Nepřítel v nás: hra na schovku

Motto:

“The darkest places in hell are reserved for those who maintain their neutrality in times of moral crisis.”

Dan Brown, Inferno

Podle vládou nedávno schválené Bezpečnostní strategie ČR dochází k erozi evropské bezpečnostní architektury a nelze vyloučit přímé ohrožení území členských zemí NATO a EU ze strany státu, který cíleně destabilizuje sousední země a vede proti nim hybridní válku. Tímto státem, ačkoli z nepochopitelných důvodů nejmenovaným, je Rusko.

Dodejme, že podle šéfa Ředitelství speciálních sil ministerstva obrany Karla Řehky Rusko obchází naši obranu a onu hybridní válku vede “přesně podle nové vojenské doktríny zahrnující psychologické operace, válku v kyberprostoru, působení speciálních sil, působení soukromých firem.”

Po generálu Petru Pavlovi, který se již dříve neostýchal nazvat současné putinovské Rusko agresorem a nepřítelem, je Řehka již druhý vysoce postavený český voják, který se nebojí řeči jasné a pojmenovává věci pravými jmény.

Zdá se tedy, že tvůrci bezpečnostní strategie i vláda, která ji schválila a velení naší armády, vynecháme-li ovšem jejího vrchního velitele, kterým je president republiky, jsou v hodnocení bezpečnostní situace, ve které se nacházíme, celkem zajedno.

Co na to občané? Vnímají to? Rozumí tomu? A chápou, co z toho pro nás plyne? Ptají se, jak je vláda připravena tuto aktualizovanou bezpečnostní strategii implementovat?

Nejsem odborníkem na kyberprostor ani na zelené mužíčky bez výložek, ale velmi šikovné psychologické propracování propagandistické ofenzívy vedené Kremlem sleduji s velkým zaujetím. Roli a využití některých evropských soukromých firem coby trojských koňů v oné hybridní strategii vnímám jako součást psychologické taktiky. Dávají práci našim pracujícím, platí nemalé daně, mají v Rusku obrovské investice, o které by mohly přijít… Ale nejsou to jediní spojenci Ruska v našem týlu. Působí ruku v ruce s některými politiky, aktivisty, novináři, blogery, troly… Ne všichni z nich jsou jen popletenými užitečnými idioty. Jejich vazby, zázemí, motivace, to je samo o sobě velmi zajímavé téma, které, předpokládám, velmi intenzivně zaměstnává naše služby, především kontrarozvědku. Je to ovšem úkol i pro investigativní žurnalistiku. Je dobré vědět, s kým máme co dočinění.

Ale. Mí rodiče, kterým vděčím za své vychování, mi vždy kladli na srdce, že než se začnu vymlouvat na druhé, měl bych si zamést před vlastním prahem.

Vycházejme z toho, že předpokladem psychologické války je dobrá znalost protivníka. Má-li tento druh boje proti nám uspět, musí nás mít nepřítel správně přečtené. Musí znát nejen naše silné stránky, ale především naše slabosti a naše obavy a musí s nimi umět šikovně pracovat. Co o nás ví? A co o sobě víme my sami?

Zkusme si v té souvislosti stanovit několik základních postulátů a položit k nim související otázky.

1. Žijeme ve svobodě a demokracii, ale z vlastní historické zkušenosti bychom měli vědět, že to není dáno automaticky a nemusí to být trvalé. Jsme si to ochotni připustit?
2. Chceme-li, aby to tak bylo i nadále, musíme být schopni a ochotni svůj způsob života a svou identitu autenticky obhajovat a v případě potřeby bránit i se zbraní v ruce. Dokážeme a chceme to?
3. Zlo, pokud se mu ustupuje, bytní. A agresor, kterému nečelíme, nýbrž ustupujeme, má stále větší apetit. Nezapomněli jsme na to?
4. Mluvíme-li o našem způsobu života, myslíme tím liberálně demokratický společenský model, který je jasně definován tradicemi, ze kterých vychází a hodnotami, které představuje. Víme, které jsou to tradice a o jaké se jedná hodnoty? Víme, kdo tyto hodnoty ohrožuje, resp, kdo jsou ti, proti kterým je máme bránit? A jak?

Obávám se, že řada našich spoluobčanů, a to nejen v České republice, ale ve většině zemí Evropské unie, dnes takto neuvažuje a podobné otázky si neklade. Zvykli jsme si na život v míru a relativním blahobytu. Naše hlavní mantra je trvalý růst. Naši stabilitu, prosperitu a bezpečnost v historicky nebývalé míře zajišťuje členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Nechceme si připustit, že pocit bezpečí, který si užíváme, je do jisté míry pouhou iluzí. A když nás nepřehlédnutelné okolnosti a krutá realita nutí probrat se z letargie, jsme zmatení a podráždění, nechce se nám ven ze svého pohodlného světa sociálních jistot a bezpečných hranic. Hledáme pro svou nejistotu omluvu, zaměňujeme zdravou pochybnost za účelovou relativizaci vlastních civilizačních hodnot, užitečnou skepsi nahrazujeme sebezničujícím a paralyzujícím cynismem. Politiku apeasementu vydáváme za zodpovědnost a tváříme se takticky. Bojíme se apokalypsy a svou nečinností jí jdeme vstříc. Než bychom se vytrvale a promyšleně soustředili na posilování euroatlantického společenství a spojenectví v oblasti vojenské, ekonomické a energetické, raději pilujeme alibi pro svou neochotu podívat se pravdě do očí a pro svou pasivitu.

Nedokážeme ve své krátkozrakosti rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi svobodou a nesvobodou, mezi lidskou důstojností a ponížením, mezi vládou práva a bezprávím, mezi politikou a populismem, mezi spojencem a nepřítelem, mezi agesorem a napadeným. Pokud nám někdo připomene základní hodnoty naší západní civilizace a jejich cenu, připadá nám to nepatřičně patetické, nafouklé a hodné bagatelizace.

Nebo takoví nejsme? Obávám se, že kremelští stratégové nás takto vyhodnocují.

Náš nepřítel toho o nás ví hodně. A dokáže s tím skvěle pracovat. Neustávajícím tokem mystifikací, polopravd a manipulativních lží cílí na naši psychiku. S cílem nás přesvědčit o své pravdě, anebo nás alespoň vystrašit, paralyzovat a vést nás k nečinnosti a neutralitě.

Jsme ve válce. Ve válce je dobré neplést si spojence a nepřátele, ale hlavně se musíme dokázat vyznat sami v sobě. Vědět, co chceme. Připustit, že to bude něco stát. Svoboda není zadarmo. Svoboda je hodnota a zodpovědnost, kterou ne každý unese.

Jsme ve válce, i když zatím “jen” hybridní. Na uhýbání, nerozhodnost a neutralitu není už čas.

 

Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha