© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Ministerstvo zahraničí před časem neprodloužilo akreditaci pražskému zpravodaji ruských médií Russia Today a RIA Novosti Alexandru Kuranovovi. Muži, který se v Česku živí jako novinář 27 let. Dodnes neví, proč se tak stalo a co mu český stát vyčítá. Když se ptá, dostává stále stejnou odpověď: Je to tajné.
Fakticky krok, který Černínský palác učinil, neznamená téměř nic. Alexandr Kuranov prostě nedostal plastovou kartičku dokládající, že je novinářem akreditovaným ministerstvem zahraničí. Psát dál může, pobyt má také v pořádku, v Praze žije už třicet let. Ale subjektivně cítí, že se mu stala křivda.
Alexandr Kuranov před rokem ve vysílání České televize komentoval ruský postup na Krymu. Repro: Neo
Během rozhovoru pro Neovlivní.cz mnohokrát opakuje, co všechno udělal pro lepší vztahy mezi Prahou a Moskvou. Jak se teď na něj musí kolegové dívat skrz prsty. Jak rozhodnutí státu poškodilo jeho pověst. Jak je zklamaný. “Já chci prostě znát pravdu, proč se to stalo. Poškodilo mě to. Mou novinářskou čest, moji pověst,” říká.
V Česku působí od konce 80. let, s tříletou přestávkou, kdy se vrátil do Moskvy a pracoval jako zástupce šéfredaktora deníku Nězavisimaja gazeta. Poté psal jako pražský dopisovatel pro deník Kommersant. Poslední rok a půl byl zpravodajem na volné noze akreditovaným pro dvě státem řízená média. Kremlem financovanou agenturu RIA Novosti a zpravodajskou síť stanic Russia Today (RT), která přináší “ruský pohled na události mezinárodní politiky”.
Černínský palác důvody neudělení akreditace nesdělil s tím, že jde o utajované skutečnosti. Podobné kroky bývají součástí opatření státu proti cizím špionům. Anebo odvetou za ruské vyhošťování (podrobněji jsme psali zde »).
Neo: Nemyslíte si, že důvodem, proč jste akreditaci nezískal, můžou být právě agentury, pro které pracujete, respektive jejich podání zpráv?
Pořád si myslím, že se musela stát nějaká chyba. A ano, jediná domněnka, kterou mám, je, že je to celé spojené s činností agentury, pro kterou teď píšu. Možná vadí Russia Today. Ale já pro ni jenom píšu články, nevyvíjím žádnou jinou činnost. Můžete si to najít! Když zadáte na ruském internetu moje jméno, tak za ten rok, rok a půl, co s Russia Today spolupracuji, jsem napsal pro agenturu přibližně 1200 článků o České republice, o Slovensku. Jsou to zprávy o tom, co se tu děje, prohlášení českých činitelů. Jsou to texty, které jsem opíral o zprávy předních českých deníků, českého rozhlasu, televize, není tam nic vymyšleného, žádná propaganda. Nerozumím tomu, proč ministerstvo zahraničí rozhodlo, jak rozhodlo.
Neo: Dostal jste nějaké formální vyrozumění? Jsou tam napsané nějaké konkrétní důvody, proč vám akreditaci nedali?
Ono je to tak, že jako zahraniční novinář musím každý rok podávat žádost o prodloužení akreditace. Dělal jsem to tak v Česku 27 let a nikdy nebyl žádný problém. Vždycky jsem dostal akreditaci zase na další rok. Loni jsem začal spolupracovat s Russia Today. Víte, já jsem už byl vlastně v důchodu, už jsem nepsal, ale chybělo mi to. Tak jsem se s nimi domluvil a začal s nimi spolupracovat. A když jsem si požádal o prodloužení akreditace, tak mi přišel dopis z ministerstva zahraničí, že byla moje žádost zamítnuta. Mluvil jsem s paní z tiskového odboru, která mi sama navrhla, abych napsal dopis na ministerstvo, abych v něm na základě zákona o svobodném přístupu k informacím požádal o vysvětlení. A pak mi přišla oficiální odpověď. Byla v tom smyslu, že rozhodnutí tiskového odboru padlo na základě rozhodnutí bezpečnostního odboru ministerstva. Tím pádem, že se celá věc považuje za tajnou a důvody mi sdělit nemohou.
