My, Češi, houbaři: Od bílých hřibů k bílým muchomůrkám

Jen máloco přináší člověku takové uspokojení jako vracet se z lesa s košíkem plným hub. Nevadí, že kalhoty jsou zatrhané od trní, boty navlhlé z mokré trávy a ve vlasech pavučiny. Našli jste! A navíc – cha! Támhleti houbaři jdou skoro s prázdnou. Lovec v nás se tetelí. Spisovatel a novinář Jiří Kamen, sám vášnivý houbař, se zhruba před deseti lety začal pídit po tom, kde se v české nátuře tyto instinkty vzaly. A jako první zmapoval vliv houbaření na tuzemské umění. Budete překvapeni, kolik výtvarníků, spisovatelů či hudebníků začlenilo houby do své tvorby. A kolik osobností světových dějin nedokázalo opustit les, pokud rostly.

„Bratr Hugo našel stráň plnou bílých hřibů. Museli si dokonce půjčit nůše od tety Karolíny. Ta s maminkou plakala, protože pověra praví, že když roste hodně hub, bude válka. Příští rok nás zabrali Němci. Tatínek a bratři museli do koncentráku. Dětství skončilo.“

Kdo by neznal povídku Oty Pavla Bílé hřiby? Je přitom jen jedním malým střípkem, které za sebou v české kultuře nechávají houby. Protože Češi zkrátka jsou národem houbařů. Do lesa se podle nejrůznějších šetření na houby vydávají dvě třetiny z nás. Přičemž Česká zemědělská univerzita spočítala, že jich jen za loňský rok nasbírali téměř 28 tisíc tun, což dělá pěkných sedm kilogramů na domácnost. Kde se to v nás bere?

„Těch důvodů je hned několik. Třeba ten, že Češi mají opravdu rádi les. Za protektorátu, a rozhodně pak v 50. letech, v době tvrdé normalizace, když se kolektivizovalo naprosto všechno, zůstal les ostrůvkem svobody. Bylo to místo, kam nikdo nedosáhl, kde nebyl nikdo omezován. Jak komunisté všechno omezovali, lesy nechali být. Stala se z toho vášeň, která se dědí v rodinách. Já jsem toho příkladem. Táta mě brával na houby už jako tříletého kluka,“ říká spisovatel a novinář Jiří Kamen, autor knihy Báječný svět hub. V ní houbaření coby fenomén rozebral do nečekané hloubky, v kulturních narážkách výskyt hub objevil i ve středověkých textech.

Neo: A jaké jsou ty další důvody?

Tradice. První zmínky o houbách a jejich konzumaci najdeme už ve středověké legendě Utrpení sv. Vojtěcha. Ze čtrnáctého století pochází taky žertovaný jmenovací dekret, zřejmě dílo Jana ze Středy, ve kterém je jakýsi Jan ustaven pánem v Údolí bláznů. A tomu je povoleno živit se všemi druhy hřibů a dalšími houbami. Odráží to, že houby byly tehdy potravou pro blázny (směje se).

Neo: A to proč? Že se mohl člověk otrávit, že ještě nebylo známo, které druhy jsou jedlé?

Zvláště šlechtou byly považovány za podřadnou potravinu, která spíše patřila poddaným. Patřilo to k nižšímu společenskému postavení. Houby neměly dobrou pověst. A k tomu si připojte, že občas byly jedovaté.

Už ve 14. století jsme ale znali o houbách mnoho. Tehdy zaznamenal kanovník Bartoloměj, řečený Klaret, ve svém Glosáři celkem 39 názvů hub. To je obrovský počet, vždyť kolik hub dnes umí vyjmenovat průměrný člověk. Na tu dobu to navíc v Evropě nemá obdobu. O něčem to vypovídá.

A jsou i jiné prameny, které dokládají, jak se ve středověku u nás houby sbíraly. Důvodem pochopitelně bylo, že šlo o doplnění jídelníčku. Když trochu skočíme v čase, do 19. století, tam se stalo houbaření typickou obrozeneckou aktivitou. Z té doby existuje krásný text od Boženy Němcové. Jde o převyprávěnou pověst, jak se zrodily houby jako pokrm pro chudé. Vypráví o svatém Petrovi a Ježíšovi, kteří byli pozváni na svatbu. Na odchodu jim nabízejí výslužku, ale Ježíš říká Petrovi, ať si nic nebere, že to jsou chudí lidé. Ten si ovšem koláče vezme. Pak jdou, Petr si vždycky kousne a Ježíš se ho na něco ptá. A jak chce Petr hned odpovědět, sousto vyplivne. Protože nechce mluvit s plnou pusou, aby tak nedal najevo, že si přece jenom něco vzal. A takhle skončí všechny ty koláče. Když už Petr nemá nic, Ježíš řekne: říkal jsem ti, že si nemáš nic brát. Tak se tam vrátíme a omluvíme se. A jak se vrací, vidí, že z těch soust vyrostly houby. Posbírali je a přinesli na svatbu. A tak měly podle této krásné legendy vzniknout houby.

Neo: Moment, já teď v hlavě počítám, kolik znám druhů hub, jestli je jich 39.

A to je další důležitá věc, která ve světě nemá obdoby a podpořila fenomén houbařství. U nás se staly houby předmětem osvěty. To jsou ti Smotlachové a tak (František Smotlacha a jeho syn Miroslav, známí popularizátoři mykologie, pozn. red.). U nás, na rozdíl od Italů, o kterých se říká, že jsou dobří houbaři, tak lidi, kteří chodí na houby, jsou docela vzdělaní. Informovaní. Znalci italských houbařů dokonce s určitou nadsázkou tvrdí, že Ital když jde do lesa na houby, tak sesbírá všechno a pak se modlí, aby to přežil. Což Čechům nehrozí.

Je to hodně velké české specifikum. Smotlacha, Bezděk a další. Naši mykologové nikdy nebyli badatelé zavření někde v pracovně, vždycky byli obrácení k publiku, dělali přednášky, sám Smotlacha byl skoro až šoumen, který jedl před publikem červené muchomůrky, aby dokázal, že nejsou jedovaté.

Neo: Zabýval jste se i tím, jak se společnost propracovala k tomu, jaká houba se jíst dá a jaká jenom jednou?

Jak to bylo ve středověku, se přesně neví. Přezkoumávat se to začalo v 18. století a hlavně v 19. století. Tehdy začali sběrači hub dělat pokusy na sobě, na rodině, na svých přátelích. V podstatě patřilo ke kreditu mykologa, že se alespoň jednou otrávil houbami. Že je jaksi v kontaktu s tou matérií. Pokoušeli se tím rozšířit skupinu jedlých hub. Experimentovali hlavně se satany. Ty případy byly někdy takové, že to sotva přežili.

Neo: Vám se taky povedlo uvařit si někdy něco „dobrého“?

Ano. Ale povedlo se to tak, že ty houby jsem nesbíral já. Sbírala je teta se strejdou. Nešlo zřejmě o jedovaté houby, spíš byly nějak zapařené. Byli jsme na chatě, na Sázavě, mně bylo hrozně zle, tak se jelo k doktorovi. Bylo mi asi 12 let, posadili mě na motorku, a mně bylo tak zle, že jsem se na ní neudržel. Padal jsem. A jeden ten pád byl tak šikovný, že se mi zvedl žaludek a nevolnost jaksi odezněla. Pro mě to bylo důležité poučení, že by člověk měl vědět, u koho si ty houby dává. Jestli se přátelé, kteří ho pozvou na smaženici, v houbách vyznají.

Neo: Když jsme za komunistů do lesa utíkali – změnil se po roce 1989 nějak náš přístup k houbaření?

Vůbec. Na houbaření neměla změna režimu žádný vliv. My si tu vášeň předáváme.

Neo: Vždycky jsem si říkala, jakou roli v tom hraje, že si něco můžeme obstarat sami a zadarmo.

A ještě je to tak, že je v tom člověk hodně obžerný. Že v podstatě nikdy nemá dost. Mně se, bohužel tedy jen párkrát, stalo, že jsem hub našel opravdu hodně. Měl jsem plný košík. Ale to mi nestačilo. Takže jsem to pak dával do košile.

Neo: Když rostou, tak se prostě nedá přestat.

Právě. A pokud ta houba není vyloženě malá, tak ji tam člověk nechce nechat. Nejde ani o to, aby ji nesebral nikdo jiný. Je to spíš tak, že si to člověk chce všechno odnést.

Neo: Ve své knize píšete, že se v nás při sběru hub probouzejí lovecké instinkty. A že další lovce v revíru z duše nenávidíme.

To jsem citoval herce a spisovatele Ivana Vyskočila, který říká, že jde vyloženě o lovecký atavismus. Houbaření je hodně individuální záležitost. Když jdete na houby s někým, je to vždycky určitá zkouška. Musíte spolu dobře kooperovat. Každý má své tempo, navíc to zpravidla dopadá tak, že jeden má větší štěstí. Nachází, ten druhý nenachází. A ten, který nenachází, je rozčarovaný…

Neo: Takže na houbách vlastně podstupujeme i zkoušky vztahů.

To ano. A pokud potkáváte další houbaře, je to rozčilující. Zvlášť pokud jsou ti ostatní houbaři hlasití. Nejhorší je, když potkáte velkou skupinu, která vytvoří rojnici. To se okamžitě snažím odebrat někam jinam. Dá se předpokládat, že vytvoří rojnici a na vás nic nezbyde.

Ještě k těm vztahům mezi houbaři: Já jsem „objevil“ spisovatele Viléma Wernera, který byl hodně oblíbený za první republiky. Napsal třeba divadelní hru Lidé na kře, která se i zfilmovala. Bohužel jeho bratr se spojil s nacisty a sám Vilém pak upadl téměř v zapomnění. Ale těsně po válce vydal houbařské povídky a ty jsou naprosto skvělé. Jde v podstatě o glosované úvahy houbaře, který jde do lesa a vymezuje se vůči tomu, co jsem chválil – osvětě českých mykologů; dělá si z toho velkou legraci. Třeba z názvů hub, mnohé pocházejí z obrozeneckých dob a mají pozoruhodná, krkolomná jména. Jedna povídka je vyloženě sci-fi. Je o tom, že se člověk vyvíjí, a vzhledem k houbařské zálibě popisuje, jak bude vypadat houbař budoucnosti. Že bude v předklonu a bude mít oči na stopkách, aby viděl do všech stran. Ve své úvaze dochází k závěru, že až budou všichni houbaři takto vybaveni, skončí to strašnou válkou o houby. Protože hub je jen omezené množství. Tuhle knížku mimochodem ilustroval přímo Josef Lada. Není to tak, že by do ní byly vybrané obrázky hub, které Lada udělal.

Neo: Lada a houby, to si vždycky vybavím Kmotru lišku. Ta houbařila.

Ta je přímo archetypem sbírání hub u nás. Včetně té podoby ladovského lesa. Přitom Lada byl dlouho podceňovaný. Teprve posledních patnáct let se jeho kredit výrazně zvýšil. Ale některé jeho kresby s houbami jsou ikonickou záležitostí. Nejen obrázky na téma Češi a houby, ale Češi jako takoví. Vypovídají o našem češství.

Neo: Pak tu máme Otu Pavla a Bílé hřiby. A pak si ještě vybavím Saturnina, tam je krásná scéna houbaření. Vy ale v knize ukazujete, že je toho o houbaření v literatuře zásadně víc.

Nikde na světě to není tak masivní součástí literatury. O houbaření třeba píše Mickiewicz nebo Tolstoj. Rozepsali velmi dobré scény, my až tak dobré z literárního hlediska nemáme. Ale když si to vezmete: Čapek, Hašek, Hrabal, Pavel… Je jich spousta. A další nacházím. Nevím, jestli to máte taky tak, ale když se něčím začnu zabývat, tak věci, které se toho týkají, najednou začnou samy přicházet.

Nedávno mi třeba půjčila paní Blanka Stehlíková, dcera básníka Ladislava Stehlíka, satirický časopis z roku 1922, kde je houbařský text od Karla Čapka. Satirickým způsobem v něm popisuje osobnosti tehdejšího českého kulturního světa a srovnává je s houbami. Má tam i Zdeňka Nejedlého. Vytvořil z něj houbu a využil toho krásného přívlastku „nejedlý“, který Zdeňka Nejedlého celkem charakterizuje.

Neo: Tolstoj a houby, to si tedy vůbec nevybavuji…

Anna Karenina. Tam jsou krásné scény, ve kterých tedy houby nejsou primárním tématem, jde třeba o rozhovor potenciálních milenců. A přitom sbírají houby. Ale u Čechů je ten sběr na prvním místě. To je unikátní.

Unikátní je i to, jak se o houbách píše v novinách. Nedávno jsem si prohlížel noviny z roku 1968. V intervalu, kdy rostou houby – od dubna do října – vyšlo v novinách třeba pět kreslených vtipů na houbařské téma. Nebo v Dikobraze, tam bylo taky hodně hub ve vtipech. Ono to bylo únikové téma. O houbách se mohlo žertovat, kdežto třeba o tchyni, to už bylo horší. Tchyně mohla být ve straně. To cituji – s tou tchyní ve straně – autentickou reakci. Nějaká stranická organizace se ohradila proti vtipu o tchyni s tím, že i tchyně může být soudružka.

Neo: Ve vaší knize mě překvapilo, kolik různých osobností světových dějin patřilo mezi zanícené houbaře. Freud, Lenin.

Na spoustu toho jsem narazil vlastně náhodou. Freudem se zabývám v podstatě celý život, přičemž v sekundární literatuře jsem zjistil, že chodil na houby. Pak jsem o tom našel něco v jeho korespondenci. Zajímavé je, že on chodil na houby „českým“ způsobem. S takovou tou vášní, chodila s ním celá rodina. Hrál s dětmi různé hry. Třeba hodil na houbu klobouk, a když děti přišly, tak jej teatrálně sundal.

Leninem jsem se zabýval z jiného důvodu. Psal jsem knížku o Švýcarsku. A Lenin žil nějakou dobu v Curychu, odkud pak jel do Ruska dělat revoluci, když na to bolševici získali peníze. Odjeli speciálním vlakem, nejen on, i další revolucionáři. A když jsem se tím zabýval, tak jsem přišel i na jeho houbařské počiny. Nejvíc jsou zaznamenané právě ve Švýcarsku, psala o nich Naděžda Krupská.

Neo: Píšete, že cestou na vlak nacházel houby. A nemohl toho nechat, protože prostě rostly, a nechal si ten vlak ujet. Musel jet dalším. Což mi vlastně přijde dost sympatické.

Je to polidšťující moment. Člověk si uvědomí, že kdyby rostly hodně, nemusela být revoluce (směje se).

Neo: Co odraz hub v hudbě?

Mezi skladateli 20. století můžeme jmenovat mykologa Johna Cage. U nás je to především Václav Hálek, který složil Mykokosmickou symfonii. Vypravil se do lesa někde u Jílového a tam uslyšel, že houby ze sebe vyluzují hudbu. Začal si to zaznamenávat – a tak vznikla houbová symfonie. Před časem jsem ji pouštěl posluchačům. Myslím si tedy, že kdyby vám to někdo pustil a nevěděla jste, že jde o hlasy hub, tak by vás to nikdy nenapadlo.

Neo: A vy jste v tom ty hříbky slyšel?

Je to zvláštní. Někde jsem četl o synestézii. Jde o to, že vám nějaká barva evokuje zvuk, vůni, akord. Nebo vůně evokuje zvuk, hudbu. Je docela možné, že Hálkovi v jeho fantazii evokovaly vůně hub – každá houba voní jinak – akordy. Když si dáte houbu k mikrofonu, tak samozřejmě žádný zvuk neuslyšíte. Leda byste natáčela dlouho a bylo by slyšet, jak roste.

Neo: To jste zkoušel?

To se přiznám, že ne. Spoléhal jsem se na vlastní uši. (směje se) Že by ze sebe houby vyluzovaly zvuky, to si myslím, že spíš ne.

Ale jak jsem říkal, že když se člověk o něco zajímá, přicházejí za ním události samy, tak jsem pak zjistil, že kolegyně Pavla Horáková bydlela ve stejném domě jako Hálek. Vyprávěla mi, jak ty jeho houbové eskapády sledovali. Hálek byl trochu nešťastník, opustila ho manželka, pak dcera; žil sám v sídlištním bytě. A každý den chodil na houby, byla to taková jeho vášeň. Neustále měl na sobě svůj houbařský kostým. V lese pak poslouchal houby a hledal ty nejlepší hlasy. Sebral je, přinesl domů a tam je podrobil další zvukové zkoušce. A ty, které zněly nejlépe, snědl. Potom, jak mi říkala kolegyně, spoustu hub vyházel z okna. Pod jeho oknem ležela na trávníku furt nějaká hromada hub. Já jsem si to zdůvodnil tak, že houby, které zpívaly falešně, defenestroval.

Neo: Je ještě nějaká takhle zásadní houbová záležitost v české hudbě?

Muchomůrky bílé

…Člověk ze zoufalství snadno pomate se muchomůrky bílé budu sbírat v lese Muchomůrky bílé bělejší než sněhy sním je k ukojení své potřeby něhy Neprocitnu tady leč na jiném světě muchomůrky bílé budu sbírat v létě…

Muchomůrky bílé. Původně báseň Egona Bondyho, kterou pak zhudebnil pro Plastic People of the Universe Mejla Hlavsa. Do života obou zasáhla krásná dívka Mirka. Žila s Hlavsou, později se rozešli a ona se provdala za básníka Milana Kocha. Měli krásný vztah, který ale skončil tragicky. Po jednom večírku Koch zmizel, později se ukázalo, že jej v Ďáblickém tunelu tramvaj doslova roztrhala na kusy. Mirka to neunesla. Rozhodla se uspořádat literární odkaz svého muže a pak si sáhnout na život. Žila v té době u Bondyho. Ani ten ji nedokázal zastavit, Mirka si ve svých čtyřiadvaceti pustila plyn… Když tohle víte, to pak dává veršům zcela jiný rozměr. Je to zkrátka píseň s velkým příběhem, což se málo ví.

Neo: Když jsme u halucinogenních hub: Je nějak zmapováno, co pod jejich vlivem vzniklo?

To se asi nedá říct. Ale zajímavé je, že když před časem pořádali v Galerii Klenová u Klatov výstavu „Mezi zvířetem a květinou – motiv houby v současném umění“, oslovili řadu českých malířů. A mysleli si, že se výstava bude týkat především halucinogenních hub a všeho, co s tím souvisí. Byli překvapení, že drtivá většina obrazů byla inspirovaných českou houbařskou vášní. Klasickým sběrem. Tohle bylo až na třetí koleji. Mně z toho vyplynulo, že se vliv halucinogenních hub na umění přeceňuje.

Neo: Nestalo se zobrazení hub trochu kýčem? Víte, takové to: Trpaslík, muchomůrka?

Valnou část 20. století se avantgardní malíři tématu hub vyhýbali. Právě proto, že téma hub umělci považovali za kýč. Tehdy se i vyráběly lampičky ve tvaru hub a všechno možné. Houby ve výtvarném umění byly rehabilitovány až po listopadu 89. Vliv na to měla postmoderna, která s kýčem začala pracovat úplně jinak. Začala kýč zcizovat, pojímat ho do sebe.

Neo: Já si vybavím jenom Milana Knížáka a jeho Václavku a Dášenku.

Třeba. Mě hodně zajímá Karel Jerie, u něj jsou houby v hlavní roli. Jsou v posunutých rovinách, představují jakési bytosti z vesmíru, někdy i docela hodně akční. Jerie je z českých výtvarníků houbami nejvíce posedlý.

Neo: Co houby v architektuře?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S paralympionkem Janem Povýšilem o reprezentaci a černém humoru

» S Markem Vagovičem o vraždě novináře na Slovensku: Odkud přiletěla kulka

» S Dušanem Majerem o kosmonautice, snílcích, SpaceX a Elonu Muskovi

» S duem Těžkej Pokondr: Komu posílají kreténa?

» S Mikulášem Kroupou o ztrátě paměti a zlu, které napáchali komunisté

» S Hynkem Vlasem o vyšetřování vražd a českém podsvětí

Ta si jich příliš nevšímá. Domnívám se. Pokud to tedy není dřevomorka (směje se). Mimochodem víte, že dřevomorka voní jako dobrá houba? Já to bohužel zjistil, když jsem před časem kupoval chalupu. I když jsem si dával pozor, koupil jsem dřevomorku. Naštěstí to šlo vyřešit, aniž by se ten barák musel zbourat. Ale voní to. A přitom to vypadá… Matka je jak z Vetřelce. Jak ta vejce, když se rozprskla. Tak tohle je divný koláč, ze kterého vybíhají chapadla, která se protlačí i přes beton. Přijdou na to dřevo a úplně ho vysají. Zbyde z toho taková skořápka.

Neo: Docela nechutné.

Strašidelné. Musí se to likvidovat jako nebezpečný odpad.

Neo: V knize jste nashromáždil pěknou sbírku houbařských mouder. Ověřil jste si, jestli platí?

Zrovna tyhle informace jsem se dozvídal od houbařů, se kterými jsem chodil natáčet houbařské pořady pro rozhlas. Oni mají třeba vyzkoušené, že když v Praze na konkrétním místě vyrostou kopřivy po kolena, začínají růst smrže. Na čem jsme se neshodli, byla otázka, jestli má na růst hub vliv fáze Měsíce. Já zastávám názor, který tedy nemůžu pořádně doložit, že ano. Že houby podobně jako moře reagují na Měsíc. Český mykolog Josef Velenovský to řekl pregnantně, že každá bába, která chodí do lesa na chrastí, ví, že houby rostou podle toho, jak se pohybuje Měsíc.

Neo: Píšete, že houby nesnáší průvan. To je pravda?

Myslím si, že jo. Říkával to můj táta. Musíte svůj les znát: jsou v něm rokle, potoky, třeba i zahloubené, to jsou určité proměnné, které hrají roli. A houby nejspíš najdete tam, kde evidentně nefouká: pod stromy, v křoví.

Neo: Je ještě nějaká houbařská pravda, ke které jste dospěl?

Když je sucho, nepomůže nic.

A pak ještě jedna věc. Houby jsou strašně iracionální. Existují sice nějaká pravidla hry, ale třeba teď je u nás v lese veliké sucho, našel jsem sotva nějaké růžovky a pár lišek. Ale je klidně možné, že někde v tom lese rostou výstavní hřiby. Někdy se mi zdá, že houby mají dokonce smysl pro černý humor.