Putinova válka a Německo v bodu zvratu

Angela Merkelová včera poprvé promluvila k válce na Ukrajině a tvrdě odsoudila Putina. Vyslovila se pro účinnou pomoc Ukrajině. Jak si stojí Německo ve skutečnosti?

Představte si, že by vrcholní čeští politici označili Mnichovskou dohodu z roku 1938 za rozumnou smlouvu odčiňující křivdy poválečného uspořádání. Umíte si to představit?

Zhruba takovou sílu změny poválečného celonárodního příběhu prožívá nyní Německo. Zeitenwende. Bodu zvratu. Německo aktivně pomáhá jedné z bojujících stran. Dodává těžké zbraně do „zóny konfliktu”. Něco, co bylo sedmdesát poválečných let vyloučeno. Jak Německo svůj bod zlomu zvládá a jak moc či málo Ukrajině pomáhá? 

Každý národ se nějak vyrovnával se svým poválečným traumatem. Lišily se způsoby, úspěšnost i délka takového vyrovnání. Poválečné Německo zanevřelo na jakoukoliv ideologii, na jakékoliv přesvědčení a všechno kromě obchodu se stalo bezpředmětným. Tabu. Vzpomínka na to, k čemu vedlo vzývání ideologického přesvědčení naposledy, byla příliš živá.

Zvolení třiasedmdesátiletého bývalého kolínského starosty Konráda Adenauera západoněmeckým kancléřem v září 1949 většinou jednoho hlasu původně neslibovalo dlouhotrvající stabilitu. Nakonec se ale Adenauerova čtrnáctiletá vláda stala synonymem pro „Wiederaufbau“, znovuobnovení a výstavbu země založené na přijetí Marshallova plánu a realizaci sociálně tržního hospodářství ministra hospodářství a pozdějšího spolkového kancléře Ludwiga Erharda. Zatímco Erhard položil základy „německému hospodářskému zázraku”, Adenauer usiloval o sjednocení Německa i Evropy. Byl to Ludwig Erhard, kdo nejsilněji oponoval projekt Evropského společenství uhlí a oceli, jehož byl naopak Adenauer velkým propagátorem. Erhardova ekonomická politika „demokratického socialismu” se stala součástí základního programu SPD, zatímco Adenauerova touha po jednotě se stala německou výzvou pro dalších čtyřicet let. 

Tak vznikla západní Evropa, v níž spolu obchodovaly a postupně se propojovaly státy, které ještě před pár lety byly úhlavními nepřáteli. Obchodní spolupráce se stala pro Německo prvním pilířem zahraniční politiky. Druhým pilířem se stala naprostá pasivita ve vojenských záležitostech.

Až do roku 1955 nemělo Západní Německo vlastní armádu a její zřízení v roce 1956 se neobešlo bez masových protestů a demonstrací. Obyvatelstvo se bálo další války a německou armádu nechtělo, pacifismus se pro velkou část německé společnosti stal normou. A to je doba, v níž vyrůstala dnešní německá politická garnitura.

Sbližování s Východem

Éru sbližování s Východem zahájil premiér Willi Brandt, za jehož pětiletého úřadování se normalizovaly vztahy s NDR i dalšími východními zeměmi, s nimiž Adenauer odmítl navázat diplomatické vztahy kvůli uznání NDR. Že je kurz sbližování s Východem správný, potvrdila Němcům Nobelova cena míru, kterou Brandt obdržel v roce 1971.

Ze sbližování s Východem profitovalo Německo i ekonomicky. Průmyslu i občanům prospíval dovoz levné energie z Ruska. Komunistický Sovětský svaz se stal spolehlivým obchodním partnerem, který i v době nejtěžších ideologických třenic dodával ropu, plyn a další devizami placené suroviny. Brandtovi nakonec nohy nepodrazila spolupráce se Sovětským svazem, ale fakt, že jeho nejbližší spolupracovník Günter Guillaume je agentem východoněmecké tajné policie Stasi.

Na vstřícnost k Rusku o několik let později navázal dosud nejdéle sloužící německý kancléř Helmut Kohl. Ten využil příznivé situace po pádu berlínské zdi a především ekonomickými ústupky i osobním angažmá vůči sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi zajistil souhlas Sovětského svazu nejenom se sjednocením Německa, ale také s celoněmeckým členstvím v NATO.

Adenauerův sen se stal skutečností. A také obrovskou finanční zátěží, protože východoněmecká ekonomika rozhodně nebyla kvetoucí krajinou, za jakou ji označoval Kohl; další peníze spolykala podpora ruské ekonomiky přislíbená nejdříve Gorbačovovi a později Jelcinovi za příslib souhlasu s rozšířením NATO i o další východoevropské státy včetně České republiky. Propad ekonomiky, obrovské náklady na znovusjednocení, a především rekordní nezaměstnanost způsobily Kohlův pád v roce 1998.

Jeho nástupce, sociálnědemokratického lídra Gerharda Schrödera, nazval Der Spiegel Mezikancléřem, výplní mezi věčným Kohlem a „Kohlovým děvčetem” Angelou Merkelovou. Tak ji posměšně první měsíce nazýval německý tisk. 

Kdyby Schröder zůstal u toho, co dělal jistou část svého kancléřského mandátu, vzpomínala by na něj historie smířlivěji. Byl prvním z poválečných kancléřů, který odmítl apologetický postoj předchozích poválečných německých vlád a hovořil o Německu jako o „velké evropské mocnosti“, která by měla prosazovat své zájmy na mezinárodní úrovni. A byl také zodpovědný za první zahraniční mise Bundeswehru v Kosovu a Afghánistánu. Protiválečných nálad v německé společnosti přitom uměl využít a v rámci předvolební kampaně roku 2002 odmítl podpořit americkou invazi do Iráku. Čímž došlo k dlouhotrvajícímu rozkolu Německa s USA.

Na rozdíl od svých předchůdců Willyho Brandta nebo Helmuta Kohla jednal Schröder na mezinárodní úrovni bez zřetelného plánu nebo vize. Schröderovo Německo se náhle stalo „střední mocností“ – termín, který si mnozí bonnští politici museli nejprve vyhledat ve slovníku. Vyzval k ukončení zbrojního embarga vůči Číně a neváhal použít antiamerikanismus jako prostředek, aby se udržel u moci. Celému světu stavěl na odiv své přátelství s ruským carem Vladimirem Putinem, přičemž si buď nebyl vědom toho, co touto pózou působí Polsku a pobaltským státům, nebo – což je ještě horší – mu to bylo jedno. Putina označil za „bezchybného demokrata”, s nímž hodlal vybudovat strategické partnerství mezi Berlínem a Moskvou.

Tím by ještě dost možná nijak zásadně nevybočoval z tehdejší evropské východní politiky založené na pomoci Rusku ve snaze zabránit jeho hospodářskému kolapsu i nepředvídatelnému politickému vývoji. Ani válka v Čečensku a především brutalita, kterou zde ruská armáda použila, nic nezměnila na tehdejší celoevropské snaze Rusku pomoci. Jak Schröder řekl: „Není možné Rusko posuzovat pouze na základě čečenského konfliktu.”

Jenže součástí partnerství pro Schrödera byl i projekt plynovodu přes Baltské moře výhradně mezi Ruskem a Německem. Prý by měl do Německa přivést plyn levněji a bez závislosti na jiných státech. V roce 2005 Schröderova SPD dramaticky prohrála s konzervativci Angely Merkelové, což v noci před volbami úřadující kancléř slavně odmítl uznat. Poté Schröder strávil řadu týdnů vyjednáváním o velké koalici, a nakonec z politiky uraženě odešel.

Co Schröder způsobil? A v čem pokračovala Angela Merkelová? A opouští Německo pasivní poválečnou roli? Odpovědi přinášíme v aktuálním vydání časopisu Neovlivní.cz, který získáte v sekci PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com