© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Pětice osobností v anketě únorového časopisu Neovlivní.cz odpovídala na otázku, zda jsme připraveni, pokud se něco podobného covidu-19 znovu objeví. Březnové číslo pak přináší investigaci, zda česká demokracie během covidu, kdy se z ústavy stal trhací kalendář, obstála vůči autoritářským pokusům. PŘEDPLATNÉ.
Andrea Švojgrová, lékařka
Zpětně viděno, poučení z pandemie covidu má pro mě dvě roviny. První z nich je připravenost na podobnou situaci z pohledu zdravotní péče. Myslím, že bychom to znovu zvládli. Zjistili jsme, jaké to je, když se během pár dní náš profesní život obrátí vzhůru nohama a najednou děláme to, co jsme předtím nikdy nedělali – já jsem se například stala z primářky rehabilitačního oddělení zdravotníkem pečujícím o těžce nemocné pacienty. Je tu ale ještě druhá rovina – vlna vzájemné podpory, spolupráce a soucitu ve společnosti. Tohle poučení se po zvládnutí pandemie kamsi vytratilo. V tu těžkou dobu jsme vůči sobě byli laskavější. Společná hrozba nás spojila. Myslela jsem si, že tato sounáležitost vydrží dlouhodobě, bohužel se tak nestalo. Mrzí mě, že jsme opět rozděleni, nyní možná více než kdy jindy.
A jestli bych zpětně dělala něco jinak? Víc bych bojovala za to, aby lockdown tolik nedopadl na naše děti. Nyní je jasné, že se ty dva roky izolace velmi negativně podepsaly na jejich psychosociálním vývoji. Možná se to dalo udělat jinak – lépe zabezpečit prostředí škol, aby je děti mohly navštěvovat a být tak v kolektivu svých vrstevníků i během pandemie. Mrzí mě to, že se to tak moc podepsalo na tom nejdůležitějším, co v životě máme.
Libor Winkler, filantrop
Dnes se všude hovoří o tom, že je svět rozdělen na dva zhruba stejně nesmiřitelné tábory. O tom, v čem jsou rozděleny, nechci polemizovat, jedno však vím jistě. A to, co oba tábory spojuje. Tím je myšlenka, že aniž by musel jednotlivec vyvíjet nějakou osobní snahu, tak by „mělo být líp“. Že to prostě někdo zařídí, třeba vůdce, vědecký pokrok, cokoli. Pouze ne vlastní houževnatost. A do toho přišel covid – zdráhám se říkat pandemie, s tou mám spojené morové rány ve středověku. Až vyhodnocení dlouhodobých dopadů lockdownu především na psychické zdraví zvláště mladých lidí ukáže, jak jsme to nakonec zvládli. Ekonomickou stránku řešení problému ponechám stranou, čelil bych okamžité kritice, že lidský život má nevypočitatelnou hodnotu. Škoda jen, že například ne ten ukrajinský. Tam ty dolary a eura počítáme neúprosně, aby nám někde jinde náhodou nechyběly.
V souhrnu si myslím, že jsme covidovou krizi – až na čestné výjimky typu Švédsko – moc nezvládli. Vše bylo děláno ve stavu paniky a obyčejný selský rozum často zůstal někde hodně vzadu. Nejsem si ani jistý, zda se zlepšila připravenost na příští krizi, ale v něčem to alespoň krátkodobě pomohlo. Lidé si museli připustit, že se něco špatného může přihodit, a následující energetickou krizi jsme zvládli mnohem lépe, i když ta připravenost také nebyla nejlepší.
Takže co bych udělal lépe, když po bitvě je každý generál? Určitě bych apeloval na lidi, aby na jakoukoliv těžkou situaci, které v životě logicky přicházejí, byli sami lépe připraveni. Můj oblíbený příklad je, že do hor chodím vždy dobře vybaven a nespoléhám na to, že si v případě nouze přivolám vrtulník.
Milan Hanč, Jahodárna Vraňany
Čas plyne opravdu rychle. Ale jeden večer o Vánocích za mnou přišly děti – čtrnáctiletý syn a sedmnáctiletá dcera – s otázkou, ať si vzpomenu, jak dlouho je to od začátku covidu. Proč, zeptal jsem se, a zároveň odpověděl, že je to pět let, i když se to nezdá. Děti se ptaly proto, že už znovu nechtějí zažít to odloučení od společnosti. Prý jim to nedělalo dobře. To znamená, že i po tolika letech to v dětech zanechává negativní vzpomínky.
Z covidu jsme se určitě poučili po vědecké a lékařské stránce. Ale jestli jsme se poučili jako společnost, v tom jsem spíše skeptický.
Mnoho omezení bylo až nesmyslných, nelogických. Naše rodina byla během pandemie v intenzivním kontaktu se zákazníky farmy, ale příznaková chřipka nás minula. Zřejmě to bylo vlivem vyšší imunity vzhledem k tomu, co děláme a jak žijeme.
Dnes společnost mění životní styl, žije více zdravě, více sportuje a více přemýšlí o kvalitě potravin než před covidem. Přesto se mi zdá, že u lidí pozoruji velkou duševní citlivost, podrážděnost, reagují agresivitou na běžné životní překážky. Paradoxně si podle mě společnost neuvědomuje ztrátu svobody a je v klidu.
Doporučil bych všem, aby žili naplno šťastně, pozitivně a uvědomovali si dnešní životní možnosti, které všechny generace mají.
Kvido Štěpánek, majitel Isolit Bravo
Z pandemie jsme se vůbec nepoučili. Ač to není mým zvykem, přihřeji si vlastní polívčičku, protože ta není žádné „možná“ či „zdá se mi“, ale zcela konkrétní faktum na vlastní kůži prožité. Na začátku pandemie jsme na základě úpěnlivých žádostí profesorů a docentů epidemiologie vyvinuli a zavedli do sériové výroby vlastní výtěrovky, a to jako jediní ve střední Evropě. Pro stát zdarma, na naše vlastní náklady a bez dotace. V tu chvíli totiž nebyly k mání ani čínské necertifikované dreky. Výsledkem ale bohužel bylo, že stát od nás nakoupil minimum na vykrytí mezery, výběrová řízení vyhrávaly a vyhrávají čínské padělky. My jsme byli nuceni výrobu zastavit a o investice v hodnotě asi pět milionů korun jsme nenávratně přišli. Takže, ač to říkám velmi nerad, nebyl bych už takový nadšenec, který za vlastní těžce vydělané peníze pomáhá státu, který se na něho posléze vykašle.
Jan Povýšil, sportovec, novinář a fotograf
Poučení z krizového vývoje. Tedy poučení z pandemie. Hluboko ve mně je schován pocit, že jsme se nepoučili. Vědci se snad poučili. Armáda se poučila určitě. Politici, jsou to jenom lidi. A my jako lidi? Jsme nepoučitelní. Tománkové, Špaňhelové a další věrozvěsti covidového podvodu nadále prohlašují, že to všechno byl podvod, že očkování je podvod a tak dále. Bohužel jim naslouchá víc a víc lidí, protože je to všechno už za námi a vlastně se nic zvláštního nestalo. Až na těch pár tisíc mrtvých navíc ve statistikách.
Už nikdy jsem nechtěl na covid myslet. Poslouchání absurdních tiskovek, podivných nařízení, snaha o aspoň nějaký život v rámci zachování zdravého rozumu. Víra v moudro vědců a doktorů. Tvářím se, jako by covid nebyl, i když znamenal spoustu změn v našich životech. Já se se začátkem pandemie stal novinářem. Navíc v televizi, což znamenalo, že jsem musel chodit do práce. Vlastně klika ve všem tom průšvihu. Zpětně vidím, jak moc to ublížilo nejen nám dospělým, ale hlavně dětem na základní a střední škole. O sportu a pohybu radši ani nebudu psát, to je asi ta nejsmutnější součást pandemie covidu a následných restrikcí.
Ale k poučení. Jsme nepoučitelní. Nasloucháme pořád víc prapodivným věrozvěstům, kteří se snaží přinášet „pravdu“ o covidu. A ti stejní, kteří hlásili neškodnost smrt přinášejícího viru, dnes kážou o neškodnosti Ruska a dobrých úmyslech Vladimira Putina. Naštěstí opět ne všichni. Nezbývá mi než věřit moudřejším, zkušenějším a vzdělanějším. Což si mnozí z nás odmítají připustit. Ale oni všichni ti vědci a doktoři opravdu jsou moudřejší a chytřejší než Jindřich vzděláním právník, Vláďa vzděláním nikdo, Dan vzděláním zpěvák recitátor a mnozí další. Nebo teta Máňa z Manětína. Doufám, že už se nikdy ničeho, byť jen podobného nedočkáme. Při představě, že to nebude pandemie, ale třeba invaze cizí mocnosti…
Náhledová fotografie: Pieta za oběti covidu-19 na pražském Staroměstském náměstí, březen 2021. Foto: Shutterstock