Nechápu, jaká je motivace jít do politiky, říká vlivný byznysmen

Hovoří šesti jazyky, stíhá několik profesí. Ale nejvíc je Karel Havlíček vidět jako ten, kdo dvě desetiletí hájí zájmy malých a středních podniků. Za ty toky vyjednávání s politiky ho nikdy nelákalo přejít na druhou stranu: “Nestojím o to a nechápu motivaci těch, kteří ano.”

Zastává názor, že pokud člověka něco štve, neměl by jen nadávat a jinak si jet po svém. Někdy je prostě nutné vzít “prapor” do ruky a své zájmy otevřeně hájit. “To, že už poměrně dlouho hájím malé a střední firmy, je logickým důsledkem. Žádný finanční efekt mi to nepřináší. Naopak – odebírá mi to velké množství času,” říká Karel Havlíček, předseda představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků České republiky.

Vedle toho sám podniká v oblasti nových technologií, spoluvlastní firmu SINDAT. Je členem vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace a ještě učí; je děkanem fakulty ekonomických studií na Vysoké škole finanční a správní.

Ale – asociace, to je srdeční záležitost. “Mám z ní velkou radost. Když jsme ji na konci 90. let zakládali, každý se nám smál, byli jsme takovým otloukánkem. Dneska jsme největší a minimálně v segmentu malých a středních firem nejvíc vidět. Pro nás není prioritou, do jaké míry se uspokojíme v jednáních s vládou – pro nás je vláda nástrojem pro to, abychom mohli uspokojit podnikatele. Přičemž podnikatelé pro nás nejsou nástrojem pro realizaci našich politických ambicí. Já žádné politické ambice nemám. Nechci být politikem, nestojím o to. Co ale chci, je ovlivňovat věci tak, abych z toho měl určité výsledky.”

Karel Havlíček poskytl společnosti DeadLineMedia, vydavateli deníku Neovlivní.cz, profilový rozhovor, jehož druhou část vám nyní předkládáme.

První díl, v němž Havlíček hovořil třeba o tom, proč je v Česku tak zapeklitý daňový systém, anebo jak se mu jednalo s Andrejem Babišem o elektronické evidenci tržeb, naleznete zde ».

DLM: Politiky dost často kritizujete a sám říkáte, že byste do politiky nešel. Jak tady zajistit, aby do politiky vstupovali schopní a slušní lidé?

To je těžká otázka. Pořád přemýšlím, jaká by měla být jejich motivace. Logicky nebude finanční. Protože pokud je někdo schopný, ať už třeba jako lékař nebo vysokoškolský profesor, podnikatel nebo manažer, tak peníze obvykle nejsou hlavním motivátorem, aby šel do politiky. Tam dostane v lepším případě totéž, v horším případě méně. Touha něco změnit – to zní hezky, ale pokud se podíváte na úroveň naší politiky za posledních 20, 25 let, je velmi slabá.

Schopní lidé, o nichž jsem mluvil, jsou zvyklí dnes a denně něco měnit. Ale chtějí něco měnit ve spolupráci s lidmi, ke kterým chovají alespoň elementární respekt. Když půjdete do firmy, tak si kolem sebe vytvoříte tým a dáte si cíl, že pět let budete na něčem pracovat, dřít, dáte tomu všechno a uvidíte, jak vám to dopadne. Většinou to dopadne. A když ne nejlíp, tak poměrně dobře.

Jenomže v politice si ty lidi nevybíráte, vy si je vylosujete. Při vším respektu, podívejte se do Poslanecké sněmovny. Řekněte mi jediný důvod, proč by člověk, který chce něco měnit, který je dynamický, který je v nejlepším věku, který to chce dělat korektně, který do toho jde nikoliv pro své obohacení, ale pro zlepšení prostředí, proč by s těmi lidmi začal komunikovat a dávat se dohromady?

DLM: S tímto postojem musíte být ve sněmovně oblíbený.

Vím, že mě za to poslanci nemají rádi, ale bohužel, ať se nám to líbí nebo ne, sestava našich politiků je v drtivé většině podprůměrná. Neříkám, že se mezi nimi nenajde několik schopných lidí. Jen je jich hrozně málo. A s průměrnou sestavou na velké výsledky nedosáhnete.

Politika je ošemetná v tom, že i když máte mandát, a máte mandát slušný, tak nakonec vám do toho hodí vidle někdo, kdo takový mandát nemá. A jenom proto, že se potřebuje zviditelnit, chce politikařit. Ano, řeknete mi, to je demokracie. Já to respektuji, já to chápu. Ale jsou to důvody, proč tam lidi nechtějí. Asi to demokratické je, ale je to jednoznačně nefunkční.

Ambice nejsou kariéra

DLM: Je pro vás osobně kariéra důležitá?

Kariéra samozřejmě důležitá je. Člověk chce něčeho dosáhnout a chce, aby po něm něco zůstalo. Ale já to tak neberu, já jsem podnikatel a v podnikání to není o kariéře, to je směšné, v podnikání je to o výsledcích. Pokud si dám do vínku, že dobré výsledky jsou kariéra, tak já nemám kam růst. Jsem většinovým spoluvlastníkem skupiny Sindat, kariérně nemám, kam bych postupoval, já jen chci, aby naše skupina fungovala.

Stejně tak nemám kariérní ambice v asociaci. Já ji řídím a chci, aby dobře fungovala, abychom měli dobré výsledky a znovu říkám, politickou ambici nemám.

Ve své podstatě nemám v těch pozicích kam růst, jen chci, abychom splnili cíle, které jsme si dali, abychom u toho byli zdraví, aby nás to bavilo a abychom mohli zpětně říct, že jsme podnikatelskému prostředí pomohli a díky nám a těm, se kterými jsme spolupracovali je to tak a tak.

Pro mě to není otázka kariérního růstu, pro mě je to otázka splnění si určitých ambicí ve smyslu posunout segment, za který mluvíme, na určitou úroveň.

DLM: Říkal jste, že chcete ovlivňovat věci. Co si představujete pod slovem vliv?

Něco jiného než moc. Je nemoc domnívat se, že má člověk moc. Co to je moc? Když mi někdo řekne: ‘Já chci moc’ – tak co vlastně má? Notabene české prostředí je relativně malé a vždycky říkám, jestli chceš mít moc, tak si vyjeď do posledního patra v Empire State Building a podívej se kolem. Zjistíš, že jedno patro jedné budovy generuje polovičku HDP celého kraje, ve kterém žiješ. Je směšné domnívat se, že má někdo moc.

A vliv… Nepopírám, že vliv mít chci. Chci mít vliv na to, co dělám. Když jednám s určitou skupinou, tak chci mít vliv na to, aby se začalo dít to, oč usilujeme. A to bez vlivu není možné.

Vliv nezískáte tím, že budete říkat, že jste vlivný, to akorát budete pro smích. Vliv získáte tím, že si to odpracujete. A když si vytvoříte solidní zázemí, když budete nezávislý. Vliv nemůžete mít, když jste závislý. Jakmile jste na někom finančně závislý, závislý na náboženství, závislý na několika lidech, kteří si s vámi mohou dělat, co uznají za vhodné, tak pak vliv nikdy mít nebudete.

Vliv přechází z Wall Street do Sillicon Valley

DLM: Koho byste označil za osobnost, která má vliv a používá ho “dobrým směrem”?

Vzdálil bych se od politiků. Obecně si totiž myslím, že politici za posledních 50 let vliv prudce ztratili. Když si vezmete třeba Studenou válku, tak během ní rozhodovaly osobnosti – prezident USA, vůdce Sovětského svazu, později vůdce Číny. Dnes už svět není rozdělen geopoliticky, ale je rozdělen ekonomicky. Rozhoduje ekonomická výkonnost. Kdo je ekonomicky výkonnější, ten má vliv.

DLM: To znamená, že vliv mají silné korporace.

Nenalhávejme si, že ho že nemají. Mají a mají ho i jejich představitelé. Každý z nich se nějak chová, někdo více zodpovědně, někdo méně zodpovědně, ale jsou to skutečně velmi vlivní hráči. Samozřejmě, že vliv mají také ti, kteří ty korporace financují. To znamená banky.

Mám velkou radost, že se vliv začíná přesouvat i do znalostní sféry. Roste vliv těch, kteří mají ne pod kapotou, ale pod čepicí. To je dáno rozložením problémů současného světa, který začíná řešit, čím a jakým způsobem bude příští generaci krmit, jak zabezpečí elektřinu… A dochází se k závěru, že peníze nedělají peníze, ale že peníze dělají lidé. A ti lidé musí nejdřív něco vymyslet, aby to všechno do budoucna zabezpečili.

Jsem rád, že se vliv přesouvá zjednodušeně řečeno z Wall Street do Sillicon Valley. Tam, kde se tvoří, kde se vymýšlí.

DLM: Jaká témata by podle vás měly elity nastolovat?

Měla by to být témata, která jsou prospěšná. Mělo by to být o kupeckém prospěchu, který je méně zištný a více nezištný, který se snaží pomáhat svému prostředí tak, aby o tom možná ani všichni okolo nevěděli ale měli by to dělat tak, že to bude mít výsledky. Tedy – ne tak, že člověk zachrastí velkými penězi a někam je dá jen proto, že to napíše do své výroční zprávy. Ale proto, že to má efekt a že tím fakticky někomu pomůžu.

Nemám moc rád slovo elity, ale pokud řekneme, že lidé schopní, vzdělaní, úspěšní, lidé kteří něčeho dosáhli, si toto uvědomí, budou to přirozeným způsobem dělat a nebudou stát o to, aby se to všude publikovalo, tak to by asi mělo být cílem.

DLM: Co je pro vás společensky odpovědný styl?

Přirozená slušnost, určitý vzájemný respekt. Nic víc, nic míň. Všechno začíná tím, že budu respektovat toho, s kým něco dělám. Ať je to zákazník, kdy všichni ví, že když ho nebudu respektovat, tak deal neudělám. Měl bych respektovat své zaměstnance, měl bych respektovat starší lidi, měl bych respektovat rodiče – aspoň by tak člověk měl být vychováván. A pokud k tomu přidám ještě určitou dávku přiměřené pokory – což neznamená nebýt sebevědomý – třeba vůči starším lidem, a vůči někomu, kdo něco dokázal, tak si myslím, že to je dostatečné.

Nemám rád, když se dnes velmi často zaměňuje povrchnost a polovzdělanost s odzbrojující upřímností a nekompromisností. Když je někdo v něčem slabý a je brutálně upřímný, nahrazuje to tvrdým atakem. Chápu, že ten tvrdý atak tam musí být, protože tím má v danou chvíli navrch, ale dlouhodobě je ten člověk pro smích. Myslím si, že povrchnost by se neměla zastírat a lidi by měli víc pracovat sami na sobě.

O příbězích značek

DLM: Změnil jste svůj pohled na svůj životní styl s ohledem třeba i na trvale udržitelný rozvoj, ekologii?

Přiznám se, že moc ne. Ne že bych nepřál různým ekologickým nápadům a námětům, ale osobně jsem toho názoru, že většině těch, kteří se v tomto ranku pohybují, jde hlavně o to, aby zviditelnili samy sebe. Je to hodně zpolitizované a je to spíš žebřík pro určitou vlastní kariéru a ambici než proto, že by chtěli něco změnit.

DLM: Kterou značku, firmu či výrobek považujete za symbol úspěchu?

Těch bylo hrozně moc. V každém období je to jiná firma. Pohybuji se v byznysu celý svůj život, navíc o něm píšu, studuji ho. Nejsou to jenom značky, které známe, i když například obdivuhodný je celý příběh firmy Sony, nebo známé brandy silných amerických firem. Mně se líbí i příběhy značek relativně neznámých, ale takových, které v nějakém menším a středním dvorku dokáží přežít dvě, tři, čtyři generace.

Nedávno jsem moderoval konferenci rodinného podnikání a byla tam snad nejstarší rodinná firma v Německu, která předává žezlo už od 16. století, nějakých pět set let. To je něco neuvěřitelného. Přitom tu značku téměř nikdo nezná – a ani to není podstatné. Není to o značce, je to o příběhu.

Mám radost, že vzniká velké množství malých českých firem, které se už dostávají do druhé generace. Ty jsou mi kolikrát sympatičtější něž nějaké nadnárodní korporace, jejichž příběhy jsou mnohdy marketingově vytuněné.

DLM: Existuje nějaká něco, bez čehož byste si nedovedl představit den?

Je hodně věcí, hodně pomůcek, které člověk potřebuje. Asi to bude hodně povrchní, ale po pravdě řečeno, nutně ke své práci potřebuji mobilní telefon. Ne snad proto, že bych tolik telefonoval, ale já si přes den stahuji velké množství mailů a průběžně si vyřizuji veškerou korespondenci, v rychlosti odchytávám to, co potřebuji.

Potřebuji auto, to je pro mě důležitá věc, bez které bych si nedovedl představit, že bych fungoval. Nemám řidiče, chci být blízko malým firmám a nechci se chovat jak prezident nebo papaláš.

A samozřejmě bez kolegů, se kterými tu hru od rána do večera hraji. Mám tři šikovné sekretářky, mám spousty kolegů, kteří jsou bezprostředně pode mnou, ať už jsou v byznysu, v akademické sféře nebo na asociaci, bez nichž si denní režim nedovedu představit a když jsou na dovolené, tak s tím mám určitý problém, protože člověk lidi potřebuje a velmi si musí vážit toho, když má kolem sebe šikovné a pracovité lidi.

Ale dovedu si představit den bez politiků, byl bych docela rád, kdyby se mi někdy takový den podařil.