Muž, který vypráví příběhy baroka a pískovce

Jsou cesty značené a ty, po kterých jdete, aniž byste věděli, kam vás zavedou. Jednu takovou nastoupil před dvaceti lety Jan Školník. Bylo mu čtyřiadvacet, když spolu s tátou koupili v Broumově starou fabriku na výrobu hloubkových filtračních desek. A byl to Jan, kdo se záhy stěhoval z pražského sídliště do města nalepeného na polskou hranici, kde se s vervou sobě vlastní pustil do řízení firmy, v níž byl nejmladším z padesátky zaměstnanců. Neposeděl na místě, dojednával obchody, létal po světě; postupně vybudoval společnost, jejíž tržby se dnes pohybují kolem 300 milionů korun ročně. A stejně tak, postupně, propadal kouzlu Broumovska. Místu posetému pískovcovými skalami a barokními kostely, z nichž tu největší památku – impozantní broumovský klášter – začal proměňovat z chátrající stavby v místo, které vám vyrazí dech. Proč? Možná i proto, že Jan Školník vážně nemá rád, když někdo říká, že něco nejde.

V potemnělé místnosti navazující na kostel svatého Vojtěcha v areálu kláštera Broumov se válí kupa harampádí. Staré židle vratce stojí na poničené podlaze, po zdech se táhnou drobné praskliny, vzduch je lehce zatuchlý; po výbuchu barokní opulence v sousedním kostele tu není ani stopa. Ale Jan Školník, ten už vidí docela jiný prostor.

„Budeme tady vyprávět příběh Turínského plátna. Říkal jsem vám, že tu máme historickou kopii Turínského plátna? To vám je takový zvláštní artefakt. Když bylo v 17. století v Turíně znovuobjeveno takzvané Turínské plátno, což je podle legendy plátno, do něhož bylo uloženo tělo Ježíše Krista po sejmutí z kříže, vyrobil se tehdy jistý počet kopií. Originál se překresloval na látku, přičemž některé tyto kopie se originálu dotýkaly. Byly pak rozesety do světa, do dnešních dnů se jich zachovalo dohromady asi čtyřicet. A jedna z nich je u nás v Broumově. Je jediná na sever od Alp. A my jí tady uděláme speciální expozici,“ plánuje.

Zatímco procházíme rozlehlý klášter, podobných vizí vykreslí ještě mnoho. Přitom není důvod nevěřit, že se díváme do docela blízké budoucnosti. Jan Školník už dokázal, že nezůstává u myšlenek. Sklízí ocenění nejen jako byznysmen, ale především jako významný filantrop. Část peněz, které jeho firma Hobra-Školník vydělá, dává na projekty, které Broumovsku vdechují život.

Aby mohl pomáhat co nejúčinněji, založil spolu s manželkou v roce 2004 Agenturu pro rozvoj Broumovska. Profesionálně vedenou organizaci, která umí sepsat žádost o dotaci, která umí oslovit další dárce, která předkládá projekty, které z dlouhodobého pohledu dávají smysl. Agentura je hlavním partnerem benediktinů; řádu byl zdevastovaný objekt po roce 1989 navrácen.

Díky vzájemnému porozumění dnes můžete v bývalých mnišských celách přenocovat, v klášterní kavárně si dát jemně našlehané cappuccino, zajít do Dřevníku – sálu ve zrenovovaných zahradách, kde se pořádají koncerty –, nebo si vybrat z nabídky vzdělávacích programů, které probíhají v prostorách někdejšího klášterního gymnázia.

„Teď jsme tu zřídili meditační místnost a zabýváme se rozvojem meditačních technik. Zajímavé je, že na to lidi často reagují pozdvižením obočí. Přijde jim, že meditace se do kláštera nehodí, mají to spojené s východním náboženstvím. Ale ve skutečnosti jsou meditace součástí křesťanské tradice. Mnich Jan Kassián, kterého citoval i svatý Benedikt, označil meditaci za součást modlitby srdce.“

Neo: Vždycky jste se o tyto věci zajímal? Jak to přijde, že člověk, který se zabývá filtrační technikou a domlouvá byznys po celém světě, vypráví o Turínském plátně a svatém Benediktovi?

Musel jsem… vyrůst. Já jsem vážně kluk z pražského sídliště, z předměstí. Nechci sám sebe shazovat, samozřejmě jsem občas nějakou tu knížku přečetl, ale pořád si ještě připadám trochu zpupně, když o tom takhle mluvím. Protože mnozí toho vědí daleko víc. Mě formovala situace, místo, byl jsem tu konfrontován s daleko komplexnějším světem. Pokud člověk není úplný ignorant, reaguje na to tak, že se snaží si o věcech něco zjistit, udělat si názor. Mně je jen nekonečně nepříjemné, že nemám víc času číst, víc se tomu věnovat. Protože mě ty věci zajímají a baví.

Neo: Jak moc zdevastované to tu bylo, když jste sem poprvé přišel?

Klášter byl dřív využívaný jako archiv ministerstva vnitra. Chátral, ale díky tomu, že tu ta instituce sídlila, se alespoň opravila střecha, takže sem nezatékalo a havarijní stav se neprohluboval. Byla to taková šťastná okolnost v nešťastných dobách. Dalším štěstím bylo, že se klášter dostal na seznam záchrany architektonického dědictví. Znamenalo to, že sice neměl tu správnou péči, kterou by potřeboval – protože co v té době tuto péči mělo –, ale naštěstí některé věci nebyly zničeny. Třeba knihovna; její nejcennější část se zachovala.

Nejprve jsme začali s renovací klášterní zahrady. Pak jsme převzali zodpovědnost za budovu klášterního gymnázia, kde jsme začali vytvářet kulturní a vzdělávací programy. Jak se spolupráce rozšiřovala, všimli si nás ti, kdo poskytují dotace na oživování památek, a vyzvali nás, ať se o ně přihlásíme. V agentuře jsme na to byli vlastně připravení, my jsme rekonstrukci plánovali. Napoprvé to sice neklaplo, ale napodruhé už ano, takže jsme se do toho mohli pustit. Teď tady budujeme vzdělávací a kulturní centrum, moderní, evropské. Nás baví dělat věci v evropském kontextu, vedle toho komunitního.

Neo: Vůbec si neumím představit, co všechno musí člověk nastudovat, pokud se pustí do rekonstrukce něčeho takhle monstrózního.

Naštěstí všichni respektují, že jde o náročný proces. Součástí prostředků, které se nám podařilo získat, jsou i peníze na různé průzkumy, výzkumy, na zapojení odborníků. Takže v tom nejsme sami. Nemusíme pronikat do všech tajů památkové péče. Zatím tady všechno proběhlo bez nějakých větších problémů. Protože všichni měli zájem, aby to proběhlo.

Neo: Vidíte, a v Praze člověk záhy získá pocit, že památkáři jsou od toho, aby znepříjemňovali život.

Neříkám, že diskuse s památkáři byla vždycky jednoduchá. Ale pokud se přihlásíte k tomu, že chcete chránit historické hodnoty, musíte respektovat, že to jsou oni, kdo vědí, jak na to. Ano, jejich pohled může být někdy velmi razantní, zlobí vás, jak je konzervativní, ale zpětně jsme rádi, že jsme si nechali poradit.

Třeba jsme tu řešili, jak pojednat dveře do cel, kde se dnes můžete ubytovat. Požárníci chtěli, aby to byly protipožární dveře, památkáři zas, aby to byly repase těch původních dveří. Takže stojíte před úkolem něco provést s dveřmi starými 300 let, aby vyhovovaly hasičům. Nakonec jsme našli cestu, metoda to není úplně jednoduchá, ale podstoupili jsme ji a dneska jsme za to rádi. V době, kdy se to řešilo, nám připadalo, že je trochu jedno, zda tam budou repliky, nebo původní dveře. Nemysleli jsme si, že v tom bude rozdíl. Ale je. Pocitově je.

Neo: Dá se celý komplex, se službami, které nabízíte, už dnes provozovat tak, aby vás to finančně nesežralo?

Ekonomickou stabilitu budujeme, zatím ji nemáme. Máme bazální podporu města Broumov, na které jsme jako neziskovka vyrostli. A ještě dřív, než se přidalo město, to byli místní podnikatelé, kteří přispívali. Teď se k tomu strategicky přidal i Královéhradecký kraj, který má na svém území dvě ikonické barokní památky. Kuks plus Braunův betlém, druhou památkou podobného rozsahu a hodnoty jsme my.

Snažíme se v objektu a kolem něj hospodařit a věřím tomu, že když nám žádný z významných partnerů neodmítne pomoc, tak do dvou let budeme stabilizovaní tak, že budu moci říct, že náš program v rozsahu, co teď děláme, je dlouhodobě udržitelný. Druhá věc je, že bychom program chtěli dál rozšiřovat (směje se). To je holt úskalí neklidné mysli. Baví mě věci dál rozvíjet. Musím být disciplinovaný, abych neuhnal sám sebe a náš tým. Protože jinak by nás to vážně mohlo sežrat.

Neo: Při všech těch aktivitách, co jste si na sebe kolem agentury nabral, nechápu, kde berete čas na byznys. Jak to máte nastavené, kolik času můžete dát firmě?

Management v neziskovce a v komerční firmě – v mém případě ve výrobní firmě, v továrně – je vlastně velmi podobný. Vše se odvíjí od toho, jak člověk umí delegovat práci, jestli umí koordinovat tým, jestli s kolegy pracuje tak, aby je to bavilo. Nejsem v tomhle ohledu mistr světa, samozřejmě dělám chyby. Ale i díky tomu, že jsem dostatečně líný, se nebojím práci předat. Dát důvěru, aby ostatní pracovali samostatně. Nejsem posedlý kontrolou, nemusím donekonečna kontrolovat každý jeden detail. A mám, alespoň myslím, určitou trpělivost s tím, že ne všechno se podaří hned. Když někdo udělá chybu, není to pro mě fatální. Neměl by tu chybu opakovat. Ale to, že udělá chybu, když ho necháte něco dělat samostatně, je přeci docela přirozené.

Neo: K tomu jste se dostal přirozeným vývojem, nebo to takhle máte položené od začátku?

Neřekl bych, že je to něco naučeného, spíš to vychází z mé přirozenosti. A za hodně vděčím tátovi, ten mě s mámou ukoval; dali mi základní životní mantinely.

S tátou jsme začali podnikat, spolu jsme firmu založili. A já jsem ji od začátku dostal na starosti. Který táta by dal ve čtyřiadvaceti letech svému synovi důvěru řídit továrnu? On to udělal, i když zprvu měl tendence mi do toho zasahovat. Velmi rychle jsem mu vysvětlil: „Tati, ty tady nejseš, to já jsem tady. Tys mě sem poslal. Jestli chceš, abych ti říkal o každém svém rozhodnutí, tak nebudu dělat nic jiného, než že ti budu telefonovat a říkat ti, co dělám. Takhle to nepůjde.“ A našli jsme cestu. Svým způsobem to tedy mám od něj.

Neo: Vážně netrpíte pocitem, že kdybyste si to organizoval/pohlídal/zařídil sám, bylo by to lepší?

Tenhle přístup svědčí o nedostatku sebevědomí a odvahy. Protože ono to vyžaduje určitou odvahu, dát lidem kolem sebe důvěru. Musíte zvážit, jaké škody může způsobit chyba, které se případně dopustí. U věcí, o kterých víte, že jsou důležité, si to musíte pohlídat. Ale nemůžete hlídat všechno.

Neo: A když se zeptám znova – kolik času vám vezme firma a kolik agentura?

Obojí se to blíží jednomu úvazku. Jinými slovy – odevzdávám práci za dva úvazky, ale ono to takhle asi nejde brát, protože v mojí pozici nepřestanete s přemýšlením o věcech v šest, když odejdete domů. Z hlavy vám nezmizí, dál se tam nějak utvářejí. A pak mám ve firmě bratra, bez jehož pochopení a podpory by to nešlo.

Neo: Člověk by si řekl, že když odejde na maloměsto, do Broumova, že se jeho tempo spíš zpomalí.

No jo, ale o tomhle jsem tehdy vůbec nepřemýšlel. Mně bylo čtyřiadvacet a věci jako zrychlení nebo zpomalení životního tempa, to šlo úplně mimo mě.

Neo: Nebyl tam ani stín myšlenky, co tady budete po večerech dělat?

Ale pro mě to nebyla cesta z Prahy, nějaká inteligentní „cesta z města“ – že bych byl tak uvědomělý, že bych chtěl zvolnit a být v přírodě a tak dále. Pro mě to byla cesta za podnikatelskou příležitostí. Jel jsem sem převzít odpovědnost za rodinnou výrobní firmu. První roky jsem víceméně pořád seděl v autě a v letadle a trávil tady relativně málo času. Soustředil jsem se na práci a neřešil, že mi to na letiště trvá dvě a půl hodiny, nikoli hodinu jako v Praze.

To, o čem mluvíte, možná víc řešila moje žena. Potkali jsme se v době, kdy už jsem továrnu měl, takže věděla, že pokud spolu budeme, jednoho dne se budeme muset rozhodnout a přesídlit. Což se stalo relativně brzy. Ani jeden toho, věřím, nelitujeme.

Neo: Uvědomujete si nějaký moment, kdy se vám to v hlavě přepnulo; kdy jste kromě rozvoje byznysu začal chtít řešit i rozvoj Broumovska? Jak se to stalo?

Nebyl to nějaký konkrétní moment, že by mě něco osvítilo a já si řekl „vau“, jdu tvořit. Mělo to postupný vývoj. První fáze byla, že jsem tu začal řídit továrnu. A protože je to jedna z mála větších firem, začali k nám chodit všichni, kdo chtěli nějaký sponzorský příspěvek. Rodiče vás nějak vychovali, takže je nebudete hned vyhazovat, poslechnete si je. Něco vás osloví víc, něco míň.

Já jsem si postupně došel k tomu, že mi dává smysl podporovat věci, které jinak na podporu hůře dosáhnou. Takže k nám třeba přišli fotbalisti a já si říkal: hm, ale fotbal, to je většinová záležitost, lidi mají rádi fotbal, ti sponzory seženou. Rozumějte, není to tak, že bych fotbal nerad, nakonec jako fabrika broumovský tým podporujeme. Ale raději jsem pomáhal tam, kde se podpory nedostávalo. Šlo hlavně o projekty, které se zabývaly kulturní krajinou a obnovou památek. Klepali u nás na dveře lidé z různých neziskovek, mě bavilo s nimi diskutovat, pomohli mi objevit v sobě různá zákoutí. Nebo – přemýšlet o světě jinak, víc řešit smysluplnost toho, co dělám. A to jak v byznysu, tak v osobním životě. Když to shrnu: Osud mě stavěl na místa, která mě ovlivňovala a která mě dostala tam, kde jsem.

Neo: Kdy si člověk řekne, že už má peněz dost, a začne je dávat na bohulibé účely? Že je radši neutratí za super auta, bydlení a tak dále?

Na to asi neumím odpovědět. Einstein někde prohlásil, že je velmi nespravedlivé, že ho lidi obdivují za jeho přirozenost. Přitom on na tom nemá vlastně žádnou zásluhu. Nesrovnávám se s Einsteinem, ale vnímám tyhle věci podobně. Nemám nutkavou potřebu zachraňovat věci a lidi kolem, ze mě to takhle zkrátka vychází. Možná je to výchovou v rodině. Způsobem, jakým jsme se doma bavili o věcech. Pro sebe jsem si našel hranici materiálního zabezpečení; dál už nebylo kam jít. Někdy v té době jsem také dal někam finanční podporu a zjistil při tom, že mi to přináší spoustu pozitivních emocí. Viděl jsem, že jsem něčemu konkrétnímu pomohl, byla to čirá radost.

Možná že lidé, kteří svoje uspokojení promítají do věcí, také hledají radost, hledají klidný, šťastný život. Ale já jsem naznal, že touhle cestou ho patrně nikdy nenajdou. Protože je to nekonečná honička. Vždycky bude někdo ještě bohatší, mít lepší auto, lepší dům. Pravé bohatství je uvnitř nás.

Samozřejmě – před dvaceti lety bych to takhle neuměl pojmenovat. Já jsem jen dělal, co mě bavilo. A vždycky jsem se snažil, abych cokoli dělám, dělal v souladu se svým svědomím. Když člověk dělá každodenní rozhodnutí, může se dostat na hranu svého svědomí. A nesmí přepadnout, protože se dostane do takového kolotoče. Už jednou přešlápl, tak to možná může udělat podruhé, a proč ne tedy i potřetí?

Neo: A nezdá se vám, že způsob, jakým jsou v Česku komponovány zákony, k tomu balancování na hraně vysloveně vybízí? Že v nich vždycky zůstane nějaká cestička, která umožní něco zakamuflovat, obejít? Viz třeba protikuřácký zákon a zakládání privátních kuřáckých klubů.

Můj dojem je, že se tu snažíme zákony regulovat příliš mnoho věcí. Snažíme se zabránit lidem, aby dělali chyby. Systémově usilujeme, aby se nemohli chovat špatně. A tím z nich snímáme odpovědnost za jejich osobní rozhodování. Lidé tudíž nemusejí dělat tu těžkou práci, aby se rozhodovali správně a případně nesli následky svých špatných rozhodnutí, z čehož by se poučili. Protože když neuděláte své vlastní chyby, nic se nenaučíte. Tenhle ochranářský přístup je v Česku systematizovaný a lidem příliš neumožňuje, aby se naučili být dobrými občany.

Sám jsem zastáncem toho, že – i když to bude mít nějaké negativní dopady – bychom měli daleko míň věcí rozhodovat. Především ve věcech každodenního života. Našla by se spousta oblastí, kde je regulace zbytečná.

Neo: Třeba?

Třeba v čerpání veřejných prostředků. My čerpáme veřejné prostředky na naše projekty. A narážíme na to, že litera často bývá nad duchem dané dotace. Například dostanete peníze na to, abyste mohl uspořádat koncert. Vy jej uspořádáte, přijdou vám na něj lidi, povede se to, vše řádně vyúčtujete. A pak je vám vytýkáno, že jste neposlala objednávku kapele na hlavičkovém papíře té a té instituce. Ano, byla chyba nepoužít ten hlavičkový papír, nemělo by se to opakovat, pravidlo je pravidlo. Ale aby za to byl člověk postihován, nebo dokonce dostal pokutu, to mi přijde hloupé.

Mimochodem, bavil jsem se s lidmi, kteří prosazovali registr smluv, do jaké míry je to dobře nebo špatně. Zdá se mi totiž, že máme až obsesi všechno veřejně zpřístupňovat, protože se to přece musí nějak kontrolovat. Vím, že pro novináře je to dobrý nástroj, že se můžete podívat do smluv, ale vede to k tomu, že se nedělají odvážné věci. Nedělají se jinaké věci. Všechno se sterilizuje, dělá se jenom to, na čem je úzus, že se může dělat. Tohle neustálé kontrolování mi přijde jako zhmotnělá nedůvěra. Doklad, že si lidé navzájem nedůvěřují.

Neo: Kontrola, regulace… Myslíte, že je v Češích těmi čtyřiceti lety komunismu nějak zakódovaná touha po silném státě?

Ta je asi zakódovaná ve spoustě národů, nejen v Češích. Historici říkají, že jde o opakující se cykly. Silný stát, touha po uvolnění, a tak pořád dokola. A teď je otázka, zda to nutně musí nastat. Zda jsme schopní ovlivnit, aby ty cykly nebyly. Asi se dá říct, že demokracie není jednoduchý systém, je potřeba ji neustále kultivovat, je potřeba za ni bojovat, aby lidem zůstala svoboda. A svoboda předpokládá odpovědnost, vzájemnou důvěru. Některé věci přeci nemusí být psané, ale prostě se nedělají.

Neo: Vidíte kolem sebe osobnosti, které by tohle dělaly? Kultivují demokracii, když si půjčím váš obrat?

Ano. Ale nejsou zhusta ve výkonných funkcích. Dost často jsou to teoretici, nebo lidé, kteří dříve zastávali politické funkce a dnes se na to mohou podívat z nadhledu. Když si s nimi povídáte a dojde na praktické řešení věcí, řeknou vám, že s tím nemohou nic dělat, protože praktická politika je taková a maková. A aktivní politici řeknou: „Vím, že je to blbý, ale s tím já neumím nic dělat.“ To mi přijde zvláštní. Vždycky se dá něco udělat.

Neo: Sám jste se nedostal do situace, v níž jste musel mávnout rukou, že to prostě nejde?

Mojí přirozeností je minimálně to zkusit. Jsou lidé, kteří to ani nezkusí. Já to zkusím a často se mi potom stane, že se to povede. A ještě něco vám povím. Já jsem… vychytralý (směje se). Veřejně mluvím jen o tom, co má šanci, aby se povedlo. A o projektech, které jsou dlouhodobější, mluvím raději jen v náznacích. Člověk u nich neví, jak dopadnou, a nemá cenu vyvolávat nějaká nepřiměřená očekávání. To dělají politici, naslibují toho spoustu. Nemyslím to zle, oni ty sliby nejspíš i chtějí splnit. Jenže ve výsledku je nesplněná očekávání poškozují víc, než si podle mě myslí. Kdyby byli střízlivější, pracovali a mluvili o věcech až v daleko pokročilejším stadiu rozpracovanosti, možná by si pomohli.

Neo: Co se vám třeba nepovedlo?

Třeba jsme tu chtěli mít s partnery výrobnu čokoládových pralinek. A to se nepovedlo prosadit. Chvíli nás to mrzelo, ale já jsem povahy, že se věcmi moc netrápím. Beru je, jak jsou. Plutarchos v jednom svém svazečku napsal, že rozčilovat se nad během věcí je zbytečné, protože těm je všechno jedno. Takže když člověk udělá všechno, co může, aby se stalo to, co si naplánoval, potom přece nemůže být rozzlobený, že se to nepovedlo.

Neo: To nemusí být o zlobě, spíš o promarněném snu.

Ale co je ten sen? Jsou to jednotlivé projekty? To přeci ne. My tady na Broumovsku usilujeme o změnu atmosféry, o to, aby se tu lidem lépe žilo, o zvýšení sebevědomí. A podnikáme celý komplex věcí, které k tomuto cíli vedou a dohromady dávají nějaký smysl. A tento smysl není zraněný tím, že se jedna věc nepovede, jakkoliv nositele toho konkrétního projektu to zabolet muselo. To mě mrzí.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S vědcem Lukášem Palatinusem o krystalografii, se kterou pronikl na titulní stranu Science

» S průkopníkem internetu Michalem Illichem o metodách virtuální manipulace

» S expertem na kyberbezpečnost o nebezpečích větší než modrá velryba

» S šéfkuchařem Radkem Kašpárkem o vaření na michellinskou hvězdu

» S hudebníkem Ondřejem Pivcem o cestě od nuly k ceně Grammy

» Se soudcem Josefem Baxou o autoritativních vůdcích i ochotě lidí podplácet

» S Miloslavou Pošvářovou o průšvizích při stavbě dálnic

» S diplomatem Tomášem Pojarem o bezpečnostní situaci ve světě

Neo: Jsme v kraji Aloise Jiráska – když vás poslouchám, vzpomněla jsem si na jeho „Proti všem“. Analogicky se mi zdá, že vy jste odhodlaný vybudovat z Broumova kulturní centrum – navzdory všem nepříznivým okolnostem. Navzdory poloze, tomu, že sem nevede žádná rychlá silnice, a tak dále.

Je fakt, že se nenechám odradit nepříznivými okolnostmi. Často jsem slýchal, že mám nerealistické, příliš ambiciózní plány. Ale nakonec se ukázalo, že to tak není. Že to jde udělat, jen člověk musí chtít.

O vzdálenosti jsem to slyšel tolikrát – jaká je to sem dálka a že jsou špatné cesty… Já vnímám vzdálenost jako subjektivní věc. Mám kamarády, kteří vám bez problémů řeknou ve dvou větách za sebou, že jedou na víkend do jižního Tyrolska, že tam jsou krásné treky. Ale do Broumova že nejedou, že je to moc daleko.

Ukazuje to jediné: Když je důvod někam jet, tak prostě jedete a vzdálenost nehraje roli. Na Broumovsku je spousta dobrých důvodů, proč sem přijet, jen je musíme umět ještě lépe ukázat.

Náš příběh se jmenuje pískovec a baroko – máme tu úžasnou kombinaci přírody a kulturní krajiny. Máme tu unikátní skupinu broumovských kostelů od otce a syna Dientzenhoferových. Kolegové říkají, že je tady skicář baroka. Stavitelé si tu zkoušeli některé postupy, které pak jinde opakovali. Nebo naopak, postupy, které vyzkoušeli ve světě, použili i u nás. Je to hotová učebnice, která ilustruje, jak se baroko vyvíjelo, můžete tu vidět různá tvarosloví kostelů, je to veliká věc. A do toho přírodní bohatství skalních měst. Takže to, oč se snažíme, je objevit pro lidi kombinaci pískovce a baroka. „Nutíme“ ty, kteří přijedou do skal, aby jeli ještě dál. A teď už se nám stává, že lidi přijedou nejprve k nám a při té příležitosti se jdou podívat do skal. To ještě před patnácti lety bylo skoro nemyslitelné – aby důvodem návštěvy Broumovska byl Broumov. Důvodem byly Adršpašsko-teplické skály a chráněné přírodní oblasti. A když už tady ti lidé byli, tak se šli podívat možná i do kláštera. A teď je to jinak. Myslím, že je to dobře pro nás i pro skály.

Neo: Takže myslíte, že třeba není nutné postavit sem lepší silnici?

Tuhle jsem jel v Praze z Proseku do Nuslí a trvalo mi to hodinu a tři čtvrtě, protože to bylo na magistrále zasekané. Vzdálenost je vážně subjektivní záležitost. Pokud vytvoříme pro návštěvníky zajímavý program a kvalitní servis, nebudou řešit, jak je to daleko.

Musíme si zkrátka vyhnat z hlavy myšlenky na to, že jsme „venkov“. Centrem jsme považováni za periferii a sami se jako periferie vnímáme. Ale ve chvíli, kdy sami sebe přestaneme vidět jako periferii, tak jí přestaneme být.

Nejtěžší je vysvětlit si, proč by se tady v oblasti kultury měla konat akce nějaké kvality. Proč nám nestačí, když nám zahrají jen amatérští muzikanti, proč k nám mají přijet špičkoví hudebníci ze zahraniční, nějaký zajímavý interpret. Je to smysluplné, efektivní? Jsem přesvědčený o tom, že si máme říci: No jasně, vždyť je to pro nás důležité! Chceme, aby tady taková kvalita byla. A pokud se na tom shodneme, může se to stát. Ale když si řekneme, že to nepůjde, protože jsme moc daleko, nebude nic. Takový přístup mě rozčiluje.

Neo: Tak to je také otázka peněz. Toho, jak se přerozdělují, ne?

Když se nad tím zamyslíte, celý systém přerozdělování daní je nastavený z velké části na počtu obyvatel. Ale počet obyvatel nikdy nevypovídá o kvalitě života v daném místě. Neumíme přerozdělovat podle kvality života. Aby když v obci něco dělají, dostávali peněz víc. A tam, kde jsou pasivní, zase méně. Dneska se to odvíjí jen podle toho, jestli tam mají nebo nemají lidi.

Ale nemá cenu nechat se tím paralyzovat. O změnu systému se člověk může snažit jinými prostředky. My se o to snažíme tím, že učíme lidi spolu mluvit, podněcujeme v nich sebedůvěru. Všechno je to v hlavě, to se snažíme ovlivňovat. Ukazovat lidem, že když se chce, tak to jde. I v současném systému. Žijeme přes všechno v dobré zemi.