Musím se omluvit hnoji. Osobní ohlédnutí šéfredaktorky Slonkové za Zemanovou érou

Jeden ze tří nejvýraznějších polistopadových politiků končí svou politickou kariéru. Šéfredaktorka Neovlivní.cz Sabina Slonková se jako novinářka s Milošem Zemanem potkávala bezmála tři dekády. První kauzy o něm psala už v době, kdy se coby šéf podceňované opoziční sociální demokracie teprve začal drát na vrchol. Jaká je její osobní zkušenost? Odemykáme text z prvního letošního čísla časopisu Neovlivní.cz.

Je to už čtvrt století, když jsem v ten podvečer zamířila Hybernskou ulicí do Lidového domu, sídla tehdy opoziční sociální demokracie. Měla jsem domluvenou schůzku s Milošem Zemanem, lídrem ČSSD, kterého jsem do té doby znala jen z televizních zpráv. A pak také z legendárního vydání Technického magazínu, kam před listopadem 1989 napsal zdrcující kritiku ekonomické kondice komunistického Československa.

Miloš Zeman mě přijal ve své kanceláři, kde pro dým nebylo pomalu vidět. Rozhovor jsme vedli mezi čtyřma očima.

„Nu víte, opravdu si nemyslím, že patnáctiletý kapitán by tu měl řídit boj s mafiemi,” začal rozvážně.

Mluvil o Zdeňkovi Macháčkovi, jehož útvar před pár týdny v Praze rozmetal vlivný klan ruskojazyčné mafie, která si v té době parcelovala Českou republiku. Zásah byl tehdy kontroverzní, protože nikdo z mafiánů nakonec nebyl obviněn. Ale přispěl k tomu, že Miloš Zeman obvinil ministra vnitra Jana Rumla a další jeho parťáky z disentu, že se chystají vybudovat policejní stát. Tvrdil, že k tomu má plný kufřík důkazů.

V Mladé frontě jsem tehdy měla na starost bezpečnostní problematiku a dostaly se ke mně signály, že Zeman má svá obvinění podložená betonovými důkazy.

Odpracujte to za mě

Opoziční předák tehdy neměl problém se sejít, novináře ve své roli spíše potřeboval. A tak jsem pár dní po své žádosti mohla usednout u něj v kanceláři. „Existuje řada závažných svědectví a dokumentů, že se tu jisté síly snaží vytvořit policejní stát. Je to extrémně nebezpečná věc, kterou nově budované polistopadové bezpečnostní složky nemají šanci odhalit a ustát. A nemusím vám snad říkat, jak se to dá zneužít v politice,“ pokračoval v dlouhém monologu.

Chtěla jsem důkazy. „Mám jich celou řadu. Hledejte ve fondu Z a zajděte za panem XY,“ směroval mě a začal zase mluvit o důsledcích policejního státu.

Na důkazy jsem se zeptala ještě několikrát. A vždycky se mi dostalo jen obecných vodítek typu hledejte, zajděte.

„A dejte mi pak vědět, jak jste uspěla,“ říkal mi na rozloučenou.

On si ze mě chce udělat zdroj informací, on chce, abych to odpracovala za něj. A nic nemá, letělo mi tehdy hlavou.

Jistotu jsem získala poté, co jsem pro klid duše pátrala směrem, který Zeman naznačil. Nic to nepřineslo. Zemanův kufřík byl prázdný. To málo, co v něm bylo, byla falza, která jeho bezpečnostnímu expertovi Mikuláši Tominovi podstrčil recidivista Miloš Demeter. Po několika schůzkách s Demeterem jsem pak mohla do novin napsat, že celý Zemanův kufřík je podfuk. A lídr nejsilnější opoziční strany pro svá tvrzení žádné důkazy nemá.

Po tom článku byl náš vztah nalajnovaný na další roky dopředu. Věděl, že vím.  

