Mlčet až na věky, amen. Policie udělala tečku za sexuálním násilím kněze

Policejní vyšetřování, které zpětně prověřovalo několik svědectví o sexuálním násilí jednoho z duchovních českobudějovické diecéze, potvrdilo, že kněz V. Z. se skutečně dopouštěl sexuálního násilí. Potrestat jej ale nelze, jeho činy už jsou promlčené. Jeho obětem se dostalo alespoň té satisfakce, že policie potvrdila pravdivost jejich slov. Církev totiž měla doposud snahu jejich svědectví bagatelizovat. Případ odhalili šéfredaktorka Neovlivní.cz Sabina Slonková s kolegou Jiřím Kubíkem a natočili o něm pořad Zvláštní vyšetřování TV Seznam. Teprve pak se rozjelo policejní vyšetřování.

Zdaleka to nebylo první svědectví o sexuálním násilí, kterého se dopustili duchovní. Ale bylo to v českém prostředí poprvé, kdy se na stůl položily písemné důkazy dokládající, jak dlouze a systematicky česká katolická církev výpověď o sexuálních deliktech tajila.

Reportéři Slonková a Kubík v pořadu Zvláštní vyšetřování zmapovali příběh z českobudějovické diecéze, ve kterém hned několik svědkyň shodně popsalo, jak nevhodně se k nim choval ten stejný konkrétní farář. Jedna z žen, jejíž jméno kvůli citlivosti případu pozměnili novináři na „Hana“, pak popsala, že byla od svých patnácti let obětí opakovaného znásilňování. A ač se později, již v dospělosti, snažila na muže upozornit a tlačila církevní hodnostáře, aby se případem zabývali, trvalo deset let, než se situace pohnula. Pomohla až intervence z Vatikánu.

Toto je její příběh.

Poprvé sebrala odvahu jít a kněze „udat“, když zjistila, že muž, který se pro ni stal noční můrou, obtěžuje další děti. Psal se rok 2009, když v doprovodu rodinného přítele odjela vypovídat za českobudějovickým biskupem Jiřím Paďourem.

Od té doby musela o tom, jak ji kněz V. Z. znásilňoval, mluvit se zástupci církve opakovaně. Paďour onemocněl, aniž by v případu jakkoli pokročil. Diecézi převzal biskup Vlastimil Kročil. I ten její svědectví znal. Dokonce ustanovil tříčlennou vyšetřovatelskou komisi. Představte si tu situaci, kdy o dlouhotrvajícím sexuálním násilí vypovídáte před třemi muži v sutaně.

„Člověk se k tomu už nechtěl vracet. Ptali se do úplných podrobností, intimností, všechno jsem jim musela znova opakovat,“ říká Hana. Třeba i to, jak je možné, že za léta pohlavních styků s V. Z. neotěhotněla. „Psali si každé slovo. Ten výslech trval snad tři hodiny. Dali mi možná 45 otázek a na konci mi řekli: My ty otázky máme tak koncipované, že přesně poznáme, jestli ta oběť lže, nebo nelže. A vy nám nelžete. Vstali, šli mi podat ruce a hrozně se mi omlouvali.“

Omlouvali se, nechali ji přísahat na bibli, že o příběhu pomlčí, že věc vyšetří. A dál… se nedělo nic. Dnes biskup Kročil nepřiznává, že by v archivu měl zanesené Haniny výpovědi do detailů, o nichž mluví. Neznal je prý ani tehdejší generální sekretář Biskupské konference Tomáš Holub, současný plzeňský biskup. I k němu případ doputoval. A sám ho řešil s kardinálem Dominikem Dukou. I ten dnes říká: Omlouváme se, nevěděli jsme.

Rodinný přítel má však celý fascikl korespondence, který dokládá, jak a kde se s Hanou deset let snažili domoci spravedlnosti.

Řadíte se mezi oběti současného vyšetřování sexuálních skandálů v katolické církvi. Můžete popsat, co přesně se vám stalo?

