Paralen mají v lékárně, na shledanou

Třináct let byl Vít Samek tím, koho byste zařadili mezi „hrdiny všedních dnů“. Pracoval u pražské záchranky a historkami, co zažil, bavil jenom své okolí. Pak začal poznámky a rady, jak se zachovat „když“, psát na Facebook. Spolu se sestrou Alžbětou si otevřeli blog s názvem „Bulbem záchranáře a vulvou porodní asistentky“, který má dnes tisíce sledujících. A věci nabraly spád. Samka si začali zvát do médií, chtěli se s ním potkat politici, dostal nabídku napsat knihu, a protože je člověkem, který své názory říká rázně a nahlas, také se dostal do sporu s vedením pražské záchranky. Neslyšeli rádi námitky proti systému, který nutí záchranáře jezdit k člověku s teplotou 37,2. A ještě míň ostrou kritiku nových sanitek. Dnes už Vít Samek u záchranky nepracuje. Ale píše o ní – a mluví – dál.

Celé to začalo vlastně dost nenápadně. Loni v září se Vít Samek vrátil po noční směně domů. A byl maličko v ráži. Osmý, nebo to byl už devátý výjezd té služby ho zavedl k dítěti, které pokašlávalo. A tak si sedl k Facebooku a pro svých zhruba 150 přátel napsal pár postřehů na téma, co je to laryngitida, jak ji poznat a co dělat. „Prosím vás, takhle. Laryngitis je svinstvo, vo tom nic. U týhle diagnózy jsou dvě zcela zásadní věci. Za prvé: Studenej vzduch. Zabírá okamžitě, zcela spolehlivě. Taky je vždycky po ruce, ponivač je to vonemocnění sezónní, typické pro podzim a zimu. Pomněte, že příroda není idiot – logicky se vám snaží zabít dítě v zimě, abyste ho mohli chladným vzduchem zase zachránit (vtip)…“ A tak dále.

„Vůbec jsem nechápal, co se pak stalo. Já nebyl jakkoli veřejně známej. A neměl jsem žádnej plán, že bych psal blog nebo tak. Prostě jsem napsal pro své kamarády takovej oprsklej, držkatej textík. A druhej den, když jsem se vzbudil po noční, to mělo asi tisíc lajků a sdílení a všichni to četli,“ vzpomíná.

A tak ve svých zápisnících pokračoval. Záhy mu je začal přetiskovat internetový magazín Heroine.cz, pro který dnes píše. Hned druhý díl – o první pomoci s radou „nikdy nikdo do nikoho nedýchejte. Jediný, co se po vás chce, je mačkat uprostřed hrudníku do hloubky 5 až 6 centimetrů na rytmus písně Staying Alive“ – zaujal tým v DVTV. Následný rozhovor, ve kterém tepal do nešvarů ve zdravotnictví, patří dosud k nejsledovanějším v historii této webové televize.

Neo: Vy jste se v tom rozhovoru smál, že vás možná vyrazí. A potkáváme se ve chvíli, kdy už na záchrance nepracujete. Souvisel váš odchod nějak s vaší kritikou toho, co se děje u záchranky?

Tam se potkalo víc věcí. Jednak jsem tam dělal třináct let a už bylo potřeba toho nechat, protože to prostě není práce na celej život. A za druhý: když každý druhý výjezd je ptákovina, dojde vám trpělivost. A za třetí: problém nových sanitek. Jsou tak strašně špatný, že jsem v nich nechtěl pracovat.

Neo: Vezmu to od konce. Kvůli novým sanitkám jste se pustil do sporu s vedením pražské záchranky.

Pustil, no. Když děláte třináct let v dobrejch sanitkách, tak prostě nevidím důvod, proč bych měl dostat špatný auto.

Neo: Co je na nich tak hrozně špatného?

Začíná to u toho, že v těch novejch sanitkách se houkání a majáky ovládají dotykovým tabletem. Což je naprostá blbost. Představte si tu situaci: Jsou čtyři ráno, vy rozespalej skočíte do auta a v tu chvíli potřebujete jen šáhnout na knoflík, ne koukat na svítící dotykovej displej. Přepínání zvuku je k nepoužití. Velmi běžně dochází k tomu, že se celej systém najednou restartuje a několik minut nefunguje. Takže vám to prostě přestane houkat a modrat, což se jedný sanitce stalo taky čtyřikrát za dvanáctihodinovou směnu. A to už je fakt moc. Děje se to proto, že tablet je umístěný v takový vyřízlý díře, a když brzdíte, celý se to nahrne dopředu. A protože to má nahoře na tom tabletu vypínací čudlík, tak se fyzicky stlačí – a je to.

Pak je vzadu ta proklatá židle. V ambulantním prostoru, obvykle na ní sedí záchranář. Ve starých autech nešla vyndat. Respektive šla, ale potřebovala jste garážmistra, nástroje a několik minut času. V těch nových autech stačí židli blbě zaaretovat a může se uvolnit. Aretace je podle mě úplně blbě udělaná, takže to snadno můžete považovat za připevněný, a ono není. A když vám vzadu v sanitce najednou lítá padesát kilo železa, nebo kolik ta židle má, je to problém.

A pak – dát do sanitky asistenta, kterej hlídá odstup od auta před vámi… Já bych potřeboval znát jméno toho, kdo řekl, že to tam v té sanitce bude. Fakt nechápu, že někdo nevyskočil a neřekl: To musíme vypnout, to je blbost. Protože když vám sanitka zabrzdí kvůli tomu, že si myslí, že je před vámi překážka, za kterou mimochodem považuje i to, když třeba vjedete ze světla do stínu, tak je to šíleně nebezpečný. Když tam parťák bude vzadu chodit a mně auto najednou zabrzdí, tak mu to přerazí rypák.

Pak jsou tam blbě řešený zadní dveře. Otevírají se tak, že zvětší profil auta. Takže když pojede někdo okolo a třískne do těch dveří, tak vás to přepůlí.

Pak jsou tam vyloženě legrační věci. Třeba naviják na nosítka, který je ve všech těch autech. Nevím, kolik to stálo, ale nesmí se používat.

Neo: Proč?

Nevím proč. Jestli to není dělaný na ty kila, co taháme, nebo je to nějak nekvalitní, nevím, ale je prostě zákaz to používat a nepoužívá se to.

Takovejch věcí je tam celá řada. Třeba ta posuvná židle, co může vypadnout, je v kolejnicích, který jsou asi o centimetr vylezlý z podlahy. Což je vtipný, protože na záchrance jsou schopný vás zjebat za to, že máte trošku rozepnutý boty. A pak vám k intenzivnímu lůžku, kde leží pacient, kterému jde o život, natáhnou dvě kolejnice, o který si přerazíte rypák… Na tom autě je fakt všechno špatně.

Neo: Zaregistrovala jsem, že se vedení záchranky proti kritice nových sanitek dost ostře ohradilo. Na vás osobně to nějak dopadlo?

Dostal jsem nějaký vytýkací dopisy. A při předání těch vytýkacích dopisů byly trochu zvýšený hlasy. Nelíbilo se jim to. Víte co, to je prostě… Pražská záchranka fičí asi 160 let a za tu dobu nikdy nedošlo k obměně celýho vozovýho parku. Nikdy se nekoupily sanitky pro celou Prahu. Teď, poprvé v historii, se to stalo. Je to zakázka asi za 110, 120 milionů. A výsledek je podle mě tristní. Takže je vlastně jasný, že když o tom takhle mluvím, tak ti zodpovědní, kteří těch 120 milionů takhle utratili, jsou z toho nervózní a nelíbí se jim to.

Neo: Neříkal jste si zpětně, že jste měl radši mlčet? Protože většina lidí si nechce v práci dělat problémy.

Já jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, jestli si dělám problémy. Mně to prostě strašně vadilo. Tu práci jsem měl rád, a co mi přijde nejhloupější – zažil jsem čtyři generace sanitek a všechny byly hrozně dobrý. Doba pokročila, společnost bohatne a my dostaneme horší sanitky. Mně to přišlo jako too much.

Ale nerad bych, aby to vypadalo, že jsem nějakej hrdina. Byl jsem v situaci, kdy neživím rodinu, nemám hypotéku, jsem ještě relativně mlád a bydlím v Praze. Že bych se bál, že ztratím zaměstnání? Druhej den bych měl jiný. Že bych nesl nějak kůži na trh a hrozně riskoval, tak to prostě nebylo.

Neo: Jak se opouští práce, kterou má člověk rád?

Vlastně to ani těžký nebylo. Končil bych letos nebo příští rok tak jako tak. Protože se to prostě nedá dělat celej život. Už jsem si zajezdil, mám nějakých 15 tisíc výjezdů, už jsem toho viděl docela dost. Žádná melancholie nebyla.

Neo: 15 tisíc výjezdů, to mi připadá jako šílené číslo.

Já právě tvrdím, že výjezdů by mělo být minimálně o 20, 30 procent míň, než kolik dnes děláme. Přičemž počet posádek má zůstat stejný, jenom se má víc třídit, kam je nasadit. To by šlo velmi snadno udělat, pokud by systém netlačil záchranku brát všechno, protože čím víc blbostí odjezdíme, tím víc pojišťovna zaplatí.

Aby se už nebouchalo devět kusů za směnu. Nechtěla byste bejt můj desátej pacient. Já bych vám asi neublížil, ale nikdo nechce k doktorovi, kterej je třicet hodin v práci. Nikdo nechce záchranáře, kterej už byl na devíti výjezdech před ním. Osm devět falů (v žargonu výjezdů, pozn. red.) každou směnu, to nejde vydržet. Máte opravdu problém si i dojít na záchod. Problém se najíst. A ono hladovej záchranář po devíti kusech, to byste prostě nechtěla.

Neo: Já si právě myslela, že od toho volání přijímají dispečerky, které vyhodnotí, jestli posílat rychlou. 

Problém není v dispečerkách. Po nich systém chce, aby vám poslala sanitku, protože jste si popálil záda na sluníčku. Aby poslala sanitku na teplotku 37,6 u dvacetiletého chlapce. Zánět močových cest chlapce, kterej stojí v 11 večer na tramvajový zastávce, dvě stanice od nemocnice. Systém po ní chce, aby mu poslala auto. Těžko po nich vyžadovat, aby bojovaly proti systému a na vlastní triko tam sanitku neposílaly, když po nich systém přímo vyžaduje: Jo, děláš to správně, posílej tam ty auta.

To se pak dějou šílený věci. Oni lidi občas volají na linku 155, aby se poradili. Možná to není nejlepší nápad, ale zhusta tam volají, protože chtějí od dispečerky vědět, kde je třeba nejbližší dětská pohotovost. Jestli je neodmítnou na urologii, když tam teď večer pojedou. Jestli s tímhle jít na polikliniku, nebo do nemocnice. No a dispečerka jim pošle auto. Kolega mi popisoval případ, jak takhle přijel do rodinného domku a tam čekal úplně vytočenej chlap a sprostě na ně řval. Prej: Co to tam máte za (…) na tom dispečinku? Já na ní řval, že nechci erzetu, že chci jenom vědět, kde je nejbližší dětská úrazovka, můj syn si prokousl ret nebo tak něco, jasně jsem jí několikrát říkal, že sanitku nechci, a ona vás sem stejně poslala, tak co to do (…) je?

A ten systém je postavený tak, že to udělala dobře. Jaksi není si na co, kam, komu stěžovat.

Neo: Vy jste na tohle opakovaně veřejně upozorňoval. Začal to někdo nějak řešit?

No bohužel, pak to téma trochu zabily ty nový sanitky. Což je mi líto, já bych o tom rád mluvil dál.

Po tom rozhovoru pro DVTV jsem byl na pivu s náměstkem pražský záchranky. Bavili jsme se o tom. A on naprosto popírá, že by u výjezdů bylo 50 procent nadužívání, nebo vůbec jakejkoli relevantní počet. Neustále mi vysvětloval, jak je hrozně těžký po telefonu poznat naléhavost a že ta zodpovědnost je veliká.

To nezpochybňuju, ale bavím se o úplně jiných věcech. Když budete na dispečinku záchranné služby, tak tam uvidíte, že jak se někdo dovolá a řekne svoje obtíže, dispečerka tomu přiřadí prioritu tři. To znamená ta nejnižší naléhavost, nejde o život. A ten člověk na sanitku čeká čtyři hodiny. A pak si sednete s náměstkem na pivo a on vám začne vysvětlovat, že se to nedá poznat po telefonu a že je to hrozná zodpovědnost. Pokud je to pravda, tak jak je možný, že ten člověk čeká čtyři hodiny na sanitku? Jak teda dispečerka pozná, že ten člověk může čtyři hodiny počkat?

Další věc – ten výjezd čeká čtyři hodiny, ale vám to potom pošlou jako normální fal. To znamená: Musíte bejt do minuty v autě, do patnácti minut na místě a chováte se tak, jako kdyby to byl čerstvě nabranej případ, kde jde někomu o život. Prostě záchranka reaguje tím, že náklaďák s majákama jede po Praze na stav, kterej byl hlášenej před čtyřma hodinama. To je úplně bláznivý. To přece nedává vůbec žádnej smysl. A teď si vezměte, že to je třeba váš pátý fal v řadě. V půl sedmý do toho skočíte, v půl dvanáctý vysypete čtvrtej kus v nemocnici, už byste se třeba natáhla, a oni vás místo toho pošlou rovnou na další práci – na člověka, kterej volal před čtyřma hodinama. Kterej by třeba ještě hodinu počkal, nebo tam mezitím mohlo jet úplně jiný auto. Ne sanitka, ne erzeta. Může tam jet převozová sanitka. Systém se dá přerozdělit, dá se změnit. Převozové sanitky existují.

Když někdo potřebuje převízt do nemocnice, protože má tejden oteklý koleno, tak já rozumím, že potřebuje do nemocnice. Rozumím, že s oteklým kolenem se tam nedostane sám. Nerozumím, proč tam jede auto s kyslíkem, defibrilátorem, vakuovými matracemi, odsávačkou, ventilátorem, kyslíkem, adrenalinem, sadou na porod, sadou na popáleniny. Proč tam jede na majáky, proč tam musím být za patnáct minut? Tomu prostě nerozumím, to mi nikdo nevysvětlí.

Neo: Já si naopak myslela, že záchranku si lidi volají, až když je opravdu ouvej.

To vůbec. Dneska se jezdí úplně běžně na zánět středního ucha. Na krvácení z nosu.

Zajímavý je, že třeba u nás v rodině nikdy nebyla sanitka. A to jsem prošel sklem, srazilo mě auto, byl jsem opařenej, oba moji sourozenci byli různě potrhaní, pokopaní, já měl asi v osmi letech zápal plic. Nikdy jsme erzetu nevolali.

Neo: Co se změnilo? To nějak kleslo povědomí lidí o tom, co je závažný stav?

To je otázka. Sám tomu nerozumím a dumám nad tím celou kariéru. Protože před dvaceti, třiceti lety se tohle nedělo. Nebylo normální zavolat si záchranku na teplotu. A když to někdo udělal, dispečerka mu řekla: „Vy jste se zbláznil, běžte k obvoďákovi, my fakt neřešíme teploty.“ Ale spíš by to nikoho ani nenapadlo. Nikoho by v roce 1995 nenapadlo zavolat záchrannou službu, protože vaše dítě bolí ucho. Já měl jako dítě otitidu (akutní zánět středního ucha, pozn. red.) třeba dvacetkrát. Otec mě vždycky hodil do auta nebo autobusu a odvezl na ORL. Já chápu, že to bolí, to je mrzutý. Ale podstatně víc bolí, když vás cvakne tramvaj a jede pro vás sanitka dvacet minut, protože byla na výjezdu na otitidě.

A nevím, čím to je. Před dvaceti lety se tohle nedělo a nebyl to problém. A najednou, během dvaceti let, se ta společnost otočila tak, že nás volají úplně běžně dvacetiletí na teplotku, na průjem, na zvracení. Proč to dělají? Je doba hysterická? Čteme blbosti?

To říkám proto, že jsem tuhle otevřel Seznam, tam těch šest zpráv ze dne. Otepluje se planeta, někde se bojuje, holčička jela v Peci, nabourala do stromu a zlomila si ruku. Tak děkujeme za zprávu. Co to je za zprávu, že si jedna holka zlomí ruku? Ale možná že když si přečtete v novinách, jak se dítě praštilo a krvácelo do hlavy, tak příště až se vaše dítě praští do hlavy, máte pocit, že do ní musí krvácet taky, a voláte sanitu. Nevím.

Neo: Není v tom i nějaká emancipace „občana“? Myslím to tak, že si jsou lidé lépe vědomi svých práv, respektive víc se jich dožadují. Slýchávám to od učitelů, jak si je chodí rodiče „srovnat“, protože jejich dítě má právo na to a na to.

Jo, to jsem taky slyšel. Větu: Já si vás platím z daní. To mi řekl dvaadvacetiletej kluk. Měl tři dny teplotku 37,8. To muselo bejt úplně k nepřežití. A víte, co je sranda? On studoval Vysokou školu ekonomickou. A řekl, že si mě platí z daní. Takže jsem k němu držel přednášku, abych mu vysvětlil, že je to úplně přesně naopak. Že já si z daní platím jeho. Neodvedl ještě ani korunu a já mu ze svých daní platím vzdělání.

Neo: A co vliv seriálů? Takový ten pocit, že se v nemocnici skupina doktorů v podstatě nemůže dočkat, až vás přivezou, aby vás důkladně vyšetřili?

Přičemž všichni ti pacienti, co tam vozí, jsou ve vážným stavu… A teď realita. Já jsem jel na paní, co měla klíště na zádech. Zavolala sousedku, sousedka jí ho vyndala. A ona si zavolala záchranku, protože se bála, že má infekci. A dispečerka jí říkala: ‚Prosím vás, paní, i kdybychom vám teď vzali krev, tak v té krvi infekce ještě nebude. To musíte jít s odstupem k lékaři.‘ Prý ne, ne, já na tom trvám. A jsem tam musel jet. Na paní, co měla vydloublý klíště ze zad. Napadení kočkou domácí. To jsou hrozný případy.

Nebo přijedete na chlapa, který stojí v županu a mluví s váma úplně normálním tempem, úplně normálním hlasem a úplně normálně se hýbe a ukazuje si na ledvinu a říká, že ho to tady trošku bolí, a vy máte v jedné ruce baťoh, v druhé sedačku, vyšlapal jste asi pět pater, tak prostě jenom koukáte, jestli to myslí vážně. To je bláznivý.

Ale problém není v těch lidech. Lidi jsou zmatení a možná nevědí, na co jsme. Možná by to chtělo lepší PR, protože záchranka nemá žádný PR, takže – líp říkat veřejnosti, kdo jsme a co děláme. A umožnit lidem na dispečinku – protože tam fakt nedělají šimpanzi, ale zkušený profesionálové –, aby mohli lidem říct: Máte 37,1? Paralen mají v lékárně, na shledanou.

Neo: Mimochodem – udržíte se nedat to těm lidem sežrat?

Ne. Asi jsou nějaké záchranářské výjimky, které to dokážou, ale… Mě neurazí devadesátiletá babička s čímkoli. I kdyby měla zatržený nehet, tak je to stará nemohoucí paní, po té se nikdy vozit nebudu. Ale když si vás zavolá dvaadvacetiletý chlapec na teplotku, tak se fakt nezdržím toho, abych mu nevysvětlil, co dělá. Ukážu mu v sanitce pár přístrojů, vysvětlím mu, na co jezdíme, a zeptám se ho, jak bych mu mohl pomoci.

Neo: Vy teď o záchranářích píšete pro internetový magazín v seriálu o hrdinech všedních dnů. Všimla jsem si, že často oceňujete, že kolegovi nevadí „lidi, jejich těla a pachy“. A u těch pachů bych se zastavila. Pokud to není klíště v zádech, dá se čekat, že můžete u případu potkat nejrůznější tělní tekutiny. Jak se na to dá zvyknout?

Je několik věcí, které musíte mít, když chcete tuhle práci dělat. Musíte umět docela dobře řídit, musíte mít fyzickou sílu, nesmí vám vadit noční a nesmí vám vadit pachy.

Samozřejmě se nedá říct, že dobrej záchranář je ten, kterýmu nevadí smrady, ale prostě… nesmí vám to vadit.

Neo: Jak se člověk zbaví toho, aby se mu jaksi… nenavalilo?

Takhle – každýho kope něco jinýho. Mě kope stolice, jsou lidi, který kopou zvratky. Částečně si na to zvyknete, ale hlavně: Když se rozhodnete, že jdete na tři roky studovat záchranářství, tak se asi zamyslíte, co to obnáší. Ještě vám to nemusí dojít, že vám ty pachy můžou vadit. Ale pak přijdete na první praxi, a pokud to nedáte, tak to přestanete studovat, nepůjdete to dělat.

Neo: Na co je nejtěžší si zvyknout?

Mně nikdy nevadilo nic. Že bych si říkal, třeba to bude za dva roky lepší, to ne. Od začátku mi to přišlo jako docela príma práce. Ani noční směny mi nevadily. Je fakt, že některý lidi trochu koukají, když mají osm nočních za měsíc.

Neo: Zjišťujete si, jak dopadli pacienti, u kterých jste zasahoval?

To je jedna z hrozně blbejch věcí: Dá se to zjistit jenom úplně neoficiálně, protože zpětná vazba mezi špitály a záchrankou vůbec není. Posouvalo by nás dopředu, kdybychom téměř automaticky zjistili, jak ti lidé dopadli. Ale nefunguje to, není na to žádnej systém, a když vás nějaký pacient zajímá, tak se můžete na tom oddělení přeptat, když tam dovezete dalšího pacienta. Jenže když jich je devět denně, je toho tolik, že to nelze držet v hlavě.

Neo: A které případy vás zpětně zajímaly?

Různé mrtvice, resuscitace, záhadné věci, kdy člověk netuší, co tomu člověku vlastně bylo. A – ty mrtvice mě baví.

Neo: Myšleno tak, že čím dřív zasáhnete, tím víc pomůžete?

U mrtvice je čas absolutně a naprosto rozhodující. Když zavoláte v prvních minutách záchranku, tak pravděpodobnost, že to dopadne dobře, zvýšíte úplně dramaticky. A je to strašnej rozdíl. Nevím, co víte o mrtvicích, ale… někteří lidé po mrtvici žijou, ale část z nich by možná radši nežila a část z nich má kvalitu života úplně mizernou. Jsou hrozně moc ochrnutí na jednu stranu, mají potíže s řečí, musí přestat dělat to, co dělali, možná se s nimi rozvede žena, možná skončí v nějakém pečovateláku. A na začátku byl příběh: Možná mám mrtvici, zavolám zejtra. Kdyby to bylo: Možná mám mrtvici, zavolám hned, mohl jít třetí den domů úplně bez následků. To je obrovskej rozdíl.

Neo: Vy jste na svém blogu psal různá doporučení, jaké jsou rady u mrtvice?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S herečkou Danielou Kolářovou: Nesmíme moc počítat s Bohem. Ale možná, že Bůh počítá s námi

» S plovárníkem Vlastimilem Jirsou: Všechno nemusí vydělávat

» S kameramanem Josefem Hanušem: O slunci, senu a lidech na pár facek

» S herečkou Annou Geislerovou: Aňo, bude líp

» S novinářem Josefem Klímou o potřebě křičet zlo

» Se zpěvákem Ivanem Hlasem: I Bejby by se bouřil

Je to strašně těžká diagnóza, která se dá – ne vždycky – velmi dobře zvrátit.

A rady… Přečíst si nějaký článek, kde zjistíte, jaké jsou hlavní příznaky, a pak hned zavolat záchranku. Jiná pomoc není. S pacientem nic nedělat. Nechat ho být, klidnit ho. Neexistuje první pomoc ve stylu „zvedněte mu nohu, dejte mu tohle“. Jde o to, poznat to a rychle mu zavolat pomoc.

Neo: Pokud jde o vaše rady, asi největší rozruch způsobila ta, jak provádět resuscitaci. S doporučením: Nikdy do nikoho nedýchejte.

To jo, ozvali se někteří resuscitační fundamentalisti, ti by do lidí dýchali. Ale já myslím, že je to blbost. Neznám zdravotníka, který by do někoho na ulici dejchal. A i kdybych se z nějakého důvodu já rozhodl dýchat a byl na to sám, tak přerušení masáže na to, abych se přesunul k hlavě, zaklonil ji, otevřel pusu, dejchnul do něj dvakrát, zabere tolik času, že se přestane prokrvovat mozek.

Někteří lidi mají pocit, že když budou dýchat, tak tím prodlouží čas, po který se člověk dá zachránit. Ale ono to tak úplně není. Ony existují průtokové křivky, které zobrazují, jak krev teče mozkem a jak okamžitě přestane, když zanecháte masáže. Představa, že dva lajci se sejdou u zastaveného a dokážou se rychle domluvit, kdo bude dýchat, kdo bude mačkat, v jakých poměrech, jak to budou dělat a budou to dělat skutečně tak, že to bude navazovat a bude to rychlé, to je nesmysl. Laici budou na místě vyděšený. Přesně proto přišla pražská záchranka s letáky „mačkejte, nedýchejte“ a s telefonicky asistovanou neodkladnou resuscitací, kde dispečerky vedou volající: Mačkejte, mačkejte, mačkejte, mačkejte. A nese to úžasné výsledky. Protože to je to jediné, co vyděšený laik zvládne – mačkat.

Zkuste si to přehrát, jak byste někomu v průběhu telefonátu rychle vysvětlila, jak se dejchá do pacienta, kdy zároveň má ten člověk zastavenou pumpu a měl by být masírovanej. A teď vysvětlujete, že musí mačkat, jak musí mačkat, a do toho ještě mu vysvětlovat, že musí napočítat do třiceti a potom se přesunout k hlavě, to prostě není možný.

Neo: Jaké reakce vám jinak na vaše texty chodí?

Vesměs pozitivní. Asi nejvíc toho bylo, když jsem řešil to nadužívání. Ještě teď mám nafutrovanej mobil zprávama z úplně celý republiky, ze všech záchranek. Těch zpráv bylo několik set. Od nejrůznějších záchranářů, hasičů, policajtů. Všechny jsou ve stylu: No konečně to někdo řekl.

Podobně s novýma záchrankama. Každej lucidní záchranář si o nich myslí, co já. Což mimochodem vyplynulo i z anonymní interní ankety. Pan náměstek od pražské záchranky sice na iDnesu říkal, že si na ně stěžuje jenom pan Samek, ale v tý anketě se sešlo asi 39 připomínek, co je na tom autě špatně. A je tam úplně všechno, co jsem kritizoval. A že je nutný zapustit kolejnice do země, aretaci křesla udělat úplně jinak, ovládání tabletem zrušit, dát tam zpátky čudlík na maják, brzdový asistenty vypnout ve všech autech, zadní dveře vyřešit jinak. Všechno to tam je.

Neo: Ještě mi řekněte: Když člověk pozoruje třináct let, jak je život křehký, že skutečně „můj čas je pouhopouhé prozatím“, co se mu honí hlavou?

Občas se mě na to lidi ptají, jak tohle zpracováváme. Ale je to podobný jako s těma pachama. Ta práce prostě přitahuje lidi, kteří tohle nějak umí zpracovat.

Myslím to tak, že když spadne osmileté dítě z devátého patra, je to blbý. Ale to dítě by spadlo bez ohledu na to, jestli vy děláte na záchrance. Vy u toho akorát jste. Ta situace by se odehrála stejně. Takže… nebudím se hrůzou ze sna a nevzpomínám na svý výjezdy.