Tu schůzku si zjevně zapamatoval. Když jsme pak totiž na podzim roku 2018 točili s Jirkou Kubíkem Zvláštní vyšetřování, potřebovala jsem se Zemana – v té době načal druhé prezidentské funkční období – zeptat, zda má Andrej Babiš v probíhající aféře únosu syna na Krym pořád jeho podporu. Čekala jsem na něj před sněmovnou, kam právě zamířil kvůli rozpočtu. „Áááá, paní Slonková, tak co patnáctiletý kapitán?“ připomněl první větou letité setkání.

Ve skutečnosti tím jen získával čas. Bylo mu jasné, že mám jen pár vteřin, než z auta zmizí ve sněmovně. Měl to vymyšlené. Stačila jsem jen položit otázku…

Mistr úniku

Ve vyhýbání se nepříjemným otázkám byl Miloš Zeman po celou svou kariéru mistrem. V dnešním světě, kdy je drtivá většina politiků na sociálních sítích a vlastně nonstop k dispozici na mobilech, to zní skoro neuvěřitelně. Ale Zeman stejně mobil nikdy nepoužíval. A na otázky posílané dříve faxem a později mailem odpovídal jen podle toho, jestli se mu líbily. Na tiskovky vlády, když se stal premiérem, někdy ani nepřišel. Zejména v čase, kdy se v novinách řešila nějaká jeho aféra.

Jedinou šancí v takových dnech bylo vyčíhat si v jeho programu schůzky či konference, které nesouvisely s politikou. Tam nečekal nebezpečí. Jako třeba na tiskové konferenci u příležitosti 5. světové abilympiády zdravotně postižených v září 1999. To už byl premiérem a v těch dnech se mi vyhýbal, protože věděl, že mám otázky na vyšetřování jeho aféry Bamberk (dojednávání finanční injekce pro ČSSD výměnou za vliv na chod státu), na tajné rakouské konto jeho vicepremiéra Egona Lánského nebo k jeho výroku, že exministr zahraničí Josef Zieleniec uplácel novináře. 

Na tiskovku jsme vyrazili s Jirkou Kubíkem. Nebyla to nejlepší situace. Zeman promluvil o abilympiádě a pak vyzval novináře, aby se ptali na otázky „týkající se daného tématu“. Už nás totiž zahlédl. Nikdo se nehlásil. Nebylo zbytí. Zdvihla jsem ruku: „Můžete nám říct, co všechno jste dojednal v Bamberku v roce 1995 s panem Vízkem? Omluvíte se Unii svobody za to, že jste ji s tou aférou lživě spojoval?“

Zeman zaburácel: „Pokud jsem kdy kritizoval novináře a jejich pokleslost, pak si myslím, že jste podala totální důkaz této pokleslosti, protože na shromáždění, které je výrazem úcty vůči zdravotně postiženým, položit takovou otázku může jenom člověk s hluboce pokleslou morálkou.“

Nevzdali jsme se, následovala otázka Jirky. Dostal podobnou odpověď. S poslední otázkou jsme pak na něj čekali u dveří. „To, co jste udělali, bylo svinstvo. Tohle je nepolitická tisková konference a tohle může udělat jen pokleslá hyena. Jste naprosto odporní. Oba dva. Na shledanou.“

Pamatuju si, že jsme tehdy dostali dopis od spolku zdravotně postižených, kteří se nás zastali. Ani oni nechápali, čím jsme je vlastně měli urazit.

Dost času jsme kvůli Zemanovi také strávili před záchodky ve sněmovně. A to když zasedal parlament a on byl šéfem sněmovny, nebo později, když coby premiér docházel na interpelace. Na toaletu musí každý. Miloš Zeman ale kolem nás dokázal přejít s absolutní ignorací, nebo maximálně procedil nějakou jedovatost.

Časem jsme si zvykli. Jeho další památný výrok – „Nedávno jsem novináře označil za póvl a hnůj. Po tom, co jste dnes napsali, se musím omluvit hnoji“ – už jsme brali jen jako další úlovek do sbírky.

Všechno je tajné

Miloš Zeman mi dával opakovaně najevo, že mu vadí, když se neptám na růst HDP, ale řeším podle jeho vnímání podružné záležitosti. Jako třeba to, kým se obklopil, když se stal premiérem a začal vládnout.

Zeman tehdy odmítal zveřejnit i dnes tak běžný seznam svých poradců. Trvalo měsíce, než jsme jej získali. Odmítal se o tom bavit se slovy: „Nechci to zlehčovat, ale je to v podstatě totéž, jako byste říkali, že mě ovlivňuje kuchař, který vaří obědy na zasedání vlády. Mělo by to zhruba stejnou logiku.“

Když jsme seznam drželi v ruce, hned bylo jasné, proč bylo třeba jména tajit. Kromě nomenklaturního kádra Miroslava Šloufa v roli šéfporadce to byli jen namátkou: Vratislav Šíma – absolvent vysoké školy politické při ÚV KSČ a dlouholetý zaměstnanec aparátu ÚV SSM, kde připravoval propagandistické kampaně. Jan Belda, rovněž absolvent „vumlu“. Libor Trubelík – předlistopadový šéf brněnské KSČ.

Se Zemanem se zkrátka vrátili do Strakovy akademie komunisti.

Opravdový problém s Milošem Zemanem nastal v roce 2000, když jsme s Jirkou Kubíkem zveřejnili operaci Olovo. Diskreditační akci proti tehdy nejpopulárnější političce, která byla shodou okolností také Zemanovou partajní oponentkou. A my jsme vypátrali, že přímo v týmu premiéra vznikl dokument Olovo (chemická značka Pb, zároveň iniciály Petry Buzkové), který ji měl na veřejnosti znemožnit.

Z dnešního pohledu byla operace Olovo profesionálně odvedenou dezinformační akcí namířenou proti politickému protivníkovi. Pamflet pracoval s pravdivými informacemi doplněnými zavádějícími, či rovnou vymyšlenými obviněními. Jako že třeba Petra Buzková týrá svoji dceru. A hlavně: vyrobil jej jeden z poradců premiéra Miloše Zemana, výše zmiňovaný Vratislav Šíma.

Miloš Zeman se tehdy skutečně zlobil, případ vyvolal i silné reakce uvnitř jeho ČSSD. Tak vyrazil do útoku: „Je zapotřebí pátrat, jestli Olovo nevzniklo v redakci Mladé fronty.“ Tam jsem tehdy pracovala. Reagovala jsem tedy slovy, že tam skutečně nevzniklo. Na to jen bohorovně opáčil: „To tvrdíte vy, paní redaktorko.“

Úřad vlády následně na jeho osobní pokyn podal na mě i Kubíka trestní oznámení a Zeman sám dál mluvil o tom, že jsme si to celé vymysleli. A možná Olovo i sami vyrobili a podstrčili jeho poradci Šímovi do počítače.

Cílem bylo jediné: chtěli zjistit, kdo mi Olovo dal. Chtěli odhalit, kde mají ve Strakovce škodnou. Neřekli jsme nic. Ani policii, která nás proto obvinila z „nadržování pachateli“. Úřady vystavěly konstrukci, že když jim neprozradíme, kdo nám Olovo předal, kryjeme tím autora Olova. Jenže souběžně nám policie dala za pravdu a obvinila i Šímu coby jasného autora dokumentu. Celé to nemělo moc logiku.

Do našeho stíhání tehdy zasáhl prezident Václav Havel a udělil nám milost. A zdůvodnil to slovy: „Když někdo pomůže, aby se zlo vyjevilo, tak ho nelze dost dobře obžalovat za to, že napomáhá tomu zlu.“

Trvali jsme tehdy na tom, aby vyšetřování pokračovalo. Chtěli jsme se kompletně očistit. To se nakonec povedlo, státní zástupce stíhání zastavil s tím, že jsme nespáchali žádný trestný čin. Zastavil ale i stíhání Šímy coby autora Olova. Sice se podle úřadů prokázalo, že ho sepsal, ale společenskou nebezpečnost žalobce vyhodnotil jako velmi nízkou.

Miloš Zeman se za svůj postoj v kauze Olovo nikdy neomluvil, dokonce pak ani nekomentoval zastavení našeho stíhání.

Netlačila jsem ho k tomu. Mnohem cennější pro mě bylo vyjádření ministra kultury a spisovatele Pavla Tigrida. „V kauze Olovo nejde totiž o nic více a o nic méně než o svobodu slova, svobodu informací a právo na ni. O svobodu, jež je jednou z těch vymožeností listopadu 89, o níž panuje obecná shoda v jinak dosti rozvaděné společnosti: existuje, funguje, prosazuje se, hájí se. Také zásluhou novinářů typu Slonkové a Kubíka,“ napsal k tomu.

Jezevec se vrací

Do konce jeho premiérské kariéry, která od Olova trvala už jen rok, jsme pak už spolu se Zemanem osobně nemluvili. Dál jsem ale psala o kontaktech jeho poradce Šloufa s mafiánem Mrázkem, pochybně vymáhaném ruském dluhu či nevýhodném pronájmu Českého domu v Moskvě, kde Zemanovi lidé kryli agenta vojenské rozvědky Karla Srbu. Symbolicky Zeman skončil v roce 2002 ve Strakovce ve stejný měsíc, co policie Srbu zatkla a obvinila ho, že plánoval moji vraždu. (To pak také potvrdil soud.)

Miloše Zemana vystřídal v roli premiéra Vladimír Špidla. Se Zemanem jsme se potkali pak ještě na Hradě, když usiloval o prezidentské křeslo. To už mě ignoroval.

Každopádně akce s názvem Operace důchodce, kterou rozpoutali sociální demokraté, aby zabránili svému někdejšímu vůdci stát se prezidentem, se jim vydařila. Někdejší lídr ČSSD zmizel na Vysočině, i s přezdívkou Jezevec.

Jeho návratu jsem zprvu nevěřila. Když se ale ukázalo, že mu opět pomáhá Miroslav Šlouf, bylo mi jasné, že se Miloš Zeman vrátí. Šlouf se totiž nikam nestáhl, byl pořád aktivní. Pomáhal na Hrad i Václavu Klausovi, což vyšlo najevo během aféry Savoy. Dostala jsem se tehdy k videu, které zachycovalo schůzku Šloufa s Klausovou pravou rukou Jiřím Weiglem v salonku hotelu Savoy. A to mezi prvním a druhým kolem volby v lednu 2008.

„Samozřejmě jsme se bavili o prezidentské volbě. Pan Šlouf je blízký spolupracovník Miloše Zemana. Bavili jsme se o tom, že by bylo dobré, aby pan Zeman podpořil pana Klause,“ přiznal mi později Weigl.

Václav Klaus tehdy prezidentskou volbu vyhrál. Stejně jako Miloš Zeman tu první přímou.

V roli prezidenta se mnou už nikdy nemluvil, vyjma toho jednoho setkání před sněmovnou, když si vzpomněl na patnáctiletého kapitána. Veškerou další komunikaci jsme vedli výlučně přes mluvčího Jiřího Ovčáčka.

Postoj Miloše Zemana se ale za ty roky zjevně nezměnil. Když bránil Andreje Babiše v kauze jeho syna, používal stejná slova, jakými mě častoval, když byl v plné síle. A právě to, jak jsem o něm psala v minulosti, byl pro něj argument, aby věřil Babišovi: „Je to docela obyčejný hyenismus, odpovídající úrovni české žurnalistiky… Některé jejich kauzy se dotkly mě osobně v době, když jsem byl premiérem.“

Zemanova éra skončila, přichází nový prezident Petr Pavel. Jaká je jeho vlivová síť, kdo nahradí Nejedlého a Mynáře? Téma Všichni prezidentovi muži. A ženy přinášíme v březnovém časopise Neovlivní.cz, který právě teď rozesíláme předplatitelům. Cesta k časopisu v sekci PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com