Paralympionik Jan Povýšil: Reprezentace je nejvíc

„Slyšel jsem novou verzi hymny… No tak já se zase vrátím k bronzům a čtvrtým místům. Fakt nebudu riskovat něco, co zní jako puštěný pozpátku.“ To je jen jeden ze sarkastických šlehů, které na Twitter sází jeden z nejúspěšnějších českých paralympioniků Jan Povýšil. Pětinásobný plavecký medailista z paralympijských her a od loňského prosince také mistr světa na 50 m volným způsobem si servítky nebere. Nikdy. Na cokoli se ho zeptáte, dostanete tak otevřenou odpověď, že už během rozhovoru přemýšlíte, jestli papír unese tu část o sexu nebo vyměšování. „V klidu. Neznám člověka s handicapem, kterej by o svym handicapu mluvil korektně. Vlastně si z toho všichni děláme pořád srandu. Jasně, je to hrozně závažný téma. Takže černej humor funguje neuvěřitelným způsobem,“ směje se. Těžko si přát lepšího průvodce světem, do kterého většina z nás vidí jen velmi málo.

Zatímco se čeští olympionici vraceli z Koreje se sedmi cennými kovy, navrch s pohádkou o Ester, po návratu paralympijské reprezentace bylo jaksi ticho. Žádná medaile, jen pár opatrných náznaků, že něco není v pořádku. Třeba že špičkoví sportovci s postižením stárnou a noví nepřicházejí. Co se to v paralympijském sportu děje?

Jeden z nejúspěšnějších paralympioniků Česka Jan Povýšil. Foto: Jana Mensatorová pro BezFrazi.cz

„Fakt velikej průser,“ říká ten, který si to může dovolit. Jan Povýšil, špička mezi českými paralympioniky. Sportovec, který vyhlíží své poslední hry; po Tokiu se bude loučit. S reprezentací, nikoli s plaváním, protože sport je tím, co miluje. Nikdy se neflákal, odmalička sportoval. Když si v patnácti letech při nehodě na tobogánu na školním výletě v Itálii poranil krční páteř a skončil na vozíku, ani ho nenapadlo přestat. A dotáhl to nejdál, co mohl.

Setkali jsme se v obchodním centru na okraji Prahy, kde Honzovi právě končila fyzioterapie. Z centra města to znamenalo dva přestupy, během kterých autorka rozhovoru počítala, kolik problémů by asi tak musela řešit, kdyby tramvají, metrem a druhým metrem cestovala na vozíku.

Neo: Jezdíte MHD? Napočítala jsem cestou asi šest problematických míst, kde bych vůbec nevěděla, jak pokračovat.

Kdybyste jela autem, tak jste docela vysmátá. Je to jeden z důvodů, proč já MHD v Praze nepoužívám. Ona je částečně bezbariérová, dá se zvládnout. Ale já to úplně nesnáším. Za a) bydlíme na kopci a ten krpál zpátky nikdo moc nedává. A za b) se pohybuju mezi Novýma Butovicema a Podolím. A tam než bych dojel emhádéčkem, tak jsem tam za patnáct minut autem.

Neo: Takže jste zpovykaný Pražák!

Já jsem klasickej zpovykanej Pražák. Jakmile stojí pražská doprava, nadávám na magistrát, jak jsou totálně neschopní něco dokončit. Mám ještě navíc obrovskou nevýhodu v tom, že díky tomu, čemu se věnovala moje maminka – dělala pro finanční dozor staveb metra –, vím, jak Praha plánuje. Dokonce moje maturitní práce byla na téma „rychlodráha na letiště“. Dával jsem to dohromady v roce 2002. A už tehdy byly hotový plány, už tehdy bylo vymyšlený financování. A je to šestnáct let a nic se nestalo.

Neo: Takže se do dobrodružství s veřejnou dopravou prostě nepouštíte?

Ne. V Praze ne. Třeba v Londýně, když jsme byli na paralympiádě, tak jsem si ho prošel celej. I ty stanice metra, u kterých píšou, že nejsou bezbariérový, tak v podstatě jsou. My zpovykaní Pražáci jsme oproti zpovykanejm Angličanům někde úplně jinde. Angličan na vozejku, to je totálně zpovykanej člověk, kterej může mít dvakrát větší vozejk než já, protože se všude vejde.

Jan Povýšil na své úspěšné paralympiádě v Londýně v roce 2012. Foto: Český paralympijský výbor

Neo: To mě právě překvapilo, jak subtilní vozík máte.

Protože v Čechách platí zásadní pravda: Musíte se vejít do šedesátek. Jakmile se nevejdete do šedesátek, tak se nevejdete v paneláku na záchod, do výtahu a tak dál. Čím menší vozejk, tím líp.

Neo: Problémy s tím, kde všude nejsou bezbariérové přístupy – je to něco, s čím vozíčkář v Česku počítá až tak, že už ho to ani nerozčiluje?

Vlastně mi to ani tak nevadí. Já jsem člověk, kterej má rád auta a rád autem jezdí. Rád řídím. Občas když stojím někde v koloně, taky si říkám: kdybych radši jel tramvají, bylo by to rychlejší. Ale – já to mám po tátovi. My jsme bydleli pět set metrů od obchodu a on byl schopnej sednout do auta a na nákup dojet. Já bych taky mohl sednout na metro a sem na Zličín dojet, mám to dvě zastávky. Ale radši sednu do toho auta. Protože jsem svobodnej. V autě jakoby mám tu svobodu, která mi trošku chybí. V autě jsem úplně nezávislej. Možná i proto jezdím radši tím autem než tramvají. Tam budu vždycky na někom závislej. Aby mi tramvaják zastavil, aby mi vyndal plošinu a podobný věci.

Neo: Vy jste na vozíčku od patnácti let. Je něco, s čím se člověk ani po tolika letech nedokáže srovnat?

Člověk si zvykne. Ale úplný vyrovnání nikdy nepřijde. Chybí to v několika věcech. Chybí to ve sportu. Já si z toho občas dělám srandu: mně totiž chybí beach volejbal. Než se mi to stalo, chvíli jsem ho hrál. Je to strašně skvělej sport: padáte do teplýho písku, je to rychlý, hrozně mě to bavilo. Je to jedinej sport, který mi fakt chybí. Zbytek si dokážu nahradit. A – jasně – nám chlapům to chybí v posteli. Tam ty nohy občas potřebujete. Teda, když máte šikovnou partnerku, tak jde všechno, ale nohy by se hodily.

Foto: Jana Mensatorová pro BezFrazi.cz

Neo: Teď jsem se sama sebe lekla, na jak intimní věc jsem se vás zeptala. Nevadí vám to?

Je to absolutně v pořádku. A je to hrozně důležitý se na to ptát. Společnost je už dneska tak otevřená, že se dá bavit v podstatě úplně o všem, teď se třeba začalo mluvit i o sexuálních asistentkách a dalších věcech. Moje žena – teda ještě není moje žena (směje se), ale matka mého dítěte, které se má narodit – pracuje s dětmi s autismem, s mentálním postižením. Je speciální pedagožka. Zrovna tuhle jsme se bavili o tom, jak strašně zanedbaná je u spousty dětí s mentálním handicapem sexuální výchova. Přitom sexualita je u nás u všech stejná, jenom oni nevědí, jak s tím pracovat. Otázka na sexuální život je naprosto regulérní, napadne každýho, tak proč se na to nezeptat.

Neo: Já se jenom bojím, abych do něčeho jaksi „nešlápla“.

Ale to je pohled zvenčí. Jakmile se dostanete aspoň trošku dovnitř té komunity, zjistíte, že jsme za a) strašně nekorektní. Všichni. Do jednoho. Neznám člověka s handicapem, který by mluvil korektně o svym handicapu. A vlastně všichni si z toho pořád děláme srandu. I když je to hrozně závažný téma. Takže černej humor funguje neuvěřitelným způsobem.

Nejlepší je zajít si na trénink rugby vozíčkářů. Tam se mluví úplně o všem. I když tam přijde úplně novej člověk, tak se prostě ozve: „Hele, pojď mi utřít prdel.“ Úplně klidně. Ti kluci jsou s tím tak srovnaný, že o tu službu dokážou poprosit kohokoli. A přitom jsou na tom fyzicky tak, že si kolikrát říkám, jak vlastně můžou fungovat. Já jsem na tom v porovnání s nima fyzicky neuvěřitelně dobře. Když vidím některé ty kvadroše, jak tam fungují, tak ty kluky sám obdivuju. Tam se fakt poučíte, že se dá mluvit o všem.

Neo: Tak si dovolím další intimní otázku: Je těžké pro vrcholového sportovce s handicapem se veřejně odhalovat, třeba se na bazénu svléknout?

Teďko budu krutej k většinový populaci, ale… Já když se svlíknu do plavek, tak vypadám líp než většinová populace.

Neo: Myslela jsem to tak, že v plavkách prostě musíte ukázat, že vám třeba nějaká končetina nebo končetiny chybí.

Beatrice Vio, italská šermířka. V dětství prodělala meningitidu a přišla o všechny končetiny. Snímek z kampaně za včasné očkování proti meningokokové infekci, kterou fotila slavná Anne Geddes. Repro: FB BeatriceVioOfficialPage

Právě že sport pomáhá tomu, že je na to člověk zvyklej, že necítí problém se ukázat. Já jsem každej den v bazénu v plavkách. Pro mě to není žádnej zásadní problém. Pro mě je třeba přirozený převlíkat se na bazéně.

