Vyšetřovatelé vražd jsou zvláštní sortou lidí i mezi samotnými policajty. Jiří Markovič, který vedl pražskou mordpartu, byl výjimečný na druhou. Podle jeho vyprávění televize Nova právě vysílá pokračování seriálu Metoda Markovič: Straka věnované spartakiádnímu vrahovi. I o něm a o tom, proč ho považuje za nebezpečného, mluvil Markovič před svou smrtí se šéfredaktorkou Neovlivní.cz Sabinou Slonkovou. Znali se od devadesátých let. Zde je její osobní vzpomínka.
Jsou lidé, jejichž tvář si zapamatujete navždycky. Kvůli drobnému detailu, úsměvu, nebo charakteristickému rysu. Jiří Markovič měl nezaměnitelné oči. V podstatě se pořád jako by pochechtávaly. Současně v nich ale i přes práci, kterou dělal, bylo něco neuvěřitelně lidského. Oči, kterým můžete věřit.
Jiří Markovič byl jedním z prvních policejních vyšetřovatelů, které jsem během své kariéry potkala. Bylo to zkraje devadesátých let. Popisovala jsem mimo jiné vraždění ruskojazyčných mafií na území Prahy. A Markovič byl ten, kdo se snažil spolu se svým týmem tyhle vrahy, se kterými po pádu komunismu nikdo neměl žádnou zkušenost, dostat za mříže.
A byl taky jedním z mála, kdo mi tehdy nedával najevo – kulantně řečeno –, že ve dvaceti toho ještě o životě moc nevím. Nesnažil se mě ohromit. Byl to ostatně, jak jsem později pochopila, i jeho hlavní trumf v práci policejního vyšetřovatele. Nikdy se nad nikoho nepovyšoval. I s nejhorším vrahem jednal jako se sobě rovným.
„Nesmíte udělat tu chybu a mít ramena. Dokazovat, že jste někdo, že máte navrch. Vždycky jsem obrovsky vydělal na tom, že jsem se svými obviněnými hrál fér,“ řekl mi jednou své životní motto. Díky tomu dostal přiznání i z lidí, na které by tvrdé policejní metody nikdy neplatily.