Ano. Bylo mi 14 let, bylo to v roce 1990, když v našem městečku onemocněl místní děkan. Začali se pak u nás střídat různí kněží z vedlejších farností. A mezi nimi začal dojíždět také kněz z nedalekého kláštera. Brzy si ho všichni oblíbili, protože byl mladý, předtím jsme vlastně byli zvyklí na starší ročníky. Ke všem se choval přátelsky. A ač byl u nás asi teprve potřetí, tak nabídl naší mamince, že by mě a moji sestru vzal do svého rodiště na jarní prázdniny. Naše maminka vůbec nezaváhala, protože kněz byl vždycky pro ni po pánu bohu nejvyšší.

Byli jste zkrátka věřící rodina.

Ano, maminka pocházela z několika generací dozadu věřící rodiny, tak ač ho vlastně pořádně neznala, tak nás mu svěřila. My k němu odjely na jarní prázdniny a tam jsem měla poprvé takovou zkušenost… Kterou jsem si ještě neuměla pořádně pojmenovat. Bylo to vlastně jenom to, že s námi četl bibli, při čtení té bible nás vždycky takhle objal a já jsem měla pocit, že mi jezdí někde, kde to prostě dívce není příjemné.

Nicméně jsem se, když jsme odjížděly z prázdnin, ptala sestry, jestli z toho taky neměla divný pocit. Řekla mi, že ne, že absolutně ne. Tak jsem si vlastně říkala, co to mám za myšlenky, prostě… že asi ani nevěděl, že to dělá.

Potom uběhlo pár měsíců a zjara jsme se dozvěděli, že tento kněz odchází z kláštera – byl mnichem i knězem – a že přijde přímo do našeho městečka na faru. Ta byla desítky let neobsazená, takže se svolala celá farnost a všichni chodili pomáhat opravovat to tam. Od podlah až po stropy se všechno dělalo nový, pomáhali věřící i nevěřící. Scházeli jsme se na ty práce, i já jsem tam chodila. A stalo se mi jednou, že jsem vezla kolečko se sutí a uklouzla jsem do bláta. Měla jsem celou jednu stranu kalhot špinavou. On to viděl a nabídl mi, že mi kalhoty vyčistí. Zavedl mě do koupelny a tam mi čistil kalhoty a já jsem zase měla pocit, že tu druhou ruku přece nemusí mít tam, kde ji má. Bylo mi to nepříjemný.

Nezlobte se, že se takhle zeptám, ale: kde měl tu ruku?

Měl ji v rozkroku. Ale stále to vypadalo, že prostě jen přidržuje ty kalhoty, aby je mohl vykartáčovat. Když to skončilo, řekla jsem si, co jsem to za člověka, co si vůbec myslím, vždyť je hodnej, že mi vyčistil kalhoty, že se mi to prostě jenom zdálo.

Asi po půl roce, někdy s podzimem, se farář nastěhoval. Zakrátko potom mě po mši svaté požádal, jestli bych se s ním nešla pomodlit na faru růženec. Protože v naší rodině jsme se každý den modlili růženec, tak jsem byla hrozně šťastná, že dneska se ho budu modlit dokonce s panem farářem. Tak jsem na ten růženec šla.

To vám bylo kolik let?

To mi bylo, myslím, už 15. Růženec jsme se pomodlili. On mě celou modlitbu tak jakoby hladil za rameno, ale ke konci mě začal hladit po celém těle a nakonec mě svléknul a položil na koberec. Začal mě osahávat, také mi říkal, jak bůh nádherně stvořil ženu, že žena je něco výjimečného. Potom mi řekl, že se mohu obléci a vlastně jít domů. Hrozně jsem se styděla…

Řekla jste to někomu?

Neřekla jsem to nikomu.

Protože jste se styděla.

Protože jsem tomu sama nevěřila. Měla jsem pocit, že se mi to zdálo, že se to nemohlo stát. Asi tak za dva tři dny, až se to ve mně rozložilo, jsem si teprve začala říkat, že to bylo něco strašně špatnýho. Ale neuměla jsem si to pojmenovat.

Potom se asi po měsíci stalo, že zvonil telefon a maminka mi řekla, že pan farář potřebuje srovnat knihovnu na faře. To bylo normální, že prostě zavolal do rodin a někdo šel pomáhat na faru. Zpočátku jsem si opravdu myslela, že jdu rovnat knihovnu. Akorát jsem se mýlila, na faře nikdo nebyl a byl tam jenom on, zavedl mě do svého pokoje a tam mě vysvlíknul. Já jsem tenkrát vůbec nevěděla, co se mnou dělá. Přiznám se, že v těch letech jsem prostě ještě nevěděla, co to je sex. Co to je vzrušení. Tyhlety věci jsem vůbec neznala. Jenom si pamatuju bolest. To jediný si z toho pamatuju. Pak mi řekl, že jsme takhle chválili boha a že se můžu obléct a jít domů.

Měl s vámi pohlavní styk?

Ano.

Pamatuji se, že jsem po cestě domů hrozně brečela a cítila takovou hanbu… Já… jsem se hrozně styděla a pořád mi kolovalo hlavou, že už vlastně nemám žádnou budoucnost, protože všechny dívky u nás jsou vychovávány k tomu, že se mají slušně chovat, že mají být čisté a že buďto půjdou do kláštera, anebo si vezmou toho jediného muže. A já ve své naivitě jsem svůj život takto pořád vnímala, že takhle ten můj život bude. Takže jsem měla pocit, že vlastně už nemám žádnou budoucnost, že jsem udělala něco strašně špatnýho, vlastně jsem se styděla sama za sebe. A postupem času jsem to vlastně přijala, že když už já nemám tu budoucnost, tak asi ta moje budoucnost je to, že budu sloužit tomuto knězi.

Cítila jsem se strašně zahanbená, nerozuměla jsem tomu, co se mnou dělá, nechtěla jsem se ptát ani kamarádek, ani nikoho, tehdy nebyl internet, nic.

Nesvěřila jste se tehdy vůbec nikomu?

Jen jednou. To mi bylo už 17 let. Řekla jsem to kamarádce. Byla asi o osm let starší, ale rozuměly jsme si, měly jsme se moc rády. Jednou po mši jsem získala pocit, že by mi třeba mohla nějak pomoct. Do té doby jsem o tom promluvila jen u zpovědi v Praze. A ten kněz mi tam řekl, že to bude dobrý, hlavně ať to nikde neříkám… A teď jsem to řekla kamarádce. Strašně se nazlobila a že si to jde okamžitě na faru vyřídit. Odešla. Vrátila se asi za čtvrt hodiny a řekla mi: Jak si můžeš takhle vymýšlet, že se nestydíš. Náš pan farář je takový svatý muž, jak vůbec můžeš tohle vypouštět z úst?

Asi se dalo čekat, že pan farář všechno popře.

Kamarádku, která mě znala déle než jeho, zvládl přesvědčit během čtvrt hodiny. Pak už jsem věděla, že to už nikdy nemůžu nikomu říct, protože by mi nikdo nevěřil.

 

Situace trvala čtyři roky. Zlomem se stal okamžik, kdy Hanu, jak popsala, zneužil i farářův přítel. Tehdy se dostala na dno, málem si sáhla na život. Bylo jí devatenáct, když našla sílu V. Z. odmítnout.

 

Nakonec jste se rozhodla proti faráři V. Z. vypovídat. Co se zlomilo?

Mně tehdy už bylo 33 let, takže to bylo s velkým odstupem. Byla jsem už vdaná, zrovna se mi narodilo třetí děťátko, byla jsem spokojená, vděčná za to, co mám. A nikdy by mě nenapadlo vnitřně se k tomuhle vracet. Ale jeli jsme na společnou rodinnou dovolenou, kdy po jednom obědě zůstali v chalupě u dřezu s nádobím moje neteře i synovci. Společně si povídali, bylo jim kolem 15 let, a já jsem za rohem kojila, nevěděli o mně. A najednou jsem slyšela, jak si začali povídat právě o tomto knězi. Že všechny osahává. A neteř zmínila, že se jí svěřila její nejlepší kamarádka, že už neví jak dál. Protože ji tahá na faru a protože ji tam líbá, osahává atd. A já jsem si v tu chvíli uvědomila: Tohle je strašně špatně, to už je další generace a já jsem nic neudělala. Teď už jsem dospělá, už můžu něco udělat, už nejsem ta malá holka, který nikdo nevěřil. A hned večer jsem to řekla manželovi. Manželovi jsem se před svatbou svěřila, co se mi stalo. Pak už jsme o tom nikdy nemluvili, až toho večera.

