Piráti na cestě za pokladem aneb Pusťte nás na ně!

Politické strany v Česku vznikají různě. Zakládají je odpadlíci z jiných stran, party přátel, pověření zástupci bohatých podnikatelů nebo podnikatelé samotní. Ovšem jen jediná vznikla z lidí, kteří se předtím nikdy ani neviděli. Piráti. Strana, která v letošních sněmovních volbách získala téměř 11 % hlasů a 22 poslaneckých křesel. A také necelých 200 milionů na státních příspěvcích. Jak se zrodil jejich úspěch? A co od nich můžeme čekat?

Bylo 19. dubna 2009. Zatímco já jsem si tehdy v počítači otevírala pozvánku na oslavu 18. narozenin ODS, na portálu ABC Linuxu vyšlo toto: „Ahoj všichni. Ukrajují nám z práv stále více a používají k tomu jako záminku Internet. Místo aby Internet sloužil k všeobecnému prospěchu lidí, pomalinku, tu více, tu méně hlasitě se mění v nástroj kontroly a manipulace. Kdo si nemyslí, že snaha pokusit se zvrátit tento trend standardní cestou politického sdružování občanů je marná, nechť připojí svůj podpis pod Petici požadující vznik takové politické síly na stránkách přípravného výboru České pirátské strany… Zatím jsem jediným členem přípravného výboru, ale doufám, že vbrzku nás bude více. Nevyhrazuji si žádnou pozici v případně vzniklé straně, na druhou stranu rád přispěji svými možnostmi a zkušenostmi a pomohu nastartovat tento politický proces.”

Autorem textu byl tehdy 39letý podnikatel, brněnský programátor Jiří Kadeřávek, který svou výzvou odstartoval příběh České pirátské strany. Obratem se mu ozvalo pět lidí, se kterými vytvořil přípravný výbor, založil webové stránky a vydal tiskovou zprávu. Ta zaujala média, která informaci přetiskla. A věci nabraly rychlý spád.

„Dočetl jsem se o tom tehdy na Novinkách.cz, bylo to po pár dnech od založení toho přípravného výboru. Napsal jsem jim, že se toho chci účastnit, a tak jsme se sešli na prvním zasedání v jedné restauraci v Průhonicích u Prahy. Tehdy nás tam bylo asi třicet, mimo jiné i Ivan Bartoš,” vypráví Mikuláš Ferjenčík, nový pirátský poslanec, člen pražského zastupitelstva, vedoucí mediálního odboru strany. „Bylo to unikátní v tom, že ta strana vznikla z lidí, kteří se vzájemně vůbec neznali. Ani Jirka Kadeřávek neznal těch prvních pět, kteří se přihlásili na jeho výzvu. Viděli se až na prvním setkání,” popisuje Ferjenčík.

Piráti vyvolali ihned velkou vlnu zájmu. A není divu. V té době totiž média po celé Evropě zaujal příběh Pirátské strany Švédska, která dokázala jako první pirátská strana uspět v evropských volbách, získala přes 7 procent hlasů a jedno europoslanecké křeslo, ke kterému později přibylo druhé. To když v platnost vstoupila Lisabonská smlouva. V té době se přitom už po Evropě rozjíždělo pirátské hnutí a podobné strany vznikaly v řadě států. Česko nemělo zůstat stranou; tisíc podpisů nutných pro registraci strany získali do dvou dnů poté, co zveřejnili záměr založit stranu.

Své první vedení si Piráti zvolili na začátku července 2009 v Průhonicích u Prahy. Předsedou se stal tehdy třicetiletý IT specialista Kamil Horký, jeho jméno ale pro budoucnost strany není podstatné. Mnohem zásadnější bylo jméno jednoho z místopředsedů – tehdy 29letého Pražáka s dredy, jistého Ivana Bartoše.

Co bylo dál? Co můžeme od Pirátů čekat dnes? Jsou to naivkové, kteří skáčí Babišovi na špek, jak je titulují ostřílení političtí matadoři. Nebo mají promyšlený plán i tentokrát pro své fungování ve Sněmovně. Odpovědi najdete v tištěném magazínu Neovlivní.cz