Nová ruská vláda: Jak si klany rozdělily moc

Změny na ruském ministerstvu obrany znamenají de facto přiznání selhání armády na Ukrajině, píše bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek.

Přeskupení ruské vlády a prezidentské administrativy zaznamenalo kvalitativní změny ve stárnoucím režimu Vladimira Putina. Poraženými jsou ti, kteří byli přímo odpovědní za přípravu a provedení invaze na Ukrajinu.

Ve složení nové vlády Michaila Mišustina se mnohem jasněji projevily klany vytvořené kolem Putina. A konečně, vzestup „knížat“ – příbuzných samotného Putina a jeho nejbližších spolupracovníků – svědčí o tom, že se úřady připravují na novou fázi přechodu.

Autoritářští vůdci mají s přibývajícím věkem režimu stále menší důvěru i ve svůj blízký okruh. Jakmile se bývalí přátelé sami promění ve vlivné, začnou hrát své vlastní hry. To nutí diktátora periodicky je střídat. Elita, která chce upevnit svou pozici, se bude snažit do vlivných pozic dosazovat stále více dětí, manželek a synovců. Ale právě tento příznak se často stává předzvěstí změny, když se v konečné fázi režimu, snaží z posledních sil vzdorovat společnosti unavené stagnací.

A čím více se blíží konec diktátora, tím častěji se nejspolehlivější ukáží ti nejbližší příbuzní. Například Nursultan Nazarbajev v Kazachstánu a Islam Karimov v Uzbekistánu se pokusili předat moc svým dcerám, ale ani jeden z nich neuspěl. Alexandr Lukašenko také sní o monarchickém přechodu v Bělorusku. Zdá se, že dcery Vladimira Putina jsou stále na vedlejší koleji, ale jmenování Sergeje Civileva, manžela Putinovi sestřenice Anny, ministrem energetiky už vypadá docela věrohodně (mimochodem, Anna zastává post ředitelky veteránského fondu s mnohamiliardovým rozpočtem, což je důležité v Putinově vlastním systému hodnot).

Příklad manželů Civilevových není jediným případem povýšení v důsledku změny moci. V nové ruské administrativě se objevil syn Putinova bankéře Jurije Kovalčuka Boris v čele účetní komory a syn Nikolaje Patruševa Dmitrij se stal místopředsedou vlády a znovu ministrem zemědělství.

Zatímco většina pozorovatelů diskutuje o nečekané kandidatuře nového ministra obrany Andreje Bělousova, mnohem méně pozornosti bylo věnováno současnému sesazení hlavních vykonavatelů ukrajinské války. Přestože Sergej Šojgu i Nikolaj Patrušev získali nové pozice (jak známo, Vladimir Putin nenechá téměř nikoho odejít navždy), změna pozic, mírně řečeno, nevypadá jako kariérní růst.

---

ČTĚTE TAKÉ: Prudce nakažlivý putinismus. Proč neumíme bojovat s propagandou Kremlu

---

Nikolaj Patrušev byl možná nejmocnějším tajemníkem Rady bezpečnosti v dějinách Ruska. S příchodem Patruševa, bývalého ředitele FSB v letech 1999 až 2008, byl aparát tohoto formálně koordinačního orgánu pod prezidentskou administrativou zaplaven lidmi ze zvláštních služeb, generály a bývalými zpravodajskými důstojníky. Rada bezpečnosti se stala mozkovým trustem pro boj s „nepřáteli“ Ruska, politické represe a zastavení hrozeb pro Putinův osobní mocenský režim. Předpokládá se, že všechny seznamy „zahraničních agentů“ a nových kandidátů pro „nežádoucí“ organizace byly schváleny na zasedáních Rady bezpečnosti.

Právě aparát Rady bezpečnosti hrál klíčovou roli v analytické přípravě ukrajinské války. Operační zprávy a šifry procházely tímto orgánem a slibovaly rychlé a jasné vítězství na ukrajinské frontě.
To měla poskytnout brilantní a moderní „Armáda Ruska“ – značka vytvořená Sergejem Šojgu a triumfálně prodaná Vladimiru Putinovi na přehlídkách, cvičeních.

Hrad z písku se zhroutil v prvním měsíci války, kdy ruské výsadkové jednotky a speciální síly selhaly u Kyjeva. Po tomto počátečním selhání, se začal hledat viník neúspěchu. Přátelé FSB a Rady bezpečnosti hovořili o špatné analýze a o totální korupci na ministerstvu obrany, v důsledku čehož ruští vojáci hromadně umírali v nechráněných T-72 ze 70. let a nerozdrtili nepřítele v supertanku Armata. Přitom právě 5. správa FSB a Rada bezpečnosti Putinovi tvrdila, že válka skončí za měsíc.

Kreml však nemohl přiznat katastrofální selhání, proto došlo k rotaci kádrů až na začátku Putinova dalšího funkčního období. Nové pozice neslibují Šojguovi ani Patruševovi stejné příležitosti. Šojgu se nestane novým dirigentem v oblasti zpravodajské bezpečnosti Ruska kvůli nedostatku potřebných dovedností a znalostí ruských speciálních služeb. Jmenování Patruševa prezidentským asistentem pro stavbu lodí pak vypadá jako čistokrevný výsměch.

