Pětice osobností v anketě únorového časopisu Neovlivní.cz odpovídala na otázku, zda jsme připraveni, pokud se něco podobného covidu-19 znovu objeví. Březnové číslo pak přináší investigaci, zda česká demokracie během covidu, kdy se z ústavy stal trhací kalendář, obstála vůči autoritářským pokusům. PŘEDPLATNÉ.
Andrea Švojgrová, lékařka
Zpětně viděno, poučení z pandemie covidu má pro mě dvě roviny. První z nich je připravenost na podobnou situaci z pohledu zdravotní péče. Myslím, že bychom to znovu zvládli. Zjistili jsme, jaké to je, když se během pár dní náš profesní život obrátí vzhůru nohama a najednou děláme to, co jsme předtím nikdy nedělali – já jsem se například stala z primářky rehabilitačního oddělení zdravotníkem pečujícím o těžce nemocné pacienty. Je tu ale ještě druhá rovina – vlna vzájemné podpory, spolupráce a soucitu ve společnosti. Tohle poučení se po zvládnutí pandemie kamsi vytratilo. V tu těžkou dobu jsme vůči sobě byli laskavější. Společná hrozba nás spojila. Myslela jsem si, že tato sounáležitost vydrží dlouhodobě, bohužel se tak nestalo. Mrzí mě, že jsme opět rozděleni, nyní možná více než kdy jindy.
A jestli bych zpětně dělala něco jinak? Víc bych bojovala za to, aby lockdown tolik nedopadl na naše děti. Nyní je jasné, že se ty dva roky izolace velmi negativně podepsaly na jejich psychosociálním vývoji. Možná se to dalo udělat jinak – lépe zabezpečit prostředí škol, aby je děti mohly navštěvovat a být tak v kolektivu svých vrstevníků i během pandemie. Mrzí mě to, že se to tak moc podepsalo na tom nejdůležitějším, co v životě máme.
Libor Winkler, filantrop
Dnes se všude hovoří o tom, že je svět rozdělen na dva zhruba stejně nesmiřitelné tábory. O tom, v čem jsou rozděleny, nechci polemizovat, jedno však vím jistě. A to, co oba tábory spojuje. Tím je myšlenka, že aniž by musel jednotlivec vyvíjet nějakou osobní snahu, tak by „mělo být líp“. Že to prostě někdo zařídí, třeba vůdce, vědecký pokrok, cokoli. Pouze ne vlastní houževnatost. A do toho přišel covid – zdráhám se říkat pandemie, s tou mám spojené morové rány ve středověku. Až vyhodnocení dlouhodobých dopadů lockdownu především na psychické zdraví zvláště mladých lidí ukáže, jak jsme to nakonec zvládli. Ekonomickou stránku řešení problému ponechám stranou, čelil bych okamžité kritice, že lidský život má nevypočitatelnou hodnotu. Škoda jen, že například ne ten ukrajinský. Tam ty dolary a eura počítáme neúprosně, aby nám někde jinde náhodou nechyběly.
V souhrnu si myslím, že jsme covidovou krizi – až na čestné výjimky typu Švédsko – moc nezvládli. Vše bylo děláno ve stavu paniky a obyčejný selský rozum často zůstal někde hodně vzadu. Nejsem si ani jistý, zda se zlepšila připravenost na příští krizi, ale v něčem to alespoň krátkodobě pomohlo. Lidé si museli připustit, že se něco špatného může přihodit, a následující energetickou krizi jsme zvládli mnohem lépe, i když ta připravenost také nebyla nejlepší.