Opravit státní správu po Babišovi bude trvat roky

Bývalý šéf vládní agentury popisuje, jak politici ohýbají státní aparát tak, aby nesloužil občanům, ale jim.

Pokud má někdo pocit, že největší paseku, kterou Andrej Babiš v křesle premiéra nadělal, představuje výše státního dluhu nebo jeho kauzy, je na omylu. Naprosto zásadní škody způsobil ve správě věcí veřejných. Každý premiér si po nástupu k moci upravuje státní správu k obrazu svému. Dosazuje do klíčových křesel své lidi. V případě Andreje Babiše však ovládnutí aparátu nabylo obludných rozměrů. Už jeho první vláda v demisi spustila rozsáhlé čistky, které ani v dalších letech nebraly konce. Hlavním kritériem přitom nebyly odborné schopnosti, ale absolutní loajalita. Ne ke státu a jeho občanům. Ale k premiérovi a jeho vládě. Postupný rozklad státní správy popisuje v analýze Neovlivní.cz skutečný insider – bývalý šéf CzechInvestu a úředník za několika vlád Ondřej Votruba.

Jsou to hlavně kauzy Andreje Babiše, o kterých se mluví. Ale dosluhující premiér zemi poškodil způsobem, o kterém se nemluví, protože není tak chytlavý. Jde o to, jak zemi vedl. Jakou v ní zavedl „babišizaci“. Mám tím na mysli významné poškození státní správy dané kombinací odchodu mnoha kvalifikovaných, zkušených a kvalitních úředníků, zkažení atmosféry na pracovištích těch zbývajících (včetně ztráty motivace, dokonce i naděje) a dosazení vlastních lidí, jejichž zdaleka hlavní a často také jedinou devízou je bezmezná loajalita k vůdci za jakýchkoli podmínek.

Slíbil jsem detailní popis, tak do toho, včetně konkrétních případů.

Kapři si vlastní rybník nevypustí

Jak k babišizaci došlo? Postupně. Plíživě. Zpočátku nenápadně.

Státní správa je a vždycky byla zvyklá fungovat v cyklech. Není to optimální, ale je to tak. Při výměně politické garnitury si ta nová vždy přivedla svoje lidi. V této části se to od babišizace příliš neliší.

Zažil jsem taková zemětřesení ve státní správě vícekrát. První bylo v roce 2006, kdy ODS povyhazovala lidi spojené s ČSSD nebo prostě ty, kteří tam přišli během předchozí vlády, i když nemuseli být přímo napojení na sociální demokracii (střídání vlád Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka). Mám pocit, že Ivan Langer to tehdy dokonce nazval poněkud nevkusně „Nocí dlouhých nožů“. Byl jsem tehdy v české státní správě nový a na nízké pozici, takže moc konkrétních případů osobně neznám. Až na jeden. Ministr průmyslu Martin Říman vyhodil generálního ředitele CzechInvestu Tomáše Hrudu, protože tam tehdejší ODS chtěla mít svého člověka. A protože Tomáš Hruda dělal svou práci skvěle, měl zaslouženě dobrou pověst a sám odstoupit odmítl, Říman to udělal velmi ošklivě: Křivě Hrudu obvinil z porušení zákona a z nabrání nových zaměstnanců bez souhlasu ministerstva. Byly to lži, ale Říman dosáhl svého, protože dosadil spolustraníka z ODS Romana Čermáka. Ten byl naprosto bez zkušeností, ale zpočátku zcela loajální. Tohle byl už čirý babišismus, třebaže se tak tehdy ještě nejmenoval. A také to tehdy bylo naštěstí dosti výjimečné.

---

ČTĚTE TAKÉ: Osm postav na odstřel

---

Naplno a velmi zblízka jsem pak viděl velké personální změny v roce 2013 (střídání vlád Petra Nečase a Jiřího Rusnoka) a v roce 2014 (střídání vlád Jiřího Rusnoka a Bohuslava Sobotky). V případě Rusnokovy úřednické vlády to bylo obzvlášť na pováženou, protože ta měla hned zpočátku omezený mandát a pak ani nezískala důvěru. Stál za ní však Miloš Zeman, a proto se všude nekompromisně objevila spousta lidí, kteří na něj byli navázáni. A proto také pak rekordně dlouho vládla i v demisi. Byla to doslova a do písmene vláda Přátel Miloše Zemana.

