Palatinus mezi objeviteli: Příběh jeskyně Tří naháčů

Bylo mu necelých jedenadvacet, když krátce před Vánoci 1998 přišel Lukáš Palatinus domů s tím, že dva dny před Štědrým dnem hodlá odjet na expedici do Íránu. Ne jen tak ledajakou, odjíždí zkoumat jeskyně. Do té doby nebyl aktivním speleologem, ale když se mu ozvali spolužáci z fakulty, jestli nezaplní místo po odpadlíkovi v jejich výpravě, která bude bádat v hlubinách íránských solných jeskyní, nemohl odolat.

Výprav do Íránu bylo nakonec pět a Palatinus se podílel na objevu nejdelší solné jeskyně na světě, která dnes nese jméno 3N a má na délku šest kilometrů.

3N, to je vlastně šifra, protože původně byla do map zanesena jako Jeskyně tří naháčů. Během prvního průzkumu se ukázalo, že se strop jeskyně snižuje k hladině řeky, a členům výpravy se nechtělo udělat si z oblečení slané krunýře. Takže se na průzkum vydali dočista nazí.

Změnili název proto, že na náboženství silně orientovaný Írán měl s nahotou problém? Nikoli. „Původně se ta jeskyně oficiálně skutečně jmenovala Jeskyně tří naháčů. Tedy – ony to byly jeskyně dvě. Ale spodní vchod, kde byl vývěr řeky, jsme zprvu neměli propojený s ponorem řeky. Po čase se klukům povedlo to prolézt celé a ze dvou jeskyní se stala jedna. Toho momentu se využilo ke změně názvu. Aby byl jednak tedy méně kontroverzní. Ale především: Tři naháči zní česky dobře, ale do angličtiny se to špatně překládá. Cave of three naked men, to prostě není ono.“

Jaké to bylo, prozkoumávat jeskyni s masou horniny nad sebou a pod sebou a nevědět, co bude za dalších pár metrů? „Nijak jsem se nebál. Mám to asi v povaze. Nemyslím si, že bych byl nějak zvlášť odvážný. Ono se říká, že odvážný není ten, kdo nemá strach, ale ten, kdo ho dokáže překonat. Rozhodl jsem se jet, měli jsme nějaký cíl a šli za ním. Bylo to podobné, jako když jsem absolvoval parašutistický kurz. Díváte se kilometr a půl pod sebe, napadají vás různé myšlenky, ale pak si řeknete: Jednou už jsi tady, je to dané, tak skoč… Necítil jsem strach zalézt do další štěrbiny. Časem jsem udělal takovou zkušenost, že když se dokážu dostat dovnitř, nějak to jde i ven.“

Na Írán rád vzpomíná jako na zemi s milými, pohostinnými lidmi. „A největší vyjádření odporu proti Západu se odehrávalo na úrovni: s lidmi nemáme problém, ale ta politika nám vadí. Oddělují jednotlivce od politiky státu. Což jsme dělali i my. Potkávali jsme se s lidmi, jejichž politické názory byly neuvěřitelné, ale lidsky jsme si chtěli rozumět a ono to šlo.“

Chvíle, kdy se bál? „Při první návštěvě jsme v noci hledali tábořiště na pobřeží Perského zálivu. Najednou přijelo auto, vyskákalo osm, deset vojáků se samopaly a zjišťovali, co tam chceme. To byl moment, kdy se nám trochu stáhly půlky. Ale pak jsme se dozvěděli, že jsme kempovali na dohled od Saúdské Arábie, kde jsou pašerácké trasy, takže oni viděli světla a pohybující se lidi, tak vyrazili. To by se asi mohlo stát leckde.“

• Zpátky na rozhovor s Lukášem Palatinusem: Z mineralogického kroužku na titulní stranu časopisu Science »