Nějak bylo, nějak bude. Proč politici nic nedělají s plnými školami či důchody

Neudělali nic. České školky a školy se opakovaně potýkají s nedostatkem kapacit a nedostatkem učitelů.

Je tu opravdu velká hromada suchého dřeva. Je extrémní sucho. Je velký problém k té hromadě dostat vodu. V blízkém okolí bydlí lidé. Hodně se diskutuje, zda to nezačne hořet. Diskutuje se léta. Neudělá se nic. Začne to hořet. Zjednodušeně a trochu cynicky převyprávěná podstata sporu o požár v Českém Švýcarsku. A aktuální příspěvek k úvahám o „české národní povaze“.

S ohledem na nedostatek míst na středních školách pro končící děti ze základních škol odemykáme text ze zářijového časopisu Neovlivní.cz. Dává odpověď na otázku, proč se to děje. A proč se to bude dít dál.

Ne, nejde nám o spor o národní parky. O to, zda se v nich mají těžit padlé stromy a kácet ty zasažené kůrovcem. Nechceme ani soudit, zda mají pravdu starostové, či ekologové. Nehrajeme si na to, že jsme majiteli snadného řešení. Zajímá nás jen a jen ta zjevná iracionalita, ta krátkozrakost, které diskuse o požáru v Českém Švýcarsku prostupují.

Vždyť o tom lese se diskutuje už skoro 30 let. Nepřišlo to s kůrovcem pár roků před požárem. Je to smrkový les. A ten zatraceně dobře hoří. Nemělo by se s tím něco dělat? Neměli bychom v lesích začít hospodařit jinak? A, ostatně, mají obce v bezprostřední blízkosti lesa dostatek vody na hašení? A jsou kolem nich nějaká ochranná pásma beze stromů? A jen tak mimochodem, co cesty – projedou tudy hasičské vozy?

30 let uběhlo jak nic. A začalo hořet.

„Teď to nevyřešíme.“ „Ono to nějak dopadne.“ „Můžeme to probrat a pak uvidíme.“ Češi v tom určitě nejsou sami. Ale některé signály ukazují, že kdyby se v těchto disciplínách – krátkozrakost a záliba v nicneřešících disputacích o budoucnosti – konaly mezinárodní přebory, byli by jasnými kandidáty na medaili.

Jsou odkládání problémů a neostrý zájem o budoucnost součástí naší „národní povahy“? Je to dědictví komunismu? Nebo je to spíš jen dobová souhra náhod, optický klam a nestojí to za velká zobecnění?

Pojďme to prozkoumat.

Nikoho to nenapadlo

Zdá se, že by neměl být velký problém to pochopit. A vyvodit i nějaké důsledky. V roce 2000 se v Česku narodilo necelých 91 tisíc dětí. V roce 2005 to bylo 102 tisíc dětí a v roce 2008 přes 119 tisíc dětí.

Pojďme zkusit společně uvažovat. Co myslíte, bude pro ročník 2005 potřeba více míst ve školkách a školách než pro ročník 2000? A jak s ročníkem 2008?

Ano, výborně! Odpovědi jsou jednoznačné.

Ale je tu ještě druhá sada otázek. Všimli si toho čeští politici a udělali něco? Možná všimli, tam je odpověď nejednoznačná. Ale ve druhé položce jsme zpátky na pevné půdě: Neudělali nic. České školky a školy se opakovaně potýkají s nedostatkem kapacit a nedostatkem učitelů.

Naposledy to velmi kulantně shrnul nový ministr školství Vladimír Balaš: „Akutně musíme řešit otázku nedostatku kapacit na středních školách. Trochu mě překvapuje, že při tom, jak se vyvíjela demografická vlna v posledních osmi letech, nikoho nenapadlo zajistit dostatečné kapacity. Nejde jenom o prostory, ale také učitele. Nemůžeme si dovolit ten luxus nechat projít jednu generaci určitě nadějných uchazečů o studium na střední škole a nedat jim možnost, aby mohli studovat.“

Nikoho to nenapadlo… Je to vůbec možné?

Retro jako budoucnost

Na začátku letošního června zastavil na několika českých nádražích legendární francouzský vlak TGV. České dráhy akci připravily jako propagaci vysokorychlostní železnice.

Smutné. Velmi smutné.

Nic proti TGV! Francouzský projekt si úctu nepochybně zaslouží. Vzrušení ze setkání se superrychlým vlakem jen trochu kalí fakt, že na pravidelnou linku vyjel už v roce 1981.

Na většině francouzských linek je jeho traťová rychlost 300 km/h. A umí být i rychlejší. Rekordní rychlosti dosáhla souprava TGV v roce 2007 – přes 574 km/h. Ještě pozoruhodnější je fakt, že téměř 1100 km na své pravidelné lince z Calais do Marseille vlak v roce 2001 zvládl za 3 hodiny a 29 minut.

Za přibližně stejnou dobu se dostane Pendolino z Prahy do Ostravy. Pokud výjimečně nemá zpoždění. Je to 356 kilometrů.

Smutné. Velmi smutné. V Česku zatím neexistuje ani jediný kilometr vysokorychlostní trati. A České dráhy si pozvou retrovláček, aby projekt popularizovaly. Není to zapotřebí. Člověk nemusí být zrovna zapálený šotouš na to, aby měl nějaké informace o vysokorychlostních vlacích a dokázal uvažovat o jejich výhodách.

Problém je v tom, že pro politiky byly vysokorychlostní tratě v rozhodujícím okamžiku vzdálenou budoucností. A více méně jí zůstávají i nadále.

„Myslím, že ten základní problém začal už někdy v 90. letech, kdy se rozhodlo o tom, že se budou modernizovat hlavní tratě, ale modernizovaly se pouze na 160 km/h… Tratě se opravovaly v 90. letech a už se musí zase opravovat. A o těch vysokorychlostních vlacích se mluvilo jako o něčem, co bude v budoucnosti, co teď není priorita. Takže výsledkem je, že stále udržujeme tu naši extrémně rozsáhlou železniční síť… A motáme se pořád dokola,“ popisuje problém novinář Jan Sůra, který se dopravním tématům dlouhodobě věnuje.

Neboli: Jsme hrdí na svoje železnice, ta síť je opravdu mimořádně hustá. Že někde koleje zarůstají travou, spoje zanikají a vlaky jsou v zoufalém stavu, je jiná věc. Nic to nemění na tom, že je to rodinné stříbro, o něž je třeba pečovat.

Vysokorychlostní tratě? Za miliardy korun? Vzdálená budoucnost. Možná jen chiméra.

Jací jsme? (Před 100 lety)

„Zvláštní snivý charakter Prahy, o němž se vyjádří každý cizinec sem zavítavší, není jen ve starých palácích a kostelích. Poněvadž naše skutečnost byla dlouho tak malá, povznášeli jsme se snem, padělali jsme si rukopisy a velmi jsme naříkali, když byl padělek odhalen,“ psal Ferdinand Peroutka. „Tento snivý charakter Prahy je velkou výhodou pro malíře, ale moderní národ musí vědět, co chce. Se snivým charakterem se těžko protluče. Snivý charakter špatně dláždí ulice.“

Peroutka patřil k těm českým myslitelům, kteří se rádi a důkladně zabývali otázkou české národní povahy. A napsal k tomu tématu mnoho inspirativních věcí.

V textu Malý národ a povaha z roku 1922 zdůrazňuje dvě základní okolnosti, které formovaly českou národní povahu: Ponor do minulosti a neustálé podléhání všemožným kulturním a politickým vlivům, které jsme neuměli přetavit do vlastního pevného názoru.

Ponor do minulosti: „Byli jsme národem nesvobodným ve státě polodespotickém, jehož obličej byl více obrácen do minulosti než do budoucnosti… V Schönbrunnu seděl po tři lidské generace císař, jehož mládí i výchova spadaly do dob dávno minulých a jenž byl znám v Evropě jako nejlepší znalec staré španělské etikety, pod níž sám ještě vyrostl.“

Císař neměl rád moderní techniku – nikdy nevstoupil do výtahu, automobilem jel jen jednou. Budoucnost ho příliš nezajímala.

Jako malý národ jsme zároveň vstřebávali vlivy ze všech stran. A byli jsme v tom dobří. „Kýchl-li nějaký básník v Paříži, i my jsme kýchli, abychom byli při tom… Každá evropská myšlenka alespoň u nás přenocovala jako v hotelu… Nevybudovali jsme si tradice dosti klidné, která jedině může být oporou povaze. Mnoho myšlenek nás jen poprášilo. Naše historie rozšiřovala mozek, ale neposilovala organismus. A tak vše, co děláme, co píšeme, oč se pokoušíme, má jaksi slabé kosti.“

Dávají ta slova dnes nějaký smysl? Vypovídají ještě něco o „naší povaze“?

Zkusme to shrnout: Spolu s císařem i obrozenci jsme byli dlouho a pevně a oddaně zahleděni do minulosti. A spolu s velkými národy jsme sdíleli moderní myšlenky a umělecké směry. Byli jsme nadaní, inteligentní, vzdělaní…

Jenže z toho všeho v nás zbyla taková všeobecná mozaika. Žádná vlastní cesta, žádná vlastní vize. Jakási roztěkanost na pomezí minulosti a budoucnosti.

A to před námi teprve byla nacistická okupace a 40 let komunismu.

Vzdělanostní dálnice

Důchodová reforma. V jedné věci si politici demografického vývoje všimli – populace stárne. A důchodový systém je neudržitelný. A tak už téměř 30 let diskutují zákonodárci o důchodové reformě. Pokaždé znovu s novou vládou se veřejnost dozví, že situace je kritická a že příští generace se stane obětí nicnedělání předchůdců stávající vládní garnitury.

Po 30 letech diskusí média píší: Objevují se první obrysy důchodové reformy.

Stavební zákon. Ta informace v podstatě nikoho nepřekvapila. Bylo to jen trpké shrnutí dlouhodobé bizarní tuzemské zkušenosti. V mezinárodním srovnávacím žebříčku Světové banky z roku 2019 se Česko ohledně rychlosti stavebního řízení propadlo na 157. místo na světě. Těsně za Kamerun. Ale stále ještě před Burundi.

Nový stavební zákon se připravuje téměř permanentně. Naposledy do jeho přípravy razantně vstoupila nová vláda, konkrétně předseda Pirátů Ivan Bartoš. Jenže nejprve bylo potřeba zastavit přípravu návrhu předchozí vlády. Výsledek? Na nový stavební zákon si Česko počká roky.

Dálnice. Ne, nemá smysl psát o dálnicích. Příliš se to podobá příběhu vysokorychlostních tratí.

Samostatnou kapitolou je příprava na katastrofy všeho druhu. Nejen na rozsáhlé lesní požáry. Třeba na takovou pandemii.

V září 2020 vyšel časopis Neovlivní.cz s obálkou, která hlásala: Nepřipraveni. Zacitujme z hlavního materiálu čísla: „Když vláda zjara ze dne na den uzavřela zemi, národ poslala do domácí karantény a ochromila ekonomiku, koupila si tím čas. Čas, který mohla využít k tomu, aby se nachystala na případnou druhou vlnu covidu-19. Aby vytvořila zásoby ochranných pomůcek, připravila záchranný plán pro byznys i drobné podnikatele, nachystala nový školní rok a připravila scénáře pro další postupy. Jenže ve skutečnosti se nic z toho nestalo.“ Následoval důkladný výčet toho, který politik si to zkrátka neodpracoval a nechal se ukonejšit tím, že „čísla jdou dolů“.

Poskočme do dnešních dnů, k září 2022. Počty nakažených covidem-19 povážlivě stoupaly po většinu léta, ale úřady se znovu měly čím konejšit. Tentokrát představou, že „s tím už umíme žít a koneckonců koluje méně zákeřná varianta“.

Každý odborník na viry přitom potvrdí, že přírodní zákon, který by zaručil, že se viry budou vyvíjet už jen k méně závažné variantě, neexistuje. „Já bych nespoléhal na slova ‚nebojte se, už to bude jen mírnější‘. Žádná taková záruka není, příroda je vynalézavá,“ varoval v létě v rozhovoru pro Seznam Zprávy biochemik Jan Trnka, šéf Katedry biomedicínských oborů 3. lékařské fakulty UK. „A my se nepřipravujeme na varianty, které můžou přijít. My reagujeme na to, co zrovna je, nebo co zrovna bylo. Třeba otázky nějakého technického zajištění, ventilační systémy, dezinfekce vzduchu a tak dál, které by nám pomohly nejen vůči covidu, ale všem respiračním onemocněním a mohly by zachránit ekonomice miliardy, na tom se prakticky nedělá. To vidím jako velký problém.“

Nač se připravovat, ono už to musí skončit. Leda by neskončilo…

Tak uzavřeme kruh ještě jedním příkladem ze školství – státní maturita. Diskutovalo se o ní 20 let. A když byla v roce 2011 zavedena, ukázalo se, že diskuse byly k ničemu. Má mít dvě, nebo jednu úroveň obtížnosti? Mají se slohy hodnotit centrálně, nebo na školách? Má být maturita z matematiky povinná?

Jen s mírnou nadsázkou: Po 20 letech diskuse bylo téměř vše, co bylo zavedeno, následně zrušeno. Anebo dokonce zavedeno, zrušeno a následně obnoveno. A posléze zrušeno.

Ale zdaleka nejde jen o technický problém. Nebo bizarní příběh.

Jak říká ministr Balaš – nedostatek kapacit na školách by mohl vyřadit celou jednu generaci dětí ze středoškolského studia. Kolaps maturit má devastující účinek v každé generaci. A kolaps železnic a dálnic může vést k tomu, že sousední země ztratí trpělivost a prostě nás „objedou“.

A vyřadí ze hry mnohem víc než jednu generaci.

Ne, nezdá se, že by v tom byla jasná vize. Vypadá to spíš na jaksi „slabé kosti“.

Jací jsme: Komunismus. A privatismus

Jsme velmocí ohledně zahradních bazénů. Je to maličkost? Jen zdánlivě. Protože ty bazény stojí na zahradách našich domů a my jsme posedlí vlastním bydlením. Jsou to příklady toho, že žijeme v kultuře „privatismu“.

„Privatismus posunuje těžiště našeho zájmu dovnitř. V podmínkách privatismu se naše identita neopírá o příslušnost ke skupině, nýbrž o to, co se vejde do prostoru uzavřeného stěnami nebo živými ploty našeho obydlí,“ píše sociolog Petr Pospěch v knize Neznámá společnost. „Průvodním jevem privatismu je proto i stažení se z veřejné sféry a nezájem o veřejné problémy.“

Mezinárodní průzkumy ukazují, že Češi mají velice nízký zájem o politiku – za důležitou součást života ji považuje 26 % respondentů v Česku, zatímco průměr EU je 42 % (European Values Study).

Podle loňského průzkumu Eurobarometr věří vládě a parlamentu méně než 20 % Čechů. Průměr EU je 36 %.

A Češi si nevěří ani navzájem. Nemilosrdnou zprávu přinesl průzkum STEM z roku 2008: 64 % respondentů si myslí, že většině lidí se nedá důvěřovat.

Nezájem o politiku. Nedůvěra ve veřejné instituce. Nedůvěra v lidi.

Není to čistě česká záležitost. Privatismus se projevuje i v jiných zemích. Ale jak píše antropoložka Sonia Hirt: „Privatismus v postkomunistické Evropě je jako západní privatismus na steroidech.“

Komunistický režim spolehlivě ničil důvěru ve veřejné instituce. Rituály, prázdná hesla, prvomájové průvody s mávátky. Většina lidí si myslela svoje a těšila se na víkend na chalupě. Pospěch připomíná, že v roce 1945 bylo na území republiky evidováno 8 tisíc chat a chalup. V roce 1985 jich bylo téměř 400 tisíc.

Nevymlouváme se na minulý režim už trochu automaticky? Nesvádíme na něj vlastní rozhodnutí i neschopnost? Ten problém je komplikovanější: „Antropolog Ladislav Holý trefně upozornil, že za první republiky jsme se podobně dívali na období, kdy jsme byli součástí Rakouska-Uherska. Tehdy jsme zase říkali, že jsme se státu naučili nedůvěřovat už za monarchie a že s tímhle dědictvím minulosti nic nenaděláme,“ říká Pavel Pospěch.

Moderní dějiny české povahy v kostce: Zahledění do minulosti, odcizený, nepřátelský stát, politika jako rituální šaškárna, úporná a mnohdy povrchní snaha držet krok s velkými národy a moderními trendy. Nezájem o společnou vizi.

Slabé kosti.

Jak to funguje

Nejsou to příliš obecné neužitečné úvahy? Funguje to v praxi?

Tak například: Proč veřejnost nevytváří na politiky dost silný tlak, aby zajistili místa ve školkách a školách? Jak je možné, že politiky opakovaně nenapadne, že v demografickém vývoji se cosi změnilo? A že jim to opakovaně projde?

Může to být důsledek, výraz privatismu. Aktivní část veřejnosti se spoléhá spíše než na veřejné instituce sama na sebe. Jak sehnat pro své dítě dobrou školu? Osvědčené metody tu jsou: Zápisová turistika. Drahé přípravné kurzy pro přijímačky na víceletá gymnázia. V krizové situaci dohoda se spřízněnými rodiči a založení soukromé rodinné školy.

Sociolog Pavel Pospěch souhlasí. Pro magazín Neovlivní.cz říká: „Je to přesně tak, jak píšete: lidé, kteří by mohli být aktivní a tlačit na změnu, jsou zároveň lidé s vysokým vzdělanostním, kulturním a sociálním kapitálem. Takže mají možnost tento kapitál využít a problémy pro sebe vyřešit individuálně. Moc dobrý příklad.“

A smutný: Energie, která by mohla nastartovat změnu, je zaměřená na obcházení veřejných institucí.

Začarovaný kruh české povahy v kostce: Čím větší nedůvěra v instituce, tím větší privatismus. Čím mohutnější privatismus, tím silnější rozpad institucí.

Hodně bazénů. Žádné rychlovlaky.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock