Mlčením k okupaci Krymu jsme Putina povzbudili, říká Martin Bursík

Bývalý ministr životního prostředí o válce, klimatu a zradě principiálních postojů v rozhovoru pro časopis Neovlivní.cz

Svého času bylo jméno Martina Bursíka synonymem zelené politiky. Té, která z horních pater českého politického systému už dávno zmizela. A jakkoli přibývá tvrdých dat dokládajících, že klimatická změna neúprosně postupuje, ve veřejné debatě jako by zelená legislativa neměla zastání. S Donaldem Trumpem v Bílém domě a Vladimirem Putinem v Kremlu erodují i evropské plány – v Česku tolik kritizovaný Green Deal.

Skutečně je potřeba všeho nechat, vrátit se pokorně k fosilním palivům a síly napřít ke zbrojení? Někdejší ministr životního prostředí Bursík si to tak úplně nemyslí. Ostatně – posuďte sami.

Celý život se někdejší ministr životního prostředí Martin Bursík zaměřuje na ochranu klimatu a obnovitelné zdroje energie. Současně dlouhodobě varuje před neoimperiálními sklony Ruska. V roce 2014, po ruské invazi na Krym, inicioval petici, jíž autoři žádali vládu o zastavení vydávání víz občanům Ruské federace vyjma prokazatelných odpůrců režimu, zmrazení kont ruských oligarchů či přijetí konkrétních kroků k odpoutání se od závislosti na ruském plynu. Tehdy to však nikoho moc nezajímalo. „Mlčením k okupaci Krymu jsme zradili principiální postoje a povzbudili Putina k zahájení plnohodnotné války na Ukrajině. Toto selhání nesmíme zopakovat,“ říká dnes Bursík.

Připouští, že v krátkodobém horizontu jsou investice do obrany Evropy důležitější než investice do ochrany klimatu. Druhým dechem ale dodává, že silná pozice Evropy k Číně a USA se bude odvíjet právě od schopností EU inovovat a konkurovat v mnoha oblastech, jako je zajištění strategických surovin pro výrobu obnovitelných zdrojů energie, baterií, elektromobilů a autonomních vozidel, chytrých sítí, vytápění a chlazení tepelnými čerpadly, cirkulární ekonomiku, výrobu nízkouhlíkového cementu, digitalizaci průmyslu, využití vodíku nebo energetickou účinnost.

„Kdyby EU investovala pouze do obrany a zastavila investice do dekarbonizace a konkurenceschopnosti, ztratí globální vliv a budoucnost,“ prohlásil během rozhovoru pro Neovlivní.cz.

Neo: Nová Evropská komise aktualizovala evropskou strategii na ochranu klimatu. Už nemluví o Green Dealu, ale o Dohodě o čistém průmyslu. Někdo to komentuje tak, že nahradila „green“ za „clean“ a jede se dál. V čem je strategie jiná, nová?

Zejména v tom, že se zaměřuje na evropský průmysl čistých technologií. Evropa potřebuje ekonomický růst a konkurenceschopnost EU. Jak ve vztahu k Číně, tak k USA se opře o schopnost vyvíjet a vyrábět technologie pro nulové čisté emise.

Evropa si v energetické krizi uvědomila dopady vlastní závislosti na dovozu plynu a ropy z Ruska. Putin si zahrál s nenaplněním evropských zásobníků zemního plynu, vyvolal strach a reakce trhu vedla k raketovému nárůstu cen plynu a elektřiny. Tahle tvrdá lekce obnažila naši slabinu. Až do té doby jsme považovali energii za zboží jako každé jiné, kdy o dodavateli rozhodovala cena. A brutálně jsme podcenili téma energetické bezpečnosti. Proto je základem nové Dohody o čistém průmyslu vědomí, že téma energetické a strategické bezpečnosti nesouvisí pouze s dodávkami fosilních paliv z nestabilních či nedemokratických totalitních zemí, ale rizikem je i závislost na dodavatelích technologií, kteří je mohou na dálku vypnout či zastavit jejich vývoz do Evropy.

Neo: Mluvíte o riziku nahrazení energetické závislosti na Rusku závislostí na Číně?

Ano, přesně tak, nesmíme zopakovat stejnou chybu. Čína nás sice bezprostředně neohrožuje tak jako Rusko, ale rizikem je její snaha ovládnout evropské trhy s čistými nulovými technologiemi a tím zlikvidovat domácí evropský průmysl a současně mít základní prvky energetické kritické infrastruktury pod kontrolou. Komise proto začala evropské výrobce chránit před dovozy čínských masivně dotovaných výrobků na evropský trh a rozhodla se podpořit evropský průmysl čistých technologií.

Velkým globálním rizikem je napadení Tchaj-wanu a následná obchodní válka, v níž by se nám naše přílišná závislost na Číně vymstila.

Neo: Často u nás slyšíme argumentaci, že investice do dekarbonizace konkurenceschopnost Evropy naopak poškozují. Že modernizace je drahá, znevýhodňuje evropský průmysl oproti konkurenci z jiných zemí, které tak ambiciózní klimatickou politiku nemají.

Ano, slyším to od politiků doslova ze všech stran. Že zelená ideologie poškozuje konkurenceschopnost evropského průmyslu a teď, když je válka na spadnutí, musíme Green Deal zastavit. Nejnověji předseda vlády Petr Fiala (ODS) před týdnem konstatoval, že je třeba „postavit evropskou ekonomiku na nohy a ustoupit od plánované dekarbonizace a od Green Dealu u automobilového průmyslu“. Ta citace si zaslouží rozbor.

Neo: V jakém smyslu?

Připusťme hypoteticky, že se přání premiéra splní, EU upustí od dekarbonizace a začne stavět evropskou ekonomiku „na nohy“. Ale o jaké obory se pak bude tato evropská ekonomika opírat, když ustoupí od dekarbonizace? V jakých oblastech bude probíhat soutěž mezi EU, Čínou a Spojenými státy? V tradičním těžkém průmyslu opřeném o uhlí a zemní plyn? Anebo ve vývoji a prodeji aut se spalovacími motory? A jak zajistí Evropa nižší ceny elektřiny, když prokazatelně nejlevnějšími technologiemi jsou větrné a sluneční elektrárny?

Já proti této zpátečnické tezi stavím dekarbonizaci jako globální trend, který již probíhá doslova ve všech sektorech ekonomiky. Zahrnuje výrobu energie z obnovitelných zdrojů, těžbu a zpracování strategických surovin, baterie, chytré sítě, elektromobilitu, autonomní vozidla, vytápění a chlazení tepelnými čerpadly, cirkulární ekonomiku, výrobu nízkouhlíkového cementu, digitalizaci průmyslu, využití vodíku, ukládání uhlíku, energetickou účinnost a tak dále. Prostě – obory, ve kterých probíhá konkurenční boj mezi Čínou, USA a Evropou, jsou již buď vydefinovány, nebo teprve vzniknou.

Neo: Tvrdíte tedy, že o investicích do dekarbonizace již rozhodl byznys a nejde o žádnou ideologii?

V roce 2023 vzrostly globální investice do energetické transformace o 17 procent na 1,77 bilionu dolarů. Zhruba 40 procent investic mířilo do obnovitelných zdrojů energie, dalších 40 procent do elektrifikace dopravy (zejména do elektromobility) a 20 procent do budování chytrých sítí. Nejvíce investovala Čína, pak EU a pak USA. Řeč je o investicích privátního byznysu, i když v případě Číny je to výsledek centrálního plánování a rozhodnutí Komunistické strany Číny zhruba před patnácti lety, že si to se světem rozdá v oboru baterií, elektromobility, fotovoltaických a větrných elektráren.

Kdo nesleduje byznysové trendy, je mimo. Elektřina se stala hlavním nositelem dekarbonizace a propojuje sektor výroby tepla, chladu skrze tepelná čerpadla a mobility skrze elektromobilitu. Hlavními hybnými silami energetické transformace se stala stále levnější elektřina ze slunce, větru a baterie. Inovace jsou se zelenou energetikou propojeny. Ocenil bych, kdyby politici, kteří nálepkují byznysové chování jako zelenou ideologii, pochopili trendy a realitu a přestali mást veřejnost.

Odstřihli jsme skutečně Rusy od peněz za plyn? Zvládne Praha snížit emise oxidu uhličitého? A je Greeen Deal mrtvý? Martin Bursík odpovídá v rozhovoru pro dubnový časopis Neovlivní.cz. PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Archiv MB