Ondřej Vlček: Česko mám moc rád, jinde žít nechci

Rozhovor o umělé inteligenci, Matrixu, toulkách ve Skautu a dalších hezkých věcech.

Řídí nadnárodní softwarový gigant Gen Digital, jehož kanceláře najdete ve Spojených státech i v Asii. Ondřej Vlček přesto žije i s rodinou v Česku. „Mám to tady rád, neměnil bych. Česko je bezpečná, a přitom hodně živá země,“ říká v rozhovoru pro Neovlivní.cz muž, kterého vystřelilo know-how v oblasti kyberbezpečnosti mezi světové špičky oboru.

Ve velkolepých kancelářích Gen Digital na pražské Pankráci sedíme s prezidentem společnosti Ondřejem Vlčkem sami. Covidová pandemie proměnila firemní kulturu, mnohem více lidí teď pracuje z domova. Pracovní tempo to ale nijak nezpomalilo, naopak. Plánů má český byznysmen, vizionář a mecenáš na mnoho let dopředu. A nejen v oblasti kyberbezpečnosti, ve které platí za světově uznávaného odborníka.

Je to pár týdnů, co se završila fúze dvou světových hráčů na tomto poli: Avastu, který od roku 2019 Ondřej Vlček řídil, a amerického NortonLifeLock. Firma teď pod novým názvem Gen Digital vstupuje do nového období a má mnoho plánů. Jejich součástí je i výzkum, který se teď zaměřuje na kognitivní hrozby, jakými jsou třeba dezinformace.

Pětačtyřicetiletý usměvavý Vlček chce nicméně měnit svět i v jiných oblastech a neklade si malé cíle. Se svojí ženou Katarínou, lékařkou mobilního hospice Cesta domů, koupili v Praze polorozbořenou usedlost Cibulka. Právě tam plánují vybudovat dětský hospic a centrum paliativní péče. Rád by, aby se Česko stalo v oblasti paliativní péče velmocí.

Odemykáme rozhovor ze Zimního speciálu Neovlivní.cz

Neo: Sešli jsme se den poté, co se v Česku slavil Den boje za svobodu a demokracii. Jak jste 17. listopad v roce 1989 prožíval vy?

Ten den jsme byli se ségrou sami doma. Bydleli jsme na nábřeží u Jiráskova náměstí, kudy procházel průvod lidí. Neviděli jsme je, jen slyšeli. Doma jsme si o tom povídali, ale přiznám se, že jsem z toho tehdy rozum moc neměl. Ve škole se ale dost změnilo prostředí, najednou tam visely plakáty s nápisy „Už nám nemusíte lhát“, což bylo dost matoucí, ale vlastně strašně zajímavé. Ve třídě jsme měli dvě „disidentky“ – Kristinu Dienstbierovou a Sašu Uhlovou. Vytvořil se kolem nich diskuzní kroužek, občas jsem se zapojil, chtěl jsem vědět, co se děje. Ale bylo nám dvanáct, tak si asi dovedete představit, jak to vypadalo.

Neo: Vnímal jste už tehdy, jaký se vám otevírá svět?

V té době už jsem byl trošku nasáklý do počítačů. Díval jsem se na to tak, že za komunistů to byla fakt otrava, protože prostě – ty počítače tady nebyly. Navíc většina pořádné literatury k počítačům byla v angličtině, takže v podstatě samizdat. A najednou tu byla příležitost se k počítačům a knížkám dostat líp.

Neo: Těšil jste se na to kvůli hrám, nebo vás v té době už bavilo programování?

Obojí. Hry mě bavily; v osmdesátkách jsem hrál Spy Hunter, což byla hra na Sinclairu. Doma jsme počítač neměli, ale chodil jsem k různým spolužákům. Zároveň jsem začal chodit na programovací kroužky. A na gymnáziu se mi pak otevřely další možnosti: byl tam přístup k technice a měl jsem taky štěstí na našeho lektora angličtiny – Američana, kterého fascinovalo, jak jsem do počítačů zažraný. Dost mi pomáhal, a když jezdil domů za rodinou, vždycky jsem mu napsal seznam knížek, které potřebuji koupit, a on mi je dovezl.

Neo: A pak přišel internet.

Ještě před opravdovým internetem vznikaly takové – z dnešního pohledu – předpotopní náhražky. Lidé například psali něco jako elektronické knihy a články, připojovali se mezi sebou přes modemy a mohli chatovat, takový předchůdce dnešního WhatsAppu. Fascinovalo mě, že se najednou můžu spojit s někým v San Diegu a číst si, co napsal. Večery a noci jsem trávil tím, že jsem modemem vytáčel různá čísla po světě a hledal jsem, co tam všechno mají. V komunitě se sdílely informace, kde je možné najít něco zajímavého, nebo kde si co stáhnout. Najednou se mi otevřel svět. Cestovatelsky ještě ne, ale skoro jsem to tak cítil.

Neo: Tušil jste už tehdy, že dobudete IT svět, nebo že se o to aspoň pokusíte? 

Nechtěl jsem vyloženě něco velkého stvořit. Pro mě bylo strašně zajímavé pochopit úplně na dřeň, jak funguje počítač uvnitř. Ponořit se do něho ne na úrovni fyzikální a chemické, ale spíše jít pod ten operační systém. To mě pak přivedlo k tématu bezpečnosti. Protože to je de facto stejný postup, kterým jdou hackeři: hledají slabiny či mezery v operačních systémech nebo softwaru.

Tehdy jsem ještě netušil, jak moc to bude užitečné, byl to v podstatě dřevní obor.

Neo: A nakonec jste se stal světovým lídrem v této oblasti. Přitom jste měl v začátcích nesrovnatelné podmínky s okolním světem.

Moc se to neví, ale jenom v Československu vzniklo těch antivirových či bezpečnostních firem minimálně deset. Byla tady spousta lidí, které to téma taky zajímalo a měli k tomu docela talent, ale nakonec to podnikatelsky nevyšlo.

Neo: Vám se to ale povedlo.

Avast postavil opravdu dobrý produkt, ale byznysově to byla firma zaměřená na Československo, v devadesátkách jsme snad neměli ani jednoho zahraničního zákazníka. Ale pak se to zlomilo na přelomu milénia, kdy tato země prošla ekonomickou transformací. Hodně firem, kterým jsme dodávali software, zkrachovalo. A přišly nadnárodní koncerny, což pro nás znamenalo další problém, protože si s sebou přinesly vlastní IT bezpečnost. Byli jsme vlastně na pokraji krachu. Ale měli jsme odvahu to změnit a zkusit začít dělat něco jiného.

Klíčový byl vhled našich dvou pánů zakladatelů (Pavel Baudiš a Eduard Kučera, pozn. red.), že se něco zásadně mění. Internet se začal dostávat domů, lidé začali nakupovat online, číst knihy online, bankovnictví bylo najednou online, byly tu miliony připojení. A začínaly i první opravdové epidemie počítačových virů.

No, a my jsme v té době už měli dobrý antivirový produkt. Rozhodli jsme se proto, že budeme dělat globální byznys, ale neměli jsme ani vindru na to, dělat marketing. Řekli jsme si, že když máme dobrý produkt, bude se prodávat sám. A to tak, že ho dáme zadarmo a lidé si to mezi sebou řeknou. A pak třeba později vymyslíme, jak to zmonetizovat. Takhle to vzniklo.

Neo: A vyšlo to. Jaké to je – být světovou špičkou v oboru? Změnilo vás to nějak?  

Víte, ono to teď zpětně vypadá, že jsme se tou špičkou stali skoro přes noc. Ale realita je taková, že to trvalo mnoho, mnoho let. Firma rostla svižně, ale postupně. Prošla si různými vývojovými fázemi a lidé v ní rostli s ní. Takže určitě nás to nějak změnilo, i mě to změnilo, ale na druhou stranu si myslím, že jsme si zachovali hodně ze svého původního nadšení a z opravdové touhy dělat něco užitečného. A pokud možno s co největším dosahem.

Neo: Jste velmi bohatý člověk. Mohl byste žít kdekoliv na světě, ale zůstáváte tady v Česku?

No protože je to tady dobré, nebo ne? (směje se) Já mám Prahu a Českou republiku fakt rád, myslím, že je to skvělá země na žití. Říká mi to i hodně cizinců; jen v těchto pražských kancelářích pracuje nějakých 62 národností. Je to bezpečná země, a přitom dost živá, vibrantní.

Neo: Myslíte? Češi poslední dobou hodně brblají, že to tu zas tak dobré není.

To se mi ani nezdá, ale možná žiju v nějaké jiné bublině.

Neo: Vás třeba netrápí, jak je na tom svobodné Česko s digitalizací? Jak pořád poponášíme někam nějaké papíry?

Chápu, že někteří lidé brblají, ale já se snažím spíš vidět ty pozitivní věci. Třeba zhruba před třemi lety vznikl z naštvání z toho, že se tento stát nedigitalizuje, projekt Česko Digital. Je to parta nadšenců – dnes už jich je docela hodně –, kteří s tím chtějí nějak hnout. To mě baví a hrozně mě to těší.

Neo: A vzdělávání? Vaše děti chodí do českých škol, neuvažoval jste ani chvíli o tom, vyslat je do zahraničí?

Já si myslím, že školství je v České republice v mnoha aspektech dobré. Pamatuji si už z dob gymnázia, kdy se vyjíždělo na studijní pobyty třeba do USA, že úroveň našich znalostí byla minimálně o rok, možná i víc napřed. Ale naprosto zásadní je pak vliv rodiny. Vidím to teď na svých dětech, které jsou hodně ovlivněny školou a svými učiteli a spolužáky. Sdílí s námi, o čem ve škole mluvily, a pak si to doplní diskusemi s námi. Mám pocit, že to je vlastně skoro důležitější než ta škola. Zejména teď v době TikToků a Instagramů, kde děti a teenageři tráví spoustu času.

Tomu mimochodem moc nerozumím. Tedy chápu, jak to funguje technicky, ale vlastně nerozumím tomu sociálnímu rozměru. Snažím se zjistit, co vlastně lidi baví na tom, několik hodin koukat na nějaké tanečky. Zatím jsem to nepochopil.

Neo: Internet nám přinesl svobodu, ale zároveň jsme o část svých svobod přišli. Ať už tím, že veřejně sdílíme informace, které někdo může zneužít, anebo tím, že jsme se vpili do virtuálního světa a máme problém z něj odejít.

Ano. Rozhodně to vnímám jako velké téma a zásadní problém pro lidi a lidstvo, ale netýká se to jenom toho digitálního prostoru. Digitální svoboda a svoboda jedince se prolínají. To, jak trávíme svůj čas, je do značné míry určeno digitálními technologiemi. Je to zároveň i téma našeho výzkumu – zatím ale nemáme žádné konkrétní produkty, které bychom byli schopni představit trhu, nebo o nich konkrétně mluvit. V rámci Gen Digital se tomu problému nicméně chceme věnovat, chceme svoji energii, čas a peníze věnovat tomu, že ty věci budeme aktivně zkoumat a řešit. Máme program Human Centered Security, v jehož jádru jsou právě kognitivní hrozby, například dezinformace, algoritmické manipulace, konfirmační biasy… je to hodně hraniční obor, někde mezi cyber a psychologií, možná i filozofií.

Neo: V tom chcete být taky světová jednička?

Rozhodně tu ambici máme. Je to obrovský problém, a tím pádem asi i obrovská příležitost.

Neo: Překvapuje vás i po těch letech, jak jsou lidé v kyberprostoru neopatrní? Že jsou ochotni kliknout bez přemýšlení na nějaký odkaz a přijít přitom třeba o celé své úspory?

Já úplně nevím… Přijde mi, že lidé sice asi jsou neopatrní, ale zároveň, že je to vlastně pořád tak trochu nefér vůči nim. Že ty systémy, které používáme, by přece měly být samy o sobě bezpečnější a odolnější tak nějak automaticky. Neměly by se spoléhat na to, že uživatel sám umí hrozby rozeznat, nebo se nějak přizpůsobovat. Ale tam ještě nejsme, a dnešní architektura internetu tomu bohužel moc nenahrává.

Neo: V dnešním světě mohou kyberútoky způsobit opravdu velké škody, ať už je to manipulace voleb, nebo třeba hacknutí nějakých zbraňových systémů. Čeho se vlastně obáváte nejvíc?

To není jedna konkrétní věc. Je toho víc. Ale obecně se obávám více věcí, které jsou hůř vidět, nebo jsou naplánované na dlouhý časový interval, než těch, které jsou sice hodně vidět, ale jsou jednorázové. A taky věcí, u nichž člověk sám vlastně neví, zda se jim chce bránit, nebo zda je pohodlnější je prostě nechat plynout. Algoritmické manipulace, které dnes vidíme na sociálních sítích, by byly z této kategorie.

Neo: Jak teď hackeři přemýšlejí? Sledujete i tu, řekněme, temnou stránku internetu a hledáte skuliny, kudy hackeři útočí?

Samozřejmě, to je součást naší práce. Abychom to dělali dobře, musíme se umět tak trochu vžít do toho, jak funguje ta ofenzivní strana, a dobře znát nástroje, které používají. A snažit se vždy být alespoň o krok napřed. Ne vždy se nám to daří, ale je důležité tu ambici mít.

Neo: A co umělá inteligence? Ve filmech se občas roboti rozhodnou zničit lidstvo, a občas se jim to povede. Toho se nebojíte?

Já se nebojím toho, že by stroje převzaly vládu samy od sebe. Ale bojím se toho, že se ty technologie a inovace dostanou do špatných rukou. Tak to vždycky bylo: zlí byli ti lidé, ne ty bedýnky.

Umělá inteligence jsou v podstatě počítačové algoritmy, které můžou někde běžet a které nás můžou salámovou metodou postupně zblbnout. Ta manipulace se pak může výrazně stupňovat tím, že bude dávkovaná na základě tvrdých psychiatrických a psychologických výzkumů, na co lidé nejlépe reagují, co na ně funguje. Svým způsobem se do toho Matrixu možná zavřeme my sami, dobrovolně. Čímž myslím, že fyzicky sice nebudeme v těch filmových kádích naložení v gelu, pořád budeme chodit ven, ale budeme se chtít do toho Matrixu sami dobrovolně vracet, protože nám to bude příjemné. V extrémním případě bude naším jediným smyslem života, jedinou zábavou, konzumace falešného obsahu.

Neo: To je tedy dost smutná představa. Asi proto tak rád chodíte do přírody.

Už jako kluk jsem chodil do Skauta, tedy tehdy se tomu asi říkalo turistický oddíl. A už tehdy mě bavilo se toulat, což mi zůstalo dodnes. A doufám, že mi to už zůstane – všem Matrixům navzdory.

Neo: Jaká konkrétní událost vás za těch třicet let svobodného Česka ovlivnila nejvíce?

Pro mě to byl právě ten příchod internetu a mobilních technologií, což bylo zásadní nejen pro Česko, ale pro celý svět. Ale to bylo postupné, nějaké jedno konkrétní datum nebo událost v hlavě vyloženě nemám.

Neo: Myslíte, že bylo dobře, když se Československo rozdělilo? Myslíte, že by něco bylo jinak, kdybychom zůstali se Slováky ve společném státě?

Myslím si, že to trošku škoda je. Na druhou stranu si dokážu celkem živě představit, že racionálně bylo rozdělení federace v té době jediným správným řešením. To říkám zejména z toho českého pohledu, protože vím, že na Slovensku začalo v letech 1991 a 1992 politicky opravdu přituhovat. Pro mě osobně to ale nakonec byla výhra, protože rozdělení federace odfouklo do Prahy mimo jiné rodinu mé budoucí ženy, která do roku 1992 bydlela v Bratislavě.

Neo: A když se naopak posunu o třicet let dopředu? Chtěl byste ještě pracovat, nebo si už jen užívat?

V tom je rozdíl?

Neo: Jak pro koho. Pro vás je to jedna kategorie?

Jo, já jsem mezi tím nikdy nedělal rozdíl.

Neo: Nedávno jste se pustil do obnovy staré usedlosti Cibulka v Praze, bude tam dětský hospic. Stát v oblasti paliativní péče trochu kulhá, byl i toto důvod, proč se do tohoto projektu pustit?

Téma dětské paliativní péče je pro mě velmi důležité, v této zemi je relativně málo vidět a málo se o něm mluví. I proto jsme založili Nadaci rodiny Vlčkových; vnímáme, že se ten obor dá posunout výrazně dál. Chceme dělat nějaké programy sami – teď postavíme dětský lůžkový hospic, případně budeme podporovat jiné entity, které budou chtít postavit něco podobného, a zároveň chceme pomoct státu vysvětlit, proč je to důležité téma a proč by se do něj měl sám více pustit. To se týká zdravotních pojišťoven nebo sociálního systému. Vytyčili jsme si cíl udělat z České republiky do deseti let velmoc, co se týče dětské paliativní péče.

Neo: Vy si opravdu nekladete malé cíle. Ale jste vizionář, který světu už ukázal, že umí vycítit příležitost, dokáže vymyslet nějakou inovaci a umí tu svoji vizi i naplnit. Dosud se to týkalo hlavně IT bezpečnosti, ale „napřed“ jste zjevně i v oblasti zdravotnictví. To je docela obdivuhodné.

Mám především skvělou ženu, která se tomu začala věnovat už na vysoké škole. Ona to téma přinesla, ona je na tomto poli ten vizionář. A je to skvělé, protože nás to dobře stmeluje. Myslím, že ve vztahu je hrozně důležité mít společný projekt. A Nadace a Cibulka jsou skvělé společné projekty, do kterých oba vnášíme svoji stránku. Dohromady to funguje.

Neo: Ve vaší organizaci Zlatá rybka plníte přání a sny těžce nemocným dětem. Je stavba hospicu váš splněný sen? Nebo máte jiný, třeba potkat se s někým konkrétním, či něco zažít?

Ten dětský hospic je nějaký milník na celé cestě, považuji to za takovou krásnou životní náplň. Bude to hrozně hezké. Takže určitě tím snem bude, aby se nám to povedlo. Ale zrovna včera jsme byli na koncertě v Rudolfinu, kde jsme se potkali s dirigentem Simonem Rattlem, a to byl opravdu zážitek. Setkání s inspirativními lidmi mě nabíjejí. Přál bych si, aby jich bylo víc.

---

Ondřej Vlček (45)

• Prezident společnosti Gen Digital, která vznikla fúzí českého Avastu a amerického NortonLifeLock.
• Už za studií začal pracovat pro softwarovou firmu Avast, kterou pak od roku 2019 sám řídil.
• Absolvoval ČVUT v Praze a Stanford Executive Program na Stanford University.
• Je ženatý, má tři syny, jeho manželka Katarína Vlčková je lékařka v domácím hospici Cesta domů.
• V roce 2015 založili organizaci Zlatá rybka, která plní přání těžce nemocným dětem.
• Předloni v březnu pak působnost dále rozšířili založením Nadace rodiny Vlčkových, která pomáhá rozvíjet péči o tyto děti. O měsíc později koupili pražskou usedlost Cibulka, ze které chtějí vybudovat Středisko dětské paliativní péče a dětský lůžkový hospic.
• Je jedním ze sta nejbohatších lidí v Česku.