Moje přítelkyně říká, že je zábavnější dívat se na paralympijský hry než na olympijský. Že ta určitá nedokonalost je zajímavá.

My máme díky sportu těla velmi podobně vysportovaný jako olympionici. A jasně, pak tu a tam chybí noha. Koukněte třeba na sprintery. Teď budu trošku nekorektní, ale někteří ti černoši mají fakt postavu jak Usain Bolt, jenom jim chybí noha. A ještě se tím naopak chlubí, že vypadají jak Usain Bolt, jsou skoro stejně rychlý jak Usain Bolt, a přitom jim chybí noha.

Nebo taková Beatrice Vio. To je šermířka, mladá holka z Itálie, která kvůli meningitidě přišla o ruce, o nohy, má spoustu jizev. Viděl jsem tuhle strašně krásnou fotku v časopise, na který byla. I v tý nedokonalosti je krásná. Nám sport pomáhá pochopit, že je normální bejt někde svlečenej do půl těla.

Neo: Pokud byste srovnal svoji plaveckou přípravu s tím, jak trénují plavci bez handicapu, třeba takový Mike Phelps…

(směje se) To bych asi nesrovnával. Američani mají úplně jiný zázemí než my, trénují úplně jinak, celý to tam funguje jinak. Ale já mám přímý srovnání s dvojnásobným olympionikem Honzou Mickou. Plaveme spolu na Podolí a já mám ve svý podstatě jednu zásadní výhodu. My těch závodů nemáme za rok tolik. Nejsou finance, abychom objeli světovou tour, což je deset závodů, my jsme rádi, že máme dva tři hlavní závody. A třeba v Čechách já skoro nezávodím.

Neo: Proč ne?

Za tím jsou osobní spory. Ambivalence mezi mnou a pořádajícíma. Ale abych se vrátil k tématu: Honza trénuje dvakrát denně celej rok. Zato já si můžu dovolit třeba pět měsíců trénovat jenom jednou denně. Abych se udržoval v nějaké formě a aby bylo tělo připravený začít trénovat pořádně. Tři čtyři měsíce před nejdůležitějším závodem začnem trénovat dvakrát denně a k tomu jsem pětkrát, šestkrát týdně v posilovně. Ale to mám dobrovolně, v tom nejsem normální, mě hrozně baví suchá příprava. I tak mám třeba deset, jedenáct tréninků za týden. V maximální fázi jsem na srovnatelný úrovni. Dobře, neplavu tři hodiny, ale dvě a za ten dvouhodinový naplavu 6 km a Honza za svůj tříhodinový 10 km. Ale já to plavu jenom rukama, Honza celým tělem.

Ve svý podstatě se dá říct, že trénuju o třetinu až polovinu míň než on. Přičemž zátěž na ruce je enormní. Já to všechno dělám jenom rukama. Ráno vstanu a všechno – od toho, že se přesunu z postele na vozejk, až po večer zpátky – dělám rukama. Ty ruce si prostě neodpočinou. Ale tak jako: Dělám to dobrovolně a baví mě to.

Neo: Co pomůcky? Řeší se jejich zlepšení ve stylu, jakým se řeší materiál, ze kterého jsou plavky?

Jan Povýšil

• „Byli jsme se školou v Itálii, kde nás vzali do aquaparku. Na jednu z atrakcí, takovou houbu, z níž vyvěrá voda, jsme s klukama lezli donekonečna. Jenže já najednou nevyplaval. Než si to ostatní uvědomili, málem jsem zemřel. (…) Chvilku člověku trvá, než mu dojde, že nehýbe rukama ani nohama. I já si po procitnutí až během několika okamžiků uvědomil, že takhle to nemá být. Nemůžu se opřít, nemůžu se překulit, nemůžu se… pohnout. Nemůžu nic. (…) Zíral jsem na hladinu, již zas a znova rozkmitalo něčí rozjařené šplouchnutí, a pomalu jsem si připouštěl, že už se nenadechnu. Nikdy. (….) Našli mě prý po šesti minutách. Když mě nahodili, hned jsem zjistil, že zase hýbu rukama. Všichni říkali, že to je paráda…“
• Úryvek pochází z projektu Bez frází, kde pětatřicetiletý Jan Povýšil vylíčil svůj příběh vlastními slovy.
• V patnácti letech si při úraze rozdrtil krční obratel, coby paralympionik je brán jako kvadruplegik, ale s nekompletní lézí.
• Od malička sportoval, závodně se věnoval pozemnímu hokeji. Hrál také vodní pólo, po úraze se přeorientoval na plavání. „Pokud dobře počítám, mám ve sbírce 6 x 4. místo z MS, ze Sydney 2000 mám 3 medaile, z MS 2002 mám stříbro, ale těch paralympijských medailí mám celkem 5,“ vypočítal v jednom z rozhovorů. V prosinci 2017 k tomu přibyla zlatá z MS v Mexiku.
• Jeho zálibou je fotografování – má za sebou několik úspěšných výstav –, gastronomie a rugby vozíčkářů.
• Zvažuje vstup do politiky, aktuálně má na stole nabídku od TOP 09.

Já strašně lituju, že se po mistrovství světa v Římě v roce 2009 zakázaly takový ty celotělový plavky. Mně se v tom skvěle plavalo. Teďko když přijdem na start, vypadáme jako Vlastimil Harapes, máme ty kraťasy jenom po kolena, vypadáme trošku jak kreténi. (směje se)

Ono plavání je v tomhle podivný. Všechny sporty – od cyklistiky až po atletiku – se snaží o inovace. Aby měli atleti nový boty. Cyklisti kola z lepších materiálů. Ale plavání je hrozně rigidní. Je to souboj člověka s vodou, tak proč tomu pomáhat nějakou technologií.

Absurdní je, že tehdy byl jeden z hlavních argumentů, proč to zakázat, dostupnost. Že je to moc drahý. Přitom tehdy ty plavky stály třeba patnáct tisíc, ty krátký dneska stojí devět deset tisíc. Cenově jsme skoro zpátky. Kdyby řekli rovnou: hele, v plavání nemá tahle technologie co dělat, tak sice budeme remcat, ale tadyten argument cenou byl nesmyslnej.

Neo: Posouvá se technologie toho, jak plavat, pokud táhnete vlastní nohy? Dá se vyzkoumat nějaký lepší pohyb ve vodě?

Dá. Co se týká techniky plavání, dostal jsem se za těch dvacet let někam úplně jinam. Konkrétně u mě je to o poloze hlavy. A o tom, že jsem se naučil líp zapojovat zádové svaly. Mám skvělou fyzio, naučila mě, že třeba líp držím na hladině. Naučila mě líp dýchat.

Člověk v tomhle nesmí ustrnout. Je to vidět třeba i na Phelpsovi, že se jeho technika rok za rokem vyvíjela.

Neo: Pomáhají vám nějak moderní technologie? Že by si vás naskenovali a pak jste v počítači analyzovali rezervy?

Mně osobně to nepomáhá, protože na to nemám finance. Musel bych si sám zaplatit techniku, měření, rozbor – úplně totiž nespolupracuju s plaveckým svazem. Nebo bych mohl odjet na Tenerife, kde to mají v jednom bazénu, tam vám ten rozbor udělaj. Ale já nemám 30 tisíc na to, abych jel na týden na Tenerife. Takže spoléhám na to, že mám dvě tak dobrý trenérky, že tu chybu odhalí jenom od pohledu.

Neo: Podruhé jste narazil na nějaké neshody. V čem jste se rozešli?

To je poměrně komplikovaná věc. V podstatě jde o to, že jsem se lidsky rozešel se svým prvním trenérem, u kterého jsem byl deset let. Pustil se do sporu, který se někdy kolem roku 2004 rozhořel v paralympijskym hnutí. Spor byl o to, aby to celý fungovalo jinak. A ono to teda musí začít fungovat jinak, protože celý paralympijský sport v Čechách tak jako nefunguje. Ale bohužel zvítězila ega některých lidí a jejich neschopnost prohrávat a vlastně se ten spor táhne dodneška. Do toho já jsem tehdy po paralympiádě v Aténách trochu vyhořel a vlastně jsem se na plavání úplně vybodl.

Neo: Co se stalo?

Mě to prostě přestalo bavit. Bylo mi pětadvacet, radši jsem lovil ženský, než abych trénoval.

No ale v roce 2006 jsem se vrátil a strašně jsem chtěl jet do Pekingu na paralympijský hry. A chtěl jsem to fakt moc: Jsem naučenej, že reprezentace je nejvíc. Nic není víc než reprezentovat. A já to chtěl tak moc, že jsme se pak s trenérem pohádali a poslali se vzájemně až jako nechutně do hajzlu. Odešel jsem od něj, odešel jsem mimo jeho struktury. Ale díky tomu jsem pak odjel na paralympiádu v Pekingu a přivezl jsem si tři medaile. Tehdy se nám prostě řeklo: buďto od něj odejdete a pojedete do Pekingu, nebo u něj zůstanete a nepojedete nikam.

Neo: Teď mi promiňte, ale vždycky jsem si myslela, že o tom, jestli pojedete, nebo nepojedete, rozhodují především výsledky. Zaplavané časy, kvalifikace a tak.