Dosazení Bělousova jako ministra obrany zase naznačilo Putinovu hlubokou nedůvěru k armádě. Nikdy jí však úplně nedůvěřoval, počínaje okamžikem, kdy v roce 2001 nahradil posledního profesionálního vojáka ve funkci ministra – Igora Sergejeva – svým kolegou z KGB Sergejem Ivanovem. Putin se vždy bál vzpoury, a jak se ukázalo v případě Jevgenije Prigožina, tato podezřívavost nebyla neopodstatněná.

Bělousovova kandidatura byla pro mnohé překvapením, ale tento workoholický ekonom, který je naprosto loajální k Putinovi, se nemohl udržet na postu prvního místopředsedy vlády, protože nikdy nenašel společnou řeč s premiérem Mišustinem. Pro odpůrce ukrajinské války je to špatná zpráva. Chladný introvertní Bělousov musí očistit vojenské vedení od korupčních skandálů a nasměrovat uvolněné finanční toky na zefektivnění vojenské výroby pro ruskou armádu. Šojguův aparát bude pomalu odvoláván, což naznačuje extrémní zklamání vrchního velitele.

Porážka vojenské části ministerstva obrany však pravděpodobně nebude snadným úkolem a pro armádu nebude Bělousov populární, když v ozbrojených silách nesloužil ani den. Po výměně ministra obrany a povýšení Alexeje Djumina do blízkosti prezidenta je možné, že dojde k posílení vojenského křídla okolo Djumina a generála Teplinského (oba v minulosti podporovali Prigožina právě proti tandemu Šojgu, Gerasimov).
Není tedy ani vyloučena změna NGŠ generála Gerasimova.

Ruští náměstci ministra obrany a vedoucí blíže nespecifikovaných hlavních ředitelství ruského ministerstva obrany pravděpodobně soutěží o to, kdo se stane novým ruským náčelníkem generálního štábu, což je pozice, kterou armádní generál Valerij Gerasimov zastává od roku 2012. Některé zdroje spekulují o generálovi Sergeji Surovikinovi, který byl spřízněný s Wagnerem.

Podle některých informací údajně v rámci ruského ministerstva obrany existují tři hlavní „centra moci“. První skupinu údajně tvoří náměstci ruského ministra obrany generálové Ruslan Čalikov, Viktor Goremykin a Nikolaj Pankov. Další skupinu tvoří náměstci generálové Alexandr Fomin, Pavel Popov (včera uvězněný), Jurij Sadovenko, Alexej Krivoručko a Taťána Ševcovová – ti všichni pravděpodobně rezignují. Třetí skupina je složená s NGŠ Gerasimova a náměstky ministra obrany generálů Januse-Bek Jevkurovova a Andrej Bulygy. Změny nicméně proběhnou a probíhají, a to nejenom na ministerstvu obrany.

Zbytek změn a přeskupení v rámci vlády na první pohled vypadají, že zachovávají předchozí rovnováhu klanů. I přes kvantitativně dochovanou nomenklaturu pozic se však změnila její kvalita. Nová Mišustinova vláda se odklonila od dichotomie předchozích kabinetů, kdy místopředsedové a ministři často pocházeli z různých frakcí. Tím byl položen základ pro konflikt výhodný pro Kreml, který umožnil vyhnout se nadměrnému posilování některých členů vlády.

Tentokrát si však klany zcela otevřeně rozdělily sféry vlivu. Objevila se vertikála šéfa Rostechu Čemezova, vyjádřená skrz prvního místopředsedy vlády Dmitrije Manturova a ministra průmyslu Antona Alichanova. Doprava a logistika jsou v ranku bratrů Rotenbergových, kteří mají blízko jak k místopředsedovi vlády Vitaliji Saveljevovi, tak k novému ministru dopravy Romanu Starovojtovi, bývalému gubernátorovi Kurska.
Lidé okolo FSB, kteří předtím převzali zlatonosný zemědělský sektor v polovině roku 2010, si nejen udrželi kontrolu nad ministerstvem zemědělství, ale také získali bonus v tématu ekologie díky povýšení Dmitrije Patruševa na post dohlížejícího místopředsedy vlády.
Tým moskevského starosty Sergeje Sobjanina, zastoupený šéfem ministerstva hospodářství Rešetnikovem, ministerstvem školství a vědy Falkovem a místopředsedou vlády pro stavebnictví Chusnullinem, si plně udržel zastoupení. Vicepremiér Jurij Trutněv má hned dva ministry – šéfa ministerstva rozvoje Dálného východu Alexeje Čechunkova a šéfa ministerstva přírodních zdrojů Alexandra Kozlova.

Jakkoli se to může zdát divné, nejvíce poraženě vypadá sám premiér Michail Mišustin, který ztratil jednu z postav v novém složení vlády – místopředsedkyni vlády Viktorii Abramčenkovou. Ačkoliv tato prohra nevypadá kriticky, začátek omezování sfér vlivu je předzvěstí budoucího úpadku Mišustinovy kariéry blíže ke konci Putinova „posledního“ funkčního období.

Premiér má pověst mimořádně ambiciózního úředníka, nicméně se vyhýbá jakýmkoli projevům a zůstává jakýmsi nenápadným Nikitou Chruščovem ve Stalinově politbyru. Post předsedy vlády je však nesmírně důležitý, protože v případě jakékoli vyšší moci se úřadující hlavou státu stává právě on. A čím blíže bude rok 2030, tím větší důvod bude mít Putin k tomu, aby premiérem učinil skutečně osobu, která ho vystřídá v čele Ruska.

Zdroj náhledové foto: murathakanart / Shutterstock.com