Petros Michopulos: Peníze, nebo politický život!

Několik posledních let se vedou permanentní diskuze na téma hegemonizace českého politického prostředí hnutím ANO a penězi Andreje Babiše. Slýcháme výroky o tom, jak politické strany nemohou obstát ve volební soutěži proti enormnímu finančnímu rozpočtu miliardáře Babiše.

Připomíná mi to film Vrtěti psem o amerických prezidentských volbách. V závěrečné scéně, když už je prezident zvolen, se Dustin Hoffman (coby hollywoodský producent najatý na volební kampaň) dívá na televizní debatu o volbách, ve které se vyžehlený manažer reklamní agentury chlubí tím, že kandidátovi vyhráli volby dokonalým sloganem a skvěle naplánovanou inzertní a billboardovou kampaní. Dustinovi rupnou nervy a chce jít celému světu říct, že ve skutečnosti vyhrál volby jeho dobře prodaný politický příběh.

Scéna ukazuje, že v anglosaském pojetí politického marketingu je běžné, že peníze jsou v politických kampaních důležité, ale bez politiků, jejich práce a dobrých příběhů se volby vyhrát nedají. Tato skutečnost je, na rozdíl od nás, v Americe tak široce společností akceptovaná a chápaná, že pronikla i do hollywoodského bájesloví a popkulturních komedií.

Absence tanečníků

Většina dnešních politiků si stěžuje, že Babiš vlastní média, že má obrovské týmy odborníků, které si může dovolit. Dokonce byl kvůli tomu přijat zákon omezující rozpočty ve volebních kampaních a zřízen úřad na jejich dohled. Politici ale zapomněli na jednu věc. I kdyby Babiš měl sebevětší rozpočty, tak ho lidi nebudou volit, když neuvěří, že to s nimi myslí líp než ti ostatní. A že má větší prostor své názory prezentovat? Má. Ale to nikomu nebrání v tom, aby dělal to samé.

Můj otec měl takovou poučku, která se k této situaci velmi hodí. Když byl na plese úplně plný parket a matce se nechtělo tlačit se na něm s ostatními lidmi, vždycky jí říkal: „Dobrý tanečník si pro sebe na parketu vždycky udělá dost místa.“ To samé platí pro dnešní politickou scénu. Došli nám dobří tanečníci, a dokonce došli i lidé, co by rádi tančili.

Politické strany zakrněly ve vlastních personálních sporech a po odchodu porevoluční garnitury, která řešila ty „velké systémové věci“, se najednou ukázalo, že za nimi není nikdo, kdo by chtěl dělat tu každodenní nudnou politiku zabývající se problémy obyčejných lidí. Dokonce se ukazuje, že v nich není ani nikdo, kdo by to uměl.

Do této situace vtrhne na parket Babiš a celý sál zkoprní. Začne mluvit jiným jazykem, je hyperaktivní, jezdí po celé republice a pochopitelně dělá chyby, ale hlavně vyhrává. Penězi? To taky. Ale hlavně tím, že se z něho postupně stává dobrý politik, i když to tak rád popírá. První čtyři roky se v politice adaptoval a sbíral zkušenosti. Trénoval, měnil poradce a členy. Dělal chyby. Byl to jeho podnikatelský projekt a chtěl být úspěšný. Učil se. Andrej Babiš je člověk, který musel celý život v podnikání někoho o něčem přesvědčovat, určitě i bezostyšně lhát, ale musel u toho být uvěřitelný, přesvědčivý a srozumitelný. Jinak by v podnikání neuspěl. A naprosto stejné vlastnosti a schopnosti jsou zárukou úspěchu i v politice. Teď je z něho politik se vším všudy. V oslovování voličů, které potřebuje, je politikem téměř stoprocentním a konkurentů moc nemá.

Jak a v čí prospěch následně nabytou moc používá, jestli vůbec tuší něco o fungování demokratické parlamentní republiky a společnosti obecně, je jiný a velmi smutný příběh.

Profese

Ačkoliv Babiš povolání profesionálního politika velmi rád zesměšňuje a zneužívá proti svým konkurentům, politika je profese jako každá jiná, a myslím si dokonce, že je to profese velmi těžká. Trvá mnoho let získat v ní špičkové dovednosti a je k ní potřeba, stejně jako k hokeji nebo hudbě, určitá míra přirozeného talentu. Bez něho není výrazný úspěch možný.

Krize způsobená vstupem Babiše do politiky, kterou postupně procházejí všechny porevoluční politické strany, není krizí profesionálních politiků, jak on sám rád tvrdí. Je to krize bafuňářů okresního politického přeboru a absence profesionálních politiků se zkušenostmi, vzděláním a jasným politickým zakotvením. Ne rychlokvašek, které si založí stranickou buňku, do které natáhnou své zaměstnance, což jim stačí k ovládání celé krajské organizace a volitelnému místu na kandidátce do sněmovny, kraje nebo velkého města, protože to je ten jediný velký cíl. Tím cílem je být u toho.

Co následuje, jsme všichni viděli posledních patnáct let. Postupné vzlínání čím dál neschopnějších lidí do nejvyšších struktur politických stran a následně do vládních funkcí. To ale nejsou profesionální politici, nebo alespoň ne politici dobří, tudíž pro voliče dlouhodobě přijatelní. Dokud se však v hlavách všech těchto lidí nezmění to jejich „se tam dostat“ na „dostat se tam, protože chci něco změnit, zlepšit nebo vybudovat“, budou s Babišem vždy prohrávat, i kdyby měli desetkrát víc peněz než on. Protože voliči chtějí volit politiky, u kterých mají alespoň částečnou důvěru v to, že budou zastupovat a hájit jejich zájmy a pracovat pro ně.

Kádry, kádry, kádry

Důkazem toho, že se ANO dá porážet s prstem v nose, jsou komunální, senátní a krajské volby za posledních šest let. V každé straně existují desítky politiků, kteří ve svých obvodech, městech či krajích vítězí v barvách své strany, přestože proti nim kandidují politici z jinak tak úspěšného a finančně velmi silného ANO. Tito lidé jsou jak v ODS, ČSSD, u lidovců, tak i u TOP 09. Dokážou vítězit hlavně tím, že jsou skuteční politici, ne marketingem a vnitrostranickými pletichami vyhonění panáci. Jsou to lidé, kteří za svou kampaň většinou ani neutratí moc peněz, a i přesto dokážou vyhrát proti násobným rozpočtům konkurence.

Jsou to politici v tom původním významu slova „politiké techné“, tedy lidé, které obyvatelé obce pověří její správou. Nezáleží na tom, jestli je to vesnička v jižních Čechách, krajské město, nebo celý stát. Důležité pro úspěch je, že politik ví, koho ve své polis zastupuje a čí zájmy hájí. Pokud má v tomto jasno a bude tyto zájmy důvěryhodně a poctivě zastupovat, nemůže se stát, že by neuspěl, protože lidé si ho zvolí znovu.

Příkladů máme po celé republice spoustu. Od těch profláklých, jako je Čunek nebo Kubera, přes Martina Kupku nebo Vladimíra Kořena až k méně známým, jako je Jiří Čejka z brněnských Vinohrad nebo senátorka v Prostějově Božena Sekaninová. Ti všichni by měli mít ve svých stranách výsadní postavení. Tím nemyslím, že by měli ty strany vést (na to většina z nich neaspiruje, nebo na to ani nemají), ale měli by být váženými členy strany a ta by měla jejich úspěchy a popularitu používat k budování svého image a ve volebním marketingu.

To se ale ve většině případů neděje, a co je horší, někteří jsou ve svých stranách odstrkováni a marginalizováni. Ve výsledku tyto osobnosti kandidují jako nezávislí nebo zakládají své lokální volební strany. Jak si potom můžou strany stěžovat, že prohrávají s Babišem, „protože peníze“, když nedokážou pracovat s vlastními lidmi, kteří jsou úspěšní i proti ANO?

Zpátky ke kořenům. Zpátky do hrobu

Do okamžiku, než politické strany pochopí, proč nejsou úspěšné v konfrontaci s ANO a že obrovské rozpočty a vlastnictví médií nejsou hlavním důvodem, budou prohrávat neustále.

Katastrofální nedostatek politiků v politických stranách a likvidační přístup k členské a funkcionářské základně, která v některých stranách trvá už skoro deset let, vede nejen k exodu. Vede to hlavně k tomu, že kreativní a vzdělaní lidé už do těchto stran, na rozdíl od 90. let, ani nechtějí vstupovat a radši si zvolí jinou cestu.

Úspěchy Jana Čižinského poté, co opustil KDU-ČSL a založil nezávislé hnutí na Praze 7, postupné probublávání Pirátů do celé země, nebo, což asi není ten příklad, který bychom si všichni přáli, celostátní úspěch Okamury a jeho SPD, kterému se podařilo pokrýt svými organizacemi a dobrovolníky celou republiku. Ti všichni jsou důkazem, že lidé se chtějí sdružovat a angažovat v politických stranách a hnutích. Dokážou být velmi aktivní. Dokážou oslovovat voliče ve svém okolí a chtějí to dělat, protože si myslí, že jejich zájmy nikdo nezastupuje. Mají pocit, že jim nikdo nenaslouchá a nerozumí.

Když ale dnes od většiny tradičních stran slyším, že získají své pozice „návratem ke kořenům“, tak se trochu obávám, že jim nepomohl ani opakovaný volební neúspěch. Krokem zpět se nikdy nikdo kupředu nepohnul a touto strategií si můžou jenom vykopat svůj politický hrob. Politiku mohou úspěšně dělat jenom skuteční politici, a pokud politik neví, jaké a čí zájmy by chtěl zastupovat, přestává být politikem a svobodné tajné volby ho dříve nebo později vytlačí mimo politický systém. Bez ohledu na to, jak velký bude jeho marketingový rozpočet.

 

autor je podnikatel, expert na politický marketing, strůjce úspěšných kampaní ČSSD v letech 1996 a 1998

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít