Moje století. Vzpomínky pilota první třídy

Jiljí Horák se narodil, když byla republika teprve desetiletým děvčátkem. Když jemu bylo deset, Československo bezprostředně ohrožoval vzestup nacistického Německa. Stát mobilizoval a ve škole si tenkrát vykládali, že tatínkům hrozí nebezpečí. Zažil první deportace Židů. Bombardování Brna. Odsun Němců si ovšem vybavuje jen matně; hořel zrovna pro svou první, osudovou lásku. Únor 1948 i srpen 1968 strávil ve vojenské uniformě. Kluk z maloměsta z prosté rodiny, který ještě v osmnácti trpěl tím, že měl k nošení jen rezavé pumpky, využil hladu poválečné republiky po silné armádě a nastoupil na letecké učiliště. Létat! To je přece taková krása! „Po nějaké době k tomu člověk pocítí takové pouto… Prostě všechno dává bokem, vidí jen ty aeroplány,“ říká někdejší pilot první třídy, letecký akrobat. Dnes je mu devadesát a jeho kroky se pravidelně stáčí do Kbel. Do leteckého muzea. Chodí si tam poplácat po kole MiG-15. Stroj, na kterém létal nejraději. Tohle je jeho příběh. Příběh, který slýchám odmalička. Příběh mého dědy.

Když se sjíždí autem po plzeňské dálnici k obci Loděnice, krajina nabízí nádherný panoramatický výhled. Skoro jako z kabiny letadla. Tohle léto byla obloha pořád modrá, tu konkrétní sobotu s bílými beránky. A v patře nad nimi visela jemná bílá vlákna. „Je krásná viditelnost. Ty beránky, to je cumulus, tak tři kilometry vysoko. A to nad tím je cirrus, to bude tak deset kilometrů. To jsou vysoké mraky,“ přemítá děda.

Pálí mu to pořád neuvěřitelně. V prosinci bude slavit devadesát. Trápí ho nohy, špatně se mu chodí. Pro bývalého vojáka, který si celý život udržoval fyzičku a ještě se sedmdesátkou na krku se vypravil na pěší pochod z Prahy na Orlík – nebo vzal vnoučata na Matějskou na centrifugu, protože to je přeci skvělá zábava, tak proč dítka zezelenala? –, vůbec není snadné se s neduhy těla vyrovnat. Stejně jako s rychlou dobou kolem sebe, s internetem, lidmi zabranými do svých mobilů. Každý večer si pustí zprávy, v sobotu si dojde pro Právo. Přesvědčený levičák, který z komunistické strany vystoupil v sedmdesátých letech, kdy už se nedokázal dívat, jak se pořád jenom schůzuje, „žvaní“ a pro lidi se nic nedělá. „To už jsem byl v civilu. V roce 1975 mi diagnostikovali chronický zánět ledvin, který mimochodem dodneška nemám – a skončil jsem jako skladník v Pragoimpu. Ty schůze… Na to se nešlo dívat. A tak jsem požádal o vyškrtnutí ze strany. Byl z toho poprask, předvolali si mě někam na sekretariát na Prahu 1, kde mi domlouvali. Trval jsem na svém. Tak mě označili za služebníka imperialismu. Odevzdal jsem legitimaci a šel,“ vzpomíná. Jiljí Horák, podplukovník, pilot první třídy, zasloužilý vojenský letec.

Dědo, tomu se nevyhneme: Proč jsi vstupoval do KSČ?

Celá Horákova rodina a široké okolí, to byli zaměřením komunisti. To bylo dané, v tom jsem vyrůstal. Pamatuju si, jak táta odebíral Svět sovětů, to byl časopis přátel Sovětského svazu. Za války ho mimochodem schovával ve stříšce v kadibudce. Pro mě to bylo důležité, protože právě v tomhle časopise jsem poprvé viděl malé stíhačky I-16. To byl jednomístný jednomotorový stíhací letoun a objevil jsem ho na obrázcích ze španělské občanské války. Frankisté jim říkali „rata“, jako krysa. Tam mě to chytlo poprvé. To mi mohlo být tak osm, devět let.

Bavíme se tedy o roce 1936, 37. Bydleli jste v Blansku. Jakou máš z té doby vzpomínku?

Vzpomínku na kulaťoučkého chlapce (směje se). Já jsem byl totiž miláčkem tety, které předtím zemřel chlapec. Tak mě rozmazlovala. Tam, co jsme bydleli, se tomu říkalo Na Ulici. Končí za dva domky kamenolomem. Často u nás byl bratránek a sestřenice, ta potom zemřela v devíti letech na spálu…

Přijde ti to divné, optikou dneška, že se dřív běžně umíralo na spálu?

Už tehdy se říkalo, že spála je vyléčitelná. A že prý doktor asi v něčem zaspal. Ale doba byla jiná, smrt přítomnější. Doktorovi nikdo nic nevyčítal. Dneska by z toho byl soudní spor.

Jak jste tehdy žili?

