Mocní, bohatí a ti, kdo je vyšetřují

Byl šéfem první policejní jednotky, která po listopadu 1989 vznikla kvůli ochraně ekonomických zájmů státu. Jeho lidé dohlíželi na transformaci státní ekonomiky, zatýkali také první úředníky kvůli korupci. Dnes má Jan Šula překvapivě shovívavý pohled na tehdejší postoje politiků. „Politici měli tehdy těžké rozhodování. Nehájím je. Jen chci říct, že paušálně prohlásit: celé to bylo špatné, divné a jsou to všechno lotři, to nelze,“ říká o největších majetkových přesunech posledních třiceti let Jan Šula.

Byl v tom hlavně kus entuziasmu, když se Jan Šula po roce 1989 dal do služeb státu. A dodnes si myslí, že to tak měli položené prakticky všichni: Že politikům na blahu země záleželo a považovali za důležité, aby se během všech dramatických změn, které republiku čekaly, bohatství jaksi nerozkradlo. Koncem roku 1991 tak Šula usedl do křesla samostatné složky s názvem SOEZ – Služba na ochranu ekonomických zájmů. „Časem se ukázalo, že služby tohoto typu mají mnohem více informací, než je řadě lidí milé.“ Začal růst hlad po zákulisních zprávách. Tlak na vyšetřovatele a jejich integritu. Ale – k tomu se teprve dostaneme.

Foto: Archiv Jana Šuly

Neo: Je pravdivá historka, že to vy jste autorem myšlenky postavit komunisty mimo zákon, kterou se po roce 1989 pokusil zhmotnit Tomáš Sokol? A že on zase byl tím, kdo protlačil vznik první protikorupční jednotky, kterou jste řídil?

Vždyť víte, že na takovou věc vám nemůžu odpovědět ano nebo ne.

Neo: Proč? Vždyť už je to tak dávno.

Myšlenka formulovat návrh na postavení komunistů mimo zákon se zrodila v hlavách několika lidí a já jsem u toho také byl. Tomáš Sokol byl v pozici pražského prokurátora. Byl tedy člověkem, který byl v této oblasti kompetentní konat. Tuhle myšlenku ale tehdy mělo v republice určitě mnoho milionů lidí a jeden ji nahlas zformuloval. Byli to tehdy politici, právníci, občané, všichni, kteří se cítili režimem natolik poškozeni, že se celkem oprávněně domnívali, že se jedná o zločineckou organizaci a je ji třeba zákonem zakázat. Důvody, proč k tomu nedošlo, chápu s odstupem času čím dál tím méně. Tehdy se asi zdálo lepší mít komunisty pod kontrolou, aby na ně bylo vidět, než je zakázat a udělat z nich politické mučedníky. Ale třeba to byla jen výmluva.

Neo: A vznik první protikorupční jednotky v roce 1991 souvisel s obavou, že právě tihle lidé budou mít náskok a je třeba jim vidět víc pod ruce? Nebo za tím byla obecná obava, že teď se otevírají nové příležitosti a bude se víc „krást“?

Myslím, že to B je správně. Bylo to vyvolané potřebou takovou službu mít. Chystala se velká změna vlastnických struktur. Bylo jasné, že se budou přesouvat velké majetky, že se bude měnit struktura a princip celého vlastnictví a také základních výrobních prostředků státu.

Neo: V době vzniku služby už byl Tomáš Sokol ministrem vnitra, on vás oslovil?

Ne, tehdy jsem byl v Lidové straně a pracoval jsem v lustrační komisi Federálního ministerstva vnitra. Přihlásil jsem se do výběru a myslím, že to byla Dagmar Burešová, která mě podpořila, znala mne i rodinu dlouhé roky.

Neo: Vzpomenete si na tu hlavní myšlenku, s níž jste do toho šel?

Šel jsem do toho s tím, že chci vybudovat nezávislou službu, která se bude starat o ochranu ekonomických zájmů ČR. Tato služba byla zpočátku konstruována spíše jako zpravodajská služba policie než jako orgán vyšetřování. Na počátku stála myšlenka, že se budeme zabývat analýzami a budeme je z hlediska ekonomické bezpečnosti státu zkoumat. Privatizace, velká privatizace, jejichž zdroje bylo třeba znát. Bylo dobré znát osoby a obsazení. To byl náš úkol.

Neo: Co přesně?

Získávat a následně analyzovat informace třeba o tom, kdo se uchází o privatizaci ČKD, plzeňské Škodovky, Poldovky a stovek dalších klíčových věcí. Analyzovali jsme původ peněz, kdo jsou ti uchazeči, jakou mají motivaci a podobně.

Neo: Naslouchali tomu politici?

Někteří více, někteří méně.

Neo: Méně asi předpokládám ti, co stáli za ekonomickou transformací: Klaus, Dyba, Kočárník…

Ekonomičtí ministři měli své projekty a vize, jak transformovat ekonomiku. Naším úkolem nebylo vyjadřovat se k tomu, jestli je zvolená cesta dobrá, nebo špatná. To policii nepřísluší a nám tehdy už vůbec ne. To byla a je věc, která je politická a rozhodovaná na základě odborných faktů. Nicméně jsme měli hlídat, aby to, co se realizuje, odpovídalo zákonům České republiky a nebylo k její škodě. Měli jsme chránit ekonomické zájmy státu.

Neo: Kdy jste pochopili, že to nebude tak jednoduché, že část adresátů vašich zpráv ty špatné zprávy prostě nechce slyšet?

Služba byla z padesáti, možná šedesáti procent složená z lidí, kteří v bezpečnostních složkách pracovali již dříve. Měli zkušenosti z předchozího režimu a ty se v tomto smyslu nijak zvlášť od zkušeností z nového režimu nelišily. Některé věci byly někým vítány a některé byly zase někým jiným nevítány. Tak to bylo před tím, je to teď a bude asi vždy.

Jistá míra zdravé skepse tedy v té službě panovala, protože jsme cítili, že naše zjištění mohou narazit na různé zájmy – politické i ekonomické. Ale ani jsme o tom moc nepřemýšleli, neměli jsme ambice říkat: tohle je špatný projekt. Na to jsme neměli ani kvalifikaci. Posuzovali jsme prostě rizikové faktory jednotlivých projektů stejně jako i další instituce státu.

Neo: Mluvili jsme o tendencích některých ekonomických ministrů zavírat nad špatnými zprávami oči. Zároveň jste si ale rozuměl s Tomášem Ježkem, klíčovou postavou privatizace.

Rozuměl jsem si s více lidmi, nejen s ním. Ale Tomáše Ježka považuji za morálně velmi silného člověka s politickými a ekonomickými myšlenkami, které mi byly blízké. Považoval jsem ho za slušného člověka a měl jsem ho rád. Transformace ekonomiky byla jejich dítě a báli se o ni.

Neo: Zmiňuji ho proto, že v době, kdy byl ve funkci, proběhla aféra Lizner: zatčení šéfa centra kupónové privatizace pro korupci. Byl to případ podobný tomu Davida Ratha, i Jaroslav Lizner byl zatčen s miliony, tentokrát s osmi a v kufříku. Pamatuji si, že Tomáš Ježek z toho byl upřímně vyděšený. Obával se, jaký dopad to na privatizaci bude mít. A byla to právě vaše služba, která tehdy Liznera zatkla.

Kufřík byl asi jediný společný znak s případem Rath, ale Lizner byl případ, kdy už nešlo o analytické výstupy naší služby, ale měli jsme informace o konkrétním trestném činu. Kauza byla první, která dospěla do stadia, kdy jsme konali v trestněprávní rovině. Možná že to byla z hlediska služby chyba. Možná jsme ten případ měli postoupit k realizaci hospodářské kriminálce.

Neo: A proč jste si to tedy nechali?

Protože jsme si nebyli jistí, jak by to dopadlo. Ale to jsou dnes spekulace. My jsme tehdy považovali za důležitý signál to udělat, šlo přece o trestnou činnost. Nebyla to žádná partyzánská akce, byl informovaný ministr vnitra i policejní prezident.

Neo: A nebyli jste braní jako podvratní živlové, kteří nám tu hatí transformaci ekonomiky? S tím jsme se potýkali i jako novináři. Nepište o tom, shodíte celou privatizaci, poškodíte zemi. Bylo to tak i u vás? Vedl jste sám v sobě nebo s někým rozhovory typu: neblbněte, vždyť vylijete s vaničkou dítě?

My jsme udělali tu část, která se týkala operativní činnosti. To se bavíme o úplatku, převzetí, dokumentaci předchozího jednání všech aktérů a předání peněz. A pak si to převzal úřad vyšetřování. My jsme provedli první výslechy v den zatčení, ale to hlubší zkoumání příčin a souvislostí už nebylo naší kompetencí.

Neo: Mířím k tomu podezření, které se díky Liznerově aféře objevilo: že s kuponovou privatizací šlo manipulovat, ačkoli oficiální místa tvrdila, že je to vyloučené. Jde mi o to, jestli jste sám v sobě řešil, zda se do té kauzy vůbec pouštět, když to v důsledku může poškodit ekonomické zájmy státu.

Policie ale nemůže zkoumat, jestli se to někomu líbí, nebo ne. Policie musí konat, je tu od toho, aby se starala o dodržování zákonů.

Neo: Přesně tak, ale policie v tomto konkrétním případě stopu manipulace s kuponovou privatizací nakonec opustila. Nevyšetřovala ji. Sám jste mi jednou řekl: Dovedete si představit, co by to způsobilo? Tak si odpovězte sama, proč se to nevyšetřovalo.

To že jsem řekl? Fakt? Nechci nikomu sahat do svědomí, jestli u nich převládl pocit větší škody způsobené tímto směrem vyšetřování, nebo menší škody vyšetřováním jiným směrem. Nechci o tom spekulovat, vyšetřovatel kvalifikoval věc jako přijímání úplatku a tak také uspěl u soudu.

Neo: Zažíváme dnes dobu, kdy se politici snaží víc utajit různé nepříjemné informace, nebo je to stejné jako dřív?

Nemyslím, že by se takové snahy politiků pohybovaly v nějakých velkých vlnách. Ve větších vlnách se pohybovala konkrétní činnost pachatelů, v určité době byly podmínky pro páchání trestných činů větší. Bylo více příležitostí a menší kontrola. To bylo na konci devadesátých let a v novém tisíciletí, kdy začaly být k dispozici státní peníze a dotace. Ta první fáze, která se týkala pochybností o čistotě některých procesů například v rámci privatizace, je jiný příběh než potom natvrdo vybírání státní kasy prostřednictvím podvodného jednání.

Neo: Máte na mysli třeba konsolidační agenturu, kdy si dlužníci kupovali za zlomek ceny své původní dluhy…

To je jeden z příběhů. Další jsou třeba výběrová řízení na dodávky státu, do jeho institucí; je jedno, jestli se bavíme o tom či onom resortu, či podniku ve vlastnictví města nebo státu.

Neo: Ta příležitost k „rozkrádačkám“ ze státního tedy byla větší na přelomu tisíciletí než zkraje devadesátých let?

Typově byla jiná. Lépe měřitelná, proto někteří politici rádi mluví o tom, co se mezi lety 1998 až 2010 ze státního rozkradlo. Vytahaly se peníze na projekty, které nedávaly žádný smysl, nebo byly předražené. Zatímco v devadesátých letech při transformaci ekonomiky a privatizaci to byly hůře měřitelné hodnoty. Kdo dokázal odhadnout tržní hodnotu například ČKD Praha, jaký je její potenciál, udrží se na trhu? Zkrachuje? Kolik bude stát modernizace takového podniku, aby byl konkurenceschopný v rámci Evropy?

Měřit hodnotu firem bylo velmi obtížné. A tady se zastávám politiků, protože by museli mít křišťálové koule, aby s jistotou věděli, jestli s Poldovkou dokáže majitel něco udělat, nebo ne. Upřímně řečeno mnohdy to byly spíše ekonomické zátěže než nějaké prosperující podniky, vyžadovaly přechod na nové technologie, obří investice. A stát na ty investice neměl. Takže nechat si ty podniky byl možná větší problém než je za zdánlivě nízkou cenu prodat. Realita potom ukázala, že to v zásadě byla pravda.

A nevěřím, že všichni podnikatelé do toho šli s tím, že to nechají zkrachovat a pak prodají pozemky developerům. Jistě že to někteří dělali s jasným plánem, jako třeba v rámci kuponové privatizace známý bahamský podnikatel…

Neo: Viktor Kožený.

Ano, tak ten asi nechtěl firmy spravovat ani podnikat ve výrobě.

Neo: Nechtěl, ale bez něj a bez masivní kampaně s ním spojené by se možná kuponová privatizace nikdy nerozeběhla.

Jasně, to souhlasím. Jen si troufám říct, že tady to byl od začátku zločinný záměr.

Neo: Věděli to tehdy politici?

Myslím, že ne. My jsme to tehdy netušili. Dnes to říkám na základě zkušeností, které jsme tehdy neměli. Vypadalo to jako velmi dobrý nápad, že se vlastnictví firem koncentruje a potom přeprodá. Jenže on pak zjistil, že to sice lacino získal, ale vůbec neví, co s tím, nebo se s tím nechce zabývat. Tak se mu zdálo jednodušší peníze vyvézt (ukrást) a nechat to spadnout na hubu.

Neo: Pamatujete na tehdejší diskuse, zda privatizovat do českých rukou, či do rukou zahraničních firem? K čemu jste se přikláněl vy?

Myslím, že to bylo jedno, vždy jde jen o výběr partnera. A to je ten klíč k úspěchu. Jestliže jsme privatizovali podniky i do rukou jejich konkurence, tak jsme měli předpokládat, že si tady nebudou živit svoji vlastní konkurenci. Takhle to dopadlo například se zbrojním průmyslem, farmaceutickým průmyslem a částí chemického průmyslu. Jistě si lidé vzpomenou i na další. Chemický průmysl se vzpamatoval tím, že ho nakonec spojila skupina, která ho potřebovala. Tím ale nechci říct, že vstup do zahraničního kapitálu byl špatně. Byl potřeba, republika neměla peníze – zdroje vlastního kapitálu.

Neo: A naopak tu máme příklady zmiňované Poldovky či Škodovky, kdy se česká cesta nevyvedla.

Nevím, jestli ti lidé do toho šli s entuziasmem a věřili tomu a jen se to nepovedlo. Nebo jestli plzeňská Škodovka od začátku byla riziková. Ale převážila důvěra v to, že to bude v pořádku. Navzdory pochybnostem, které byly. Politici měli tehdy těžké rozhodování. Nehájím je. Jen chci říct, že paušálně prohlásit: celé to bylo špatné, divné a jsou to lotři, to nelze. Nepracovali pouze s informacemi od nás, měli více zdrojů.

Neo: Když ale vyjedete za Prahu, dodnes potkáváte relikty z téhle doby: podnikatelé si nabrali úvěry, zastavili nemovitosti, fabriky bankám, a dodnes je vidíte zničené. Vědělo se, co se v těch bankách odehrává? Třeba to, že braly za miliardové úvěry do zástavy bezcenné kameny, které jim pak zbyly v trezorech?

To jsou dvě odlišné věci. To, že banky přijímaly do zástavy falešné kameny, to musím – samozřejmě s nadsázkou – říct, že to byl docela hezký zločin. Na obou stranách. Protože jestli se banka nedokáže postarat o to, že si do trezoru nestrčí falešné šutry, tak ji mají okamžitě zrušit, protože to není banka, ale blázinec. Nebo v bance věděli a příslušní lidé z toho měli nějaký profit, který jim poskytla druhá strana. Jiná odpověď na to není. Řeči o tom, že nebyli kvalifikovaní poznat zabalené kameny, protože ty měly certifikáty, neberu. Ale byly to převážně státní banky a někdo to měl hlídat. Podle mého názoru tehdy selhal dozor ČNB.

Jan Šula (61)

• V roce 1991 se stal šéfem první protikorupční jednotky policie, tehdy zvané Služba na ochranu ekonomických zájmů.
• Na přelomu tisíciletí se stal šéfem České strany národně sociální, politiku ale následně opustil.
• Před deseti lety veřejně varoval před vlivem Ruska v ČR. „Nejde jen o byznys. Ruské firmy jsou napojeny na tajné služby a pomáhají zde prosazovat ruské geopolitické zájmy,“ řekl tehdy v HN.
• Byl spolumajitelem firmy Secar Bohemia, která se věnuje elektronickému zabezpečování vozidel. Svůj podíl ale prodal, nyní působí jako právník.

Neo: Proč se to stalo?

Stát vždycky reaguje mnohem pomaleji než kdokoli jiný, protože to je složitá struktura – politická i správní. Když státní úředník zjistí, že v bance někdo uložil kameny za padesát, sto milionů a vzal si na to úvěr, není schopen tam zítra poslat kontrolu a otevřít igelitové pytlíky. To byla samozřejmě povinnost té banky.

Neo: Jak to? Vždyť dnes jsme svědky, že zaklekávat na firmy skrze zajišťovací příkazy jde raz dva.

(smích) Aby byly věci zákonné, vyžaduje to nějaký proces, tehdy i dnes.

Neo: Pamatuji si, že když jsem to tehdy o těch kamenech napsala, banky tvrdily, že si vymýšlím. Obecně platil názor, že něco takového není možné, že jsem se zbláznila. A potvrdilo se to až po letech, že celkem banky, potažmo stát takto přišly o dvacet miliard.

Ono se tomu zkrátka nechce věřit, že by se takto choval nějaký bankéř. A nechci říkat soukromý bankéř, protože soukromé banky to asi nedělaly. Dělaly to státní. Z mého pohledu to byla v lepším případě naprosto nezodpovědná správa cizího majetku, a to je trestný čin. Anebo to nedělali bez toho, že by z toho měli vlastní prospěch.

Neo: Stalo se vám tehdy někdy, že se objevil „nepřítel“, kterého jste nečekali?

Odešel jsem ze služby v roce 1995, poměrně rychle a překvapivě. A odešel jsem proto, že jsem měl pocit, že služba a její práce je čím dál méně politicky žádoucí. Tehdy byla snaha překlopit kompetence služby do BIS, která se také zabývala ochranou ekonomiky. A naši službu začali politici čím dál víc tlačit do podoby kriminální služby, i po mém odchodu to pokračovalo, vznikaly různé daňové Kobry a daňové policie…

Neo: A je to tak, že každý ministr chce mít takovou službu? Protože ví, k jak cenným informacím se může dostat?

Jsem přesvědčen, že politikům v roce 1991 záleželo na blahu státu a považovali to za důležité. Pak se časem ukázalo, že služby tohoto typu mají mnohem více informací, než je řadě lidí milé. My jsme například tehdy byli schopni díky analytickým systémům, které jsme už měli, propojovat aktéry jednotlivých příběhů.

Neo: Tedy to, co je dnes úplně samozřejmé. Ale vy jste to dělali v době, kdy nebyl internet, jak jej známe dnes, takže to byl unikát.

Ano, byl a my jsme jím disponovali. Můj odchod tehdy skutečně souvisel s tím, že se služba překlápěla do normální policejní činnosti včetně vyšetřování a všech dalších věcí, které jsem nepovažoval za správné z hlediska poslání služby, protože měla ten smysl, který jsme jí vtiskli zkraje 90. let.

Neo: Ale nepřežilo se to už?

Možná že ano, nevím. Jen jsem se s tím neuměl úplně srovnat a buducnost mi dala za pravdu. Tehdy skutečně začal stoupat tlak na nás i další služby, politici čím dál víc chtěli mít informace ze služeb. A neměli k nim přístup. Prostě se k nim nedostali, když jsme jim je nedali. Nechodil jsem vyprávět politikům, co na koho máme. Všechno šlo oficiální cestou, pokud jsme to vyhodnotili jako relevantní informaci.

Neo: Nebyl to ten nepřítel, s kterým jste nepočítal?

Já s ním počítal, ale nechtěl jsem to v té atmosféře dál dělat. Nedělal bych to dobře. Nepodvolil bych se a dopadl jako Evžen Šírek, který se také nepodvolil (jeden ze šéfů protikorupční služby, kterého v Zemanově éře pomocí vykonstruované aféry z funkce vystrnadila skupina kmotra Františka Mrázka, pozn. red.), nebo bych to dělal tak, jak chtěli, a pak bych každé ráno u zrcadla zvracel.

Neo: Byl jste to vy, Šírek, Kubice, Šlachta. Všech výrazných postav se politici nakonec začali bát a rušili nebo reorganizovali jejich složky, sahali do toho systému…

Vždycky se těch složek a jejich šéfů začnou bát ti, kteří je nevytvořili nebo nejmenovali. A pak se také mění kvalita politiků, přicházeli častěji lidé, řekněme, se slabší morální integritou.

Neo: Jako třeba?

Ne, všichni ne, byl to trend…

Neo: No, počkejte, nemůžete přece říct, že premiér Vladimír Špidla byl zloděj?

To rozhodně ne.

Neo: Chci tím říct, že třeba Špidla morální integritu měl, druhá věc je, že také na postu premiéra rychle skončil.

Tak. To je odpověď.

Neo: Je to tak, že část politiků nechce, aby takové služby byly funkční, protože je to ohrožuje.

To nejsou ale jen politici, abychom to nezužovali jen na politiky. Jsou to ekonomicky silné subjekty, média, mediální guruové i silní hráči mimo politiku.

Neo: To mě překvapuje. Vy tvrdíte, že média mají pořád takovou sílu, aby mohla rozprášit policejní jednotku?

Já považuji média společně se silnými ekonomickými subjekty za klíčové hybatele ve společnosti.

Neo: Ale velká média až na výjimky patří oligarchům?

To je teď a tady. Před dvaceti lety to bylo v západní Evropě, byl tu Berlusconi a další. My se zpožděním provozujeme stejné kousky, jaké před lety provozovala západní Evropa. Tyto dva světy se provázaly.

Neo: Jenže když vládl Berlusconi, mediální byznys byl výnosný. Dnes už není. Logicky se tedy do takového byznysu nově pustí jen ten, kdo to chce využívat.

Je taková definice: Jsou mocní, kteří chtějí peníze. A jsou bohatí, kteří chtějí moc. A Berlusconi byl případ, kdy byl bohatý a chtěl moc. U nás jsou také lidé, kteří jsou bohatí a chtějí moc. Tak si koupí média, která jsou důležitá. A když se ještě k tomu později stanete premiérem, máte vlastní postavení v systému, a tak silně ovládáte personálie v politice. Snažil se o to každý premiér a ten současný to umí dělat efektivně. Mít pouze peníze na koupi médií nestačí.

Neo: Ale existuje takový hezký příměr, že každý tanečník má na parketu tolik místa, kolik dokáže získat. To znamená, že ty ostatní partaje jsou marné?

Myslím, že ztratily drajv. Politicky neměly co nabídnout. Zdiskreditovaly se v očích veřejnosti tím, co fakticky dělaly za posledních osm let. Kromě kritiky nic nenabídly. Ale také přišlo motto „všeci kradnú“, k čemuž přispěla i média, protože ta to ráda psala a lidi to rádi čtou. Lidé mají rádi, když můžou říct, že za něco nemůžou. Že nejsou neschopní a nekvalifikovaní, ale že je někdo okradl. Je to jednoduchá zkratka voličského základu a úspěchu současného dominátora politické scény.

Neo: Ale on už vládne dost dlouho na to, aby lidé viděli, že to jsou jen sliby a skutek utek.

Nemají se o moc líp, ale on jim řekl, že za to nemůžou. Můžou za to přece ti, co je okradli. Všichni ti zlí politici. A těmto lidem to takhle stačí. Mají pocit, že by dávno byli někde jinde, kdyby je neokradli v té kupónové privatizaci, kdyby se tady nerozkradly banky, státní podniky, dotace atd.

Neo: Takže přehazování viny?

Ano, a hlavně jednoduchý odpustek, který si člověk za sebe rád konstruuje. Sňal z nich vinu za jejich neúspěchy.

Neo: Vždyť ale i tihle lidé, o kterých mluvíme, někdy někam musí jet. Musí vidět, v jakém stavu jsou dálnice a silnice. To jim nevadí? Že ten, kdo jim říká, že za všechno můžou ty zlé minulé vlády, už to má druhé volební období na starost?

Samozřejmě že vadí. Ale tvrdá voličská základna této vlády a premiéra se nenachází mezi lidmi, kteří se až tak výhradně živí prací nebo mají nějaký drajv a jedou 60 kilometrů do práce, aby si vydělali. To nejsou jejich voliči. Tvrdé jádro podporovatelů této vlády je skupina voličů s chutí závislá na stále rostoucí podpoře státu.

Neo: Jak moc musí být policajt vnitřně silný, aby si došel pro předsedu vlády? Musí být tak trochu cvok?

Nemyslím. Musí to být policajt. A ten je zvláštní stvoření. Dobří policajti se rodí jako policajti. Jsou to lidi, kteří chtějí dělat tuhle práci, chtějí ji dělat dobře, považují ji za své poslání…

Neo: Proč spousta těch, kteří tuhle definici naplňují, odchází do civilu zklamaná?

Protože se společnost vyprázdnila z hlediska jiných hodnot než výhradně ekonomických. Protože se po nich nechce, aby dělali i politicky ožehavé věci. A když je neudělají, společensky je za to nikdo netrestá. Do jisté míry má společnost pochopení pro to, že to neudělali. Že mají děti, chtějí mít nějaký příjem, nechtějí se dostat do konfliktu s mocnými, kteří je mohou zlikvidovat. A společnost to přijímá jako reálii současné doby a nediví se jim. Neodmění je veřejnou úctou, když se chovají statečně.

Neo: Překvapil vás třeba komisař Nevtípil, že chtěl poslat premiéra před soud?

Nepřekvapil. Je policajt a chová se jako policajt.

Neo: Kolik jste takových policajtů za svoji službu potkal?

Spoustu. Umím si samozřejmě představit, že za ním někdo přijde a řekne mu, hele, když to uděláš, dostaneš přes hubu. Když to neuděláš, nedostaneš přes hubu a půjdeš dělat něco lepšího za vítr. To je, bylo a bude. Nic nového. Na policii je vždycky tlak, stejně jako na justici. A je to jen o osobní statečnosti konkrétních lidí a systému jejich ochrany. Od policajtů jí očekávám víc. Je to stejné, jako když jde hasič do ohně: ví, že se tam může spálit, a přesto tam jde. Někteří tam jdou, někteří nejdou. Hasič zachraňuje život, policajt něco, o čem si myslí, že je hrozně důležité pro společnost, pro stát a pro jeho svědomí.