Za Sobotky byly změny obhajitelnější a opět jich bylo mnoho. Nejen na začátku, ale i v průběhu funkčního období, protože v létě 2015 začal platit služební zákon, který měl napříště změny ztížit. Pamatuji si třeba rozhovor se svým tehdejším šéfem Janem Mládkem, ministrem průmyslu za ČSSD, který vyhodil jednoho svého náměstka (odpovědného za vnitřní chod ministerstva) jenom proto, že byl člen ODS, a to přesto, že jsem se mu to snažil rozmluvit, protože jsem věděl, že to je slušný člověk a navíc schopný. Ze všech náměstků si chtěl Mládek nechat jenom jednu náměstkyni, ale tam jsem ho naštěstí přemluvil, aby ji také vyhodil, protože jsem o ní naopak dobře věděl, že slušná není. Tady Mládek projevil celkem odvahu, protože ona náměstkyně byla navázaná na Miloše Zemana (jmenovala ji vláda jeho přátel). Takže nakonec se na ministerstvu průmyslu a obchodu měnili náměstci úplně všichni. A podobné to bylo skoro všude.

Protože jsem na podzim 2015 státní správu opustil, nadále jsem už nebyl tak blízko, ale vím, že na konci roku 2017 přišla další velká vlna, kdy ANO vyházelo lidi dosazené ČSSD a KDU-ČSL. Byla to obrovská řež.

Sice už platil služební zákon, který umožňuje vyhodit úředníka jen ve vybraných případech (například odsouzení za úmyslný trestný čin nebo opakované špatné hodnocení od nadřízeného), nicméně stále umožňuje dělat velké personální čistky přes změnu systemizace, respektive změnu organizační struktury úřadu. Ta spočívá v tom, že ministr na vládu předloží novou organizační strukturu, kde různě přehází odbory v rámci sekcí, sekce zase trochu přejmenuje a to ho pak opravňuje i ke změně tzv. představených (tedy náměstků nebo ředitelů odborů nebo vedoucích oddělení). Systemizace se původně dala měnit pouze dvakrát ročně (od 1. 1. a od 1. 7.), momentálně už je to jenom jednou ročně. To byl také důvod, proč první Babišova vláda kolem Vánoc 2017 dělala opravdu divoké čistky navzdory tomu, že nezískala důvěru.

Mimochodem – služební zákon je kapitola sama pro sebe. Česko bylo úplně poslední zemí z celé Evropské unie, která ho schválila, a to jenom proto, že Brusel už nakonec tvrdě zatlačil a hrozil zastavením dotací. Sobotkově vládě tedy už nic jiného nezbylo a normu schválila s mnohaletým zpožděním narychlo, což vedlo k tomu, že šlo o dost velký paskvil. Proč to tak dlouho trvalo, je zjevné. Žádná politická garnitura se nechtěla připravit o možnost vzít si s sebou své lidi. Kapři si vlastní rybník nevypustí.

Tak trochu jiná normalizace

To, co začalo během roku 2014 plíživě a nenápadně, postupně rostlo a od přelomu roku 2017/2018 nabylo hrůzné podoby. Nástup první Babišovy vlády byl bez ohledu na to, že nezískala důvěru, zlomový, ale i pak pořád ještě postupně přituhovalo až do současnosti, kdy je opravdu velmi zle.

Zásadní rozdíly od předchozích politických garnitur jsou tři.

Nejprokazatelnější, ale zároveň nejméně důležitý rozdíl je právě v platnosti zákona o státní službě, který politikům objektivně ztěžuje úředníky měnit (netýká se to tzv. politických náměstků a úředníků na těch úřadech, které nespadají pod služební zákon).

Výrazně důležitější je pak již výše naznačená loajalita za všech okolností, která je podmínkou nejenom nutnou, ale přímo i postačující. Jde o to, že Babišovi ministři – a nad nimi Andrej Babiš sám – nutně potřebují, aby jimi dosazení úředníci dělali bez řečí (optimálně i bez přemýšlení) přesně to, co dostanou nařízeno.

Aby nedošlo k mýlce: Babišovi ministři jim samozřejmě nenařizují, aby skočili z okna, ale tu jim sdělí, aby něco přehlédli, tam je požádají přitvrdit, jinde zase zdržet výběrové řízení, nebo upravit legislativu dle instrukcí. To všechno je samozřejmě ve finále ku prospěchu Agrofertu, nebo jeho obchodních partnerů, nebo jiných lidí, kterým se chce Babiš zavděčit, aby od nich někde dostal něco jiného.