No jak… Já jsem chodil do školy, to jsem měl asi dva kilometry pěšky. A zhruba od desíti, dvanácti let jsem byl zapojený do domácích prací. Měli jsme pronajatá dvě políčka a dvě louky. Strejda se vyžíval v kosení, babička trávila celé dny sušením. A já byl na odvoz. To ale nebylo jen tak. My totiž tu loučku měli v Blansku mezi prvním a druhým železničním tunelem. Vždycky jsem vzal trakař, jel tři kilometry po silnici k prvnímu tunelu. Tam jsem si trakař položil. Vylezl jsem na tunel, slezl dolů a tam byla louka. Seno jsem uvázal do uzle a zase šup nahoru, dolů a přenesl ho na trakař. A znovu totéž. Vzít to najednou nešlo, tak velký uzel bych neunesl. Pak tři kilometry po silnici domů, složit a zpátky. Tak takhle se sklízelo seno. Taky jsem na jaře s tátou vyvážel hnůj. Jelo se na pole, na jednom jsme vždy měli obilí, na druhém brambory. Naložila se takováhle hromada na trakař a já dostal kšandy, za které jsem pomáhal táhnout. Abychom ten trakař vůbec dostali do kopečka. Ale to bylo tehdy normální, samozřejmost, takové výpomoci.

Co dělali tvoji rodiče?

Máma byla v domácnosti. Táta byl vyučený slévač a dělal slévačinu až do okupace. Jeho zaměstnavatelem byl Žid, toho pak sbalili. A táta byl nasazen v Adamovské strojírně. Pak mu za války objevili tuberkulózu. To tetinka, to byla víc hóch rodina. Měli obchod a v menších městech byli páni obchodníci už nějaká kasta. Její bratr byl krejčí, dámy si k němu chodily pro masky, moc si na tom zakládaly, že u něj šijí. Víš, když byly v Blansku merendy, plesy, tak jim šil karnevalové kostýmy.

Jak tehdy fungoval společenský život? Bavíme se pořád o první republice.

I když Blansko bylo malé, tehdy kolem pěti tisíc obyvatel, na tohle bylo bohaté. I my děti měly spoustu aktivit. Fungovala tam DTJ – dělnická tělocvičná jednotka. To bylo pro levičáky – komunisty a sociální demokraty. Pak tam byli lidovci, ti měli svoji klubovnu hned u kostela. A pak byli pravičáci, ti se scházeli v Sokolovně. Mohla sis samozřejmě vybrat, kam chodit, ale ty spolky byly zaměřené na tohle politické schéma. Přičemž já chodil do DTJ. Tahle parta byla taky nejaktivnější, co se týče mládeže. Organizovali třeba zimní kluziště na školním hřišti, zadarmo obsluhovali, všechno.

Pamatuješ si na rok 1938? To ti bylo deset let.

Já si jenom pamatuju, jak zavládl smutek, když se vyhlásila mobilizace. Táta narukoval. Přišli jsme do školy a pan učitel nás seznámil se situací. Že je vážná, že je nebezpečí války a že ten den se učit nebudeme. Že si budeme povídat, zazpíváme si. Říkal, že lituje toho, že naši tátové museli opustit rodiny.

A vy jako děti, co jste si myslely?

Strach z války byl všudypřítomný. Ale my děti jsme to moc nechápaly. Obava, že přijdu o tátu, byla, ale že bych nějak plakal nebo tak, to ne.

A z okupace si pamatuješ co?

První zážitek byl, když jsem se šel podívat na nádraží. Stály tam dva nebo tři vlaky. A všude šedozelené německé uniformy. Jenže stejnou barvu mívali naši četníci. Pamatuji si, že když pak táta přišel domů, říkal jsem mu: Ale táto, na nádraží nebyli žádní vojáci, tam byli samí četníci!

Vím, že Brno bylo hodně německé. Blansko je kousek, tam to bylo stejné?

Blansko ne, tam bylo „čisto“. Používali jsme tedy některé poněmčené výrazy, třeba se chodila kupovat místo másla putra. Od slova butter. Už tehdy se tramvaji říkalo šalina. Ale když pak v devětatřicátém začala okupace, vím jen o jednom, kdo se přihlásil k německé národnosti. Dělal pak dozorce v Metře, to byla továrna. Vždycky ráno, když se nastupovalo, tak tam stál, a když se chodilo domů, tak koukal lidem do tašek.

A Židé?

Hned na náměstí měla jedna židovská rodina – Brochovi – velkou prodejnu textilu. Látky, nitě a tak. A ti byli mezi prvními, kteří byli deportovaní.

A mluvilo se o tom nějak? Jako – kam zmizeli?

Ne. Židovská otázka se v té době nepřetřásala. Vůbec si nejsem vědom, že by to způsobilo nějaký rozruch. Prostě Brochovi zavřeli.

Dospíval jsi za války. Jak často přišel člověk s nacisty do styku?

Pokud to vezmu na pohyb po Blansku, tam probíhalo všechno, dalo by se říct, v klidu. Žádné velké protiněmecké akce nebyly. To by se každý bál. Šeptem se mluvilo o tom, koho odvedli do koncentráku. Bylo všeobecné rčení: Dávej si pozor na pusu, nebo tě seberou.

Měli jste tehdy hlad? Jak se shánělo jídlo?

Hlad… Vyloženě hlad nebyl. Čas od času byl nedostatek nějaké potraviny. Ale, stejně jako dneska, když si něco usmyslíš, tak to seženeš. Blansko bylo tehdá pět tisíc lidí, plus vesnice okolo. Vždycky se něco sehnalo na přilepšení. Nepamatuju se, že by to došlo tak daleko, že by máma řekla: Nemám ti co dát. Je fakt, že jsem šel třeba do práce a měl jsem v kelímku jedno vajíčko zahuštěné krupicí a krajíček chleba.

Do práce?

To mi přišel povolávací rozkaz, abych se dostavil na nucené práce. Tehdy a tehdy, tam a tam. Například nás poslali kopat protitankový příkop. Kopalo se na východní straně Brna, u Komárova. Tam jsem zažil bombardování.

Jednou ráno jsem zkrátka zvedl hlavu a uviděl, jak se blíží bombardovací svaz. Nebyl velký, podle mě tak kolem třiceti letadel. Říkám: Budou bombardovat! A než jsem domluvil, už bylo vidět ty tečky pod letadly, jak se zvětšují… A bum, bum, bum. Puma dopadla i na jižní okraj námi budovaného zákopu, většina ale padala na Komárov. Bombardování jako technika boje je mizerná v tom, že aeroplán nese dejme tomu osm, deset pum. Otevře se pumovnice a je to puf, puf, puf. Bomby odpadnou v rychlém sledu, takže prostor, kam dopadají, je poměrně malý.

Dědo!

Jenom ti to vysvětluju. No my se tenkrát sebrali a utekli. Šli jsme na ubytovnu, sbalili kufry a přes celé rozbombardované Brno spěchali na nádraží. Tam jsme čekali asi čtyři hodiny, než pojede nějaký vlak. A doma jsme pak hledali možnost, kde se ukryjeme – kdyby byl nějaký zátah na nás, utečence z nucených prací.

Co si pamatuješ z osvobození?

Jak jsem vyšel za dům, sedl si na skálu a spustil nohy dolů do kamenolomu. Odtud jsem se díval na silnici pod sebou, kde táhla tu menší, tu větší kolona Němců. Až později mi došlo, že kdyby v tuhle chvíli někdo tu pušku zvedl, pic, a byl bych dole.

No… takže jsem se díval na odsun Němců z Blanska. A při tom tam nějaký důstojník odtáhl koně, který už nemohl, a zastřelil ho. Nechal ho tam ležet. Utíkal jsem domů a říkám: Táto, pod skálou zastřelili koně. Táta sáhl do kapsy. Tam měl pořád kapesní nůž. Asi takhle velký. A říká: Jdu k dědovi pro vozejček. S tím jsme sjeli k tomu koni. A táta tím kapesním nožem uřezal koni hlavu. Hodil ji do Punkvy. Pak koně rozřezal a maso jsme naložili na ten vozejk. V té době už se tam seběhlo víc lidí, rozneslo se to až na druhý konec města, takže táta pak dirigoval rozdělování masa.

A Sověti?

To bylo vítání ve velkém. Ale já tehdy měl oči hlavně pro Hanku.

Jaké to bylo, dvořit se babičce s válkou za zády?

Na to nemám pěkné vzpomínky. Protože… já neměl co na sebe. Měl jsem jen rezavý pumpky pod kolena a takový šedivý, lesklý, dvouřadý kabátek. No příšerný. Cítil jsem se úplně méněcenný. Máma mi pak ušila kalhoty. Z látky, co původně měla být na koňskou deku. To byla látka snad půl centimetru silná! Tos je postavila vedle sebe a ony stály. Ale já byl šťastnej i za ně. Jenže jsem pak potkal Hanku s jiným chlapcem, a to byl nějaký fešák. Měl na sobě bombajku s krátkým rukávem, to byla závist.

Já vůbec nevím, co je bombajka.

Bombajka? To můžeš i dneska vidět na cestovatelích v teplých krajích. Takový jako kabátek, našité kapsy, krátké rukávy.

S babičkou to nakonec dopadlo dobře a ty jsi byl na svatbě za fešáka. Ženil ses v uniformě, už jsi byl na vojně. Pověz, jak to bylo?

Já jsem se chtěl vyučit řemeslu. Vedl jsem s tátou velký boj, chtěl, abych studoval průmyslovou školu. Ale prosadil jsem si, že se vyučím strojním zámečníkem. A pak, to jsem byl už asi osm měsíců ve fabrice, jsem objevil v novinách informaci o náboru do vojenské pilotní školy. Táta to bral jako legraci: Jéé, ty blázínku, takových je, co by tam chtěli. Dokonce říkal, že na pracovišti má nějakého kluka, co to zkoušel a neuspěl. Já jsem to zkusil – a uspěl.

Jak probíhaly přijímačky?

Byli jsme pozváni na Ústav leteckého zdravotnictví v Praze u Prašného mostu. Rozdělili nás do učeben. Posadili, rozdali papíry, následoval diktát z češtiny. Odevzdali jsme práci. Počty. Odevzdali jsme práci. A to už tam přišli a jmenovitě vyvolali ty, kdo můžou odejít, protože nezvládli češtinu. To samé pak po počtech. Zkoušky byly ze čtyř všeobecných předmětů, vždycky část adeptů odpadla. Následovaly psychotechnické zkoušky. Dostala jsi držátka, na těch byly zavěšené tabulky. Sundat, otočit, zavěsit. Nebo tam byla tabule se světly a tebe usadili před tlačítka a pedály. Když se rozsvítilo zelené světlo, měla jsi pravou nohou zmáčknout pedál. Když se rozsvítilo bílé, tak zase levou rukou tlačítko a tak dále.

A teprve ti, kdo tohle všechno zvládli, šli na zdravotní prohlídku.

Obstál jsem. Když mi pak přišel povolávací rozkaz, táta se najednou cukl a nechtěl. Dokonce mi sliboval motorku, pokud to vzdám. Přimluvil se tehdy za mě pan učitel Pavlů. Říkal mu: Karle, nedělej to. Nech ho jít. Alespoň ti to nebude moct nikdy vyčítat.

Bylo ti devatenáct, když jsi nastoupil na letecké učiliště v Prostějově. Učiliště?

Republika začala někdy po šestatřicátém, poté, co vypukla španělská občanská válka, nabírat k letectvu. Tehdy se vypsala akce Tisíc pilotů republice. Ještě tedy původní první republice. Někteří piloti toho pak nechali, někteří zůstali po válce v zahraničí, takže bylo potřeba začít zase s výcvikem. Otevřelo se Letecké učiliště Prostějov, vojenská pilotní škola. V prvních dvou ročnících nás bylo asi 120 dohromady. Další ročníky, to pak byly nástupy kolem sta lidí.

Nakonec, v sedmdesátých letech, bylo v republice zhruba tisíc stíhacích pilotů. Tisíc.

A letadel?

No co je to za otázku? Každý pilot musí mít letadlo. A to ještě připočti průzkumáky, pak se přidaly vrtulníky… To byla nějaká síla.

Na čem jste se učili lítat?

Na školním letounu C-106. Tam byla dvě místa, pro tebe a instruktora. Nalítali jsme asi devadesát hodin a naučili se prakticky všechno. Start, přistání, základní prvky akrobacie, vývrtky. Pak se šlo na pokračovací, to byla německá Arada. To ti byl aeroplán na ovládání úplně senzační! A zase jsme se učili všechno – od startu až po tu akrobacii, včetně třeba nácviku vysazení motoru a přistání do terénu. Pak přišly Messerschmitty. Mezky. A to už nebyla legrace. Tenhle aeroplán měl u nás, staré gardy, největší počet křížků. Nakonec tu vrtuli vidíš, jak je široká. (Děda dostal kus lopatky z vrtule na památku, během rozhovoru ji mám přímo za zády.) Ten aeroplán rozjíždíš takhle natažená a musíš ho přetlačit, zvednout, jak se říká, ocas. A v tom momentě, jak ho přetláčíš, měl snahu stáčet se doleva. Flup – a už šel doleva. To bylo moc a moc bouraček.

Pamatuji si jednoho kluka, co dělal kantora u prvního ročníku. Byli jsme v Pardubicích a on před letem říkal: Pche, vy naděláte, aeroplán jako aeroplán. Sedl do Messerschmittu, odstartoval – a už šel doleva. A zůstal viset na střeše hangáru. A hořel. A shořel.

Nebo jsem nastoupil do Prostějova na výcvik na těch Aradech. Jdu ke skříňkám na oblečení, vedlejší měl nějaký Franta Kvasnička, všiml jsem si. Za dva dny se zabil v Budějovicích. Mezek mu během vzletu utekl, škrtl křídlem o násep a už to bylo.

To těch nehod bylo tehdy tolik?

Nás bylo z ročníku nakonec vyřazeno 36. A každý čtvrtý z těch 36 skončil leteckou smrtí. Každý čtvrtý. Kdyby nám to na začátku někdo řekl… Stejně bychom nad tím mávli rukou, že nás se to netýká, že se to stane někomu jinému.

Copak ses nikdy nebál, že se zabiješ?

Víš, že ne? I když jsem měl pár letů, kdy to mohlo skončit… špatně.

To se stalo v lednu v padesátém roce. Byl jsem tehdy jenom krátce ženatý. A s Jánem Dobronivským jsme na mezcích vystartovali k nácviku vzdušného souboje. Všechno probíhalo normálně, ale najednou – prsk, prsk. A motor nebyl. Prostě to ve stroji zabublalo a pak už jsem slyšel jenom, jak šustí vzduchové proudnice. Nepadal jsem střemhlav, klouzal jsem dolů a vyhlížel nějaké pole vhodné pro mezkovo břicho. To nebylo vůbec snadné, v té době byla políčka malá, krátká. Vyšlo to dobře, až na kola a vrtuli bez demolice stroje. Seběhli se ke mně místní, jestli jsem v pořádku. Dokonce pak přinesli v termosce čaj, prohlíželi si letadlo, bylo to jak o leteckém dni. Pak mě našli naši. A tu ke mně přišel rotný Láďa Matoušek a říká: Tak ti gratuluju k narození. Nechápal jsem, vždyť se mi to všechno povedlo úplně hladce, bez problémů. A Láďa říká, jestli jsem si prohlédl, kde jsem to posadil. Vrátili jsme se spolu zpět proti směru přistání. A já teprve tehdy zjistil, že jsem sedl asi sedmnáct kroků za silničním úvozem. Byl hluboký tak dva a půl metru. Doklouzat na zem jen o pár metrů dřív, už jsem tu nebyl.

Podruhé, to už bylo na Migách. Letěl jsem v mracích. A špatně jsem si stopnul čas. Takže když jsem se vracel a začal klesat, nebyl jsem u Plzně, ale teprve u Berouna. Nízko nad zemí a přede mnou mraky, a zůstaly mi trčet brzdicí klapky, což zvětšuje odpor. Musel jsem zpátky nad mraky a dole neviděl nic. Tak jsem hlásil domů, že je problém. Velitel byl v hotovosti, odstartoval, nad letištěm mě našel a šli jsme ve dvou na přistání. Úplně v klidu, žádné nervy.

Ty tedy nastaly potom, když jsem se hlásil v kanceláři. Kromě velitele tam byl sovětský poradce. Říkal: Vot, moloděc? Velitel se jenom podíval a řekl: Ne moloděc, blbec.

Já to nechápu, jak ses mohl ztratit?

Protože vidíš dnešní letadla se vší tou technikou. Ale za nás nebyly složité displeje, nebyly lokátory, které by tě přesně navedly. První letadlo, které jsem lítal, mělo na palubní desce jenom čtyři nebo pět budíků. Arado jich mělo jen o trochu víc. A Migy, ty měly na přístrojové desce takových sedmnáct, dvacet budíků. I tak si ale člověk musel spoustu věcí zjišťovat sám. Tenhle konkrétní let byl problematický, protože jsem neměl správný čas. Kdybych ho měl, dostal bych se pod mraky až v prostoru letiště, ne nad Berounem.

Zase ale je dobré, že dodnes rozumíš všem těm okluzním frontám a kumulům humulům.

No ano, meteorologie. Než se šlo lítat, přišel zástupce meteorologie, ukázal nám mapu a řekl: Počasí je takové, očekáváme třeba změnu v tom nebo v tom. Ale hlavně se dávaly údaje o tlaku kvůli nastavení výškoměru.

Ale já tedy meteorologii neměl rád. Meteorologie, fyzika, tyhle abstraktní vědy, to mi nikdy nešlo. Kvůli fyzice jsem taky strávil během výcviku první Vánoce na ubikacích. To bylo tak, že při výuce nás mnoho fyziku nezvládalo. Pan štábní kapitán Vyzula nám tedy v prosinci hodil záchranné lano. Opravnou písemku. Jenže Horáka tohle záchranné lano trefilo do čela… Podle toho ta písemka dopadla. A opatření: Na Štědrý den zůstanete tady.

Přípravka letecké školy byla ve Šternberku. Dědo, musíš říct tu historku „hore brehom“.

Cílem bylo, myslím, maximálně zvýšit naši fyzickou zdatnost. Nevím, jaký výraz bych pro takový způsob výcviku použil v dnešní době. Dril? Záhul? Byly to galeje. Nekonečné pochody, plížením vpřed, přískokem vpřed. Ale je fakt, že když jsme po měsíci skládali ve Šternberku na náměstí přísahu, tak ty cviky, které se provádí s puškou, to bylo nějak vyladěné!

Nejhorší bylo něco, čemu se říkalo usilovný pochod. To služba zavolala: „Nástup, plná polní, pušky, sumky, bodáky!“ A už jsme dusali po schodech dolů na dvůr, a už se pochodovalo. Usilovným tempem. Náš štábní kapitán Hudeček vždycky v čele, všechna čest, a jak ten rázoval. A my museli za ním. Žádný odpočinek. Došlo se na místo a zpátky. Nedej, když někdo při návratu začal falešně zpívat – ona taky stovka chlapů, aby to nebylo falešně, viď. To se otevřelo okno a povel: Ve třináct hodin nástup s plnou polní. A to bylo ono. Plížením vpřed, přískokem vpřed. To bolelo. Ale… to už je všechno tak dávno.

Hore brehom, dědo.

Tak. Když jsme do toho Šternberku přijeli, tak základní výcvik se dělal na fotbalovém hřišti. A to fotbalové hřiště vzniklo tam, kde se těžila hlína pro cihelny. To byl sráz. A když se ti něco nepovedlo z předepsaného cviku, něco jsi zkazila, tak přišel povel: „Hore brehom!“ Musel jsi vyběhnout, spíš se tedy vydrápat nahoru na sráz. Když jsi tam vyšplhal a otočil se, tak ses skutálel dolů. To byl horor.

Zpětně musím říct, že celá přípravka byla vlastně zátěžová zkouška. Aby se oddělilo zrno od plev, takříkajíc. A oddělilo. Někteří kluci odcházeli po třech dnech, někteří po třech týdnech. Někteří kvůli prospěchu.

A ty sis neříkal, že toho necháš, že na sebe nenecháš řvát? To jsi byl takový paličák?

Měl jsem v sobě touhu to dokázat. Když už jsem se na to dal, tak to nevzdat. Někdy přišla nějaká ta slzička, ale časem jsem se ten řev naučil brát jako samozřejmost.

Únor 1948 tě zastihl ještě v přípravné škole. Co se dělo?

Krátce před Únorem jsme skončili ve Šternberku a nastoupili do Prostějova. Že je nějaký převrat a že to bude mít nějaké dopady, jsme vlastně nevěděli. Pak za mnou jednoho dne přišel rotný a ptal se mě, jestli má správné informace, že mám stranickou legitimaci. Říkal jsem, že mám, ale někde doma.

Pak byl při ranním rozkazu zveřejněn pro čtyři chlapce zákaz další činnosti v letectví. Z mého pokoje šlo hned o tři z nich – Jardu Hlávků, Frantu Horkého a Honzu Humpla. Byli to obyčejní kluci jako my ostatní, byli, stejně jako já, jenom vyučení, nevím, že by je nějak zajímala politika. Ale táta Jardy Hlávky byl spolumajitelem restaurace Na Klamovce. Tomu chodily balíčky, jaké jsem do té doby neviděl, fajnové zásilky. Franta Horký, tam byli zas podílníci v podniku na kožené rukavice v Adršpašských skalách. A Honza Humpl, to byl syn stavitele. Takže kádrově z těchhle důvodů nemohli projít. Byly tam slzy, byl tam vztek.

A nejhorší bylo, že další rozkaz byl o službách. Drželi jsme stráž u brány a měli přitom pušky a v nich ostré náboje. No a tyhle vyloučené kluky dali do stráže a ze mě udělali velitele stráže. To byl horor. Máš nešťastné kluky, kteří to už někam dotáhli, přežili ty galeje ve Šternberku, už za sebou měli seznamovací let, a teď je dáš do stráže na 24 hodin s ostře nabitými zbraněmi? My tam měli krátce před tím pokus o sebevraždu… No, co ti budu povídat, bylo to hodně dlouhých 24 hodin.

A vám tehdy někdo vysvětlil, proč tyhle kluky vyrazili?

Na vojně se nevysvětluje. Na vojně přijde rozkaz a je to dané.

Já jsem chlapcům na konci té stráže vyjádřil za všechny kamarády náš nesouhlas, ale víc se udělat nedalo. Uvědom si, že tahle čistka proběhla ve všech oborech, nejen na vojně. Z jejich hlediska si říkám: Bylo to pro ně kruté, ale k tomu řemeslu ještě nepřilnuli. Po delší době k tomu člověk pocítí takové pouto… Prostě všechno dává bokem, vidí jen ty aeroplány.

Kolik ty máš nalítáno?

To ti povím přesně. 6654 letů, 3284 hodin.

Vím, že jsi nejvíc miloval leteckou akrobacii. Jaký je to pocit, když jde člověk poprvé sám na vývrtku?

To bylo na C-104, na dvouplošníčku. Tam jsi prakticky tělem venku.

To si mám představit letadlo, co v něm lítal Rudý baron?

Ten byl ještě starší, ale v podstatě je to totožné. Člověk byl skoro venku, neměl kolem sebe kabinu. Když jsem šel poprvé na vývrtku, už už jsem to nakláněl a tu mi hlavou proletělo: Ježišmarjá, vždyť já z toho můžu vypadnout! Nácvik byl nad Boleveckým rybníkem. Říkal jsem si, že nejen vypadnu, ale ještě spadnu do rybníka. Zkontroloval jsem si popruhy. A šel na to znova. A znovu ten pocit, že nechci viset hlavou dolů. Znovu srovnat, znovu zkontrolovat popruhy. A… pak jsem to prostě otočil.

Byly vůbec nějaké trenažéry?

(směje se) Posadil ses do letadla s instruktorem, on ti to předvedl a pak řekl: Tak to zkus. A pak už to byly normální cvičné lety, kde jsi byl bez instruktora. A co ti kantor řekl, jsi předváděl. Výkruty, přemety, všechno.

Ale někdo ti řekl, jak rychle letět, že jo?

To je dané. Každý ten obrat má danou rychlost, kterou musíš mít. A u těch starších strojů to bylo jednoduché. Po startu rychlost 120, na přistání 120 a v tom prostoru, kde se cvičilo, do těch 150 kilometrů, ať jsi dělala, co jsi dělala.

Co říkáš tomu, co dnes předvádějí akrobatičtí letci, takoví ti redbullové?

Že je to hrozná rasovina. Hrozná rasovina. Já si nedovedu představit, co ti piloti musí překonat třeba jen v tréninku, aby přemohli ty odstředivé síly. Při klasickém lítání to děláš všechno plynule, a tohle je mrskání.

A co to dělalo s tělem tobě?

Tak třeba přemet. Nejdřív tě to zmáčkne, stlačí tě to na sedadlo. Když se dostaneš navrch, tam jsi ve stavu beztíže. A pak to začneš vybírat a srovná se to. To si všechno člověk zvykne.

Ty ses později přeškolil na proudová letadla.

V jednapadesátém. 12. června jsem nastoupil na přeškolení.

To byly mámě 4 měsíce.

Ano, rodina se za mnou zrovna přestěhovala do Plzně. Přijeli v šest ráno s naloženým autíčkem. A já byl večer před tím odvelen do Mladé. Takže jsem Hance akorát pomohl s věcmi, dal jsem jí do rukou potravinové lístky a v devět mě doprovázela na vlak…

Jak to fungovalo, ty potravinové lístky?

Měla jsi kartičky na mouku, maso, tuky a tak. Na nich byly ústřižky. Když sis koupila litr mléka, tak si jeden ústřižek vzali. Nebo ho přerazítkovali. Mimochodem, tvoje máma byla tehdy pěkně drahá. Nechtěla mlíčko, Hanka pro ni musela shánět rýži, pila jenom odvar z rýže.

Proudová letadla, bylo to hodně jiné?

Migy. To bylo něco! My, letci, jsme si hned připadali jako někdo. Přeškolení bylo v červnu a červenci, v září nás pak poslala armáda na rekreaci. Poprvé v životě jsem byl na rekreaci; ani jsem nevěděl, co to je. Jelo se do Jeseníků a tam už věděli, že přijedou „proudoví“ – ti na nás koukali! Nás tehdy bylo jen pár, v celé republice do stovky.

A nadzvukové?

Suchoj. Na Sučka nevzpomínám moc rád. Ten aeroplán je hrozně veliký. Když jsem k němu přicházel, připadal jsem si zanedbatelný. A pokud se týká lítání, byl to těžkopádný aeroplán. Mig, ten se jen vrtěl. S tímhle se nedalo moc řádit. Na tom mám kolem 30 hodin.

Před srpnem 1968 jsi působil jako letecký inspektor. Jak ses k tomu dostal?

To byly ztracené letecké roky. Někdo nahoře vymyslel nové oddělení. Tomu se přidělil náčelník. A aby měl náčelník vyšší funkční příplatek, převeleli se pod něj lidi. Já byl převelen na inspektora, ale to oddělení nemělo žádné pravomoci. Když bylo potřeba něco zkontrolovat, musel jsem napřed na daném letišti požádat, abych tam vůbec mohl přijít. Čili o mně věděli a kontrola byla úplně na nic. Byl jsem párkrát přezkušovat piloty – na třídy. A vyšetřovat několik nehod.

To bych nechtěla.

Bylo to zlé. Byl jsem třeba v Mladé, tam to kluk zapíchl do země. Přijeli jsme – celá komise – na místo a tam do země díra jako hrom. Po pilotovi se našel jen uzel od kravaty. Jen uzel. Jako bys tu kravatu vzala a ustříhla oba konce i cíp. Ale to nebyl dostačující podklad. Tak se hrabalo. Tři metry, možná víc. Tam jsme našli trochu tkáně na plechu. Čili jsme mohli prohlásit letce za mrtvého a bylo.

Ježkovy zraky. To komplet uhořel?

Prostě se… rozmázl. V Migu máš celý motor a celou váhu stroje za sebou. Čili když to udělá po čumáku bum, tak ten motor rozmáčkne všechno před sebou na padrť. To není pěkný. A ty pak musíš jít a poslouchat záznam z magnetofonu, jak mezi sebou komunikovali. A hledat příčinu, proč se to stalo. Nechutné to bylo.

Pojďme na srpen 1968.

To jsem byl právě na ministerstvu jako inspektor. Generální štáb byl komplet obsazený okupačními vojsky. Na každé chodbě stáli strážní. Na placu od štábu k vysokoškolským budovám – tehdy to bylo jedno velké holé prostranství – se procházeli cizí vojáci. Ale v budově byl klid, tam se nic nedělo. Nevím, že by se tam chystal nějaký odboj.

Neříkal jsi mi, že probíhaly nějaké prověrky?

To až později. Zvali si nás všechny na pohovory, kde se rozhodovalo o vyloučení, nebo zrušení členství v KSČ. Vyloučení byl jakoby větší trest. Spousta lidí pak nesměla lítat. Kdo se příliš hlasitě projevoval, skončil.

Já jsem v té době byl už u nového útvaru, moje inspekční mise naštěstí skončila. Začalo to tím, že se mě vyptávali, kdy jsem vstoupil do strany, jaké jsem dostával funkce, jak se mi dařilo plnit úkoly, co jsem dělal v srpnu 68. Řekl jsem jim, že jsem byl na ministerstvu a chystal se na přeškolení do Piešťan, kde jsem se taky přeškolil na dopravní IL-14.

Když pohovor skončil, tak mi předseda té komise říká: „No, víš, dneska ti řeknu ještě soudruhu, ale zítra se dozvíš, co a jak. Vypadá to buďto na vyloučení, nebo na zrušení.“ Netuším, co na mě měli, ale tehdy se mě zastal politruk, se kterým jsem sloužil nějaký čas v Žatci, takže nakonec jsem mohl zůstat.

Co sis o tom myslel?

Že je to jako vždycky. Podnikavci vycítili příležitost vyšplhat se výš. Máš funkci, tak tě vyšoupnu, budu mít funkci.

Dokážu pochopit, že někdo věřil v socialismus. Ale nepochopím, jak se mohl kdokoli tvářit, že je v pořádku okupace cizími vojsky. Víš, jak bylo možné zůstat loajální režimu, který tohle přikryl.

Když to vezmu ze svého hlediska: Já nikdy nechtěl dělat politiku. Já chtěl lítat. Miloval jsem lítání. Postavit se proti, tak jsi šla. Přišla jsi o zaměstnání, přišla jsi o všechno. Myslím si, že většina lidí to prostě z existenčních důvodů přijala. Ne, to je špatný výraz. Když proti tobě stojí voják v červeném baretu se samopalem, to nikdy nepřijmeš. Kapitulovala?

Hm. A jak se tehdy žilo? Tobě bylo 40 let.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S farmaceutem Richardem Pflegerem o pilulkách, lékařích a obžerství, kterému propadáme

» S novinářem Pavlem Kosatíkem o historii, chybách a nepoučitelnosti

» Se spisovatelem Jiřím Kamenem o fenoménu českých houbařů

» S paralympionkem Janem Povýšilem o reprezentaci a černém humoru

» S Markem Vagovičem o vraždě novináře na Slovensku: Odkud přiletěla kulka

» S Mikulášem Kroupou o ztrátě paměti a zlu, které napáchali komunisté

Měl jsem práci, kterou jsem miloval. Manželku, tři děti. Postupem času si všichni tak nějak zvykli. Nevím. Možná je tohle otázka spíš pro lidi, kteří žili v místech, kde byly ty sovětské posádky.

Co sis myslel o listopadu 1989?

Nadšený jsem tím nebyl, přišlo mi to ušité horkou jehlou. Myslím si, že všechno má mít nějaká pravidla a pravidla se mají dodržovat. Jenže se mi zdá, že tady už se nic nedodržuje. Žádné zákony jakoby neplatí. Vezmi si: Někdo je pětkrát zbaven řidičského průkazu. A dál si jezdí a postih – žádný. Vy novináři přinášíte další a další kauzy, lítají vzduchem miliardy, vůbec tomu nerozumím. Politické podvody, hospodářské podvody, defraudace – vždyť se v tom hrabeš pořád. Když si večer pustím zprávy, jsou tam samé špatné zvěsti. Nepochopím, proč miliardáři musí ten svůj žok neustále doplňovat. A každý má málo. Chce víc.

Všechno jde proti zásadám, ve kterých jsem byl vychovaný. A nevidím v současné době nikoho schopného, kdo by byl ochoten to trochu srovnat.

Teď mám trochu strach zeptat se tě na další mezník, který jsi zažil – na rozpad Československa.

Mně to přišlo zbytečné. Byl jsem toho názoru, že republika by měla zůstat, jak je. Protože rozbíjení na státečky vede k oslabování. Vezmi si jednotlivé fragmenty bývalé Jugoslávie. Ty dnes nepředstavují žádnou politickou sílu. Co se rozdrobí, ztrácí na významu. Taky proto mi přijde rozumné, že Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko vystupují v určitém bloku. To už je jistá síla.

Začínám si připadat, jako když se chlapi sejdou na pívu v hospodě, dědo. Že to bereme páté přes deváté. (autorka se směje)

Vidíš to. A my jsme v hospodách vždycky zpívali. Vždycky. Pamatuji se třeba, jak jsme skončili noční lítání v Líních, nasedlo se na náklaďák, ten nás vezl do Plzně. V půli cesty jsme zastavili u hospody. A ta se změnila v koncertní sál. To se zpívalo jak blázen. A víš, co je hrozný? Mně už moc nejde zpívat. Tuhle jsem si pustil rádio, já se chtěl přidat a úplně jsem se zhrozil, co ze mě vycházelo.

Je to těžký, viď? Taky se mi nelíbí stárnout. Radši mi ještě řekni, co jsi na lítání miloval nejvíc.

To je takových momentů. Představ si: Na zemi je podvečer. Jsou mraky. Dejme tomu tak do tisíce metrů. Potmě odstartuješ. Dostaneš se nad mraky. Tam ještě vidíš sluníčko. Obloha krásná, rozzářená. Nebo – letíš v zimě. A teď máš všechno kolem ojíněné. Vidíš, že v přízemí je mlha a z toho ti kouká takovejhle kopec. A hlavně – ta volnost. Volnost prostoru. A když to bylo na těch stíhacích aeroplánech, ta možnost – teď si to otočím.

To mi pak na dopravních aeroplánech chybělo. Tam uděláš náklon patnáct stupňů, maximálně třicet a víc ne.

Technicky by to ten stroj nezvládl? Krom toho teda, že bys pomlátil pasažéry.

To by spadlo, to nemá dostatek vztlaku. A jak to začne padat, to už musí být velké štěstí a velká výška, aby se to srovnalo.

Já si stejně tak napůl pořád myslím, že letadla ve vzduchu drží jen kolektivní víra pasažérů, že to může letět.

No počkej! Před časem jsem četl o mechanice křídel u těch velkých Airbusů. To ti je úplně dokonalé, nebýt téhle velmi vyvinuté mechaniky křídel, tak by tu ta A 380 ani nemohla přistát, neměli bychom tak dlouhé dráhy. Oni mají…

Počkej, tohle si poslechnu už bez diktafonu.

Ale čtenáře by to mohlo zajímat!