Petr Pavel na Hrad: Jsem voják, nemíním se touto cestou ubírat

Je prvním zástupcem zemí bývalé Varšavské smlouvy, který nastoupil do nejvyšší vojenské funkce Severoatlantické aliance. Generál Petr Pavel předsedá vojenskému výboru NATO, ovšem v Česku se o něm s oblibou mluví jako o muži, kterému by to na Hradě slušelo. Sám Pavel se podobným spekulacím usmívá: Politika ho neláká. “Líbí se mi staré české přísloví: Ševče, drž se svého kopyta.”

Česko vstoupilo do roku, kdy zemi čekají krajské volby. A partaje by se měly pomalu začít rozhlížet, koho nabídnou voličům jako možného vyzyvatele Miloše Zemana. Po prezidentských kandidátech se však slehla zem, a tak není divu, že si lidé – třeba na sociálních sítích – sami hledají, kdo by se jim na Hradě líbil. Na Facebooku tak existuje například stránka s názvem “Petr Pavel prezidentem”. Skupina lidí, která podporuje bývalého náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, se stále rozrůstá.

Sám Petr Pavel ale s kandidaturou opravdu nepočítá.

“Kdybyste měl možnost podívat se na seznam mých dětských i pozdějších přání a na odpovědi na otázku, čím bys chtěl být, tak byste tam nikde nenašel slovo prezident. Já jsem nikdy takovou ambici neměl a nikdy jsem ani o něčem podobném neuvažoval. Jestliže vznikla taková stránka na Facebooku – a chtěl bych připomenout, že jsem ji nijak neinicioval, ani jsem si ji sám pro sebe nezaložil – tak mne to na jednu stranu může těšit, protože koho – a zvlášť ješitného chlapa – by netěšilo, když mu někdo vyjádří podporu a uznání. Ale na druhé straně si jasně uvědomuji, že jsem voják, že nemám žádné zkušenosti v politice a nemíním se ani touto cestou ubírat. Mám před sebou ještě dva a půl roku práce ve funkci, která je pro Českou republiku prestižní a důležitá a chci ji dotáhnout do konce tak, jak jsem se snažil dělat kteroukoliv práci před tím, tedy na sto procent. Takže nepřipadá v úvahu, že bych se jakkoliv zapojil do kampaně k volbám v roce 2018. Líbí se mi staré české přísloví ‘Ševče, drž se svého kopyta’. Tím mým je obrana a mezinárodní vztahy v oblasti bezpečnosti, ne politika. Budu se držet svého a věřím, že osobností vhodných pro prezidentskou kandidaturu má Česká republika více v jiných prostředích než v tom armádním,” řekl na okraj obsáhlého rozhovoru, který poskytl společnosti DeadLineMedia, vydavateli deníku Neovlivní.cz, generál Pavel.

Nyní vám předkládáme druhý díl rozhovoru – o minulosti i osobních hodnotách. První díl, ve kterém Petr Pavel hovoří zejména o hrozbách současného Ruska a migrační krizi, si můžete přečíst zde ».

Neo: Když jste se vrátil k dětství, do minulosti: Před rokem 1989 jste byl ve službách Varšavského paktu. Po roce 1989 jste se stal vojákem NATO, tedy nepřítele z doby vašeho mládí. Co pro Vás znamená být na druhé straně barikády?

Otázky tohoto druhu ve mně vždy vyvolají úsměv, protože předpokládají, že v době, kdy k těmto skutečnostech docházelo, jsme byli stejně chytří, jako jsme dnes. Samozřejmě vnímám to, že s odstupem času vypadá všechno mnohem jasnější a srozumitelnější, než tomu bylo tehdy, že s odstupem času víme, kdo a co měl, případně neměl kdy udělat.

Narodil jsem se v roce 1961, tedy pouhých šestnáct let po ukončení Druhé světové války, v době kubánské krize, kdy byla na spadnutí horká válka a v plném běhu byla Studená válka mezi NATO a Varšavskou smlouvou. Krátce potom, tedy když mi bylo nějakých sedm let, začalo období normalizace po Pražském jaru. To bylo prostředí, do kterého jsem se narodil, ve kterém jsem byl vychováván a k jakýmkoliv alternativám jsem měl velice daleko. Nežil jsem v prostředí, kde bych měl možnost potkávat se s až později známými disidenty, neměl jsem možnost kontaktů s lidmi, kteří buďto dlouhodobě žili na Západě nebo měli kontakt s lidmi ze Západu. Tato poměrně izolovaná realita byla pro mě v té době jedinou alternativou.

Teprve někdy po roce 1985, kdy začalo určité uvolňování na základě Gorbačovovy Perestrojky, mnoho lidí teprve začalo doufat v nějakou změnu. A myslím, že i lidé, jako byl Václav Havel, by si rozhodně nedokázali představit, že režim se změní tak radikálním skokem a spíš doufali v nějaký evoluční proces postupných změn. Rozhodně to nevnímám tak, že bych měl nějakým rychlým procesem projít transformací ze zarytého komunisty do zarytého demokrata. Prostě jsem žil životem, který tehdy byl pro 99 % populace naprosto běžný, protože jinou alternativu si ani neuměli představit. S odstupem času jsem rád, že jsem to období mohl prožít. Protože tím, že jsem měl možnost poznat náš včerejšek, si o to víc vážím dnešního života.

NEO: Co si představujete pod pojmem vliv?

Představuji si pod tím vše, co nějakým způsobem usměrňuje nebo mění naše chování, stav nebo postoje. Dnes bohužel jde především o moc, o postavení a o peníze. Ale zároveň také vidím na té pozitivní straně vlivu občanskou společnost, akademickou obec, kulturu, sport, všechny příklady, které jsou inspirací pro ostatní.

NEO: Koho byste označil za osobnost, která má vliv a používá ho “dobrým směrem”?

Já bych asi sáhl mimo ty obecně známé a uvedl bych příklad rotterdamského starosty, jehož jméno je Ahmed Aboutaleb. Setkal jsem se s ním na několika konferencích. Je to člověk shodou okolností pouze o dva měsíce starší než já, narozený v Maroku, marockému otci a holandské matce. Do Holandska se přistěhoval v patnácti letech a za tu dobu stihl nejenom úspěšně vystudovat, přeložit několik sbírek arabských básní, ale také stát se významným holandským politikem. V posledních několika letech je starostou Rotterdamu. A je to člověk, který – alespoň tak, jak jsem ho poznal – v sobě spojuje schopnost vzít si z obou světů, jejichž je součástí, to nejlepší, přenést to do reálného života a udělat z toho, co my tady nazýváme střetem kultur a civilizací, věc, která je naprosto přirozená a normální a v jeho podání je hodna následování.

NEO: Jaká témata by elity, tedy lidé s vlivem, pokud tam to rovnítko vůbec dát lze, měly podle Vás nastolovat?

Především, já rovnítko mezi lidi s vlivem a elity nedávám. Znám mnoho lidí s vlivem, kteří rozhodně mezi elity nepatří. Ale obecně by to měla být témata, kterým se mnozí politici z důvodů volebních preferencí vyhýbají. Témata dlouhodobá, oproštěná od populismu, která mají význam pro celou společnost v dlouhodobém horizontu.

NEO: Co je pro Vás společensky odpovědný životní styl?

Řekl bych angažovaný, čímž myslím opak k lhostejnému. A umírněný, rozvážný, čímž opět myslím opak k radikálnímu, extrémnímu.

NEO: Změnil jste svůj pohled na životní styl s ohledem třeba na trvale udržitelný rozvoj, ekologii?

Udržitelný rozvoj, ekologie, jsou moderní trendy a já velice nerad podléhám módním trendům. Byl jsem vychován v prostředí, které mě vedlo k úctě k přírodě, k šetření, k životu v umírněnosti. Myslím si, že takový přístup je asi rozumnější než extrém jedním či druhým směrem. Pokud bych se například rozhodl žít naprosto v duchu některých moderních trendů a opustil všechny moderní vymoženosti, vrátil se do lesa, tak to asi ničemu neprospěje. Stejně jako by lidstvu neprospělo, kdyby teď hned chtělo kompletně přejít třeba na elektromobily. Myslím si, že umírněnost v tomto směru je asi nejlepší přístup.

NEO: Je pro Vás kariéra důležitá?

Kariéra pro mě nikdy nebyla důležitá jako cíl, pouze jako prostředek, nebo také možná vedlejší produkt toho, co jsem dělal. Vždycky jsem měl snahu dělat svoji práci dobře, vyniknout v ní tak, abych měl z toho i pocit určitého uspokojení, zadostiučinění, a samozřejmě díky tomu mít také nějaký vliv na změnu věcí k lepšímu.

NEO: Kterou značku, firmu, výrobek, považujete za symbol úspěchu?

Hlavně považuji úspěch za velice relativní a těkavou substanci, která často rychle přichází a rychle se vytrácí. Spíš než v konkrétní značce vidím úspěch v něčem, co má trvání, renomé, tradici. Něco, co se dokáže neustále vyrovnávat s výkyvy oběma směry a přinášet hodnotu po dlouhou dobu. Takových značek bych možná mohl jmenovat více, ale především vidím úspěch v kontinuitě kvality.

NEO: Existuje něco, bez čeho byste si nedovedl představit den?

Bezprostředně mě napadá – bez naděje, bez možnosti na něco se těšit, mít z něčeho radost a vidět v tom smysl. Den, kdy bych se měl probudit a vidět před sebou jenom prázdnotu a beznaděj, takový si ani nechci představit, z toho běhá mráz po zádech.