Angela Merkelová včera poprvé promluvila k válce na Ukrajině a tvrdě odsoudila Putina. Vyslovila se pro účinnou pomoc Ukrajině. Jak si stojí Německo ve skutečnosti?
Představte si, že by vrcholní čeští politici označili Mnichovskou dohodu z roku 1938 za rozumnou smlouvu odčiňující křivdy poválečného uspořádání. Umíte si to představit?
Zhruba takovou sílu změny poválečného celonárodního příběhu prožívá nyní Německo. Zeitenwende. Bodu zvratu. Německo aktivně pomáhá jedné z bojujících stran. Dodává těžké zbraně do „zóny konfliktu”. Něco, co bylo sedmdesát poválečných let vyloučeno. Jak Německo svůj bod zlomu zvládá a jak moc či málo Ukrajině pomáhá?
Momentka z jedné z mnoha německých demonstrací za Ukrajinu a proti ruské agresi. Snímek z kraje dubna z Berlína. Foto: Shutterstock
Každý národ se nějak vyrovnával se svým poválečným traumatem. Lišily se způsoby, úspěšnost i délka takového vyrovnání. Poválečné Německo zanevřelo na jakoukoliv ideologii, na jakékoliv přesvědčení a všechno kromě obchodu se stalo bezpředmětným. Tabu. Vzpomínka na to, k čemu vedlo vzývání ideologického přesvědčení naposledy, byla příliš živá.
Zvolení třiasedmdesátiletého bývalého kolínského starosty Konráda Adenauera západoněmeckým kancléřem v září 1949 většinou jednoho hlasu původně neslibovalo dlouhotrvající stabilitu. Nakonec se ale Adenauerova čtrnáctiletá vláda stala synonymem pro „Wiederaufbau“, znovuobnovení a výstavbu země založené na přijetí Marshallova plánu a realizaci sociálně tržního hospodářství ministra hospodářství a pozdějšího spolkového kancléře Ludwiga Erharda. Zatímco Erhard položil základy „německému hospodářskému zázraku”, Adenauer usiloval o sjednocení Německa i Evropy. Byl to Ludwig Erhard, kdo nejsilněji oponoval projekt Evropského společenství uhlí a oceli, jehož byl naopak Adenauer velkým propagátorem. Erhardova ekonomická politika „demokratického socialismu” se stala součástí základního programu SPD, zatímco Adenauerova touha po jednotě se stala německou výzvou pro dalších čtyřicet let.