© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
/ESEJ/
Tahle otázka asi napadne každého, kdo sleduje českou politiku posledních pět let. Je Babiš horší než Zeman s Klausem? Sám jsem se nejednou dopustil věty: „Tohle by Klause nebo Zemana zabilo, ale Babišovi to projde!“ Takže odpověď by byla, že možná jo – ale tak jistý si už nejsem.
Byla politika předchozích let horší než ta za posledních pět let? Musím si odpovědět, že asi ne. Politici se vždycky budou snažit posunovat hranice možného a budou se vždycky snažit posouvat mantinely parlamentní republiky. U nás, stejně jako všude jinde, kde funguje systém zastupitelské demokracie. Budou to dělat, protože chtějí víc moci a taky víc kontroly nad penězi státu, kraje nebo obce. Není to nic, co bychom vymysleli my v České republice. Funguje to tak už dva tisíce let. Od okamžiku, kdy se v antickém Řecku rozhodli, že si budou věci spravovat sami občané volbou svých zástupců, a ne dědičným právem krále. Jakmile se k moci dostane člověk z lidu, bez dědičného nebo božského práva, nakonec se mu většinou nechce vrátit zpátky mezi bezmocné. V Řecku na to měli negativní volbu ostrakami a pak deset let vyhnanství.
My si je můžeme nezvolit. Jak to ale udělat, aby se jejich moc nezvrhla a mohli jsme politiky lépe kontrolovat? Dlouho jsme věřili, že tuto kontrolu za nás vykonají nezávislá média a tam, kde politika bude kráčet na hraně legálnosti, ale za hranou přijatelnosti, tam za justici vykoná „spravedlnost“ svobodná nezávislá žurnalistika. V digitalizované a mediálně decentralizované době se však situace dramaticky změnila a tato kontrola přestává fungovat. A není ničím nahrazena.
Gross odstoupil kvůli bytu za tři miliony, Babiše neohrozilo ani Čapí hnízdo za padesát
Před patnácti lety byl k odstoupení z funkce ministerského předsedy donucen Stanislav Gross, protože nedokázal přesvědčivě vysvětlit, kde vzal tři miliony na nákup svého bytu. Nebyl z ničeho obviněn, nebyl vyšetřován policií, ani finanční správou. Nikým. Byl vyšetřován pouze médii a po dvou měsících rezignoval.
V čem je jiná situace Andreje Babiše, který je policií vyšetřován téměř čtyři roky, skoro rok je trestně stíhán a dvě sněmovny ho vydaly k trestnímu stíhání? Andrej Babiš je dokonce jako trestně stíhaný podruhé jmenován předsedou vlády. Obecně se to vysvětluje tím, že je v mocenském paktu s prezidentem Zemanem, hlavně však vlastnictvím mediální skupiny Mafra. „Kdyby nevlastnil Mafru, už by byl dávno pryč z politiky!“ je dost častý argument. Spojení se Zemanem mu navíc pomáhá až poslední měsíce. Předchozí tři roky ho k ničemu nepotřeboval a stejně dokázal přežít.
To, co mu umožnilo zachránit si politickou kůži, nebyla síla jeho vydavatelství, ale naopak postupné oslabování vlivu hlavních médií včetně těch jeho. Již zhruba deset let dochází k postupnému tříštění a rozlamování velikosti vlivu kdysi dominantních médií. Je to hlavně vlivem online médií a sociálních sítí a taky liberalizací televizního trhu.
Stanislav Gross padl v době kulminace síly klasických tištěných a elektronických médií (deníky a TV). Bylo to v době, kdy – pokud se MF Dnes dokázala vaší kauze věnovat tři týdny v kuse na první straně –, většinou se to nedalo vyhrát, nebo vás to politicky poškodilo na hodně dlouho. Dnes se to dá přežít, i když se tomu věnuje rok. Proč tomu tak je? Protože ji vlastní Babiš? Ne. Protože její vliv na veřejné mínění je desetkrát a možná i víckrát menší než před patnácti lety.
Za těch patnáct let dospělo patnáct ročníků lidí, kteří už nečerpají většinu informací z denního tisku nebo z televize (jeden ročník populace je cca 100 tis. lidí, dohromady je to 1,5 mil. za patnáct let). V době jejich formování zažil expanzi mobilní internet, sociální sítě a streamovací služby. Jsou to lidé, kteří se nedívají na televizi, ale dívají se na pořady. Lidé, kteří nečtou noviny, ale články. Jsou to lidé, kteří vyrostli v éře odkazů, sdílených informací a názorů, u kterých se nedá poznat váha. Článek z iDnes a Novinek má stejnou váhu jako článek z Aeronetu, Parlamentních listů nebo z blogu naštvané matky. Je to jenom odkaz na Twitteru nebo na Facebooku. Nemá titulní stranu a není nijak zvýrazněn. Je to odkaz jako každý jiný.
Většina z těch narozených po roce 2000 už dokonce nemá běžné uživatelské dovednosti čtenářů denního tisku. Sám jsem nedávno dělal experiment na svých dětech narozených v roce 2000. Dal jsem jim do ruky MFD a požádal je, ať mi najdou recenzi na konkrétní film a výsledek konkrétního sportovního utkání. Pro starší ročníky zvyklé na práci s denním tiskem je to otázka dvou sekund. Sport je na poslední straně a kultura těsně před ním. S úžasem jsem zíral, jak obě dvě informaci hledají rešeršním způsobem. Tzn. otrocky prolistují celé noviny, než na požadovanou informaci narazí, protože něco jako logika tištěných novin je jim cizí asi stejně jako nám práce s kuličkovým počítadlem.
Politici se budou chovat pořád stejně, ale změní se systém
Je to stav výhodný pro politiky a byznys a dost nevýhodný pro voliče a jejich svobodu. Je to úrodné pole pro dezinformace a konspirace, virální kampaně různého druhu a pro skrývání se před zodpovědností. Techniky mediální komunikace, které jsou založeny na strategii, že nemusíte věřit nám, ale stačí, když nebudete věřit nikomu, jsou vždycky v delším horizontu v neprospěch čtenářů.
Myslím, že zažíváme přechodné období, které povede k nahrazení médií coby hlídačů politiků nějakým novým kombinovaným modelem, ve kterém už nebudou mít monopol na kontrolu politiky. Čím více politiků začne veřejným sítem prokluzovat, tím více se bude objevovat poptávka po nějakém jiném modelu kontroly.
Co se historicky vždycky krátkodobě osvědčilo, byla represe, resp. kontrola justicí. Což jsou nálady, které můžeme sledovat posledních pět let v pohybech voličských preferencí. Na první pohled to tak nevypadá, ale příklon k autoritativnějším stranám, politikům a režimům je svým způsobem voláním po jiném způsobu vymáhání politické odpovědnosti a spravedlnosti. „Nevadí nám méně svobody, hlavně když tady bude pořádek!“ „Hlavně ať ho zavřou. Je to zloděj. To je jedno, že nemají dost důkazů.“
Tam, kde nefunguje mediální kontrola přípustnosti, vynutí si časem voliči zúžení prostoru legálnosti. Jinými slovy zákony na všechno a všechny. Nepřehledný systém spravedlnosti a represe, který v důsledku vždycky vede ke ztrátě svobod pro většinu a k ekonomické stagnaci.
Úpadek vlivu hlavních médií bude zřejmě ještě pokračovat a ustanovování nového modelu kontroly nebude otázkou jednoho volebního období. Teď máme před sebou období marného boje s fake news, hoaxy a cílenými dezinformacemi pocházejícími převážně z Východu, ale velká část z nich už vzniká i u nás.
Nevěřím, že existuje dobrý funkční model, který by tyto věci eliminoval, aniž by dokázal zachovat komfort svobody slova. Myslím, že přicházející generace se s těmito problémy popasuje evolučním způsobem, stejně jako jsme se my dokázali vyrovnat s králíčkem Azuritem a Lanzou bílou, protože pokud budeme volat po tom, aby to za nás vyřešila nějaká silnější autorita, nakonec si vždycky vezme kromě kontroly ještě velký kus naší svobody a v důsledku i prosperity.
Média se budou muset smířit s další postupnou ztrátou vlivu a fragmentací a zároveň se změnit a založit svou existenci na důvěře, a ne na klikání. Bude to bolet a budou muset projít údolím hladu a žízně, ale myslím, že na konci bude silná důvěra jejich čtenářů a z toho pramenící vliv a ten bude to jediné, co je může zachránit a najít jim místo v novém modelu veřejné kontroly.
Petros Michopulos
autor je podnikatel, expert na politický marketing, strůjce úspěšných kampaní ČSSD v letech 1996 a 1998