Co vám manžel poradil?

Svěřila jsem se mu, že vlastně nevím, kam jít, jak to řešit. Napadlo ho, že naši příbuzní chystají nadaci, která má pomáhat lidem, že tam mají i duchovní, že mají psychology. Zajeli jsme k nim. Musela jsem jim vyprávět všechno od začátku až do konce. Reagovali tak, že slíbili zjistit, kam se to dá nahlásit.

To udělali. Volali mi a říkali: Jsme přímo objednaní na tohle datum na biskupství do Českých Budějovic. Přijme nás přímo biskup.

Vezl mě přítel a v autě byl ještě kněz, který všechno domluvil. Přítel říkal, že jede jako svědek toho, že mluvím pravdu. Ptala jsem se: Jak může kněz, který mě vůbec nezná, někde svědčit, že mluvím pravdu? A on říkal: Jemu se v bývalé farnosti V. Z. také svěřily dvě dívky se stejnou zkušeností. Neměly odvahu jet, ale kněz měl s sebou dopis od jedné řádové sestry, která to svoje svědectví dala na papír a pověřila ho, aby ho předal biskupovi.

Tento kněz byl ochotný proti V. Z. svědčit?

Měl velkou trému. Taky mě prosil, abych to nikde neříkala, že se mnou jede, protože on je vlastně řádový bratr tohoto kněze a že bratr bratra nikdy nemůže…

Udat.

Udat. Přišlo mi to samozřejmé. Ani mě tehdy nenapadlo, že je to vlastně špatně.

Na biskupství nás přijal biskup Paďour – velice vřele. Vyslechl moje svědectví. Chtěl vědět velice dopodrobna, co se dělo. Všechno jsem mu řekla. Potom mě poslal za dveře, chtěl s tím knězem mluvit o samotě. Potom vyšel na chodbu, podával mi ruku, hrozně se mi omlouval, že ho to strašně mrzí, co jsem všechno musela prožívat. A že to okamžitě vyřeší, že bude církevní soud, ještě se mě ptal, jestli bych byla schopná k tomu soudu přijet a říct to do očí tam, kde bude sedět i ten obžalovaný, ten kněz. Odpověděla jsem, že to pro mě bude velice těžké, ale jestli je to nutné k tomu, aby V. Z. nepokračoval, tak vezmu manžela a prostě přijedu.

O jakém roce teď mluvíme?

To byl rok 2009. Vím to podle miminka. Biskup Paďour ke mně mluvil jako psycholog, zajímal se, jak se mi daří, jestli jsem se s tím vyrovnala, za to jsem byla velmi vděčná. Protože jsem se pořád hodně bála, měla jsem trému přijít k takovému představenému. A říkal, že to zařídí, ať se nebojíme. My jsme odjeli domů a rok se nic nedělo.

Pak jsem se dozvěděla od své sestry, která se pohybovala v blízkosti farnosti V. Z., že on chodí po obci a zastrašuje dívky, o kterých si myslí, že byly na biskupství. Přitom já jsem žádná další jména neuvedla. Biskup mi dokonce slíbil, že ani moje jméno nikde neřekne nahlas. Ale V. Z. teď prý všem vyprávěl, že jsem napsala nějaký dopis, prý ho měl dokonce v ruce a chodil po dalších obětech, že to musí všechno odvolat a že pojedou s ním na biskupství, že všechno zapřou. Postavil proti nim jejich rodiče, kteří se styděli za svoje děti, že si vůbec něco takového mohly vymyslet, dokonce byl u zaměstnavatele mojí sestry, která se tenkrát velice bála o práci, moc ji potřebovala, ale naštěstí jí tím neublížil, práci měla dál.

Říkáte, že po návštěvě biskupství se nic nedělo, později biskup Paďour zemřel. A ten případ tedy usnul, ten se neřešil?

Já měla pocit, že už jsem svoji povinnost splnila. Ale ten můj příbuzný, který nás vezl na biskupství, jemu to nedalo spát. Hodně ho to zasáhlo. A tak na to biskupství neustále psal. A dokonce byl jednou otce Paďoura osobně navštívit. A ten mu údajně neodepisoval, až těsně před smrtí mu napsal, ať mi vyřídí, že se mi omlouvá za to, že to nedořešil. Ale že to nemohl vyřešit, protože byl nemocný.

A to už bylo pět let poté, co jste byla svědčit.

Šest let.

Takže šest let o tom biskup Paďour věděl a nic s tím neudělal.

Přesně.

Co bylo dál?

Můj příbuzný se nevzdal a po smrti pana biskupa psal dalšímu biskupovi. Říkal, že nepsal jenom jemu, že prosil o pomoc i biskupy okolní. A já pak dostala doporučený dopis od kancléře z biskupství, že jeho biskup našel nedořešený případ a že by ho rád dořešil, jestli bych byla svolná znovu přijet svědčit. Odepsala jsem, že nikam nepojedu, že už jsem svoje svědectví dala a že teď je tah na nich. Načež mi zase napsal doporučený dopis, že tedy za mnou přijedou. (…) Přijeli tři s takovým naštvaným tónem.

A proč byli naštvaní?

Už ve dveřích se mě ptali na toho mého příbuzného, co jim neustále psal. Byli hrozně naštvaní, a co s tím prý mám co společnýho. A já, jak jsem zase viděla kněze, tak jsem zase byla taková uťáplá a poctivě jsem odpovídala: No díky němu jsem tenkrát vůbec přijela o tom případu říct, protože to zařídil, a protože mě tam zavezl, a protože mu není jedno, že se s tím nic neděje. Nechtěli o něm ani slyšet.

Pak si sedli. Ptali se do úplných podrobností na všechny intimnosti, takže všechno jsem to musela znova opakovat. Každé slovo zapisovali, ten výslech trval snad tři hodiny, strašně dlouho. Dali mi možná 45 otázek a na konci mi řekli: My ty otázky máme tak koncipované, že přesně poznáme, jestli ta oběť lže, nebo nelže. A vy nám nelžete. Vstali, šli mi podat ruce a hrozně se mi omlouvali. A pak se ptali, jestli chci nějakou satisfakci. Odpověděla jsem, že nechci peníze, že mojí satisfakcí je život, který mám, moje manželství, to, jak žiju. Ale jednu satisfakci že bych chtěla: Aby to V. Z. už nemohl nikomu udělat. Aby to prošetřili, aby byla jistota, že ho jen nepřevelí a nezačne to dělat támhle na druhé straně republiky. Říkali: To zařídíme.

A zařídili?

Já jim uvěřila, že se to vyřeší, že se něco bude dít. Jenomže utekl rok a zase se nedělo nic. Dodala jsem si odvahu a napsala tomu kancléři, že už zase uběhla dlouhá doba a kdy tedy bude církevní soud, u kterého mě chtěli mít. Přišlo mi zpátky, že už se to chýlí do finále, že to bude vyřešené.

A to bylo kdy?

2015 se ozvali, 2016.

Takže 7 let poté, co jste to nahlásila.

Ano. Pak už se mi nikdo neozval. Pak se ozvali až po třech letech úplně odjinud.

A odkud?

Svěřila jsem se své dobré známé, která už pětadvacet let žije v Římě a pohybuje se okolo Vatikánu. Volala mi loni na podzim a vyprávěla, jak tam teď řeší případy provalených skandálů kněží. Na to jsem jí řekla, že je dobře, že se to řeší, protože u nás se to neřeší vůbec. Chtěla vědět, proč to tvrdím. A já jí tedy vypověděla celý svůj příběh. Bylo to poprvé, co o tom slyšela, nemohla to strávit. Hned v tom prvním telefonátu mi řekla, že vedle sebe má člověka, který dokonce lítá s papežem v letadle, a že mu to teda musí říct.

A… opravdu snad jen týden poté mi volala sestra, že se s ní chce kvůli mému případu sejít nějaký církevní soudce z Brna, z brněnské diecéze. A že to je z podnětu z Říma.”

Aktualizováno 8.10. 2019: Farář V.Z. byl nakonec suspendován a stále jej řeší Vatikán. Policejní vyšetřování se rozjelo letos zjara, až poté, co reportéři případ zveřejnili. Do případu se také vložila vrchní žalobkyně Lenka Bradáčová, i přesto, že už tehdy tušila, že jednání kněze je promlčené.