Tyto aktivity jedou ve státní správě průřezově ve velkém. Bylo to tak bohužel vždycky, ale nikdy ne v takovém rozsahu. A také skupin, pro které se pracovalo, bylo několik. Byla alespoň určitá „rovnováha“. Dnes má Agrofert monopol.

Obecně vzato je loajalita chvályhodná vlastnost. Problém spočívá v tom, že státní úředník by měl být primárně loajální ke své zemi, nebo technicky řečeno k zákonům České republiky a k prospěchu daňových poplatníků. Jenomže řada úředníků je bez dalšího plně loajální jen k příkazům nadřízených, ať jsou jakékoli. Stávají se tedy vykonavateli vůle jednoho koncernu; často i těmi, kdo je odpovědný.

Normalizaci jsem sice zažil jenom jako dítě, ale přečetl jsem o ní spoustu knih a zhlédl řadu televizních dokumentů či povedených filmů a seriálů dle skutečných událostí, třeba špičkovou Zdivočelou zemi Jiřího Stránského. Proto se odvažuji říct, že v určitých konturách toho, co se dnes chce po státní správě, aby dělala, se už normalizaci blížíme. Rozdílem je jenom to, že konání části úřednictva není řízeno ve prospěch KSČ, nýbrž ve prospěch jednoho holdingu, toho času zaparkovaného ve svěřenských fondech, a samozřejmě ve prospěch osoby Andreje Babiše, který nadále má z holdingu prospěch a po odchodu z politiky ho bude mít v plné míře (včetně současných zisků i nasmlouvaných zakázek během jeho působení v nejvyšších exekutivních funkcích).

Důkaz místo slibů

A opět: Protože jsem slíbil konkrétní příklady, zde jsou. Záměrně uvádím jen takové, u kterých jsem osobně byl, protože jakmile je cokoli z druhé ruky, nikdy nemáte jistotu, že to bylo přesně tak, jak se povídá.

Takže například ministerstvo pro místní rozvoj (MMR), které je už od začátku roku 2014 bez přestávky řízené hnutím ANO, pozastavilo v lednu 2015 účinnost pražských stavebních předpisů, čímž způsobilo velké právní zmatky, utopené peníze řady developerů, kteří své stavby připravovali v souladu s nimi, a řadu dalších problémů jenom proto, že ono pozastavení účinnosti značně obchodně pomohlo firmě BigBoard, hlavnímu hráči na trhu velkoplošných billboardů. Jde o firmu, která se pár měsíců předtím podepsala na volebním vítězství hnutí ANO v komunálních volbách v Praze. Operaci řídila ministryně osobně s přispěním pražského magistrátu, který právě díky BigBoardu, jehož šéf se stal poradcem primátorky, také řídilo ANO.

Na ministerstvu dopravy se zase objevil interní pokyn změnit výsledky řádně vysoutěženého výběrového řízení, který pocházel přímo od tehdejšího ministra financí; alespoň tak mi to bylo řečeno. Nutno dodat, že k tomu nakonec nedošlo, ale tlak byl docela velký.

Výše uvedené jsou pouze střípky z velké mozaiky, která je skládána několik posledních let. Babišizace v určité míře prostoupila celou státní správu, třebaže v ní stále existují ostrůvky pozitivní deviace. Naopak nejvíce jsou postiženy resorty financí, místního rozvoje, životního prostředí, zdravotnictví, zemědělství a průmyslu a obchodu. Jedná se tam o desítky konkrétních politiků a úředníků v důležitých funkcích, kteří roky zajišťovali protiprávní přísun dotací pro Agrofert a šli premiérovi na ruku v mnoha věcech, o něž – většinou přes své ministry – požádal.

V některých resortech mám kamarády nebo známé, často bývalé kolegy, takže vím, že tam i mimo babišizované kruhy vládne ponurá atmosféra a velké doufání ve změnu. Mnozí ale už ztratili naději a odešli, anebo pokud zůstávají, jsou vyhořelí. Jiní se zatím stále snaží, protože správně pracují pro občany, nikoli pro Agrofert.

Pokud bych měl zase uvést konkrétní případy, z ministerstva financí byli třeba vyštváni dva špičkoví úředníci ve svých oborech – bývalí náměstci Lukáš Wagenknecht a Ondřej Závodský. První je skvělým auditorem a později se stal senátorem, druhý toho za posledních deset let dokázal ze všech nejvíc udělat proti hazardu. Ze Státního fondu životního prostředí pak musel odejít Leo Steiner, špičkový odborník na dotace. Všichni navíc v minulosti zafungovali jako whistlebloweři, což je důkaz toho, že – vedle svých nesporných odborných kvalit – mají i vysoký morální profil a skutečně pracovali pro občany.

Podobných lidí, kteří byli vyhnáni, což značně oslabilo českou státní správu, je ale mnohem více.

Vyhodit, očernit

Dalším důležitým rysem babišizace státní správy je, že Babiš své protivníky nechává svými ministry nejenom vyhazovat, ale zároveň se je snaží poškodit tak, aby mu už napříště nemohli škodit. Nezřídka je očerňuje ve svých médiích. O Wagenknechtovi například prohlásil, že je údajně psychopat a poškozuje zájmy ČR u EU. To je samozřejmě nesmysl, jak už konstatoval i soud, nicméně není bez zajímavosti, že obě věci naopak přesně sedí zrovna na Andreje Babiše.

„Zatloukání oponentů do země“ má pro státní správu ten dodatečný smrtící efekt, že nejen že stát často přijde o takového profesionála navždy, ale zároveň se ti, kteří zůstali, o to více bojí jakkoli Babišovi a jeho lidem postavit. Vedle jiných motivací, jako je udržení si práce či získání vlastního prospěchu (včetně pokračování ve funkcích, na které dotyční svými schopnostmi nemají), je to další motivace být loajální za každou cenu.

Zvláštní kategorií, která je čím dál tím širší a vlastně do ní postupně padají skoro všichni ve vysokých pozicích, je pak určitá forma vydírání. Jde tu o to, že jakmile už kdokoli udělá/podepíše/způsobí cokoli špatného (minimálně nemorálního, ale často i protizákonného), už jede ve vlaku, ze kterého nejde bez úhony vystoupit. Stanete se vydíratelnými, abyste nadále pracovali ve prospěch holdingu, i když se vám to už přestává líbit.

Až na výjimky se tak předchozí politické garnitury nechovaly. Když si třeba vezmu ČSSD (myšleno ještě tu relativně slušnou předhamáčkovskou), tak ta, přestože jsme měli značné rozpory, protože jsem odmítal podepisovat různé špinavosti, mě přímo úpěnlivě prosila, abych zůstal v agentuře CzechInvest i poté, co jsem byl odvolán jako generální ředitel; chtěla, abych dělal novému řediteli zástupce. Předchozí garnitury totiž věděly, že i když si na významné posty dosadí svoje lidi, pořád bude potřeba, aby byla práce odvedena kvalitně, a vážily si odborníků.

Babišovi je to úplně jedno. Tomu jde jen o to, aby vše dobře vypadalo, ale co se ve skutečnosti děje, ho nijak netrápí. Velmi výstižně to bylo popsáno v minulém vydání časopisu Neovlivní.cz v článku věnovaném Potěmkinovým vesnicím. Z marketingu není jen nástroj komunikace s veřejností, marketing byl povýšen přímo na cíl. Třeba exministryně Karla Šlechtová na MMR byla schopna takto trávit se svou tiskovou mluvčí celé půldny u sebe v kanceláři, aby dokonale vymyslely, jak vše co nejlépe ukázat veřejnosti, místo skutečné práce pro občany.

Shrnuto a podtrženo: státní správa, zejména úřednictvo, je v nejhorším stavu, v jakém kdy od sametové revoluce byla. Pro novou vládu to představuje jeden z nejtěžších úkolů: vrátit úředníkům nejen kompetenci, ale hlavně motivaci a naději. To bude běh na velmi dlouhou trať. Už jen výměna problematických úředníků – tady by spíše než v roce 2006 byla odpustitelná nadsázka „Noc dlouhých nožů“, protože obměna bude muset být opravdu důkladná – bude komplikovaná proto, že Babiš s podporou prezidenta Zemana či jeho okolí dělá všechno pro to, aby Fiala byl jmenován premiérem až po Novém roce. Pokud by to tak skutečně dopadlo, nebude mít nová vláda vzhledem k omezením daným služebním zákonem moc možností během roku 2022 úředníky vyměňovat.

I poté ale potrvá roky, než se opět zlepší atmosféra a disciplína, vybuduje kompetence a změní mentalita a cíl ze sloužení nadřízeným ke sloužení českým občanům. Tohle je úkol, který není možné splnit v jednom jediném volebním období. Toto zmrzačení je totiž asi to nejhorší, co Babiš ve státní správě napáchal.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com