Neo: Takže vůbec nevíte, proč jste tu akreditaci najednou nedostal?
Vůbec. Já sám pátral po různých úřadech, nikdo o tom nic nevěděl. Pak přišel protest z Moskvy, začalo se to řešit v médiích, ale stejně nic nevím. Napsal jsem dopis prezidentovi, premiérovi, ministrovi zahraničí. Napsal jsem jim, že jsem za 27 let nikdy neudělal nic, co by Českou republiku nějak poškozovalo, nikdy jsem nic špatného nenapsal.
Neo: Má to na vás nějaký praktický dopad, že akreditaci nemáte?
Já tady bydlím už třicet let, s pobytem není problém. Psal jsem na ten tiskový odbor a ptal se jich, co pro mě to rozhodnutí znamená. To už nesmím dál psát? Řekli mi, že si psát dál můžu, jenom prostě od nich nedostanu kartičku novináře akreditovaného ministerstvem zahraničí.
Neo: Čili jde vlastně o demonstrativní gesto, když odhlédnu od toho, že vás osobně se to dotýká.
Ano, v činnosti mi to nijak nepřekáží. Ale já teď musím žít s tím, že je tu nějaké podezření, že provádím něco strašného proti České republice. Proti českým občanům. To mi nejvíc škodí. Říkám si, jestli se teď na mě lidi dívají skrz prsty. Píšu dál, ale vlastně mě to netěší. A mám špatnou náladu.
Neo: Vaše agentura to nějak řešila?
Vydala prohlášení, ve kterém se proti tomu ohradila. A ruské ministerstvo zahraničí zveřejnilo protest. Dál je zatím ticho. Ale já jsem si to stejně chtěl vybojovat sám. Žiju tady třicet let. Mám tu zázemí – osobní, pracovní. Byl jsem prvním sovětským novinářem, který udělal rozhovor s Václavem Havlem. To bylo v prvních dnech revoluce, v Laterně Magice, když tam byl štáb občanského fóra… Napsal jsem tolik článků, přispěl jsem k rozvoji dobrých vztahů mezi Ruskem a Českou republikou, snažím se pro Rusy dnešní Česko představovat. Napsal jsem spoustu článků, do kterých jsem se snažil přenést, co si myslím – že Česko je nejlepší stát na světě. Já už Česko považuji za svůj nový domov, strávil jsem tady tolik let. O to víc mě mrzí, že jsem dostal takovouhle…
Neo: Myslíte si, že jste stal obětí recipročních kroků? Jako když Rusko před časem vyhostilo novináře České televize v reakci na vyhošťování v Česku, tak jestli zkrátka nejste obětí těchto diplomatických her.
Já jsem v minulosti, pokud třeba české úřady někoho vyhostily, o tom také psal. A samozřejmě sleduji, co se děje v Rusku. Upřímně řečeno jsem během posledního roku a půl nezaregistroval, že by se něco takového stalo. Takže jestli je ta moje situace důsledkem něčeho takového, tak o tom nevím.
Neo: Máte pocit, že jsou teď česko-ruské vztahy vypjatější, než bývaly? Že se třeba po válce na Ukrajině, anexi Krymu, teď válčením v Sýrii, zhoršily?
Zdá se mi, že se vztahy trochu pohoršily. Ale je to stejné, jako se obecně pohoršily vztahy mezi Západem a Ruskem. Pořád jsou ale na mnohem lepší úrovni, než jsou vztahy třeba mezi Ruskem a Polskem. Česko zkrátka přijalo opatření, které přijaly další země NATO nebo Evropské unie, mluvím teď o protiruských sankcích, to se samozřejmě na vztazích odráží. Nic zvláštního nad to se ale nestalo.
A pořád je to mnohem lepší než koncem 90. let. Vzpomínám si, když byl ministrem zahraničí Jan Kavan. Setkal jsem se s ním na recepci na konci roku 2000; tehdy se dělala taková pravidelná setkání ministra se zahraničními novináři. V té době to bylo tak, že sem do Česka z Ruska nikdo nejezdil, roky tu nebyl žádný ministr. Vztahy byly velmi napjaté kvůli tomu, že pan prezident Havel ostře kritizoval Rusko za čečenské války, pak Česko vstoupilo do NATO. Bavil jsem se o tom na setkání s panem Kavanem. On se mnou souhlasil, ale říkal, že je to těžké, že ruská strana s tím nechce nic dělat. Tak jsem mu nabídl, že o tom můžeme udělat rozhovor pro Nězavisimaja gazeta, pro který jsem tehdy pracoval. On souhlasil. Za týden jsem ho udělali, já to poslal faxem do Moskvy, vyšlo to koncem roku 2000. Tehdy jsem kontaktoval lidi, o kterých jsem věděl, že mají blízko k panu Putinovi, aby si toho článku všimli, že pan ministr zahraničí České republiky Kavan nabízí lepší vztahy mezi Prahou a Moskvou, že je Praha připravena udělat určité kroky a tak dále. A pak se stalo, že pan ministr zahraničí Igor Ivanov, který měl naplánovanou cestu do Varšavy, změnil plán a navštívil také Prahu. To bylo v únoru 2001. Setkal se s panem Havlem, s panem premiérem Zemanem, s panem Klausem, který byl tehdy předsedou sněmovny, se všemi se setkal, vedli dlouhé rozhovory. Pak nastalo zlepšení česko-ruských vztahů.
A k tomu jsem před patnácti lety přispěl. Ocenil i to pan Jan Urban, jeden z posledních mluvčí disidentů. On o mně před týdnem napsal, jak jsem pomáhal během listopadu 89.
Neo: V listopadu 1989 to tady pro vás muselo být dost složité, s pasem Sovětského svazu.
To byla tehdy vůbec složitá situace. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Já si pamatuji, jak jsem čekal na pana Havla v sídle Občanského fóra, měl jsem dostat rozhovor. A přišel ke mně nějaký pán, nikdo ho prakticky neznal. Měl brýle, kníra, vůbec jsem netušil, kdo to je. Říkal mi: Vy jste sovětský novinář? Musíte nám pomoci. Víme, že proti nám, proti opozici, chystá Státní bezpečnost nějakou provokaci ve vojenských prostorech sovětské armády tady kolem Prahy. Musíte o tom říct na ambasádě v Moskvě… Až pak jsem zjistil, že to byl Václav Klaus. To jsem vůbec nevěděl.
Neo: Tehdy ho neznal nikdo.
Já jsem tehdy běžel na ambasádu, říkal jsem jim, že je nutné zjistit, jestli se něco chystá, volali jsme do Moskvy jednomu pánovi, o kterém jsem věděl, že zná náměstka z GRU (vojenská zpravodajská služba, pozn. red.), jestli se dá něco dělat, aby tady nevznikla nějaká provokace, aby nevznikl chaos, ta situace byla napjatá. Zjistili jsme, že se skutečně něco chystalo. Pak jsem se zas vrátil do Laterny, dělal jsem rozhovor s panem Havlem, přímo na scéně divadla, všichni nás poslouchali. Spolupracoval jsem pak s dalšími lidmi z Občanského fóra, dělal jsem rozhovor s panem Pithartem, pak i s panem Klausem.
Vážně si myslím, že jsem udělal na poli česko-ruských vztahů hodně. Nevím, jestli nějaký další zahraniční novinář udělal tolik pro lepší jméno České republiky v zahraničí. A tohle rozhodnutí ministerstva zahraničí mě poškodilo. Nevím, co jsem udělal špatného. Připadá mi to, jako by vás soud poslal na dva roky za mříže a neřekl za co, protože je to tajné.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha
