neo: Za jak dlouho se vám podařilo projet celou železniční síť, abyste se mohl stát členem Klubu železničních cestovatelů?

To se těžko odhaduje, jako železničář jsem už měl něco projeto, pak i jako cestovatel. Potom jsem už projížděl jenom to, co mi chybělo. Ještě jsem si to doplnil tím, že jsem systematicky sbíral razítka ze všech stanic. Takže jsem to měl trochu náročnější. Znamenalo to vystoupit všude tam, kde byla pokladna, nechat si dát razítko a čekat na další vlak.

Neo: Kolik těch razítek máte?

Nikdy jsem to nepočítal. I když jsem se to snažil všelijak kombinovat i se svou prací na železnici, u některých pokladen to vzhledem k otevírací době nešlo. Měly prostě zavřeno. Některé mi zase utekly, protože se mi nechtělo čekat dvě hodiny na další vlak. Dalo se to naplánovat, když mi třeba za dvacet minut jel vlak nazpátek, a pendlovat na trati třeba půl dne. Na některých lokálkách se zase stačilo domluvit s personálem, aby vlak stál ve stanici o půl minuty déle.

Neo: Nedokážete ani odhadnout, kolik těch razítek máte?

Odhaduji, že jich mám asi devadesát pět procent ze železniční sítě – ke stavu pokladen tak asi v roce 1985. Mně se to prostě nechce počítat. Železniční síť v Československu měla tehdy okolo třinácti tisíc kilometrů.

Neo: Byl jste i v té nejzapadlejší vesnici, kde už vlak dál nejel?

Jistě. Dokonce i v místech, kde už je dneska provoz zastavený. A pokladny jsou tam zavřené. Tehdy to byla taková zlatá doba, kdy v pokladnách seděly babičky, což byly často manželky zaměstnanců železnice, nebo bývalých zaměstnanců. Nebo si přivydělávaly v důchodu, a také se o tu staničku staraly. Kdybych se sbíráním razítek začal o deset let dřív, měl bych jich daleko více. Spousta jich zanikla. Ale když padla železná opona, začal jsem sbírat také razítka z hraničních přechodů – nejen železničních, ale také silničních.

Neo: Máte všechny?

V zásadě ano, ale určitou svou laxností mi tu a tam nějaké uniklo, byl jsem líný tam jít pěšky. Někdy jsem to kombinoval tak, že jsem jedním přechodem překonal hranici tam a druhým zase nazpátek, což ovšem představovalo třeba i padesátikilometrový přesun. A to jsem ještě potřeboval stihnout vlak domů, takže to byla taková časovka.

Neo: Co vás vlastně přivedlo k železnici? Bavily vás vláčky od dětství?

S vláčky jsem si nehrál. Dědeček z tatínkovy strany byl strojvedoucí z Plzně, takže to asi bylo geneticky zděděné. Dědeček z maminčiny strany se mnou zase chodil na procházky, někdy také kolem lokálky do Vizovic. Tak to tak nějak vykrystalizovalo.

Neo: Nikdy jste nechtěl od železnice odejít?

To ne. Na dráze jsem jako průvodčí vlastně pracoval už jako student střední školy, někdy dokonce na úkor učení. Už tehdy bylo málo lidí a mně nedělalo problém si střihnout noční, ráno přijít do školy, tam si odpočinout a další noc si to zopakovat.

Neo: Jakými profesemi jste si na dráze prošel?

Začal jsem jako štíplístek, v čemž jsem pokračoval i po skončení školy. Pak jsem dělal vlakvedoucího, později jsem se dostal do lokomotivního depa, vlastně až v tuto chvíli k oboru, který jsem studoval. Posléze jsem dostal nabídku, která se takzvaně neodmítá, tedy dělat mluvčího Českých drah. Věděl jsem, o co jde, protože jsem si prošel celým provozem, takovou zkušenost už dneska většina tiskových mluvčích nemá. Svým způsobem to byl vrchol mé kariéry, když jsem se dostal na ředitelství Českých drah. A skončil jsem v Dopravním vzdělávacím institutu, který také patří pod České dráhy.

Neo: Po pádu železné opony jste vyrážel i dál na Západ?

Ano, jistě.

Neo: A kde všude jste byl?

No, spíš kde všude jsem nebyl.

Neo: Dobře, kde jste tedy nebyl?

Z evropských zemí mi chybí jen Portugalsko a Řecko, pokud tedy nepočítám Pobaltí, kam nebylo dobré železniční spojení a mě to tam moc nelákalo. Třeba cesta do Skandinávie taky musela napřed uzrát. Pak nebyl problém se vydat i tam.

Neo: Jakým způsobem jste cestoval po Evropě? Pobyl jste třeba někde týden u moře a jel dál?

Říkal jsem tomu bitevní plán. Žádné hotely nebo penziony. Tehdy vlastně ani internet neexistoval, něco si objednat bylo složité. Vyrazil jsem na týden, deset dní s itinerářem vlaků a jelo se. Spal jsem ve vlaku. Osobní hygienu jsem dělal také tam, ono to v umývárně ve vagónu jde, nebo na nádraží. To opravdu nebyl problém. Prostě si projet trať, nechat si dát razítko, někdy si vycachtat nohy v moři a jet zase zpátky. Ale abych někde ležel na pláži a opaloval se, to mě vážně nikdy nebavilo.

Neo: Cestovalo vás takhle víc, jezdil jste ve skupině?

Jezdil jsem sám. Zjistil jsem, že ve vlaku jsem nejspokojenější.

Neo: A nestal se vám někdy nějaký malér, nezažil jste něco dobrodružného, neokradl vás třeba někdo?

Ne. Při svých cestách jsem se obvykle snažil vypadat jako nejchudší z chudých, co nejvíce ošuntělý, což se ukázalo jako dobré maskování. Jednou jsem se ale okradl sám, jestli se to tak dá říct. To bylo v rámci nějaké mezinárodní drážní akce, kdy jsem zapomněl ve vagónu sako. Naštěstí jsem tam měl jenom polovinu svých dokladů.

Neo: Neměl jste někdy chuť vydat se do míst, která projel váš tatínek s Jiřím Hanzelkou? Vydat se třeba do Afriky, na Dálný východ nebo do Jižní Ameriky?

To mě opravdu nelákalo. Tatínek s Jiřím měli jazykové znalosti, což já nemám. Tady po Evropě se nějak domluvím, zvládám školní němčinu, mám základy angličtiny. To mi bohatě stačí.

Neo: Tatínek cestoval, vaše maminka byla operní pěvkyně a žila v Praze, u koho jste vyrůstal?

Vyrůstal jsem u rodičů mé maminky ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově.

Neo: Nemrzelo vás někdy, že je tatínek tak daleko?

Bral jsem to tak, že tatínek je pryč a pracuje tam. Bral jsem to na vědomí a nemohl jsem to nijak ovlivnit. Nebral jsem to ale jako nějakou újmu nebo strádání.

Neo: Chlubil jste se s ním třeba ve škole? To je můj táta, ten slavný cestovatel.

To se vědělo. Kvůli tatínkovi jsem měl pověst privilegovaného dítěte, i když jsem si na to nikdy nehrál.

Neo: Když byl doma, jezdili jste třeba na výlety?

Moc ne. Nemůžu mu nic vyčítat, z jeho strany i nějaká snaha byla, ale nějak to nešlo. Byli jsme povahově odlišní. Velice odlišní. On byl extrovert, já jsem introvert. Oba tvrdohlaví, na jednu věc úplně odlišný názor, přičemž ani jeden z nás nemínil ustoupit. Z cest se vrátil v listopadu 1964, do sedmdesátého roku, než jsem odešel na průmyslovku do Břeclavi, jsme se vídali prakticky denně. Pak jsem se vracel jen na víkendy. Ale když například letěl v roce 1967 na Expo do Montrealu, mělo to být na tři týdny, jenže tam zůstal asi tři měsíce. Nikdy jsem to ale neřešil. Prostě odjel do Montrealu a vrátil se za tři měsíce.

Neo: Učil se třeba s vámi, dělali jste něco společně?

O tom se opravdu těžko mluví. My jsme se jako otec se synem moc nebavili. Nikdy. Abych za ním šel něco řešit, to ne. Ale já jsem se se svými problémy vlastně nikomu nesvěřoval.

Neo: Ani mamince?

Také ne. Věděl jsem, že ona to za mě nevyřeší. I když se třeba snažila. Pracovala v Praze, jezdila za námi tak jednou za čtrnáct dní, jak jí vyšlo obsazení v divadle.

Neo: Nemrzelo vás to?

Bral jsem to, jak to bylo. Jsem poměrně hodně pragmatický člověk. Buď něco ovlivnit můžu, anebo nemůžu. Třetí možnost není. A když to nejde, vzal jsem to na vědomí a smířil jsem se s tím.

Neo: Váš tatínek se v roce 1968 přidal na reformní stranu, takže se po potlačení pražského jara dostal na černou listinu. Státní bezpečnost ho údajně označila za „osobu nejvyšší třídy nebezpečnosti“. Mělo to nějaký dopad také na vás?

Bezprostředně nikoli. U mě byla výhoda, že jsem šel na průmyslovku, tam to ještě šlo. Také v této škole všichni věděli, kdo jsem, kdo je můj tatínek. Jeden kantor mi to ale dával hodně najevo. Byl to předseda místní stranické organizace. Když na mě začal něco syčet a říkat mi, že každý ví, čí jsem syn, nereagoval jsem na to. Dělal to samozřejmě před plnou třídou, myslel jsem si o něm něco o zadní části těla a všichni ve třídě ho brali, že je to vůl. Ve škole jsme se nijak politicky neprojevovali. I když jsme vlastně byli jediná třída, kde neexistovala základní organizace Socialistického svazu mládeže. Nebyl to ale žádný úmysl. Prostě to tak vyšlo. Prasklo to až v okamžiku, kdy se někteří spolužáci hlásili na vysokou školu a potřebovali razítko základní organizace SSM. Byl jsem předsedou třídní samosprávy, vůbec mi nedělalo problém se postavit na odpor třeba i řediteli. Ale ve vší slušnosti. Pan ředitel nám něco řekl, já mu odpověděl, že to dělat nebudeme, a hotovo, tím to skončilo. Pak za mnou přišli z vedení školy, proč v naší třídě nemáme základní organizaci SSM. Tak jsem odpověděl: No, nemáme. Byl z toho samozřejmě průšvih, začal to řešit stranický výbor na škole. Nakonec jsme to uhráli na to, že jsme podali přihlášky do SSM na internátu, kde bydlela v podstatě celá třída, a že to pak někdo nevyřešil, ale že to není náš problém. Pak se organizace SSM formálně založila, aby bylo razítko pro spolužáky, kteří se hlásili na vysokou. A tím to skončilo.

Neo: Četl jste tatínkovy knihy?

Četl jsem jeho rukopisy, hledal jsem tam gramatické chyby. Čím více lidí to čte, tím lépe. Dědeček z maminčiny strany byl profesorem češtiny, ten se na to díval i z hlediska jazykového. Já jsem to četl mechanicky, bez ohledu na obsah.

Neo: V sedmdesátých a osmdesátých letech jste se s tatínkem potkával?

To se naše životy úplně rozdělily. Neměli jsme si vlastně co říct. Věděli jsme o sobě. Občas jsem do Zlína přijel, ale byla mezi námi názorová propast.

Neo: Na co jste třeba měli odlišný názor?

To nechci rozvádět.

Neo: Váš tatínek se dožil sto dvou let…

… sto dvou let, devíti měsíců a čtrnácti dnů…

Neo: … ano, téměř sto tří let. Dostal se tak údajně mezi třináct nejstarších mužů České republiky. Chtěl byste ho překonat?

Teoreticky bych se tak vysokého věku mohl také dožít. Babička z maminčiny strany zemřela, když jí bylo sto let a tři sta šedesát dnů. Takže kdyby se to geneticky spojilo… Ale na druhou stranu maminka zemřela v osmdesáti osmi a půl letech. Opravdu, vážně nevím, tohle se opravdu plánovat nedá.

---

Miroslav Zikmund mladší

• Narodil se v roce 1955 slavnému cestovateli Miroslavu Zikmundovi a sólistce Národního divadla Evě Maškové. Rodiče se později rozvedli. Maminka zemřela v roce 2020, tatínek na konci roku 2021.
• Vyrůstal u rodičů své maminky v tehdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně.
• Vystudoval střední průmyslovou školu v Břeclavi zaměřenou na železniční dopravu.
• Celý život pracoval u Českých drah.
• Žije v Praze.

Ilustrace Shutterstock.com