Ve svý podstatě jo. Ale ten paralympijskej výbor vás tam nemusí pustit. I když výsledky máte, nemusíte třeba projít přes etickou komisi. Nebo se rozhodnou, že nepřijmou tolik míst. Že to nevyplní váma. A prostě nepojedete. Vždycky o tý finální nominaci rozhoduje paralympijskej výbor. A ten řekl: máme tuhle podmínku. A já jsem tehdy byl první, kdo řekl: tak jestli máte tuhle podmínku, tak jo. Prostě proto, že si myslím, že reprezentace je to nejvíc a do reprezentace se nemá míchat jakákoli politika.

Neo: Tak zjevně to nejde. Vás přeci postavili před politické rozhodnutí.

Ve svý podstatě jo. Postavili. Byla to těžká zákulisní politika. Řekli: máte tuhle šanci, buďto ji využijete, nebo ne. Nelituju toho, že jsem to udělal. Pro mě je reprezentace nejvíc.

Neo: Nechci říct, že se tak jako úplně nepovedla reprezentace na posledních paralympijských hrách, ale…

… ale ona se nepovedla. A je potřeba říct to velmi natvrdo. Už Rio byl velmi zdviženej ne prst, ale pravice: „Bacha, jste fakt v průseru.“ My jsme z Pekingu, kde jsme v celkovém hodnocení skončili dvanáctí, což byl neuvěřitelnej úspěch, spadli na sedm medailí. To je fakt velikej propad a velikej průser.

A zimní hry – my z nich občas přivezli medaile. Ale poslední dvoje zimní hry byly úplně bez medailí. Nejlíp byli třeba sledge hokejisti pátí. U sledge hokejistů je samozřejmě úspěch, když se vůbec probojují mezi těch osm účastníků. Ti kluci do toho dávají úplně všechno, to bych počítal jako částečnej úspěch. Ale ten zbytek, když se na to podíváte, to je fakt průser.

Foto: Jan Povýšil

Neo: A je to průser systémový?

Je. Je to opravdu systémovej průser. Teď je třeba aktuálně mistrovství světa v paracyklistice na dráze v Riu. Věc, ze který se vždycky vozily do Čech medaile. Ať už Jirka Ježek, Michal Starek a spousta dalších. Vždycky tam byla účast šesti až deseti českých cyklistů. Teď je tam jeden a byl nejlíp osmej. To je prostě zásadní systémová chyba, kdy odcházej – odcházíme – my staří a nepřichází nikdo nový. Přičemž paralympijskej sport není schopnej nabídnout těm novejm na začátku podporu. Nebo aspoň vidinu, že v budoucnu je to třeba může živit. Ne. To tady prostě není a je nutný to celý přenastavit.

Neo: A jak to tedy s penězi funguje? Vy třeba máte stabilního sponzora?

(směje se) Ne. Ale mám takový výsledky, že mi to naštěstí svaz vždycky zaplatil. Nemám sponzora. Jsem v tom úplně marnej.

Měl jsem skvělýho partnera, Pražské služby. Oni se tím teda moc nechlubili, ale pravidelně od nich přicházela velmi slušná částka, za kterou jsem byl schopnej odletět na soustředění a podobný věci. To bylo super. Teď už je nemám. Moje neschopnost pracovat se sponzory je vyhlášená, já je neumím ani oslovovat, jsem úplně marnej. Vždycky se náhodou najde někdo, kdo přijde a řekne: hele, my ti nějaký prachy dáme. A pak jsou tu NeroDrinks. Ti už jsou skoro rodina, kamarádi.

Neo: Janek Ledecký říkal, že než začala Ester vydělávat, vyšla je sezóna, tuším, na nějaké tři čtyři miliony. Je dneska vůbec možné dostat bez sponzorů dítě na vrcholovou úroveň?

To nejde. Pokud není systémová podpora, je to neudržitelný. Já mám velký štěstí, že mě moji rodiče mohli podporovat. A že mám navíc finančně velmi nenáročný sport. Plavání je jeden z nejlevnějších sportů. Kromě toho, že roční členství v klubu stojí 15 až 20 tisíc, což je ta největší položka, tak zbytek je levnej. Brejličky stojí tři stovky. Někdy si říkám, že je možná dobře, že jsem neskončil u ledního hokeje. Protože tam by se naši nedoplatili. Ale my jsme se bavili původně o něčem jiným, že jo.

Neo: O tom, jestli je to systémová chyba.

Jasně. Protože systém přestal existovat.

Tady se v roce 2008 spousta věcí začala měnit. Odešel bývalý šéf paralympijského výboru a nahradila ho Alena Erlebachová. Hrozně nerad bych jí nasazoval psí hlavu, ona možná dělá, co může. Ale od tý doby to jde strašně do kytek.

Nepřišel třeba velkej, zásadní sponzor. Já jsem nepochopil, jak je možný, že nejsme schopní si to politicky líp prolobbovat. Dobře, olympijský výbor má ČEZ. Tak sakra práce, proč my taky nemáme ČEZ? Olympijský výbor má Pilsner. A proč my nejdeme na vládu, za ministrem zemědělství, nebo kdo to má pod sebou, a nemáme Budvar? Proč nemáme třeba Českou poštu, která podporuje kdejakou kravinu? Proč to prostě nemáme? Jsou tady státní firmy, který by nás mohly podporovat. Takhle to udělali třeba Alžířani. Tam je málo privátních firem, tak stát řekl: Dobře, nahradíme to my.

Fakt si myslím, že my bychom ty partnery sehnali v pohodě. Že je nemáme, je jen naše vlastní neschopnost. A je taky naše vlastní neschopnost si za a) zvolit lepší vedení. A za b) neschopnost toho vedení přivést si lidi, kteří by se o to starali. Oni si myslí, že všechno zvládnou sami, že prostě stačí, když řeknou: hele, ti paralympionici jsou strašně dobrý, koukněte, jak jsou úžasní, co všechno dokázali, že ten život vlastně nevzdali, podívejte, sportujou… To je v dnešní době tak překonaná hovadina! To může říct kdekdo, kdo se věnuje jakýmukoli sportu s jakýmkoli handicapem. Ale paralympijskej sport je to úplně nejvíc, co v tom handicapovaném sportu jde dělat. Prostě nic víc není. To je jak olympijské hry, tam jedou fakt ti nejlepší a měli by být nejvíc podporovaní. Měli bychom si vzít příklad z Anglie, Německa, Kanady, Španělska; ti to umí úplně skvěle.

Neo: Proč to neumíme?

Zůstali jsme v 90. letech. Čekáme na to, až za námi někdo přijde. Takový to: Dyť oni ti sponzoři přijdou, najdou si nás. Ne. Nenajdou. Jsme jim úplně ukradení. Když za nima nepřijdem sami a nepoložíme jim tam papír – hele, tady máte třicet životních příběhů a tyhlety lidi můžete podporovat, tak proč by nám ty prachy jen tak dávali? To je radši dají Kontu Bariéry. Které mimochodem funguje skvěle. Ale funguje tak, protože jsou schopni oslovovat nový partnery, fungujou dobře pro starý partnery a mají skvělou reklamu. My takhle nefungujeme. Nemáme sponzory a určitě to není proto, jak zní jeden z oblíbených argumentů, že paralympijskej sport nikoho nezajímá.

Neo: To se říká uvnitř?

Medailová žeň v Londýně 2012: Na snímku paralympijští cyklisté Jiří Bouška, Tereza Diepoldová a Jiří Ježek. Foto: Český paralympijský tým

Jo, je to argument, kterej dost často poslouchám z český paralympijský scény – od bafuňářů. Přitom to vůbec není pravda. Sledovanost sledge hokejových utkání teď na posledních hrách byla 300 tisíc. To není vůbec málo na to, že šly někdy v deset dopoledne. Když se hrálo s Američanama, bylo to snad od čtyř hodin od rána a – 300 tisíc sledovanost? Čísla byly neuvěřitelný. Takže myslím, že je to velký klišé, tvrdit, že na to nikdo nekouká.

Facebook českého paralympijského týmu má 15 tisíc followerů. To už taky není málo. A kdyby se s tím líp pracovalo, může jich tam být klidně dvojnásobek, trojnásobek. Jenom s tím neumíme dělat.

Máme tady v podstatě prvního profesionála, paralympijskou megastar, kterou je Jirka Ježek, je tady David Drahonínský, je tady Arnošt Petráček. Spousta skvělých lidí, který by se dali skvěle prezentovat. Ale my to neumíme.

Neo: Asi by to pomohlo i v náboru nových sportovců.

Mladým sportovcům dnes paralympijskej tým nemá co nabídnout. Bavil jsem se o tom s Michalem Starkem, bývalým fantastickým reprezentantem v cyklistice. Říkal mi, že tam měl pár kluků, který byl ochoten trénovat, ale když zjistili, kolik by toho museli najezdit a jak by museli dřít, než by se dostali na nějakou úroveň, tak to vzdali.

Zažíváme generační výměnu, se kterou měli problém třeba i hokejisti, než se jim podařilo znovu přitáhnout děti k hokeji. U nás je to ovšem v horší variantě. Protože výhoda a nevýhoda sportu s handicapem je, že když s tím umíte pracovat, skvěle se na to shání prachy. Nemusíte jezdit na paralympiádu, stačí se účastnit českýho mistrovství republiky. A stejně se najde nějakej, když to řeknu hnusně, „debil“, kterej vám prachy na tu přípravu dá. A připravujete se na blbý mistrovství republiky. A pak tam přijdu já, který chce podobný peníze, ale připravuju se na paralympiádu. A co mi řeknou? „My už tady podporujeme jinýho paralympionika.“ Přitom to není paralympionik.

Je potřeba začít poučovat laickou veřejnost a marketéry, že vrcholem je fakt paralympijskej sport. Že když mám někoho, kdo byl na paralympiádě, tak je to o sto padesát levelů někde jinde, než když mám kluka, kterej mi jezdí českej pohár na handbiku.

Neo: Jak jste zmiňoval to s tou dřinou, že se do toho dětem nechce: něco podobného říkal i reprezentační trenér hokejistů Jandač. Že už nevyroste nová generace Jágrů, protože nikdo už není ochoten tolik tomu obětovat.

Ono je to i o těch rodičích. Já to vidím i v rodině. Oba dva kluci mýho bráchy sportovali. A jeden z nich byl obrovskej talent na rychlostní kanoistiku. Bylo mu deset a porážel třináctiletý kluky. Říkalo se, že když vytrvá, tak by to mohl dotáhnout na olympiádu. Ale můj brácha ho u toho nedokázal udržet. To by táta nikdy nedopustil. Bylo to: vybral sis sport, tak se tomu budeš věnovat.

Foto: Lucie Vysloužilová

Rodiče ani trenéři jakoby nedokážou dítě pro sport nadchnout a udržet u něj. Táta mi kolikrát říkal: dobře, nebaví tě to, tak se na to vybodni, ale najdi si něco jinýho. Nebo mi říkal: už jsi takhle a takhle dobrej, je chyba se na to vybodnout. A znova mě vzal na trénink.

Neo: Možná je problém, že je dneska příliš mnoho věcí, ke kterým se dá utéct. Příliš mnoho rozptylovadel.

Telefon, počítač? Já sám jsem velikej závislák na sociálních sítích, moje žena mě za to nesnáší. I s tím se ale sakra dá dvakrát denně soustředit jenom na trénink. Přeci není možný, aby mi dítě řeklo: já teď na trénink nejdu, já tady něco hraju. Dítě přece musí mít nějakej režim…

Já mám spíš pocit, že některý rodiče na ně nakládaj moc. V pondělí jeden kroužek a druhej kroužek, v úterý jeden sport a kroužek a školu a ve středu taky něco a ve čtvrtek taky něco. Já byl třikrát týdně na hokeji, kromě toho jsem měl školu a jednou týdně chodil do skauta a ten zbytek jsem si uměl nějak vyplnit. Jak kdyby měli dneska rodiče pocit, že dětem musí beze zbytku vyplňovat čas.

Neo: Taky se mi zdá, že je nenechají se nudit.

Jo! Děti se neuměj nudit. Já se umím fenomenálně nudit. To je super věc. Umím se nudit až tak, že jdu třeba dobrovolně sám trénovat. Protože jsem tak znuděnej, že už nevím, co bych dál dělal.

Neo: Můžu další intimní otázku? Z čeho jste živ?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Mikulášem Kroupou o ztrátě paměti a zlu, které napáchali komunisté
» S Italem Carminem Rodi Falangou o tom, jak poznal Čechy
» S finančníkem Gabrielem Eichlerem: Dá se stát řídit jako firma?
» S Ivanem Kralem o posedlosti hudbou
» S hokejovým trenérem Jandačem: Proč už nejsme špička
» S mecenášem Janem Školníkem o obnově Broumovska

Já mám za a) plný invalidní důchod. Ten bych měl stejně, sport nesport, kvůli úrazu. Mám poloviční úvazek ve Vysokoškolském sportovním centru. A na poloviční úvazek pracuju v jedný PR firmě, kde mám úplně skvělýho šéfa. On je to částečně sponzoring, protože – já jsem tam zaměstnanej, mám svoje povinnosti, které si musím plnit, ale šéf ví, že třeba půl roku potřebuju jenom trénovat. Může mě občas na něco použít, něco odmoderuju, jsem něčeho ksichtem. Je to podobný jako za komunistů, když byli hokejisti zaměstnaný v ČKD Praha a nikdo je tam nikdy neviděl. Já se v té firmě taky ukážu dvakrát za rok, byť jsem s nima v pravidelném kontaktu. Ale nemám tolik povinností, aby se to nedalo za pár hodin stihnout a já se mohl věnovat plavání. Asi jako jeden z mála u nás jsem v situaci, kdy nemusím chodit do práce. Ale jsou kluci, jako třeba sledge hokejisti, Michal Vápenka, jeden z nejlepších atletů světa, který musí každej den na osm hodin do práce. To bych prostě nedával.

Neo: Jak by to mělo být podle vás správně?

Hrozně skvěle nastavený to maj Kanaďani. Tam máte vidinu toho, že jakmile se stanete jenom členem paralympijského týmu, tak máte státní podporu 2500 dolarů měsíčně. Přepočteno to není až tolik na poměry v Kanadě, ale už je ta podpora dostatečně velká, že si můžete dovolit ještě s nějakým sponzoringem věnovat se jenom sportu. To kdybychom dokázali prolobbovat!

Když to u sebe poskládám, v nejtvrdší fázi přípravy trávím tréninkem deset hodin denně. Je tam i regenerace, fyzioterapie a tak dál. Vím, že mě spousta lidí prokleje. Že spousta lidí pracuje dvanáct hodin za daleko míň. Ale sakra práce – oni nereprezentují republiku. My jo. Takže si myslím, že někde kolem těch třiceti tisíc čistýho aby to paralympionikům dávalo. To už je částka dostatečně lákavá pro začínající sportovce. Budou vědět, že pokud tohle a tohle zvládnou, tak sice nebudou vydělávat tolik co fotbalisti, ti žijou v jiným vesmíru, ale budou mít takovýhle podmínky.

Neo: Ještě mě zajímá ten váš zájem o sociální sítě. Fakt vás to baví, nebo to berete tak, že propagace na sítích k vrcholovému sportu patří?

Mě to strašně baví. Za a) mám trochu exhibicionistickou úchylku. Baví mě plácnout tam, co mě zrovna napadne, někdy jsou to velký kraviny. Něco napíšu, někdo mi k tomu něco řekne, někdo mi napíše, že jsem třeba debil – mně to přijde zábavný. A samozřejmě je to i určitá prezentace. Ale na to mám spíš Instagram. Na Facebooku se snažím být víc profesionální. A na Twitteru, kdybych měl být jenom sportovec, tak mě asi trefí. Tam je to zábavný celý, komplexně.

Neo: Poměrně často na Twitteru glosujete politiku. Dostáváte to sežrat?

Ne.

Neo: Ptám se proto, že reakce na politická vyjádření umělců či sportovců bývají drsné. Ve smyslu, že mají dělat to, co umí, a jinak mlčet.

Foto: Jana Mensatorová pro BezFrazi.cz

Mám výhodu v tom, že lidi vidí toho „paralympionika“ – a do těch se nekope. Obdivuju třeba Leo Königa s Vávrou Hradilkem: Ve své pozici, na to, jaký jsou sportovci, že vůbec něco řeknou. (Oba zmiňovaní sportovci se pravidelně vyjadřují k politice, rozhovor s Leopoldem Königem si můžete přečíst tu », pozn. red.) Ale já si myslím, že to je jedna z našich povinností. U reprezentantů, u lidí, který maj tu vlajku a ten státní znak někde na dresu, by to měla být určitá forma povinnosti vyjádřit se, říct svůj názor.

Už jenom tím, že když za týhle situace dostanu pozvánku na Pražský hrad, tak tam prostě nepůjdu. Musím přiznat, že kdybych potkal Ovčáčka, tam mu ty nohy asi přejedu. To je člověk, kterej strašlivým způsobem poškozuje tiskový mluvčí. Tím, že dělám ve firmě, kde dělám, a že můj šéf je bývalej novinář, tak vidím, jaký strašný škody ten člověk napáchal. Teď se na mluvčí dívá jako na hrozný exoty. Přitom máte skvělý mluvčí, třeba u policie. To jsou profíci, co rozuměj svýmu řemeslu. A pak přijde tadyten… Ovčáček … a to je něco strašnýho. Narostlý ego bůhví kam.

Neo: Vidíte, a já si myslela, že byste na Hrad nešel kvůli některým postojům pana prezidenta.

Zase u Miloše Zemana – jasně, spousta věcí mi vadí. Ale někdy neřekne úplnou kravinu. Myslím si, že jeho postoj k inkluzi… Že bylo potřeba, aby zazněl. Inkluze je fakt blbě natavena. Kompletně blbě. To říkám ze svý pozice. Někdy tím děti dost trpěj. Jak ty děcka z inkluze, tak ty běžný. Zase se stalo to, co v Čechách umíme. Někdo si řekl: hele, jak to maj v Norsku, uděláme to taky. A uděláme to stejně. Jenže Norové k tomu přicházeli třeba dvacet let, neudělali to z roku na rok.

Takže se Zemanem se dá někdy souhlasit. Dokud nepronese takovou kravinu, jako že novinářů je příliš mnoho a měli by se likvidovat. Tak si říkám, že na ten Hrad bych nešel už z tohodle důvodu. Ani převzít vyznamenání. I když bych asi dostal vynadáno od maminky a od tatínka. Že je to vyznamenání od prezidenta a to se neodmítá.

 

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít