Musíme překonat twitterizaci vlastní duše, říká psycholog Špok

V postfaktické době se lidé většinově soustředí na emoce, bezprostřednost, na to, co je baví. Velká náročná témata jsou na okraji. A promítá se to i do politiky. Odemykáme rozhovor z časopisu Neovlivní.cz

Podstatné věci se zpravidla vynořují pomalu a postupně, zpočátku mívají nejasné obrysy. My dnes ale chceme vše rychle, stručně a pokud možno zábavně. Twitterizujeme vlastní duši, říká psycholog Dalibor Špok v rozhovoru pro Neovlivní.cz. Přemýšlí v něm o smyslu hledání „národní povahy“ v postfaktické době.

Neo: Má ještě vůbec smysl ptát se po „české národní povaze“? Bylo to důležité i módní téma ještě před sto lety, ale není to dnes již spíš jen intelektuální exhibice?

Ten smysl je s postupující globalizací skutečně stále menší. Za národního obrození to bylo jiné. Hledat odlišnosti mezi národy, najít svoje vlastní místo bylo důležité. I když ty odlišné znaky byly někdy vykonstruované a s historickými fakty neměly mnoho společného.

Když se na téma podíváme z hlediska psychologie, tak nalézáme rozdíly jen velmi obecné. Nikoli na úrovni jednotlivých zemí či národů. Ano, lze mluvit o nějakých rozdílech v projevu emocí třeba mezi Asiaty a Američany. Ale pokud chcete detailnější pohled, musíte akceptovat, že to jsou spíše rozdíly kulturního očekávání a společenských preferencí. Nikoli rozdíly v „povaze“. Není to něco, co máme v sobě hluboce vtištěné.

Neo: A má tedy smysl uvažovat nad tím, že máme velký problém s odkládáním problémů, s vizí budoucnosti? Je to téma, které může být pro pochopení naší kultury užitečné?

Určitě to smysl má. Je to velký a reálný problém. Ale myslím, že je to součást života v postfaktické době. Je to součást kultury celého západního světa.

V postfaktické době se lidé většinově soustředí na emoce, bezprostřednost, na to, co je baví. Velká náročná témata jsou na okraji. A promítá se to i do politiky. Většinového voliče vzdálená budoucnost příliš nezajímá.

Vezměte si naše poslední volby. Cožpak tam šlo o nějaká velká témata, o klima, elektromobilitu nebo třeba energetickou soběstačnost? Ne, šlo o Babiše a vyhrál „antiBabiš“. Vypadá to momentálně jako nesmírně důležitá věc, ale z dlouhodobého hlediska je to marginálie.

Demokratická politika se přizpůsobuje voličům. A tak se řeší dobře uchopitelné, snadno diskutovatelné věci. A ta diskuse je navíc pokud možno zábavná.

Vše to potvrzují a umocňují sociální sítě. To podstatné se na ně dostává jen ve zkratce, pokud vůbec. A tak je tématem, zda mohou mladí v pátek stávkovat proti klimatické změně. Nikoli politika, která by na klimatickou změnu reagovala.

Neo: Sociolog Pavel Pospěch ve své knize Neznámá země potvrzuje to, co říkáte: V těch volbách pouze Zelení nabízeli „velká témata“ a dostali za to 1 % hlasů. Ale Pavla Pospěcha zmiňuji hlavně kvůli jiné věci: Píše také, že postkomunistické země se přece jen od Západu stále trochu odlišují. Že v nich je to stažení se do soukromí a odmítání velké politiky ještě výraznější, že „privatismus“ je tam hlubší…

Je to pravda. A má to ještě další, velmi důležitou rovinu – rovinu komunit. Vždyť bolševik zlikvidoval všechny tradiční spolky, všechny byly pro něj nebezpečné, ve všech se mohla odehrávat protistranická činnost. Sokol, Orel, skaut…

A to je zásadní věc, protože v těch komunitách se formuje občanská společnost, tam se diskutují ta podstatná témata, na která by politika měla reagovat, která by měla vzít za svá.

Jenže za totality se tenhle spolkový život neobnovil. A my dnes máme stále tendenci na spolky nahlížet trochu s despektem jako na holubáře nebo zahrádkáře…

Neo: Vypadá to strašně bezvýchodně. Jako začarovaný kruh – čím víc se noříme do své krátkodobé zkratkovité perspektivy, tím méně zajímá budoucnost i politiky. Vidíte cestu, jak z toho ven? Co by se muselo stát, abychom ten začarovaný kruh rozťali?

Nezbývá nám než se vypořádat s postfaktickou dobou. S tím vlivem, který mají technologie na naše uvažování, chování, emoce. Povede se to. Jako se společnost vyrovnala s jinými ohromnými kulturními změnami. S průmyslovou revolucí nebo nástupem televize. Ale nebude to hned.

A za druhé, jsem velký optimista ve využití moderních technologií ve vzdělání. Zdánlivě je to paradox – moderní technologie zakládají postfaktickou dobu a mají být nástrojem, který ji pomůže překonat. Já to ale jako rozpor nevnímám. Za covidu se ukázalo, jak může internet sloužit vzdělávání. A jak rychle ho může proměňovat. Nepochybuji o tom, že část internetového obsahu bude postupně sloužit vzdělání, tomu hlubokému. Zprostředkuje špičkové přednášky, dá jim navíc přijatelnější formu, bude propojovat komunity…

To, o čem celou dobu mluvíme, je totiž také možné chápat jako krizi vzdělání. Mezi vzděláním a vztahem k budoucnosti je nepopiratelná jasná vazba. Vzdělání umožňuje nebát se budoucnosti. Pochopit změnu. Pro nevzdělaného člověka je nejbezpečnější setrvat v tom, co se osvědčilo.

Neo: Už v roce 1970 odstartoval futurolog Alvin Toffler svou knihou Šok z budoucnosti vlnu více méně traumatických výhledů do budoucnosti: Vše se zrychluje, adaptace bude stále méně snadná, porozumění světu se bude ztrácet i vzhledem k záplavě informací… Není v tomto smyslu „privatismus“ vlastně racionální strategií, jak se ohradit proti neznámému a nebezpečnému ve veřejném prostoru a v budoucnosti?

Ano, ale dosáhneme tak jen zdánlivého bezpečí. Je to iluze. Člověku, který prožívá trauma, radí psychologové právě to: Soustřeďte se na přítomnost, vydechněte, udělejte si dobře, nemyslete na budoucnost, to budete řešit, až bude líp.

Ale to je jen nástroj, jak se dostat z krize. Funguje na bázi emocí. O to v krizi jde. Výsledkem není skutečné bezpečí, jen pocit bezpečí.

Skutečné bezpečí si naopak budujete, když máte hodně vazeb. Silný sociální kapitál, když máte lidi, na které se můžete spolehnout, kteří vám pomohou. Ale není to snadné. Musíte se konfrontovat s otevřeným rozmanitým světem.

Pokud se vám ale jedná jen o pocit bezpečí, ten se snadněji buduje, když se uzavřete do svých hranic. 

Neo: Jaké jsou hlavní znaky postfaktické doby?

Ústřední věcí je, že emoce se stává hodnotou. Vidíte to i ve veřejných diskusích. Během migrační vlny se řešil „strach z migrantů“, právo nemít strach. Neřešilo se, odkud a proč ti lidé přicházejí, zda mají právo tu být a podobně.

Dalším motivem je zkracování. Emoce je záležitostí okamžiku. Snadněji někoho emočně bezprostředně zasáhnete v prostoru 180 znaků, než když s ním sdílíte Dostojevského.

Dalším faktorem je technizace všeho. Nejde jen o to, jak fungují algoritmy sociálních sítí. O tom se hodně píše a hodně se o tom už ví. Méně se tematizuje větší problém: Sami sebe začínáme vnímat podle těch algoritmů, odvozujeme od nich vlastní identitu.

Chceme rychlé řešení, přehledně podané, v pěti bodech. Očekáváme, že ho najdeme, když naťukáme zadání do vyhledávače.

Od ostatních, včetně politiků, očekáváme stručnost, jasnost, zábavnost, pozitivní emoce.

Začínáme twitterizovat vlastní duši.

Rozhovor vyšel v loňském Letním speciálu Neovlivní.cz. Tištěný magazín objednávejte v sekci PŘEDPLATNÉ.

Zdroj: facebook.com/dalibor.spok, se souhlasem