Neo: A co si takový policajt pomyslí, když mu to takový žalobce Šaroch hodí na hlavu? Ten samý Šaroch, který s ním čtyři roky u toho byl a nechal to dojít takhle daleko.

Na to jsou policajti tak trochu zvyklí. Změnou politických uskupení se toho až tak moc nezměnilo. Ale proč by mělo být něco pozoruhodného stíhat premiéra? Vždyť i premiér je jen obyčejný člověk, kterého si my všichni platíme, aby nám sloužil. Co je na něm jinak pozoruhodného kromě toho, že chtěl do politiky a přesvědčil část voličů?

Neo: Nevím, jestli by s vámi Nevtípil souhlasil…

Nevím, ale asi ne. Když v tom systému jste a musíte tam ten dokument donést, prokázat osobní statečnost, a on vám pak žalobce řekne: víš co, vem si to a běž… Ano, takové zklamání ti policajti prožívají. Jasně že to je signál i pro všechny další Nevtípily, kteří vidí, jak to může dopadnout. Jsou to věci, které by se ve společnosti stávat neměly, ale protože je společnost demoralizovaná posledními 60 lety, tak někteří lidé nejsou tak stateční, jako byli třeba kdysi. Anebo také neměl dost důkazů. Snad se to i díky vám dozvíme.

Neo: Zažil jste v policejní praxi nějaký případ, kdy jste věděl, že je něco špatně, a nedokázal tomu zabránit? O něčem jste byl přesvědčen, ale neměl na to důkazy, abyste s tím mohl ven. A ono to pak třeba zjevným zločincům prošlo?

Jako nevtípilovské zklamání? Určitě ano. Byly takové případy, kdy jsme byli přesvědčeni, že třeba konkrétní privatizace nemůže dál pokračovat. My jsme si to mysleli, ale politici hodnotili fakta jinak. Taková byla třeba plzeňská Škodovka. Ta ale dnes existuje.

Neo: Jak se dnes optikou toho, co si tu povídáme, díváte na Šlachtův zásah na Úřadu vlády?

Částečně to patří do kategorie operativního snění, jak říkám informacím z terénu, které ale nejde dál doložit. A částečně do osobních charakteristik autorů zásahu. Poté byl do jisté míry politicky podpořený.

Neo: Babišem, pro kterého to byl výtah k moci?

Nabízí se to. Tím neříkám, že si to objednal. Přišlo mu to ale vhod. Někteří další politici to využili k překreslení politické mapy ČR.

Neo: Ale ten základ je přeci jasný: jedna paní, která byla asistentkou premiéra, nějakým řízením osudu začala mít možnost ovlivňovat chod státu. A v takovém okamžiku jako občan očekávám, že složky, které si ze svých daní platím, s tím něco udělají. Pokud premiér to nedokáže vyřešit.

Máte pravdu. Policie měla zasáhnout a zasáhla správně s výhradou operetního vystoupení na Úřadu vlády a následné senzační tiskové konference.

Neo: A jak byste si to představoval? Policajt přece nemůže přijít za někým z politické strany a říct: vyměňte si předsedu, protože vám ho zavřeme.

Při normálním zásahu by následovalo ústavní politické řešení a pak třeba obvinění kohokoliv dalšího. Policie měla spolupracovat s BIS a NBÚ, neboť šlo o ochranu zájmů a bezpečnosti státu.

Neo: No to by pak příprava puče nešla za Šlachtou, ale za tou tajnou službou.

Chci tím říct, že tak, jak to proběhlo, se to ve fungujících demokraciích nedělá. Ohrožuje to důvěru v systém. Naprosto souhlasím s tím, že Šlachta byl přesvědčen o trestné činnosti, měl konat. On ale konal formou následně velmi škodlivou jak pro společnost, tak i pro orgány činné v trestním řízení a justici. V důsledku se moci ujala na dlouho nikým nevolená vláda, která vydláždila cestu současné politické realitě. Ostatně Nevtípil si pro premiéra taky nešel s beranidlem.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít