Ještě jí nebylo dvacet let a už se může pyšnit titulem historicky vůbec nejúspěšnější české skokanky na lyžích. Anežka Indráčková si na letošní olympiádě vyskákala na středním můstku osmnáctou příčku, což je vůbec nejlepší individuální umístění, jakého kdy Češka dosáhla. A čtrnáct dní poté si z mistrovství světa juniorů přivezla rovnou zlato. Její příběh je však mnohem barevnější: Je o překonávání vlastních limitů.
Skáče, i když má závratě z výšky. Trápí se nízkým sebevědomím, ale to jí nezabránilo v tom, aby dva gymnaziální roky strávila sama v Rakousku; zemi, jejíž jazyk pořádně neuměla. „Já si totiž myslím, že bez toho, aby člověk vystoupil ze své komfortní zóny, nedosáhne dobrého výsledku. Musíte vyjít z hranic, které v sobě máte, abyste se mohla posouvat dopředu.“
První, čeho si všimnete, když sedíte proti Anežce Indráčkové, je neuvěřitelná energie, která z téhle křehké dívky srší. Upřímnosti, se kterou reaguje na otázky. Toho, jak před nimi neuhýbá, ani když se přiblížíme k tématům, která nejsou zrovna příjemná. Dokáže otevřeně mluvit o tom, jak si přivodila poruchu příjmu potravy, jak už chtěla z toho kolotoče tréninků a závodů pryč, jak vyhořela. A jak s tím bojovala. A ještě tohle: ráda se směje. I sama sobě, jako se stalo hned u první otázky. Tak pojďme hned k ní.
Neo: Máte za sebou neuvěřitelnou sezónu, což mi přijde o to zajímavější, že jsem viděla nějaké video, ve kterém jste říkala, že máte strach z výšek. Je to pravda?