Opustil pozici špičkového manažera. Zakládá školu, jakou chce pro své děti

Pracovně to Martin Fuks dotáhl tak daleko, že to v Česku snad ani o mnoho dál nejde. Z regionálního obchodníka, který se Seznamem.cz spolupracoval na živnostňák, se vypracoval až na produktového ředitele celého internetového gigantu se čtyřmiliardovým obratem. Přesto se rozhodl skončit. Vrátit se domů, do Plzně, za rodinou. Protože měl pocit, že téhle práci už dal, co mohl. Protože mu utíkalo, jak jeho děti rostou. A protože si pro sebe našel nový cíl: pomoci na svět škole, do které by chtěl, aby jeho děti chodily s radostí. Protože – proč ne?

Jedna věc je vědět, co by člověka bavilo dělat. A druhá je mít dost odvahy vymanit se ze zaběhnuté rutiny, která navíc přináší prestiž i peníze, a vrhnout se do neznáma. Martin Fuks už v minulosti ukázal, že mu odvaha nechybí. Léta ho trápil atopický ekzém, a tak si ze zaměstnání „odskočil“ vybudovat firmu, která na trh úspěšně zavedla nový prostředek na zvládání této kožní choroby bez vedlejších účinků kortikoidů.

Z archivu Martina Fukse

Teď se rozhodl pro další odbočku – místo mítinků s produkťáky či marketingem obíhá úřady a snaží se pomoci na svět privátní ScioŠkole. Říká, že mu k rozhodnutí pomohl koučink, kterému se léta věnuje. Naučil ho, že najít si pro sebe tu správnou cestu musí člověk především sám. „Vím, kam mě to teď táhne. Chci umožnit dětem radost ze vzdělávání, kterou dnes bohužel ve státním školství těžko najdou. Protože už z principu – učitel třídy, ve které je třicet dětí, se nemůže každému věnovat tak, jak by potřebovalo,“ říká.

Neo: Kde se ve vás vzal ten nápad odejít z byznysu a pomoci stavět školu?

Mám dvě děti, holku a kluka. Synovi je deset a má Aspergerův syndrom (patří mezi poruchy autistického spektra, pozn. red.). Před čtyřmi roky, když jsme pro něj hledali školu, jsme měli ohromné štěstí, že v Plzni nově vznikla Montessori škola. Do té doby tu žádná alternativní škola, která by splňovala mé představy o individuálním přístupu, nebyla. Vidíte, sám říkám alternativní, i když si myslím, že takhle by se to mělo dělat normálně… Problém je, že do této školy se nabírá dvanáct, patnáct dětí ročně, je tam veliký přetlak. Takže řešíme, zda se tam dcera za rok, až půjde do první třídy, vůbec dostane. Navíc v Plzni je dnes Montessori jen od první do páté třídy, a tak začínáme řešit, kam syn půjde do šestky. Nechci, aby musel přestoupit na klasickou základní školu. Začal jsem se tedy porozhlížet, jaké jsou možnosti, a seznámil se s konceptem ScioŠkol. Líbí se mi. Sám se věnuji koučování, které mi neustále dokazuje, že mnohem lepší než lidem říkat, co mají dělat, je umožnit jim to objevit. A totéž chci, aby mohly ve škole prožívat naše děti.

Neo: Takže jste prostě zavolal do Scia, že jim pomůžete otevřít školu v Plzni?

Tím, že se věnuji koučování, mě hodně zajímají lidé, kteří mají něco za sebou a zabývají se vzděláváním, osobnostním rozvojem. Narazil jsem na přednášky zakladatele Scia Ondřeje Šteffla, ve kterých mluvil o konceptu svých škol. Neříkal přitom „učitelé“, ale „průvodci“. Ti, kteří dávají dětem prostor, aby si na věci přišly samy.

Začal jsem se o to víc zajímat a zjistil, že ScioŠkoly jsou už otevřené v Praze, v Brně, že přidali Jihlavu, Frýdek-Místek. Zároveň by rádi otevírali další dvě až tři školy za rok v lokalitách, kde dnes nejsou.

Mimochodem, ve Frýdku-Místku vloni ministerstvo školství nezapsalo ScioŠkolu do rejstříku škol a školských zařízení, proto zatím funguje jako ScioNeŠkola, která poskytuje školní zázemí dětem zapsaným do domácího vzdělávání. Problém je, že taková škola nemá nárok na státní dotace, proto musí žít de facto jen z příspěvků od rodičů. To hned za první rok znamená ztrátu řádově jednotek milionů korun, kterou musí Scio dotovat. A přesto tam školu udělali. To na mě udělalo velký dojem.

Neo: Jak má fungovat dobrá škola? Co byste chtěl pro své děti?

Co určitě vím, jak fungovat nemá. A to je frontální výuka, která na školách stále dominuje. Kde děti celý den sedí a jedou podle rozvrhu, který určuje někdo jiný, a musí poslouchat to, co poslouchat nechtějí. Přitom – zkuste dospělého člověka na šest hodin zavřít do místnosti, kde se nesmí pohnout, musí dávat 45 minut pozor na témata, která ho nezajímají, ve formě, která mu nevyhovuje, po kterých se může na deset minut provětrat a šup zpátky dávat pozor. Takový způsob v lidech zabíjí kreativitu a nadšení.

Chci, aby děti chodily do školy, kde budou mít možnost se svobodně rozhodovat, čemu se chtějí daný den věnovat. Pokud ráno nebudou chtít dělat matiku a místo toho si kreslit, ať si kreslí. A k té matice se dostanou během dne, nebo zítra. Učitel zároveň není tím, kdo je nejchytřejší, je opravdu průvodcem, který pomáhá dítěti objevovat a přitom mu „nepřekáží“. Děti samy o sobě jsou od malička zvídavé. Ony se dokážou a chtějí učit. Jen jim to dospělí často znechutí.

Ještě pár let zpátky jsem si neuměl představit, že se dítě může učit jinak než tak, jak jsem to zažil sám. Bylo pro mě nepředstavitelné, že by dítě mohlo fungovat bez známek. Úplně to šlo mimo mé chápání. A za rok jsem otočil. Dnes mi přijde naopak nenormální, že se děti známkují. Stačí se přitom podívat, jak se každý z nás naučil chodit a mluvit. Také jsme k tomu žádné známky nepotřebovali. Jen jsme vnímali, jak to dělají ostatní, a sami zkoušeli. A protože někde uvnitř jsme chtěli chodit a mluvit, postupně jsme se to sami naučili. A tak to funguje úplně se vším.

Martin Fuks

• Diplomovaný specialista v marketingu se narodil v létě 1978 v Plzni.
• Jeho nejvýraznější zaměstnaneckou štací byl Seznam.cz, kde působil nejprve jako obchodník, poté jako manažer týmu, regionální ředitel, nakonec se stal manažerem obchodní sítě a telesales, pod kterého spadalo asi pět set lidí.
• V roce 2009 odešel a založil vlastní společnost Herbo Medica, která na trh uvedla Protopan – přípravek na zvládání atopického ekzému bez kortikoidů: „Není to jen o mazání krémy zvenku. Je potřeba vnímat tělo komplexně a doplňovat i zevnitř to, co atopické pokožce chybí.“
• Svůj podíl v úspěšné firmě pak prodal a vrátil se do Seznamu, kde se stal produktovým manažerem služby Firmy.cz, Mapy.cz a nakonec byl produktovým ředitelem společnosti.
• Už sedm let se věnuje koučinku, vyznává principy metody The Inner Game.

Neo: Ale máte tu spoustu argumentů ve stylu, že s frontální výukou mají děti lepší vědomosti, znají faktografii. Že dneska nikdo nemá nic v hlavě, všechno se googlí.

Že by děti měly díky frontální výuce lepší vědomosti, je velká iluze. Celý vzdělávací systém dnes vede děti hlavně k tomu, učit se věci tak, aby splnily „důležitou“ zkoušku. Tu jakmile splní, většinu nabiflovaných informací okamžitě zapomenou. Protože pro ty informace nemají žádné praktické využití. Naproti tomu věci, které si člověk v průběhu života objevil sám, protože je potřeboval nebo chtěl objevit, si pamatuje do konce života.

S googlením však máte jednu velkou pravdu. Na střední škole jsem měl skvělého profesora, Milana Holuba, který mě výrazně ovlivnil i v další profesní dráze. Nedávno jsme si povídali a tenhle osvícený člověk najednou v průběhu debaty pronesl něco ve smyslu „ta dnešní mládež“. Takový obrat bych od něj nečekal a začal se zajímat, co tím konkrétně myslí. Odpověděl mi, že dřív se děti sice zbytečně biflovaly spoustu věcí, které jsou dnes dostupné na jeden klik, ale díky tomu pak měly znalosti, na kterých se dalo stavět. A že dnes často není na čem stavět. Čím více jsou informace dostupné, tím menší motivace je s informacemi do hloubky pracovat, přemýšlet, pamatovat si. Pro chápání příčin problémů je přitom nezbytně důležité chápat různé informace v souvislostech. Logicky tedy, čím méně informací v hlavě mám, tím menší je prostor k tomu, aby se propojily a já mohl souvislosti pochopit. Což je podle mě jeden z největších problémů dnešní doby. I proto pak lidé slyší na jednoduchá řešení, jednoduché fráze, „prostě to zařídíme“.

I tady ovšem mohou pomoci technologie. Například v Seznamu jsme plánovali obohatit Mapy.cz o podrobnosti z dějepisných a zeměpisných atlasů. Aby si při vyučování děti mohly spojit, že když se mluví např. o problému migrace, tak že v té oblasti je velké sucho, díky tomu nějak vypadá zemědělství, z toho vyplývá nějaká ekonomická situace. Zároveň že je tam válečný konflikt. Prostě jim pomoci vidět souvislosti. Myslím, že tohle dnešní generaci hodně chybí. Je fajn, že si umí věci najít na Googlu, ale tam najdou často jen kusé nebo zkreslené informace. A pokud nerozumí souvislostem, pak ani neví, co dalšího hledat.

Neo: Věříte, že ScioŠkola tohle děti naučí bez biflování?

Především si myslím, že s nástupem nových technologií budou za pár let potřeba úplně jiné dovednosti, než na jaké klade důraz dnešní školství. Sám netuším, kde bude svět za deset dvacet let. Životní tempo se obrovsky zrychluje a technologie jdou tak dopředu. Jen se podívejte, co se za poslední rok odehrálo na poli umělé inteligence. Letos už dokázala sama naprogramovat další umělou inteligenci lépe, než by to dokázal člověk. To jsou věci, které budou svět posouvat mílovými kroky dopředu, a já si nemyslím, že v takovém světě mohou uspět děti, které se dnes budou učit, co v roce 1774 udělala Marie Terezie. Můžou uspět lidi, kteří se zvládnou přizpůsobit. Kteří zvládnou kriticky myslet. A kteří se dokážou sami vzdělávat. Což je přesně to, co ScioŠkola dětem nabízí.

Neo: Takže obíháte úřady, hledáte prostory a věnujete se dětem. To je dost rozdíl oproti vašemu předchozímu životu, že?

Z archivu Martina Fukse

V něčem ano, ale obrovsky mě to naplňuje. Sice jsem měl představu, že si teď dám delší pracovní pauzu a budu jen doma s dětmi, ale velmi záhy jsem si uvědomil, že když děti odvezu do školy a školky, tak dopoledne nemám co dělat a chybí mi náplň. Navíc úplně vypadnout z oboru jsem nechtěl, takže pomáhám kamarádovi s počítačovou firmou, hodně čtu, rád bych začal znovu spolupracovat na vývoji Protopanu (prostředek na atopický ekzém, pozn. red.), kde mám spoustu dalších nápadů. A určitě se budu chtít vrátit ke koučovací praxi. A je mi jedno, jakou formou: Jestli budu koučovat dospělé, nebo vznikne ScioŠkola a tam budu pomáhat dětem s jejich rozvojem.

Neo: Když mluvíte o koučinku: Je něco, na co skoro vždycky narazíte, když mluvíte s klienty?

Většina často očekává spíše trenéra, mentora, ale málokdo skutečného kouče. Pro mě je koučování de facto životní styl, který dnes ovlivňuje většinu mých dalších činností. Býval jsem tenisový trenér, takový ten klasický instruktor, který přesně říkal: postav se bokem, takhle švihni, ukazuj si na míč atd. A pak v rámci koučování jsem si prošel metodou Inner Game, vnitřní hra, o které napsal nádhernou knížku tenisový trenér Timothy Gallwey. Ten pak principy vnitřní hry dokázal přenést do dalších sportů a manažerské praxe. Měl jsem to štěstí, že nedávno přijel do Prahy, kde jsem s ním mohl strávit jedenáct dní praktických ukázek vnitřní hry. Během té doby nám ukazoval, jak kdokoli, koho nezavalím instrukcemi a dám mu prostor, aby nad jednotlivými situacemi sám přemýšlel, se začne okamžitě zlepšovat mnohem víc než ten, kdo ty instrukce bude dostávat.

Já to tenkrát zkusil sám na sobě a skutečně viděl, jak tělo začalo neuvěřitelně fungovat. Třeba – nikdy předtím jsem nehrál golf. A po dvou hodinách s Timem jsem byl schopen odpalovat jako lidé po několika měsících tréninku. Tělo si našlo způsob. A teď, s dcerkou, které je šest, hrajeme první rok tenis. Na posledním tréninku jsme odehráli výměnu, jakou si za celou dobu, kdy jsem malé děti instruoval, nepamatuji. Ale hlavně: dceru to obrovsky baví. Přitom u některých dětí na vedlejších kurtech vidím, jak odcházejí po tréninku zklamané. Protože trenér jim neustále opakuje, co všechno se jim nepovedlo, kde špatně švihly, tohle bylo blbě a tohle taky. Koučování je o tom, že nic není špatně. Nehodnotí, jen dává druhému co nejpřesnější zpětnou vazbu. A když ten míč neletí, kam by měl, dá dítěti prostor se zamyslet, proč tomu tak je. Aby si zkusilo přijít na to, co udělá příště jinak. A dítě to okamžitě udělá.

Neo: Pokud by ale člověk chtěl dělat sport profesionálně, závodit, tak přece potřebuje poradit, jak dělat některé pohyby tak, aby si nepřivodil zranění, únavové zlomeniny, nepřetěžoval nějakou šlachu a tak. Nebo ne?

Podívejte se třeba na Radka Štěpánka, jak často byl ve své kariéře zraněný. Přitom si určitě mohl v posledních letech dovolit ty nejlepší trenéry a fyzioterapeuty. A srovnejte jeho nepřirozený forhend s údery Federera, který často mluví o tom, jak poslouchá své vlastní tělo, a většinu kariéry neměl klasického trenéra. Co všechno dokázal, a přitom kromě loňské sezóny nebyl snad nikdy vážně zraněn. Protože své tělo nezatěžuje nepřirozenými pohyby a letos i v 36 letech na kurtech stále dominuje.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Mikulášem Kroupou o ztrátě paměti a zlu, které napáchali komunisté
» S Italem Carminem Rodi Falangou o tom, jak poznal Čechy
» S finančníkem Gabrielem Eichlerem: Dá se stát řídit jako firma?
» S Ivanem Kralem o posedlosti hudbou
» S hokejovým trenérem Jandačem: Proč už nejsme špička
» S mecenášem Janem Školníkem o obnově Broumovska

Sám jsem hrál tenis závodně přes 20 let, samozřejmě ne na úrovni jako Radek (směje se). Ale s kluky, co jsme jezdili po turnajích, měl každý nějakou zažitou chybu, protože se jako dítě něco naučil tak, jak mu řekl trenér, a získaný návyk už nedokázal odstranit. Problém je, že spousta trenérů učí člověka jen to, co umí sami. Čímž většinou jen vytváří své vlastní kopie. Ale každý člověk je originál, má pohybové ústrojí jinak uspořádané. Takže pohyby každého člověka by měly být logicky jiné. Někdo ten nápřah bude dělat vysoký, někdo nízký, někdo krátký, někdo delší. A teď jde o to, přimět dítě, aby nad pohybem vůbec nepřemýšlelo. Odvést myšlenky jinam. Protože když nad tím nebude přemýšlet, tělo si samo najde nejpřirozenější způsob, jak pohyb provést. Naopak, když bude přemýšlet, jestli má nápřah udělat tak, jak říká trenér, tělo jde do křeče a začne dělat pohyb, který mu není vůbec vlastní.

Neo: Máte nějaký příklad, na kterém se dá jednoduše vysvětlit princip vnitřní hry?

Krásně se to dá ukázat na chůzi. Ročnímu dítěti těžko předáte nějaké instrukce, nerozumí vám. Přesto se každé zdravé dítě naučí správně chodit. V jeden moment, úplně samo. Prostě se postaví, udělá první krůček, praští sebou, zvedne se a zkusí to zas. A za týden, čtrnáct dní normálně ťapká po bytě. Nedostalo ani jednu instrukci, jak by to mělo udělat. Nikdo z nás ji nedostal. Kdybyste měla někoho naučit chodit pomocí instrukcí, jak byste popsala chůzi? Říkala byste: zvedni nohu v koleni, ohni ji o čtyřicet stupňů, posuň o třicet centimetrů, došlápni, přenes váhu…? To asi ne. Přitom na dospělých lidech po těžkých úrazech vidíme, jak složitý proces je udělat jeden jediný krok, když se učí znovu chodit.

Timothy Gallwey popisuje, že v člověku jsou v podstatě dvě bytosti. Někdo tomu zkráceně říká ego a duše. Gallwey říká, že každý z nás má dvě „já“. To první hned od narození krmí různými informacemi naši rodiče, učitelé, šéfové, kamarádi. To je to ratio, které nám neustále podsouvá, co a jak bychom měli dělat, jak se chovat, co je a není správně, posuzuje nebo se něčeho obává. Druhé „já“ jsou naše skryté vrozené schopnosti. Představte si obrovsky výkonnou mašinu, nejvýkonnější počítač světa, který v sobě má od malička nakódováno vše, co pro život potřebujeme. V porovnání s tím je první „já“ stará kalkulačka z vietnamské tržnice. A postupně ta kalkulačka přebírá kontrolu nad naším životem, místo abychom poslouchali tu dokonalou mašinu. Ona k nám občas promlouvá a snaží se naznačit, že něco není v pořádku. Často se dostane ke slovu třeba na dovolené, kdy člověk vypadne z práce, na chvíli vypne a něco k němu začne promlouvat. Najednou začneme přemýšlet o smyslu života, a třeba cítíme, že to, co děláme, už nás nenaplňuje a chceme to změnit. Když to nezměníme, jen se dál trápíme a začneme třeba častěji marodit. Protože tělo už takhle dál nechce.

Neo: Vrátím se k té původní otázce o koučinku: je něco, na co narazíte vždycky a u všech? Nějaká spojnice, čím jsme si ve svých problémech podobní?

Z archivu Martina Fukse

Každý si potřebuje vyřešit něco jiného. Ale co je nejvíc společné, je představa, že vám kouč řekne nové informace. Spoustu nových věcí, na základě kterých se něco naučíte. Ale kouč v první řadě pracuje na tom, aby „povolil ruční brzdu“. Když to přirovnám k jízdě autem: Pokud chcete, aby se auto rozjelo, většina lidí prostě bude chtít šlápnout na plyn. Ale ono to může být k ničemu, pokud necháte zataženou ruční brzdu. Máme v sobě od malička mentální modely. Dokonalé vzorce, jak má vypadat náš den, že musíme brzy vstávat a jít do práce, měli bychom si vzít hypotéku, postavit barák, oženit se, mít děti… To všechno jsou vzorce „správného chování“. Ve finále ale každý z nás potřebuje ke spokojenému životu něco jiného. A jen to potřebuje objevit.

Neo: Může si ovšem objevit cestu, která ho jaksi vyloučí ze společnosti. Že nezapadne.

A to je naprosto v pořádku. Takoví lidé pak mění svět.

Neo: Může to být ale těžké ustát.

Ustát… Chápu, co myslíte. Sám jsem pracoval dvakrát v Seznamu, ve spoustě ohledů velké a úspěšné korporaci. Poprvé když jsem odešel, to bylo v roce 2009, mi trvalo asi čtyři měsíce, než jsem se s tím vnitřně srovnal. Vůbec jsem nevěděl, co budu dělat dál, jenom jsem cítil, že potřebuju změnu. Svým způsobem jsem sám sebe vyčlenil z nějaké společnosti lidí a tehdy to pro mě bylo fakt těžké. Teď když jsem odešel podruhé, jsem byl asi po týdnu úplně v pohodě. Uvědomil jsem si, co mi dává mnohem větší smysl. Dnes chci hlavně pomáhat druhým objevovat, v čem jsou fakt dobří – a to rozvíjet. A to už se dá ustát velmi jednoduše.

Dám krásný příklad, který se stal před pár lety: Jeden můj klient byl jednatelem velké plzeňské firmy. Původně si mě pozval, abych mu pomohl vyřešit nějaké problémy ve firmě a zvýšit její obrat. Já na tu hru nepřistoupil a snažil se dobrat toho, proč to chce a o co mu ve skutečnosti jde. Během třetí hodiny jsme se najednou dostali k tomu, že mu je vlastně už dávno jedno, zda firma bude dál expandovat nebo ne. Že ji má pětadvacet let, je mu šedesát a má své další celoživotní sny. A najednou mu došlo, kdy jindy si je chce splnit, když ne teď. Došli jsme k tomu, že jedním z jeho snů je koupit si starý mlýn, zrekonstruovat ho, udělat si v něm penzion, hostit tam lidi a večer si s nimi povídat u piva. Vše potřebné k tomu přitom po tolika letech podnikání dávno měl. A když si vzpomenu na radost v jeho očích, když o svém snu vyprávěl, to byl úplně jiný člověk, než který si mě původně objednal.

Ten den náš společný koučink skončil. Za rok mi volal: Pane Fuksi, dobrý den, hádejte, odkud vám volám. A volal ze svého mlýna. To je něco, co vás potěší. V čem vidíte skutečný smysl své práce.

 

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít